Podkarpatský letokruh

 V roce 2024 se uskutečnily tři výstavy s tímto názvem, které představily fotografie z mých čtyř cest na Zakarpatí ve čtyřech ročních obdobích plus jednu navíc - v srpnu 2024.

1. Letovice - Městská knihovna - vernisáž 9.2. 2024

2. Vídeň - Gymnázium Komenský - vernisáž 6.6. 2024

3. Letohrad - Evangelický kostel - vernisáž 15.11. 2024 

  

Pět cest na Zakarpatí 2022 - 2024

1. Podzim 2022

https://freetrueheart.blogspot.com/2022/11/reporaz-z-tylu-pritele-aneb-jeden.html

2. Zima 2023

https://freetrueheart.blogspot.com/2023/02/druha-reportaz-z-uzhorodu-prilehleho.html

3. Jaro 2023

https://freetrueheart.blogspot.com/2023/05/do-tretice-vseho-nejlepsiho-aneb-mezi.html

4. Léto 2023

https://freetrueheart.blogspot.com/2023/09/zakarpatsky-letokruh-aneb-hledani-nadeje.html

5. Léto 2024

https://freetrueheart.blogspot.com/2024/09/konecne-znovu-leto.html

... a konečně znovu léto!

 Motto: Volja je nadlidská síla, která činí nemožné možným. Jedinečné ukrajinské slovo, jež znamená zároveň svobodu a sílu záměru, schopnost dosahovat cílů a potřebu osobní volnosti.     (ukraine.ua)

Po čtyřech cestách ve čtyřech ročních obdobích uplynul přesně rok, než jsem se opět vydal do Užhorodu. To však neznamenalo, že bych se Zakarpatím a Ukrajinou mezitím každý den nezabýval. A navíc - v září 2023 nás navštívilo deset chlapců a děvčat se dvěma učitelkami, Natalijí a Lidií ze Školy č. 3 v Užhorodu, v lednu 2024 to byla učitelka Diana, která přijela na návštěvu do Vídně. Následovaly dvě výstavy mých fotografií, které jsem nazval Podkarpatský letokruh – nejprve v Městské knihovně v Letovicích v únoru a poté i na Gymnáziu Komenský ve Vídni v červnu. Na jaře se také zrodil plán uspořádat sbírku knih pro užhorodskou školu, neboť jsem se od Diany dozvěděl, že od nového školního roku chtějí začít s výukou češtiny již od prvního ročníku. A dobře vybavená žákovská knihovna je přece jednou z hlavních podmínek a příležitostí pro motivaci a rozvoj jazykových schopností dětí a mládeže!

Do sbírky knih se kromě naší školy zapojila zmíněná knihovna v Letovicích a také pobočka Oblastní charity Ústí nad Orlicí v Letohradu. Právě jim se podařil husarský kousek a během dvou akčních dní nasbírali čtrnáct velkých krabic dětských knih všech žánrů! A nejen nasbírali, ale také ochotně dopravili do rodičovské garáže v Brně, kde jsem průběžně bedny ukládal. Obrovský dík patří tamní organizátorce Ivě Markové a všem dárcům od Letohradu přes Letovice až po Vídeň! Tato skvělá akce s sebou však přinesla ohromnou logistickou výzvu a otázku - jak dopravit celkem devatenáct beden přes východní schengenskou hranici???

Když jsem pochopil, že ani dvěma osobními auty krabice s knihami do Užhorodu nepřivezeme, rozhodl jsem se hledat jiný způsob. V Brně jsem v jednom z ukrajinských obchodů získal dvě telefonní čísla na dva řidiče Jury ze Zakarpatí. Jeden z nich se mi poměrně brzy ozval. Napsal mi, že v zásadě bude moci krabice naložit a do Užhorodu dopravit, ale měl jsem se mu ozvat pár dní před plánovaným odjezdem 19. srpna, abychom doladili konkrétní detaily. Tušil jsem, že to nebude snadné, ale vědomí, že v průběhu ruské agrese byly doposud zničeny více než dvě stovky knihoven a s nimi miliony knih, mi dodávalo sílu nevzdávat se a věřit v úspěch této akce. Juru jsem nakonec opravdu nezastihl, avšak cestou do Brna se mi ozval jiný řidič – Vasyl, kterému dal Jura moje číslo s prosbou, aby mi zavolal, neboť on sám přestal jezdit. Vasyl sice poté pár dní prospal, takže se mi omluvil za pozdní reakci, ale nakonec jsme se dohodli na středu 21.8. – stejný den, jako jsme vloni vyrazili s kamarádem Milošem a jeho synem Janem. Ti tentokrát z rodinných a technických důvodů nemohli, ale jejich podporu jsem mohl silně vnímat.

Ve středu jsme byli s Vasylem domluveni „tak kolem třetí odpoledne“, ale jelikož cestující na lince Morava – Koločava byli značně roztroušení po brněnském okolí, Mercedes Sprinter dorazil k naší garáži až v sedm hodin. Krabice s knihami a moje zavazadla se skutečně podařilo naložit značně nestandartním způsobem, jenže jsme ještě měli vyzvednout dvě ženy na opačných koncích Brna. Večerní a noční cestu zde popisovat nebudu, ale uvědomil jsem si, že bez jisté bláznivé odvahy i schopností riskovat by Ukrajinci nedokázali vzdorovat válečné přesile a znovu a znovu dosahovat nemožné. Na hranici jsme strávili asi jen půl hodiny, pohraničníci ani nechtěli vidět průvodní list, který mi ve škole přichystali. Na místo jsme dorazili kolem čtvrté hodiny ranní kyjevského času, vyložili bedny s knihami a já přeplněn štěstím a adrenalinem jsem se marně snažil usnout na rozkládacím gauči v jedné pracovně oné legendární Masarykovy jubilejní školy.

Poté, co jsem se nejprve setkal a povykládal si u kávy s angličtinářkou a zástupkyní ředitelky Natalijí, mě čekalo přijetí u paní ředitelky, která mě seznámila s aktuální situací školy a plány na nový školní rok a ze srdce poděkovala všem dárcům za knihy. V přízemí, kde byly krabice provizorně uskladněny, jsme se s oběma učitelkami češtiny Dianou a Lidií vyfotografovali a po rozloučení jsem se vydal s Dianou na Nevitský hrad severně od Užhorodu. Jelikož se už tak můj pobyt zkrátil o dva dny a o možnost vydat se z Koločavy na poloninu Krásnou, jak jsem původně plánoval, uvítal jsem alespoň tento krátký výlet do podhůří Karpat. Vojáci podél silničního check pointu nás nechali projet beze slova, asi jsem po té bláznivé noční cestě poněkud zestárl anebo působil dost unaveně! Navečer jsem se ubytoval na známé adrese z loňska v Gogolově ulici a usnul spravedlivým spánkem. Moje hlavní mise – doručit knihy pro školní knihovnu – dopadla vítězně!

Celý pátek jsem měl vyhrazen na nové objevy, ale nejprve jsem zašel na Kalvárii (kde od loňska přibylo dalších asi 70 hrobů!) a pak jsem se vydal prozkoumat okolí Kapušanské ulice a najít obchod se ševrony, o kterém se dříve zmínila Diana. Zeptal jsem se dvou starších vojáků u zastávky maršrutek, kteří však o ničem nevěděli, ale náš rozhovor zaslechl mladík Maks, který se v okolí dobře vyznal. Na dobrou hodinu se stal mým průvodcem a vyklubal se z něho amatérský historik, který mi zodpověděl mnoho otázek k minulosti i přítomnosti Užhorodu. Cestou k vojenskému obchůdku se ševrony mi zaujatě povyprávěl o této oblasti obývané před desítkami let Šváby (Němci či Rakušany), ukázal polorozbořené švábské domy (i jeden Fachwerkhaus), a dokonce jsme zjistili, že máme společné známé – Romana a Danyla Bohuslavské! Maks se s nimi seznámil, když na začátku ruské invaze v roce 2022 vozil civilní auta pro vojáky na doněckou frontu. Dali jsme si spolu kávu (Užhorod se pyšní dlouholetou kavárenskou tradicí!), rozloučili se a já se vydal za dalšími setkáními a objevy – do Radvanky.

Unavený taxikář mě vyložil v radvanecké Štefánikově ulici (pozor, v Užhorodu jsou Štefánikovy ulice dvě!) a já jsem se vyškrábal na šest milionů roků starý vulkanický kopec. Na jeho samém konci se nachází starý židovský hřbitov a za ním úplná divočina s vyhlídkou na krásné jezero v bývalém žulovém lomu. Mým hlavním cílem bylo však navštívit starou československou „cikánskou školu“, založenou v roce 1926. Spustil jsem se tedy zase z hřbitovního kopce dolů a zeptal se prvního člověka, kterého jsem potkal. V Radvance jsou školy dvě: sedmá a třináctá a jedna z nich by to snad mohla být. Žena, s níž jsem se setkal, právě vyjížděla autem do města a ke škole č. 7 mě vzala. Uvnitř seděly čtyři učitelky připravující se na nový školní rok. Ochotně mě přijaly a vyslechly, potvrdily, že k nim chodí rómské děti z nedalekého „tábora“, ale byly názoru, že ona „stará cikánská škola“ (první svého druhu ve střední Evropě!) je na opačném konci města na Šachtě a je to prý škola č. 14! Povykládali jsme si, popřáli si šťastný nový školní rok a rozloučili se. Ony se těšily na víkend a já se vydal k onomu nedalekému Jezeru (Ozero).

Již cestou jsem uviděl tři vojáky v uniformě, kteří se evidentně nevydali koupat v hluboké a čisté vodě, ale hledat potenciální rekruty. Mě si nevšímali, jakoby tušili, že k těm nepatřím. Po asi čtvrthodině opustili oblast Jezera a odjeli. Já jsem pokračoval opačným směrem po Granitské ulici podél staré a částečně funkční továrny, až jsem dorazil do „tábora“ čili rómské osady. Tam jsem oslovil prvního člověka, kde najdu starostu či barona. Ukázal mi dům, kde baron Robi bydlí, a já se tam vydal.

Představil jsem se jako učitel, který spolupracuje se školami v Užhorodu, a fotograf, který dokumentuje dění na Zakarpatí, a on mi velkoryse dovolil se v osadě pohybovat. Jako doprovod a tlumočníka mi dal svého pobočníka Pašu. S Pašou jsme obešli několik domů, kde byly děti, já jsem jim rozdal připravené bublifuky a křídy k malování na asfaltu (kterého tam bylo pomálu!), povídal si s nimi a občas i jejich rodiči a udělal pár fotek. Osada není velká, na rozdíl od mukačevské, kde žije několik tisíc lidí, ale přesto působí velmi chudobně a smutně. Děti jsou tam jako všechny ostatní – zvídavé, milé a rozpustilé.

Odpoledne jsem pak dokumentoval události kolem připravovaného Dne nezávislosti – modrožlutý holi fest pro děti i dospělé, koncerty i dance battle děvčat a několika chlapců, stánky s fundraisingovými produkty pro dobročinné organizace. Na sídliště Šachta jsem se vydal také, nejprve se mi podařilo dostat na rozlehlý uzamčený židovský hřbitov (jedny postranní dveře byly přece jen otevřeny!) a pak ke škole č. 14. Jelikož však už byla zavřená, záhadu místa první školy pro rómské děti ve střední Evropě se mi tentokrát nepodařilo rozluštit.

Sobotní Den nezávislosti začal v Užhorodu tradičně ještě před východem slunce v šest hodin ráno na náměstí Narodna. Sešly se tu stovky lidí, aby vyslechly písně Zakarpatského akademického lidového pěveckého sboru, připojily se k modlitbám kněží několika denominací, zamávaly a zatleskaly krajanům v několika městech Evropy a USA přes telemost nebo se jen tak navzájem setkaly s přáteli a oslavily spolu třicátý třetí Den Nezávislosti. Po položení květin zástupci společnosti u nedalekého památníku národního básníka Tarase Ševčenka se lidé pomalu rozcházeli, ale další oslavy po celém městě se ještě měly rozběhnout. Já jsem se rozběhl za známými a přáteli z předcházejících cest – do skanzenu (kde aktuálně vystavovali fotografie karpatoruských škol v meziválečném období, tedy i rómských, židovských nebo huculských!), do restaurace Pid zámkom, k ženám pletoucím maskovací sítě... Vždy to byla vroucná setkání, ale to nejvroucnější mě čekalo odpoledne u Diany doma. Znovu připravila vynikající oběd a poprvé jsem měl možnost seznámit se rovněž s jejich nejmladším Mychajlem – synem Miškem. Ten se teprve koncem dubna vrátil ze základní vojenské služby na maďarské hranici – po čtyřech letech! S jeho tatínkem Mychajlem a dědečkem Mychajlem jsme prošli zahradou, ochutnávali ovoce ze všech keřů a stromů (a co jich bylo!) a povídali si o minulosti Podkarpatské Rusi, současné situaci na Ukrajině a o možné budoucnosti Evropy.

 

Až skoro za tmy mě Diana odvezla domů a na druhý den brzy ráno přivezla na jedinou pěší ukrajinsko-slovenskou hranici Mali Slemenci – Veľké Slemence. Tady byla po druhé světové válce uměle rozdělena vesnice a místní rodiny na desítky let ztratily vzájemný kontakt. Se zvláštním pocitem jsem tuto hranici přecházel a myslel na návrat. Ještě jsem čekal na mikrobus do Košic, ale už se mi stýskalo po všech těch statečných, pohostinných a laskavých lidech, kteří se napořád stali součástí mě samého.

                                                               Pracovní verze – 30.8. 2024

Vysílání pro krajany v Rakousku

POŘADY ORF V DUBNU 2024: 

Rozhlasové reportáže:

S fotoklubem poznávat svět kolem sebe:

https://volksgruppen.orf.at/cesi/radiotelevize/stories/3253506/

Fotografie jako prostředek k setkávání:

https://volksgruppen.orf.at/cesi/radiotelevize/stories/3253668/

Televizní reportáž:

Fotoklub pro děti:

https://tvthek.orf.at/profile/eske-Slovenske-Ozveny/181719/Tschechisch-Slowakisches-Magazin-Ozveny/14222106

Zodpovědná redaktorka: Pavla Rašnerová

Jako ve snu aneb Dvě vzpomínky na Karla Schwarzenberga

Vlastně to jedním snem začalo. Chtěli jsme tehdy založit na našem gymnáziu fotografický kroužek čili fotoklub, a proto jsem od počátku roku 2017 procházel, objevoval a fotografoval ve 3. vídeňském okrese – tedy v bližším i vzdálenějším okolí naší školy. Z těchto fotografií se pak měla uskutečnit výstava na konci školního roku. Velmi mi na tom záleželo, a zřejmě i proto se mi koncem března zdál sen o Karlu Schwarzenbergovi. Karel S. se přece kdysi externě v Komenského škole učil a skládal zkoušky! A Schwarzenberský palác je na samotné výspě 3. okresu! Ten sen, jehož obsah si už nepamatuji, byl však vnuknutím! Rozhodl jsem se proto panu knížeti napsat dopis a požádat ho o fotografické setkání ve Schwarzenberských zahradách, kam se jinak nedalo dostat! U vchodu do jeho kanceláře na rohu Schwarzenbergplatzu a Rennwegu jsem si přečetl, že poštu přijímá jistá notářská kancelář na Stubenringu, kam jsem krátce poté pečlivě napsaný dopis přinesl a předal.

Po několika měsících čekání jsem obdržel odpověď od jeho vídeňské sekretářky, paní Kathariny Coudenhove-Kalergi. Kníže se prý v té době hodně pohyboval mezi Prahou, Vídní a Murau, takže nebylo snadné najít nějaký volný termín. Přesto mi jakous takous šanci na krátkou schůzku „někdy v červnu“ ponechala. Doufal jsem, že se to podaří uskutečnit ještě před vernisáží výstavy Blízká setkání ve škole a také, že pana knížete budu moci vyfotografovat v nějakém jeho oblíbeném zákoutí - v té tajuplné zahradě. Vytoužený den pak nadešel 19. června, kdy teploměr ukazoval více než 32 stupňů Celsia. Když mě paní Katharina uvedla do místnosti kanceláře v 1. poschodí, pan Karel seděl za knížecím stolem a jak jinak – bafal z jedné ze svých pověstných dýmek. Rázně mě přivítal: „Ven nikam nepůjdu, je strašné horko. Můžete začít fotografovat!“. Duchapřítomně a ve vší slušnosti jsem mu odvětil, že to nejde, takto já nefotím, musíme se nejprve trochu seznámit. Do ruky jsem mu vtiskl aktuální číslo školního časopisu Česká & Slovenská Vídeň DNES a kopii jeho přihlášky do Měšťanské školy Komenského ve Vídni, které ho hluboce zaujaly. Okamžitě se začetl do článků a mě chvíli vůbec nevnímal. Velmi pozitivně pak kvitoval článek o návštěvě Výboru pro záležitosti EU Senátu ČR: „To tady taky píšete? Výborně, mladí lidé by se měli zajímat o politiku.“

Jelikož se považuji spíše za reportážního a dokumentárního fotografa než za portrétistu, očima jsem si prohlížel kancelář, všudypřítomné knihy, sošky, obrazy a všelijaké vzpomínkové předměty a udělal několik nenucených záběrů pana Schwarzenberga. Zeptal jsem se ho, jak vnímá výhled na ten stalinistický památník (Heldendenkmal der Rote Armee) takřka před okny a byl jsem překvapen jeho smířlivou odpovědí: „Když se dívám z okna, myslím spíš na to, že tu stavbu koordinoval ruský major Schönfeld či Šejnfeld, jehož předkové pocházeli stejně jako moji z franckého města Scheinfeld.“

Naše setkání trvalo asi půl hodiny, nechal jsem si podepsat jeho biografii od spisovatelky Barbary Tóth, která právě vyšla u příležitosti nastávajících osmdesátin K.S. - českou verzi s věnováním pro tátu, který byl jen o pár měsíců starší, a německou verzi pro maminku mojí ženy. Než jsme se rozloučili, tlumočil jsem mu pozvání k návštěvě školy nejlépe do konce kalendářního roku.

Tato příležitost se díky pochopení a úsilí paní Kathariny Coudenhove-Kalergi naskytla toho roku těsně před Vánocemi – po několika oslavách jubilea to byla zřejmě ta poslední v roce 2017. Starosta Školského spolku Komenský Karel Hanzl přivítal Karla Schwarzenberga s doprovodem ve vestibulu gymnázia v Schützengasse („Tehdy to byla dívčí škola“, jak se K.S. zmínil), školní orchestr zahrál Dvořákovu Humoresku, sbor a všichni zazpívali školní hymnu. Některé děti si připravily výkresy, které dojatému starému pánovi předaly. A když mu pak paní ředitelka nabídla prohlídku školy, šarmantní kníže a moudrý politik nediplomaticky, jak bylo jeho zvykem, odvětil: „Ááááá, školy jsou všechny stejné. Kde máte maturanty? S těmi bych se chtěl sejít!“ A tak mohla tehdejší maturitní třída spolu s panem Hanzlem, paní ředitelkou a několika pedagogy zažít nezapomenutelnou, chtělo by se říci hvězdnou, hodinu života. Spontánní, laskavé a vlídné vzpomínky, reflexe, rady a moudrosti - vnímali jsme, že pan Karel Schwarzenberg s námi upřímně sdílel své srdce. 

Přišel, chvíli zde pobyl - a už byl zase pryč. Bylo to skoro jako pohádka, jako sen.

                                                                                                                      Pracovní verze, 3.12. 2023

Kresby dětí z Gymnázia Komenský ve Vídni - prosinec 2017

Karel Schwarzenberg se narodil 10.12. 1937 v Praze a zemřel 12.11. 2023 ve Vídni.

Tisíc a jedno slovo o Náčelníkovi

V naší zemi máme tradičně silný vztah k cestování a poznávání okolního světa. Ve středověku i na počátku novověku to byli především šlechticové, kteří v královských nebo císařských službách konali diplomatické mise, vydávali se na různé světové strany a zanechávali o nich poselství a cestopisy pro své současníky i budoucí generace. Před nimi to byli zřejmě mniši a misionáři, ale ti své vlastní zážitky povětšině nezapisovali.

O staletí později se v České kotlině objevil jako zjevení z dávných dob jeden šlechetný a zvídavý člověk, který se stal emisarem opravdovosti, svobody a dobrodružství v oblastech podstatně méně rozsáhlých než měli k dispozici jeho předchůdci. Rozhodl se tedy vydávat víc do hloubky než do dálky a nacházet smysl v životě v civilizaci i mimo ni, pokud to bylo možné. Mnichem nikdy nebyl, avšak k asketismu neměl daleko. Své zážitky a zkušenosti  si zaznamenával a na přání (případně po delším přemlouvání) je sdílel s jinými, kteří se pak vydávali v jeho šlépějích.

Miloslav Nevrlý je člověk, jakých ještě stále mnoho není, a na které mohou být každá země nebo společenství lidí hrdé. Přesto, nebo právě proto, že se narodil (před devadesáti lety!) v Praze, táhlo ho to po celý život do lesů, hor, stepí, močálů, jeskyní a dálek. Protože nemohl cestovat do ciziny, jak píše v době, kdy o to celou bytostí stál (t.j. po roce 1948), procházel, poznával a v sobě přetavoval a archívoval snad všechny kraje, kouty i zákoutí Československa. Z jeho koníčků se staly zájmy, ze zájmů vášeň, posedlost, profese. Stal se vynikajícím studentem, doktorem přírodních věd a uznávaným odborníkem, pilným pracovníkem muzea, skautským či „tomíckým“ vedoucím (odtud je jeho přezdívka Náčelník), čarodějovým učněm i Božím poslem.

Sám jsem se s tímto slovutným a zároveň pokorným člověkem setkal nejprve prostřednictvím jeho Karpatských her. Na počátku to byl tenounký samizdat s tímto titulem, který se ke mně záhadně dostal - stejně jako i ostatní osudové knihy - v pravou chvíli. Louskal jsem znovu a znovu ony ušmudlané, potajmu rozmnožované stránky psané malým písmem a hltal jejich dalekosáhlý obsah zurčící touhou a vonící štěstím. Kdo by ve dvaceti letech netoužil hrát hry na poutníka s lehkým srdcem, na jitřní radost, na vlčí dech, na gazelí nohy, na nevinné spolubratry nebo na veselou skromnost? Tak, jako někteří přede mnou a mnozí po mně, propadl jsem i já kouzlu Karpat a pro nás tehdy - dalekých a dobrodružných cest. Autora jsem poznal více, až když jsem si také obstaral jeho prvotinu - větší a obsáhlejší, oficiálně oceněnou - Knihu o Jizerských horách. Došlo mi, že jsem potkal skutečného Mistra, nejen pocitů a dojmů proměněných ve slova, ale i slov probuzených k životu a vůbec - naplněného života, sdíleného s druhými. Znalce přírodní i nebeské moudrosti a vyznavače skutečné lidskosti. A protože jsem již tehdy věřil, že všechno dobré spolu souvisí, hledal jsem - jako květy šafránu nebo jako kuličky perel - kratičké texty a povídky pana doktora Nevrlého v dětských časopisech z počátku sedmdesátých let (Junák, Pionýr, Pionýrská stezka, ABC...) a v některých populárně-naučných na konci let osmdesátých.

Samozřejmě nestačilo toliko snít, chtěli jsme s kamarády prožívat to, pro co se nás našim živoucím a vědoucím vzorům podařilo nadchnout. V souvislosti s doktorem Nevrlým to byly cesty po Slovensku a do Rumunska, na nichž jsme intenzivně zažívali okamžiky přátelství, objevů, svobody i sebepoznání. Pod jeho nepřímým vedením to byly vždy nejen expedice ke vzdálenějším či bližším cílům, ale i k sobě samým, přírodě a k lidem. A tak jsme procházeli úžasnými krajinami, o nichž jsme měsíce dopředu snívali před usnutím a roky poté na ně vzpomínali. Učili jsme se a zkoušeli mluvit rumunsky, střetávali divoké kočky a děsivé psy, zvědavé medvědy i hrdé pastýře, jedli kaš – ovčí sýr, chtěli se stát dřevorubci v Karpatech - alespoň na jedno léto! Prolézali jsme neuvěřitelnými jeskyněmi a soutěskami a zavítali do nevýslovných klášterů. Bloudili jsme po místech, kudy lidská noha po celá desetiletí či snad staletí neprošla. Od obzoru k obzoru, odněkud někam. Setkávali se s tím, co jsme do té doby neznali - s udivenými dětmi i staroušky z jiných dob, s prostými lidmi ve vesnicích bez elektřiny a asfaltových cest i s ceaucescovskou tvrdou a destruktivní diktaturou na lokální i národní úrovni.

Miloslav Nevrlý nás nikdy nevedl k sobě, třebaže svými inspiracemi zasáhl naše životy jako málokdo jiný. Na naše výpravy nás vybavil touhou a skromností, radost a síla se přidaly cestou jako vítané souputnice. Byla to naše studentská léta a ty nejbezstarostnější, nejkrásnější a nejsmysluplnější prázdniny.

A tak, poté, co jsme prošli Loupežnickými, Kráterovými, Propastnými, Liduprázdnými, Smrkovými, Opuštěnými, Hříběcími i jinými horami a pohořími v rozličných oblastech rumunských Karpat, rozhodl jsem se jednou na začátku léta našeho Průvodce navštívit v jeho působišti - Severočeském muzeu v Liberci. Měl jsem týden volna, a tak jsem chtěl pana doktora Nevrlého konečně osobně poznat a přitom nakouknout do Jizerek, které neznal nikdo tak dobře jako on. Zřejmě ve mně odhalil spřízněnou duši a přítele dálek, takže mi bez rozpaků nabídl klíč od chaty na Malé jizerské louce. Po několika propršených dnech ve zbytcích jizerskohorských lesů jsem byl nejenom šokován tím, jak zde stromy mizely doslova před očima, ale i hluboce osloven důvěrou, otevřeností a velkorysostí pana doktora. Uvědomil jsem si, že by svět vypadal jinak, kdyby žilo víc takových lidí jako je on. Než jsme se rozloučili, vyprosil jsem si od něho seznam jeho nejoblíbenějších knih a autorů. Znovu se mi potvrdilo to, jak je vše krásné a dobré navzájem propojeno. Poté jsme si ještě občas vyměnili přání k Novému roku a po změnách na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsme se vydali každý k novým obzorům.

Miloslav Nevrlý se stal jedním z nestorů českých přírodovědců, obecně uznávanou osobností a mezinárodní autoritou, ale především naplnil životy několika generací mladých a dychtivých poutníků a jasnohřívých dívek s hebkou srstí. Jeho dílo nás stále inspiruje vydávat se znovu a znovu na nové  výpravy a cesty, a možná v nás vyvolává skutečnou touhu změnit k lepšímu vlastní životy i naši planetu - jedinou, kterou máme.

Přepracováno pro časopis pro ochranu přírody a krajiny VERONICA - č. 4/2023

Neobyčejná návštěva ve Vídni

                        Vídeňské svobodné listy - ročník 78, č. 39-40

Zakarpatský letokruh aneb Hledání naděje

Motto: Bez naděje doufám. Lesja Ukrajinka

Na tuto letní cestu (a svoji čtvrtou za posledních deset měsíců) se ke mně přidal dávný kamarád, s nímž jsme v mládí zdolávali vrcholy a hřebeny rumunských Karpat a v posledních letech objevovali slovenská, moravská a polská karpatská pohoří. On vzal s sebou svého nejmladšího syna a společně jsme se autem vydali na sklonku letošních prázdnin na týden do Užhorodu a dál do lůna Horhan uprostřed Siněvírského národního parku až do Koločavy. Sdílená radost se přece násobí!

Věděl jsem, že mými prioritami budou především setkání s několika novými přáteli, jež jsem na předchozích třech cestách poznal, a společně s Milošem a Janem i výstup na nějaký pěkný vrcholek jako dřív. Ale ze všeho nejvíc mě v poslední době sužovaly otázky ohledně situace na Ukrajině: Co je naděje? Kde ji vzít? A odkud berou naději sami Ukrajinci? Je už tolik zabitých, zraněných, zmrzačených, znásilněných, zlomených, ztracených, zmizelých... Jak neztratit naději ve vítězství, ve spravedlnost, v návrat nejbližších??? Naději na přežití a na život po válce...

Východním směrem jsme vyrazili v příhodný den, 21. srpna, a poměrně rychle jsme pak po několika hodinách zaparkovali a ubytovali se v Užhorodu nedaleko vojenského hřbitova Kalvárie. Tam jsme začali. Zatímco mě zasáhlo asi 30 nových hrobů od mé poslední návštěvy o Velikonocích, Miloše ohromila síla života města, když krátce poté na břehu Uže viděl rodiny, skupinky přátel či milence vychutnávající si letní pohodu plnými doušky. 

Na druhý den jsem se vydal nejprve do Zakarpatského oblastního muzea J. Bokšaje a následně do Školy č. 3 dolaďovat návštěvu deseti dětí z této školy u nás ve Vídni. Příprava se i tentokrát vyvíjela slibně. Nakonec jsem následoval češtinářku Dianu k dobrovolníkům z místní uspěšné a odhodlané organizace Volunteers of Zakarpattya. Tam jsem byl vlídně a srdečně přijat vedoucí Vlastou, Ludmilou - účastnicí Maidanu, která od roku 2014 i se synem Ruslanem pracuje jako dobrovolnice a Andriannou, jež spolu s ostatními rovněž pomáhá potřebným – od uprchlíků z válečných oblastí přes částečně osiřelé děti až po vojáky na frontě a jejich rodiny. Sama pohřešuje svého milovaného bratra Sašu, který je od 29. března letošního roku nezvěstný z bojů u Bachmutu. Je křesťanka a naději na shledání a na brzký konec války neztrácí. Nemůže, nesmí ztratit. A takto to vnímá většina lidí, s nimiž jsem na toto téma hovořil. Naděje přece neumírá.

Odpoledne jsme přijali pozvání do Andrianniny rodné vesnice – k jejímu sousedovi Jónimu a ještě předtím k Dianě a její rodině. Opět jsme se v obou případech setkali s nesmírnou pohostinností a otevřeností, byli jsme jimi nadšeni i dojati a ani se nechtěli rozloučit. Mistr truhlář Jóni mi, byť mě předtím nikdy neviděl, otevřel svoje srdce jakož i dveře své dílny a dokonce i svůj celý dům, kde jsem mohl obdivovat jeho výrobky. Obdrželi jsme i dárky na rozloučenou spolu s přáním na brzkou shledanou v lepších časech.

Další den hned ráno v dešti jsme vyrazili přes Volovec na východ do Koločavy, kde právě probíhaly poslední přípravy na vojenský pohřeb 26letého rodáka Nikoly Popoviče. Od jeho domu až po vzdálený hřbitůvek na kopci zdobily kraje silnice a polní cesty svíčky a květy. Všude bylo vidět mladé i staré lidi v černých šatech, chlapce v oblecích a dívky i stařeny s šátky na hlavách. Když jsme tyto zástupy míjeli, jen jsme pietně zpomalili a mířili jsme na dolní konec k Četnické stanici, kde na nás čekala paní Natalia Tumarec, nositelka vyznamenání Gratias agit Ministerstva zahraničních věcí České republiky za svoji jedinečnou činnost a přínos pro česko-ukrajinské přátelství, se synem Olesjem čili Alešem.

Poté, co jsme se ubytovali a porozprávěli s Natálkou a Alešem, se Miloš s Janem vydali do skanzenu Stare selo a já na hřbitůvek za padlým vojákem. Navečer jsme ještě s průvodcem panem Vasylem zašli do české a sovětské školy, ale hlavně jsme se chtěli připravit na výstup druhého dne na vrchol sedmnáctistovky Strymby.

Ten výstup začal zvolna – nejprve rozbitou cestou do Nimecke Mokre - poté po značce přes pole, úbočí, les až na poloniny a nahoru na vrchol Strymby. Tam jsme potkali Eduarda, který byl už na hřebenovce cestou od severozápadu třetí den. Po chvíli sem vystoupala i skupina od sedla Prislop a s ukrajinskou vlajkou se fotografovala, vždyť byl 24. srpen – Den nezávislosti. Prudký sestup nám zabral hodně času a úsilí, ale měli jsme radost, že jsme nad hranicí lesa měli fantastické výhledy i na zakarpatské dvoutisícovky směrem k rumunské hranici. 

Druhý den jsme se rozdělili – Miloš se synem si naplánovali další výstup v okolí, ale já jsem chtěl především fotografovat v Koločavě, a tak jsem se vydal po pasteveckých stezkách na kopeček nad vesnici. Po jeho zdolání jsem překvapeně užasl nádherou výhledu na stádo volně se pasoucích koní s masívem Strymby, Piškoňje a okolních hor v pozadí. V údolí klokotal koločavský všední den, ale zde nahoře jsem vnímal ten nejmírumilovnější možný okamžik vůbec. Koně s hříbaty, okolní pohoří a hory, božské ticho a nebeský klid mě úplně dostaly! Kdyby po chvíli nedorazil na motorce asi šestnáctiletý Oleksander, kouzlo této chvíle by mě asi úplně přemohlo. Takto jsem se pozdravili, chvíli si povídali, rozloučili se a Saša odfrčel na motorce staršího bratra tak, jak se objevil. V Četnické stanici jsme se cítili jako doma a ani jsme si neuměli představit, že po třech zde strávených dnech se budeme muset rozloučit, byť se silnou touhou zase se sem brzy vrátit.

V sobotu jsme se vydali nazpět do Užhorodu přes Chust, kterým jsme však jen krátce projeli, podívali se z auta na tzv. Českou čtvrť kolem ulice Masaryka Tomaša a zamířili do Mukačeva. Měl jsem s sebou fotky pro rybáře, jež jsem potkal v únoru, a pro Pirošku, místní babusju-trhovkyni. Rybáře jsem však u Latorice nenašel a paní Piroška měla volný den, tak jsem jí fotky nechal u kolegyň. Nejvíc jsem se však těšil na odpolední setkání v Užhorodu u Danylova hrobu na Kalvárii s Romanem B. a jeho rodinou.

Roman mi však mezitím napsal, že dostal nečekanou výzvu z vyšších míst, aby se bez prodlení vrátil z dovolené do Kyjeva – o tři dny dříve, než bylo naplánováno – takže se i čas a prostor na naše setkání smrskly. Než dorazil na Kalvárii, seznámil jsem se tam s novinářem renomovaného německého časopisu Der Spiegel Christophem R. a jeho ukrajinským fixerem Žeňou, kteří zde po týdnech či měsících v oblastech a místech podél fronty rešeršovali situaci v ukrajinském týlu. Když zanedlouho dorazil Roman s rodinou, společně nás pozval na kávu do Medelinu, kde jsme si ještě chvíli srdečně povídali, dokud nemusel rovnou odtud vyrazit na 600kilometrovou cestu do hlavního města a poté hned do jedné z pobaltských zemí. Objetí na rozloučenou, ščaslivo do dalšího období a pak ještě krátká procházka po nábřeží Uže, večeře Pid zamkom, poslední noc v Užhorodu.

Podobně dlouhá cesta jako Romana v sobotu večer nás tři čekala v neděli ráno jenže opačným směrem. Čtyři hodiny čekání na hranici a skoro deset hodin autem. Ale oktávka to všechno zase zvládla na jedničku a tentokrát jsem nereflektoval sám.

A jak to tedy bylo či je s tou nadějí? Z odpovědí mých ukrajinských přátel jsem se ujistil, že žít v naději neznamená být naivní a věřit na zázraky nebo mít zbožná přání. Není to jenom otázka vítězství v této válce, ale i překonávání nejrůznějších životních problémů, krizí a katastrof. Uvědomil jsem si, že ve všech situacích není naděje sama!  Pro ty, kteří mají lásku a víru, je naděje něco jako odměna a jistota navíc. Spolu s láskou a vírou tvoří nerozlučnou trojici, silnější než ukrajinský tryzub neboli trojzubec, neboť jsou JEDNÍM.

A pro sebe jsem si znovu uvědomil, že dnes už nestačí naději pouze hledat, ale je třeba stát se jí.

(Pracovní verze - 17.9. 2023)