Jako ve snu aneb Dvě vzpomínky na Karla Schwarzenberga

Vlastně to jedním snem začalo. Chtěli jsme tehdy založit na našem gymnáziu fotografický kroužek čili fotoklub, a proto jsem od počátku roku 2017 procházel, objevoval a fotografoval ve 3. vídeňském okrese – tedy v bližším i vzdálenějším okolí naší školy. Z těchto fotografií se pak měla uskutečnit výstava na konci školního roku. Velmi mi na tom záleželo, a zřejmě i proto se mi koncem března zdál sen o Karlu Schwarzenbergovi. Karel S. se přece kdysi externě v Komenského škole učil a skládal zkoušky! A Schwarzenberský palác je na samotné výspě 3. okresu! Ten sen, jehož obsah si už nepamatuji, byl však vnuknutím! Rozhodl jsem se proto panu knížeti napsat dopis a požádat ho o fotografické setkání ve Schwarzenberských zahradách, kam se jinak nedalo dostat! U vchodu do jeho kanceláře na rohu Schwarzenbergplatzu a Rennwegu jsem si přečetl, že poštu přijímá jistá notářská kancelář na Stubenringu, kam jsem krátce poté pečlivě napsaný dopis přinesl a předal.

Po několika měsících čekání jsem obdržel odpověď od jeho vídeňské sekretářky, paní Kathariny Coudenhove-Kalergi. Kníže se prý v té době hodně pohyboval mezi Prahou, Vídní a Murau, takže nebylo snadné najít nějaký volný termín. Přesto mi jakous takous šanci na krátkou schůzku „někdy v červnu“ ponechala. Doufal jsem, že se to podaří uskutečnit ještě před vernisáží výstavy Blízká setkání ve škole a také, že pana knížete budu moci vyfotografovat v nějakém jeho oblíbeném zákoutí - v té tajuplné zahradě. Vytoužený den pak nadešel 19. června, kdy teploměr ukazoval více než 32 stupňů Celsia. Když mě paní Katharina uvedla do místnosti kanceláře v 1. poschodí, pan Karel seděl za knížecím stolem a jak jinak – bafal z jedné ze svých pověstných dýmek. Rázně mě přivítal: „Ven nikam nepůjdu, je strašné horko. Můžete začít fotografovat!“. Duchapřítomně a ve vší slušnosti jsem mu odvětil, že to nejde, takto já nefotím, musíme se nejprve trochu seznámit. Do ruky jsem mu vtiskl aktuální číslo školního časopisu Česká & Slovenská Vídeň DNES a kopii jeho přihlášky do Měšťanské školy Komenského ve Vídni, které ho hluboce zaujaly. Okamžitě se začetl do článků a mě chvíli vůbec nevnímal. Velmi pozitivně pak kvitoval článek o návštěvě Výboru pro záležitosti EU Senátu ČR: „To tady taky píšete? Výborně, mladí lidé by se měli zajímat o politiku.“

Jelikož se považuji spíše za reportážního a dokumentárního fotografa než za portrétistu, očima jsem si prohlížel kancelář, všudypřítomné knihy, sošky, obrazy a všelijaké vzpomínkové předměty a udělal několik nenucených záběrů pana Schwarzenberga. Zeptal jsem se ho, jak vnímá výhled na ten stalinistický památník (Heldendenkmal der Rote Armee) takřka před okny a byl jsem překvapen jeho smířlivou odpovědí: „Když se dívám z okna, myslím spíš na to, že tu stavbu koordinoval ruský major Schönfeld či Šejnfeld, jehož předkové pocházeli stejně jako moji z franckého města Scheinfeld.“

Naše setkání trvalo asi půl hodiny, nechal jsem si podepsat jeho biografii od spisovatelky Barbary Tóth, která právě vyšla u příležitosti nastávajících osmdesátin K.S. - českou verzi s věnováním pro tátu, který byl jen o pár měsíců starší, a německou verzi pro maminku mojí ženy. Než jsme se rozloučili, tlumočil jsem mu pozvání k návštěvě školy nejlépe do konce kalendářního roku.

Tato příležitost se díky pochopení a úsilí paní Kathariny Coudenhove-Kalergi naskytla toho roku těsně před Vánocemi – po několika oslavách jubilea to byla zřejmě ta poslední v roce 2017. Starosta Školského spolku Komenský Karel Hanzl přivítal Karla Schwarzenberga s doprovodem ve vestibulu gymnázia v Schützengasse („Tehdy to byla dívčí škola“, jak se K.S. zmínil), školní orchestr zahrál Dvořákovu Humoresku, sbor a všichni zazpívali školní hymnu. Některé děti si připravily výkresy, které dojatému starému pánovi předaly. A když mu pak paní ředitelka nabídla prohlídku školy, šarmantní kníže a moudrý politik nediplomaticky, jak bylo jeho zvykem, odvětil: „Ááááá, školy jsou všechny stejné. Kde máte maturanty? S těmi bych se chtěl sejít!“ A tak mohla tehdejší maturitní třída spolu s panem Hanzlem, paní ředitelkou a několika pedagogy zažít nezapomenutelnou, chtělo by se říci hvězdnou, hodinu života. Spontánní, laskavé a vlídné vzpomínky, reflexe, rady a moudrosti - vnímali jsme, že pan Karel Schwarzenberg s námi upřímně sdílel své srdce. 

Přišel, chvíli zde pobyl - a už byl zase pryč. Bylo to skoro jako pohádka, jako sen.

                                                                                                                      Pracovní verze, 3.12. 2023

Kresby dětí z Gymnázia Komenský ve Vídni - prosinec 2017

Karel Schwarzenberg se narodil 10.12. 1937 v Praze a zemřel 12.11. 2023 ve Vídni.

Tisíc a jedno slovo o Náčelníkovi

V naší zemi máme tradičně silný vztah k cestování a poznávání okolního světa. Ve středověku i na počátku novověku to byli především šlechticové, kteří v královských nebo císařských službách konali diplomatické mise, vydávali se na různé světové strany a zanechávali o nich poselství a cestopisy pro své současníky i budoucí generace. Před nimi to byli zřejmě mniši a misionáři, ale ti své vlastní zážitky povětšině nezapisovali.

O staletí později se v České kotlině objevil jako zjevení z dávných dob jeden šlechetný a zvídavý člověk, který se stal emisarem opravdovosti, svobody a dobrodružství v oblastech podstatně méně rozsáhlých než měli k dispozici jeho předchůdci. Rozhodl se tedy vydávat víc do hloubky než do dálky a nacházet smysl v životě v civilizaci i mimo ni, pokud to bylo možné. Mnichem nikdy nebyl, avšak k asketismu neměl daleko. Své zážitky a zkušenosti  si zaznamenával a na přání (případně po delším přemlouvání) je sdílel s jinými, kteří se pak vydávali v jeho šlépějích.

Miloslav Nevrlý je člověk, jakých ještě stále mnoho není, a na které mohou být každá země nebo společenství lidí hrdé. Přesto, nebo právě proto, že se narodil (před devadesáti lety!) v Praze, táhlo ho to po celý život do lesů, hor, stepí, močálů, jeskyní a dálek. Protože nemohl cestovat do ciziny, jak píše v době, kdy o to celou bytostí stál (t.j. po roce 1948), procházel, poznával a v sobě přetavoval a archívoval snad všechny kraje, kouty i zákoutí Československa. Z jeho koníčků se staly zájmy, ze zájmů vášeň, posedlost, profese. Stal se vynikajícím studentem, doktorem přírodních věd a uznávaným odborníkem, pilným pracovníkem muzea, skautským či „tomíckým“ vedoucím (odtud je jeho přezdívka Náčelník), čarodějovým učněm i Božím poslem.

Sám jsem se s tímto slovutným a zároveň pokorným člověkem setkal nejprve prostřednictvím jeho Karpatských her. Na počátku to byl tenounký samizdat s tímto titulem, který se ke mně záhadně dostal - stejně jako i ostatní osudové knihy - v pravou chvíli. Louskal jsem znovu a znovu ony ušmudlané, potajmu rozmnožované stránky psané malým písmem a hltal jejich dalekosáhlý obsah zurčící touhou a vonící štěstím. Kdo by ve dvaceti letech netoužil hrát hry na poutníka s lehkým srdcem, na jitřní radost, na vlčí dech, na gazelí nohy, na nevinné spolubratry nebo na veselou skromnost? Tak, jako někteří přede mnou a mnozí po mně, propadl jsem i já kouzlu Karpat a pro nás tehdy - dalekých a dobrodružných cest. Autora jsem poznal více, až když jsem si také obstaral jeho prvotinu - větší a obsáhlejší, oficiálně oceněnou - Knihu o Jizerských horách. Došlo mi, že jsem potkal skutečného Mistra, nejen pocitů a dojmů proměněných ve slova, ale i slov probuzených k životu a vůbec - naplněného života, sdíleného s druhými. Znalce přírodní i nebeské moudrosti a vyznavače skutečné lidskosti. A protože jsem již tehdy věřil, že všechno dobré spolu souvisí, hledal jsem - jako květy šafránu nebo jako kuličky perel - kratičké texty a povídky pana doktora Nevrlého v dětských časopisech z počátku sedmdesátých let (Junák, Pionýr, Pionýrská stezka, ABC...) a v některých populárně-naučných na konci let osmdesátých.

Samozřejmě nestačilo toliko snít, chtěli jsme s kamarády prožívat to, pro co se nás našim živoucím a vědoucím vzorům podařilo nadchnout. V souvislosti s doktorem Nevrlým to byly cesty po Slovensku a do Rumunska, na nichž jsme intenzivně zažívali okamžiky přátelství, objevů, svobody i sebepoznání. Pod jeho nepřímým vedením to byly vždy nejen expedice ke vzdálenějším či bližším cílům, ale i k sobě samým, přírodě a k lidem. A tak jsme procházeli úžasnými krajinami, o nichž jsme měsíce dopředu snívali před usnutím a roky poté na ně vzpomínali. Učili jsme se a zkoušeli mluvit rumunsky, střetávali divoké kočky a děsivé psy, zvědavé medvědy i hrdé pastýře, jedli kaš – ovčí sýr, chtěli se stát dřevorubci v Karpatech - alespoň na jedno léto! Prolézali jsme neuvěřitelnými jeskyněmi a soutěskami a zavítali do nevýslovných klášterů. Bloudili jsme po místech, kudy lidská noha po celá desetiletí či snad staletí neprošla. Od obzoru k obzoru, odněkud někam. Setkávali se s tím, co jsme do té doby neznali - s udivenými dětmi i staroušky z jiných dob, s prostými lidmi ve vesnicích bez elektřiny a asfaltových cest i s ceaucescovskou tvrdou a destruktivní diktaturou na lokální i národní úrovni.

Miloslav Nevrlý nás nikdy nevedl k sobě, třebaže svými inspiracemi zasáhl naše životy jako málokdo jiný. Na naše výpravy nás vybavil touhou a skromností, radost a síla se přidaly cestou jako vítané souputnice. Byla to naše studentská léta a ty nejbezstarostnější, nejkrásnější a nejsmysluplnější prázdniny.

A tak, poté, co jsme prošli Loupežnickými, Kráterovými, Propastnými, Liduprázdnými, Smrkovými, Opuštěnými, Hříběcími i jinými horami a pohořími v rozličných oblastech rumunských Karpat, rozhodl jsem se jednou na začátku léta našeho Průvodce navštívit v jeho působišti - Severočeském muzeu v Liberci. Měl jsem týden volna, a tak jsem chtěl pana doktora Nevrlého konečně osobně poznat a přitom nakouknout do Jizerek, které neznal nikdo tak dobře jako on. Zřejmě ve mně odhalil spřízněnou duši a přítele dálek, takže mi bez rozpaků nabídl klíč od chaty na Malé jizerské louce. Po několika propršených dnech ve zbytcích jizerskohorských lesů jsem byl nejenom šokován tím, jak zde stromy mizely doslova před očima, ale i hluboce osloven důvěrou, otevřeností a velkorysostí pana doktora. Uvědomil jsem si, že by svět vypadal jinak, kdyby žilo víc takových lidí jako je on. Než jsme se rozloučili, vyprosil jsem si od něho seznam jeho nejoblíbenějších knih a autorů. Znovu se mi potvrdilo to, jak je vše krásné a dobré navzájem propojeno. Poté jsme si ještě občas vyměnili přání k Novému roku a po změnách na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsme se vydali každý k novým obzorům.

Miloslav Nevrlý se stal jedním z nestorů českých přírodovědců, obecně uznávanou osobností a mezinárodní autoritou, ale především naplnil životy několika generací mladých a dychtivých poutníků a jasnohřívých dívek s hebkou srstí. Jeho dílo nás stále inspiruje vydávat se znovu a znovu na nové  výpravy a cesty, a možná v nás vyvolává skutečnou touhu změnit k lepšímu vlastní životy i naši planetu - jedinou, kterou máme.

Přepracováno pro časopis pro ochranu přírody a krajiny VERONICA - č. 4/2023

Neobyčejná návštěva ve Vídni

                        Vídeňské svobodné listy - ročník 78, č. 39-40

Zakarpatský letokruh aneb Hledání naděje

Motto: Bez naděje doufám. Lesja Ukrajinka

Na tuto letní cestu (a svoji čtvrtou za posledních deset měsíců) se ke mně přidal dávný kamarád, s nímž jsme v mládí zdolávali vrcholy a hřebeny rumunských Karpat a v posledních letech objevovali slovenská, moravská a polská karpatská pohoří. On vzal s sebou svého nejmladšího syna a společně jsme se autem vydali na sklonku letošních prázdnin na týden do Užhorodu a dál do lůna Horhan uprostřed Siněvírského národního parku až do Koločavy. Sdílená radost se přece násobí!

Věděl jsem, že mými prioritami budou především setkání s několika novými přáteli, jež jsem na předchozích třech cestách poznal, a společně s Milošem a Janem i výstup na nějaký pěkný vrcholek jako dřív. Ale ze všeho nejvíc mě v poslední době sužovaly otázky ohledně situace na Ukrajině: Co je naděje? Kde ji vzít? A odkud berou naději sami Ukrajinci? Je už tolik zabitých, zraněných, zmrzačených, znásilněných, zlomených, ztracených, zmizelých... Jak neztratit naději ve vítězství, ve spravedlnost, v návrat nejbližších??? Naději na přežití a na život po válce...

Východním směrem jsme vyrazili v příhodný den, 21. srpna, a poměrně rychle jsme pak po několika hodinách zaparkovali a ubytovali se v Užhorodu nedaleko vojenského hřbitova Kalvárie. Tam jsme začali. Zatímco mě zasáhlo asi 30 nových hrobů od mé poslední návštěvy o Velikonocích, Miloše ohromila síla života města, když krátce poté na břehu Uže viděl rodiny, skupinky přátel či milence vychutnávající si letní pohodu plnými doušky. 

Na druhý den jsem se vydal nejprve do Zakarpatského oblastního muzea J. Bokšaje a následně do Školy č. 3 dolaďovat návštěvu deseti dětí z této školy u nás ve Vídni. Příprava se i tentokrát vyvíjela slibně. Nakonec jsem následoval češtinářku Dianu k dobrovolníkům z místní uspěšné a odhodlané organizace Volunteers of Zakarpattya. Tam jsem byl vlídně a srdečně přijat vedoucí Vlastou, Ludmilou - účastnicí Maidanu, která od roku 2014 i se synem Ruslanem pracuje jako dobrovolnice a Andriannou, jež spolu s ostatními rovněž pomáhá potřebným – od uprchlíků z válečných oblastí přes částečně osiřelé děti až po vojáky na frontě a jejich rodiny. Sama pohřešuje svého milovaného bratra Sašu, který je od 29. března letošního roku nezvěstný z bojů u Bachmutu. Je křesťanka a naději na shledání a na brzký konec války neztrácí. Nemůže, nesmí ztratit. A takto to vnímá většina lidí, s nimiž jsem na toto téma hovořil. Naděje přece neumírá.

Odpoledne jsme přijali pozvání do Andrianniny rodné vesnice – k jejímu sousedovi Jónimu a ještě předtím k Dianě a její rodině. Opět jsme se v obou případech setkali s nesmírnou pohostinností a otevřeností, byli jsme jimi nadšeni i dojati a ani se nechtěli rozloučit. Mistr truhlář Jóni mi, byť mě předtím nikdy neviděl, otevřel svoje srdce jakož i dveře své dílny a dokonce i svůj celý dům, kde jsem mohl obdivovat jeho výrobky. Obdrželi jsme i dárky na rozloučenou spolu s přáním na brzkou shledanou v lepších časech.

Další den hned ráno v dešti jsme vyrazili přes Volovec na východ do Koločavy, kde právě probíhaly poslední přípravy na vojenský pohřeb 26letého rodáka Nikoly Popoviče. Od jeho domu až po vzdálený hřbitůvek na kopci zdobily kraje silnice a polní cesty svíčky a květy. Všude bylo vidět mladé i staré lidi v černých šatech, chlapce v oblecích a dívky i stařeny s šátky na hlavách. Když jsme tyto zástupy míjeli, jen jsme pietně zpomalili a mířili jsme na dolní konec k Četnické stanici, kde na nás čekala paní Natalia Tumarec, nositelka vyznamenání Gratias agit Ministerstva zahraničních věcí České republiky za svoji jedinečnou činnost a přínos pro česko-ukrajinské přátelství, se synem Olesjem čili Alešem.

Poté, co jsme se ubytovali a porozprávěli s Natálkou a Alešem, se Miloš s Janem vydali do skanzenu Stare selo a já na hřbitůvek za padlým vojákem. Navečer jsme ještě s průvodcem panem Vasylem zašli do české a sovětské školy, ale hlavně jsme se chtěli připravit na výstup druhého dne na vrchol sedmnáctistovky Strymby.

Ten výstup začal zvolna – nejprve rozbitou cestou do Nimecke Mokre - poté po značce přes pole, úbočí, les až na poloniny a nahoru na vrchol Strymby. Tam jsme potkali Eduarda, který byl už na hřebenovce cestou od severozápadu třetí den. Po chvíli sem vystoupala i skupina od sedla Prislop a s ukrajinskou vlajkou se fotografovala, vždyť byl 24. srpen – Den nezávislosti. Prudký sestup nám zabral hodně času a úsilí, ale měli jsme radost, že jsme nad hranicí lesa měli fantastické výhledy i na zakarpatské dvoutisícovky směrem k rumunské hranici. 

Druhý den jsme se rozdělili – Miloš se synem si naplánovali další výstup v okolí, ale já jsem chtěl především fotografovat v Koločavě, a tak jsem se vydal po pasteveckých stezkách na kopeček nad vesnici. Po jeho zdolání jsem překvapeně užasl nádherou výhledu na stádo volně se pasoucích koní s masívem Strymby, Piškoňje a okolních hor v pozadí. V údolí klokotal koločavský všední den, ale zde nahoře jsem vnímal ten nejmírumilovnější možný okamžik vůbec. Koně s hříbaty, okolní pohoří a hory, božské ticho a nebeský klid mě úplně dostaly! Kdyby po chvíli nedorazil na motorce asi šestnáctiletý Oleksander, kouzlo této chvíle by mě asi úplně přemohlo. Takto jsem se pozdravili, chvíli si povídali, rozloučili se a Saša odfrčel na motorce staršího bratra tak, jak se objevil. V Četnické stanici jsme se cítili jako doma a ani jsme si neuměli představit, že po třech zde strávených dnech se budeme muset rozloučit, byť se silnou touhou zase se sem brzy vrátit.

V sobotu jsme se vydali nazpět do Užhorodu přes Chust, kterým jsme však jen krátce projeli, podívali se z auta na tzv. Českou čtvrť kolem ulice Masaryka Tomaša a zamířili do Mukačeva. Měl jsem s sebou fotky pro rybáře, jež jsem potkal v únoru, a pro Pirošku, místní babusju-trhovkyni. Rybáře jsem však u Latorice nenašel a paní Piroška měla volný den, tak jsem jí fotky nechal u kolegyň. Nejvíc jsem se však těšil na odpolední setkání v Užhorodu u Danylova hrobu na Kalvárii s Romanem B. a jeho rodinou.

Roman mi však mezitím napsal, že dostal nečekanou výzvu z vyšších míst, aby se bez prodlení vrátil z dovolené do Kyjeva – o tři dny dříve, než bylo naplánováno – takže se i čas a prostor na naše setkání smrskly. Než dorazil na Kalvárii, seznámil jsem se tam s novinářem renomovaného německého časopisu Der Spiegel Christophem R. a jeho ukrajinským fixerem Žeňou, kteří zde po týdnech či měsících v oblastech a místech podél fronty rešeršovali situaci v ukrajinském týlu. Když zanedlouho dorazil Roman s rodinou, společně nás pozval na kávu do Medelinu, kde jsme si ještě chvíli srdečně povídali, dokud nemusel rovnou odtud vyrazit na 600kilometrovou cestu do hlavního města a poté hned do jedné z pobaltských zemí. Objetí na rozloučenou, ščaslivo do dalšího období a pak ještě krátká procházka po nábřeží Uže, večeře Pid zamkom, poslední noc v Užhorodu.

Podobně dlouhá cesta jako Romana v sobotu večer nás tři čekala v neděli ráno jenže opačným směrem. Čtyři hodiny čekání na hranici a skoro deset hodin autem. Ale oktávka to všechno zase zvládla na jedničku a tentokrát jsem nereflektoval sám.

A jak to tedy bylo či je s tou nadějí? Z odpovědí mých ukrajinských přátel jsem se ujistil, že žít v naději neznamená být naivní a věřit na zázraky nebo mít zbožná přání. Není to jenom otázka vítězství v této válce, ale i překonávání nejrůznějších životních problémů, krizí a katastrof. Uvědomil jsem si, že ve všech situacích není naděje sama!  Pro ty, kteří mají lásku a víru, je naděje něco jako odměna a jistota navíc. Spolu s láskou a vírou tvoří nerozlučnou trojici, silnější než ukrajinský tryzub neboli trojzubec, neboť jsou JEDNÍM.

A pro sebe jsem si znovu uvědomil, že dnes už nestačí naději pouze hledat, ale je třeba stát se jí.

(Pracovní verze - 17.9. 2023)

Do třetice všeho nejlepšího aneb Mezi Užhorodem a Koločavou

Motto: Čára, jež dělí dobro od zla, protíná srdce každého člověka. Alexandr I. Solženicyn

Tentokrát bylo mým cílem lépe pochopit další vývoj ruské vojenské agrese a ukrajinské obrany i toužebně očekávané protiofenzívy, ale otázky s tímto spojené mi zůstaly nezodpovězeny. Možná však, že právě toto byla odpověď, neboť jsem si uvědomil, že nejistota, co s sebou přinese nový den,  je jediná konstanta, se kterou se zde lidé probouzejí i usínají. Tedy až na to, že přestat bojovat nebo přistoupit na špatný kompromis není pro Ukrajinu za stávajících podmínek vůbec žádná možnost.

Jelikož jsem dostal darem od kamaráda učitele ze Švýcarska několik set franků na podporu užhorodských škol, zakoupil jsem v Praze a v Brně materiály pro výuku českého jazyka a vlastivědy, nástěnné plakáty, hry, karty a pedagogické materiály. K tomu se přidaly učebnice a tabule s českou mluvnicí – dar z Obecné školy Komenský ve Vídni, takže jsem brzy pochopil, že tentokrát budu muset jet autem. Rozhodl jsem se pro oktávku mých rodičů, taktak stihl technickou kontrolu a den před odjezdem získal zelenou či bílou kartu. S kolegyněmi jsem si již dříve vyměnil hodiny a ve středu brzy ráno jsem vyrazil na východ s rozhodnutím otestovat druhý hraniční přechod Ubľa-Malyj Bereznyj. Tam jsem dorazil asi po osmi hodinách a bylo mi jasné, že díky minimálnímu provozu to bylo správné rozhodnutí. Úsměvná byla snaha slovenského celníka moji „uloženku“, jak ji nazval, koupit a snaha ukrajinské celnice najmout si mě jako učitele její šestileté vnučky v Tachově, až přijede v létě na prázdniny. Oba návrhy jsem slušně odmítl, ale babičce v uniformě jsem poskytl kontakt na Dianu, jednu z angažovaných užhorodských učitelek češtiny.

V Užhorodu jsem se ocitl zhruba po další hodině a půl a tentokrát se ubytoval v hotelu Izumrud kousek nad známým hřbitovem Kalvárií. A protože rodičovská oktávka zvládla první test a přebrodila se cestou místy téměř půl metru hlubokými kalužemi, rozhodl jsem se hned na druhý den ráno vydat dál na východ. Dál až do legendární Koločavy – poutního místa snad všech, kdo se narodili v Československu a četli Olbrachtův román Nikola Šuhaj loupežník nebo zhlédli Baladu pro banditu. Samozřejmě jsem nemohl odolat ani zajížďce k Siněvírskému jezeru (Synevyru), kam se v roce 1938 vydal i spisovatel Jaroslav Foglar se svým oddílem Dvojkou. Tehdy tam byli pražští skauti sami, obklopeni hlubokými pralesy s medvědy, rysy a vlky, dnes je jezero obklopeno stánky s prodavači lesních plodů a výrobků z přírodních materiálů. A také koupat v jezeře se už dávno nesmí a ani chodit v zimě na led. Sníh a led jsem tam skutečně ještě zažil, vždyť se jezero nachází v nadmořské výšce téměř tisíc metrů. Je to dodnes krásné místo opředené pověstí o bohaté a krásné dívce Síně a chudém pasáčkovi Vírovi, jehož dívčini rodiče nepřející jejich lásce nechali zabít. Uprostřed turistické sezóny tudy, kde měly proudit slzy nešťastné Síny, až vytvořily ono jezero, proudí davy návštěvníků, dojatých krásou karpatské přírody i tragickým osudem rusínských milenců.

Po příjezdu do Koločavy jsem zastavil u Četnické stanice, kam od 90. let 20. století až do protikovidových opatření a hlavně před invazí přijížděly autobusy českých a moravských poutníků. Pokud by se legendární pár od Siněvíru dal přirovnat k Romeovi a Julii, tak reálný Mykola Sjuhaj by mohl být Robinem Hoodem nebo Jánošíkem. I o jeho osobě vznikaly legendy, i jeho osud byl naplněn zločinem, láskou, zradou a tragickou smrtí. Foglarovi skauti se kdysi setkali s otcem Nikoly Šuhaje a mnoha pamětníky, vedoucí a dobrá duše Četnické stanice paní Natalija si s Jaroslavem Foglarem dopisovala až do jeho smrti. I když je momentálně hospoda prakticky zavřená a hostí přesídlené mladé lidi od a z Charkiva, paní Natalija mi uvařila výborný oběd a se synem Alešem mi povyprávěli o historii i současnosti místa a dali spoustu tipů na cestu. Věděl jsem, že nemám čas projít si všech deset muzeí a asi dvacet památných míst, tak jsem se po rozloučení s novými přáteli vydal na konec Koločavy ke skanzenu Stare selo. Původní dřevěnice – maďarská církevní škola, židovská krčma a další stavení jsou doplněny dobovými lokomotivami, vagóny a drezínami na úzkokolejné dráze. Jeden z průvodců – dvaaosmdesátiletý pan Vasyl, bývalý učitel a zástupce ředitele v místní škole – mě po prohlídce skanzenu vzal do dvou nedalekých škol – české a sovětské. Jistě nemusím laskavému čtenáři vysvětlovat, kde jsem se cítil lépe: v té maličké místnůstce mezi obrazy a citáty Komenského a Masaryka, mapami Podkarpatské Rusi, českou hymnou s notami na klavíru nebo v té podstatně větší – se sochou Lenina a obrazy celé plejády generálních tajemníků a členů politbyra...?

V pátek ráno jsem měl domluvený termín ve skutečné (a velmi funkční!) Masarykově škole čili Škole č. 3 v Užhorodu a byl opět vlídně přijat paní ředitelkou Svitlanou a učitelkou angličtiny Natalijí. Z přivezených materiálů a dárků měly velikou radost, češtinářka Lidia byla nemocná, ale Diana která mi poslala seznam, podle něhož jsem nakupoval, dostala později další krabici pro svoji druhou školu. Tentokrát jsem si prohlédl i jídelnu, tělocvičnu, hřiště a druhou část podzemních krytů. Podle aktuálních nařízení musí všichni zaměstnanci školy spolu s jednotlivými třídami v případě leteckého poplachu zaujmout určené místo právě v útulku ve sklepě školy. A to se momentálně děje v průměru třikrát týdně, i když zde naštěstí doposud žádné rakety nedoletěly a bomby nespadly! Asi desetina dětí, které navštěvují prezenční výuku však pochází z východních oblastí Ukrajiny a s explozemi a sirénami má nepříjemné zkušenosti. Z toho důvodu škola použila peníze, které jsem jim v únoru předal, k vytvoření lepšího vybavení „učeben pro podzemní výuku“.

Do té druhé školy (Gymnázium č. 16) jsem se tentokrát nedostal, neboť páteční škola jim skončila z důvodů Velikonoc podle juliánského kalendáře výjimečně dříve. Namísto toho mě Diana pozvala do Horjanské rotundy na velkopáteční řeckokatolickou bohoslužbu s obřadem zvaným plaštenica, což je slavnostní symbolické nesení Kristova roucha či těla kolem kostela. Románská rotunda v Horjanech se dnes nachází na okraji Užhorodu a je druhou nejstarší dochovanou církevní stavbou z celé Ukrajiny. Tuto příležitost jsem si nemohl nechat ujít, obzvlášť když jsem měl povoleno fotografovat! Přišli jsme na místo mezi prvními, rotunda se začala pomalu plnit věřícími – staršími muži na galerii, ženami v přízemí v hlavní části, starými i nejmladšími, postupně už snad nezbylo volného místa. Zpívalo se hlubokými hlasy bez rozdílu pohlaví, mladý kantor udával takt, a pronikavé liturgické zpěvy a chorály se vzdalovaly a zase spojovaly ve zvláštní, pro mě nezvyklé a krásné, harmonii. Po vlastním obřadu plaštenice, kdy všichni následovali procesí v dešti kolem rotundy, promluvil Otec Bohdan. Určitě jsem ani zdaleka všemu nerozuměl, ale pochopil jsem že hovořil o lásce a o oběti – dvou stranách téže mince. Ježíš Kristus se obětoval před dvěma tisíci lety, Ukrajina jde v jeho šlépějích dnes.

V sobotu pokračoval děšť, chvílemi lilo jako z konve, proto jsem navštívil hrad, abych si prohlédl „tu naši“ hasičskou helmu umístěnou naproti křeslu, na němž seděl president Masaryk při své jediné návštěvě Užhorodu před 102 lety. Poté jsem se stavil na slovíčko u Juraje Rusnáka Pid zámkom a dále se vydal na místa, kde jsem dříve nikdy nebyl. Užhorod není v ukrajinském měřítku nijak velké město (před začátkem invaze zde žilo asi 115.000 obyvatel, nyní přibylo asi 20.000 – 30.000 uprchlíků z východní Ukrajiny), ale skýtá prostor vždy pro nová překvapení. Přijel jsem těsně před každoročním zázrakem – pomíjivým obdobím kvetoucích sakur v ulicích. Pocházejí prý z Vídně a svými květy každé jaro prozáří život místních i přespolních či dokonce cestovatelů ze zahraničí. V čase války a všudypřítomné smrti navíc připomínají i to, že je život nezničitelný.

Toto vědomí bylo znát i na Velikonoční neděli před Katedrálou Svatého kříže. Zástupy rodin i jednotlivců se sem vydaly s košíky s paskou (velikonočním mazancem), ovocem, masem nebo domácím chlebem, aby je nechaly posvětit. Atmosféra byla důstojná a zároveň velmi šťasná. Všude se ozývalo radostné Christos voskres! i přesvědčivá odpověď Vystynno voskres! Kněží oslovovali věřící osobně a své požehnávací funkci se věnovali tělem i duší. V jednu chvíli se setkali na konci řady dva nebo tři kněží, kteří svěcenou vodou polili i jeden druhého, k čemuž došlo evidentně spontánně a za všeobecného smíchu. Zaujalo mě i to, že mě několikrát lidé požádali, abych je vyfotografoval. V tom případě jsem si ale od nich vypůjčil i jejich mobilní telefon, aby měli památku i oni.

Další vrcholný zážitek mě čekal po skončení této tradice. Diana pro mě přijela, aby mě odvezla k nim domů – do malé vesničky nedaleko Užhorodu. Připravila pro mě kompletní velikonoční oběd a pohoštění, třebaže už jako rodina slavili Velikonoce o týden dříve – již podle gregoriánského kalendáře. Tak jsem se mohl seznámit s didusem Michajlem – tatínkem jejího manžela Michajla, prohlédnout si jejich hospodářství, zajít na místní hřbitov ve vsi, kde spolu chodili do školky a do základní školy, a kde žijí dodnes. Dědeček mi ukázal své království – zahradu, chlév s dvěma kravičkami a komoru plnou domácích produktů. Bavili jsme se o historii, současnosti i budoucnosti Zakarpatí a dobře jsme si rozuměli. Michajlo mladší je kantorem v místním kostele, takže se vrátil domů později, převlékl se, pomohl s něčím na zahradě - znovu do slavnostního - a společně jsme se pak vydali k jeho bratranci do jiné vesnice na další velikonoční hostinu. Na laskavost a přirozenost s jakou jsem byl i do této širší rodiny přijat, nikdy nezapomenu.

Od mojí první cesty jsem hluboce dojatý postojem lidí, s nimiž se setkávám. Obdivuji jejich přímočarou odvahu bojovat za svobodu proti zlu a dokonce připravenost bez patosu nasadit vlastní životy. Nikdy jsem neslyšel stížnost na pomalou nebo nedostatečnou pomoc demokratického světa, toliko slova vděčnosti. Zároveň vnímám jejich pokoru vůči Osudu a upřímnou touhu po lepším světě. Pro mě samotného je to obrovská inspirace a příklad jak překonávat moje vlastní omezení a dávat ze sebe to nejlepší. Na život a na smrt. Za život v lásce proti smrti.

                                              

 (Pracovní verze, 1.5. 2023)