V naší zemi
máme tradičně silný vztah k cestování a poznávání okolního světa. Ve
středověku i na počátku novověku to byli především šlechticové, kteří
v královských nebo císařských službách konali diplomatické mise, vydávali
se na různé světové strany a zanechávali o nich poselství a cestopisy pro své
současníky i budoucí generace. Před nimi to byli zřejmě mniši a misionáři, ale
ti své vlastní zážitky povětšině nezapisovali.
O staletí později
se v České kotlině objevil jako zjevení z dávných dob jeden šlechetný
a zvídavý člověk, který se stal emisarem opravdovosti, svobody a dobrodružství
v oblastech podstatně méně rozsáhlých než měli k dispozici jeho
předchůdci. Rozhodl se tedy vydávat víc do hloubky než do dálky a nacházet
smysl v životě v civilizaci i mimo ni, pokud to bylo možné. Mnichem nikdy
nebyl, avšak k asketismu neměl daleko. Své zážitky a zkušenosti si zaznamenával a na přání (případně po delším přemlouvání) je sdílel s jinými, kteří se pak vydávali
v jeho šlépějích.
Miloslav Nevrlý je člověk, jakých ještě stále mnoho není, a na
které mohou být každá země nebo společenství lidí hrdé. Přesto, nebo právě
proto, že se narodil (před devadesáti lety!) v Praze, táhlo ho to po celý život
do lesů, hor, stepí, močálů, jeskyní a dálek. Protože nemohl cestovat do
ciziny, jak píše v době, kdy o to celou bytostí stál (t.j. po roce
1948), procházel, poznával a v sobě přetavoval a archívoval snad všechny kraje,
kouty i zákoutí Československa. Z jeho koníčků se staly zájmy, ze zájmů vášeň,
posedlost, profese. Stal se vynikajícím studentem, doktorem přírodních věd a
uznávaným odborníkem, pilným pracovníkem muzea, skautským či „tomíckým“
vedoucím (odtud je jeho přezdívka Náčelník), čarodějovým učněm i Božím poslem.
Sám jsem se s tímto slovutným a zároveň pokorným člověkem setkal
nejprve prostřednictvím jeho Karpatských her. Na
počátku to byl tenounký samizdat s tímto titulem, který se ke mně záhadně
dostal - stejně jako i ostatní osudové knihy - v pravou chvíli. Louskal jsem
znovu a znovu ony ušmudlané, potajmu rozmnožované stránky psané malým písmem a
hltal jejich dalekosáhlý obsah zurčící touhou a vonící štěstím. Kdo by ve
dvaceti letech netoužil hrát hry na poutníka s lehkým srdcem, na jitřní radost,
na vlčí dech, na gazelí nohy, na nevinné spolubratry nebo na veselou skromnost?
Tak, jako někteří přede mnou a mnozí po mně, propadl jsem i já kouzlu Karpat a pro nás tehdy - dalekých a dobrodružných cest. Autora jsem poznal více, až když jsem
si také obstaral jeho prvotinu - větší a obsáhlejší, oficiálně oceněnou - Knihu
o Jizerských horách. Došlo mi, že jsem potkal skutečného Mistra, nejen pocitů a
dojmů proměněných ve slova, ale i slov probuzených k životu a vůbec - naplněného
života, sdíleného s druhými. Znalce přírodní i nebeské moudrosti a vyznavače skutečné
lidskosti. A protože jsem již tehdy věřil, že všechno dobré spolu souvisí,
hledal jsem - jako květy šafránu nebo jako kuličky perel - kratičké texty a
povídky pana doktora Nevrlého v dětských časopisech z počátku sedmdesátých let
(Junák, Pionýr, Pionýrská stezka, ABC...) a v některých populárně-naučných na
konci let osmdesátých.
Samozřejmě nestačilo toliko snít, chtěli jsme s kamarády prožívat
to, pro co se nás našim živoucím a vědoucím vzorům podařilo nadchnout. V
souvislosti s doktorem Nevrlým to byly cesty po Slovensku a do
Rumunska, na nichž jsme intenzivně zažívali okamžiky přátelství, objevů,
svobody i sebepoznání. Pod jeho nepřímým vedením to byly vždy nejen
expedice ke vzdálenějším či bližším cílům, ale i k sobě samým, přírodě a k
lidem. A tak jsme procházeli úžasnými krajinami, o nichž jsme měsíce dopředu
snívali před usnutím a roky poté na ně vzpomínali. Učili jsme se a zkoušeli
mluvit rumunsky, střetávali divoké kočky a děsivé psy, zvědavé medvědy i hrdé
pastýře, jedli kaš – ovčí sýr, chtěli se stát dřevorubci v Karpatech -
alespoň na jedno léto! Prolézali jsme neuvěřitelnými jeskyněmi a soutěskami a
zavítali do nevýslovných klášterů. Bloudili jsme po místech, kudy lidská
noha po celá desetiletí či snad staletí neprošla. Od obzoru k obzoru, odněkud
někam. Setkávali se s tím, co jsme do té doby neznali - s udivenými dětmi i
staroušky z jiných dob, s prostými lidmi ve vesnicích bez elektřiny a
asfaltových cest i s ceaucescovskou tvrdou a destruktivní diktaturou na
lokální i národní úrovni.
Miloslav Nevrlý nás nikdy nevedl k sobě, třebaže svými inspiracemi
zasáhl naše životy jako málokdo jiný. Na naše výpravy nás vybavil touhou a
skromností, radost a síla se přidaly cestou jako vítané souputnice. Byla to
naše studentská léta a ty nejbezstarostnější, nejkrásnější a nejsmysluplnější
prázdniny.
A tak, poté, co jsme prošli Loupežnickými, Kráterovými,
Propastnými, Liduprázdnými, Smrkovými, Opuštěnými, Hříběcími i jinými horami a
pohořími v rozličných oblastech rumunských Karpat, rozhodl jsem se jednou na
začátku léta našeho Průvodce navštívit v jeho působišti - Severočeském muzeu v
Liberci. Měl jsem týden volna, a tak jsem chtěl pana doktora Nevrlého konečně
osobně poznat a přitom nakouknout do Jizerek, které neznal nikdo tak dobře jako
on. Zřejmě ve mně odhalil spřízněnou duši a přítele dálek, takže mi bez rozpaků
nabídl klíč od chaty na Malé jizerské louce. Po několika propršených dnech ve
zbytcích jizerskohorských lesů jsem byl nejenom šokován tím, jak zde stromy
mizely doslova před očima, ale i hluboce osloven důvěrou, otevřeností a
velkorysostí pana doktora. Uvědomil jsem si, že by svět vypadal jinak, kdyby
žilo víc takových lidí jako je on. Než jsme se rozloučili, vyprosil jsem si od
něho seznam jeho nejoblíbenějších knih a autorů. Znovu se mi potvrdilo to, jak
je vše krásné a dobré navzájem propojeno. Poté jsme si ještě občas vyměnili
přání k Novému roku a po změnách na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsme
se vydali každý k novým obzorům.
Miloslav Nevrlý se stal jedním z nestorů českých přírodovědců,
obecně uznávanou osobností a mezinárodní autoritou, ale především naplnil životy několika generací mladých
a dychtivých poutníků a jasnohřívých dívek s hebkou srstí. Jeho dílo
nás stále inspiruje vydávat se znovu a znovu na nové výpravy a cesty, a možná v nás vyvolává skutečnou
touhu změnit k lepšímu vlastní životy i naši planetu - jedinou, kterou máme.
