Freeheart: 2024

Motto: Volja je nadlidská síla, která činí nemožné možným. Jedinečné ukrajinské slovo, jež znamená zároveň svobodu a sílu záměru, schopnost dosahovat cílů a potřebu osobní volnosti. (ukraine.ua)

Po čtyřech cestách ve čtyřech ročních obdobích uplynul přesně rok, než jsem se opět vydal do Užhorodu. To však neznamenalo, že bych se Zakarpatím a Ukrajinou mezitím každý den nezabýval. A navíc - v září 2023 nás navštívilo deset chlapců a děvčat se dvěma učitelkami, Natalijí a Lidií ze Školy č. 3 v Užhorodu, v lednu 2024 to byla učitelka Diana, která přijela na návštěvu do Vídně. Následovaly dvě výstavy mých fotografií, které jsem nazval Podkarpatský letokruh – nejprve v Městské knihovně v Letovicích v únoru a poté i na Gymnáziu Komenský ve Vídni v červnu. Na jaře se také zrodil plán uspořádat sbírku knih pro užhorodskou školu, neboť jsem se od Diany dozvěděl, že od nového školního roku chtějí začít s výukou češtiny již od prvního ročníku. A dobře vybavená žákovská knihovna je přece jednou z hlavních podmínek a příležitostí pro motivaci a rozvoj jazykových schopností dětí a mládeže!

Do sbírky knih se kromě naší školy zapojila zmíněná knihovna v Letovicích a také pobočka Oblastní charity Ústí nad Orlicí v Letohradu. Právě jim se podařil husarský kousek a během dvou akčních dní nasbírali čtrnáct velkých krabic dětských knih všech žánrů! A nejen nasbírali, ale také ochotně dopravili do rodičovské garáže v Brně, kde jsem průběžně bedny ukládal. Obrovský dík patří tamní organizátorce Ivě Markové a všem dárcům od Letohradu přes Letovice až po Vídeň! Tato skvělá akce s sebou však přinesla ohromnou logistickou výzvu a otázku - jak dopravit celkem devatenáct beden přes východní schengenskou hranici???

Když jsem pochopil, že ani dvěma osobními auty krabice s knihami do Užhorodu nepřivezeme, rozhodl jsem se hledat jiný způsob. V Brně jsem v jednom z ukrajinských obchodů získal dvě telefonní čísla na dva řidiče Jury ze Zakarpatí. Jeden z nich se mi poměrně brzy ozval. Napsal mi, že v zásadě bude moci krabice naložit a do Užhorodu dopravit, ale měl jsem se mu ozvat pár dní před plánovaným odjezdem 19. srpna, abychom doladili konkrétní detaily. Tušil jsem, že to nebude snadné, ale vědomí, že v průběhu ruské agrese byly doposud zničeny více než dvě stovky knihoven a s nimi miliony knih, mi dodávalo sílu nevzdávat se a věřit v úspěch této akce. Juru jsem nakonec opravdu nezastihl, avšak cestou do Brna se mi ozval jiný řidič – Vasyl, kterému dal Jura moje číslo s prosbou, aby mi zavolal, neboť on sám přestal jezdit. Vasyl sice poté pár dní prospal, takže se mi omluvil za pozdní reakci, ale nakonec jsme se dohodli na středu 21.8. – stejný den, jako jsme vloni vyrazili s kamarádem Milošem a jeho synem Janem. Ti tentokrát z rodinných a technických důvodů nemohli, ale jejich podporu jsem mohl silně vnímat.

Ve středu jsme byli s Vasylem domluveni „tak kolem třetí odpoledne“, ale jelikož cestující na lince Morava – Koločava byli značně roztroušení po brněnském okolí, Mercedes Sprinter dorazil k naší garáži až v sedm hodin. Krabice s knihami a moje zavazadla se skutečně podařilo naložit značně nestandartním způsobem, jenže jsme ještě měli vyzvednout dvě ženy na opačných koncích Brna. Večerní a noční cestu zde popisovat nebudu, ale uvědomil jsem si, že bez jisté bláznivé odvahy i schopností riskovat by Ukrajinci nedokázali vzdorovat válečné přesile a znovu a znovu dosahovat nemožné. Na hranici jsme strávili asi jen půl hodiny, pohraničníci ani nechtěli vidět průvodní list, který mi ve škole přichystali. Na místo jsme dorazili kolem čtvrté hodiny ranní kyjevského času, vyložili bedny s knihami a já přeplněn štěstím a adrenalinem jsem se marně snažil usnout na rozkládacím gauči v jedné pracovně oné legendární Masarykovy jubilejní školy.

Poté, co jsem se nejprve setkal a povykládal si u kávy s angličtinářkou a zástupkyní ředitelky Natalijí, mě čekalo přijetí u paní ředitelky, která mě seznámila s aktuální situací školy a plány na nový školní rok a ze srdce poděkovala všem dárcům za knihy. V přízemí, kde byly krabice provizorně uskladněny, jsme se s oběma učitelkami češtiny Dianou a Lidií vyfotografovali a po rozloučení jsem se vydal s Dianou na Nevitský hrad severně od Užhorodu. Jelikož se už tak můj pobyt zkrátil o dva dny a o možnost vydat se z Koločavy na poloninu Krásnou, jak jsem původně plánoval, uvítal jsem alespoň tento krátký výlet do podhůří Karpat. Vojáci podél silničního check pointu nás nechali projet beze slova, asi jsem po té bláznivé noční cestě poněkud zestárl anebo působil dost unaveně! Navečer jsem se ubytoval na známé adrese z loňska v Gogolově ulici a usnul spravedlivým spánkem. Moje hlavní mise – doručit knihy pro školní knihovnu – dopadla vítězně!

Celý pátek jsem měl vyhrazen na nové objevy, ale nejprve jsem zašel na Kalvárii (kde od loňska přibylo dalších asi 70 hrobů!) a pak jsem se vydal prozkoumat okolí Kapušanské ulice a najít obchod se ševrony, o kterém se dříve zmínila Diana. Zeptal jsem se dvou starších vojáků u zastávky maršrutek, kteří však o ničem nevěděli, ale náš rozhovor zaslechl mladík Maks, který se v okolí dobře vyznal. Na dobrou hodinu se stal mým průvodcem a vyklubal se z něho amatérský historik, který mi zodpověděl mnoho otázek k minulosti i přítomnosti Užhorodu. Cestou k vojenskému obchůdku se ševrony mi zaujatě povyprávěl o této oblasti obývané před desítkami let Šváby (Němci či Rakušany), ukázal polorozbořené švábské domy (i jeden Fachwerkhaus), a dokonce jsme zjistili, že máme společné známé – Romana a Danyla Bohuslavské! Maks se s nimi seznámil, když na začátku ruské invaze v roce 2022 vozil civilní auta pro vojáky na doněckou frontu. Dali jsme si spolu kávu (Užhorod se pyšní dlouholetou kavárenskou tradicí!), rozloučili se a já se vydal za dalšími setkáními a objevy – do Radvanky.

Unavený taxikář mě vyložil v radvanecké Štefánikově ulici (pozor, v Užhorodu jsou Štefánikovy ulice dvě!) a já jsem se vyškrábal na šest milionů roků starý vulkanický kopec. Na jeho samém konci se nachází starý židovský hřbitov a za ním úplná divočina s vyhlídkou na krásné jezero v bývalém žulovém lomu. Mým hlavním cílem bylo však navštívit starou československou „cikánskou školu“, založenou v roce 1926. Spustil jsem se tedy zase z hřbitovního kopce dolů a zeptal se prvního člověka, kterého jsem potkal. V Radvance jsou školy dvě: sedmá a třináctá a jedna z nich by to snad mohla být. Žena, s níž jsem se setkal, právě vyjížděla autem do města a ke škole č. 7 mě vzala. Uvnitř seděly čtyři učitelky připravující se na nový školní rok. Ochotně mě přijaly a vyslechly, potvrdily, že k nim chodí rómské děti z nedalekého „tábora“, ale byly názoru, že ona „stará cikánská škola“ (první svého druhu ve střední Evropě!) je na opačném konci města na Šachtě a je to prý škola č. 14! Povykládali jsme si, popřáli si šťastný nový školní rok a rozloučili se. Ony se těšily na víkend a já se vydal k onomu nedalekému Jezeru (Ozero).

Již cestou jsem uviděl tři vojáky v uniformě, kteří se evidentně nevydali koupat v hluboké a čisté vodě, ale hledat potenciální rekruty. Mě si nevšímali, jakoby tušili, že k těm nepatřím. Po asi čtvrthodině opustili oblast Jezera a odjeli. Já jsem pokračoval opačným směrem po Granitské ulici podél staré a částečně funkční továrny, až jsem dorazil do „tábora“ čili rómské osady. Tam jsem oslovil prvního člověka, kde najdu starostu či barona. Ukázal mi dům, kde baron Robi bydlí, a já se tam vydal.

Představil jsem se jako učitel, který spolupracuje se školami v Užhorodu, a fotograf, který dokumentuje dění na Zakarpatí, a on mi velkoryse dovolil se v osadě pohybovat. Jako doprovod a tlumočníka mi dal svého pobočníka Pašu. S Pašou jsme obešli několik domů, kde byly děti, já jsem jim rozdal připravené bublifuky a křídy k malování na asfaltu (kterého tam bylo pomálu!), povídal si s nimi a občas i jejich rodiči a udělal pár fotek. Osada není velká, na rozdíl od mukačevské, kde žije několik tisíc lidí, ale přesto působí velmi chudobně a smutně. Děti jsou tam jako všechny ostatní – zvídavé, milé a rozpustilé.

Odpoledne jsem pak dokumentoval události kolem připravovaného Dne nezávislosti – modrožlutý holi fest pro děti i dospělé, koncerty i dance battle děvčat a několika chlapců, stánky s fundraisingovými produkty pro dobročinné organizace. Na sídliště Šachta jsem se vydal také, nejprve se mi podařilo dostat na rozlehlý uzamčený židovský hřbitov (jedny postranní dveře byly přece jen otevřeny!) a pak ke škole č. 14. Jelikož však už byla zavřená, záhadu místa první školy pro rómské děti ve střední Evropě se mi tentokrát nepodařilo rozluštit.

Sobotní Den nezávislosti začal v Užhorodu tradičně ještě před východem slunce v šest hodin ráno na náměstí Narodna. Sešly se tu stovky lidí, aby vyslechly písně Zakarpatského akademického lidového pěveckého sboru, připojily se k modlitbám kněží několika denominací, zamávaly a zatleskaly krajanům v několika městech Evropy a USA přes telemost nebo se jen tak navzájem setkaly s přáteli a oslavily spolu třicátý třetí Den Nezávislosti. Po položení květin zástupci společnosti u nedalekého památníku národního básníka Tarase Ševčenka se lidé pomalu rozcházeli, ale další oslavy po celém městě se ještě měly rozběhnout. Já jsem se rozběhl za známými a přáteli z předcházejících cest – do skanzenu (kde aktuálně vystavovali fotografie karpatoruských škol v meziválečném období, tedy i rómských, židovských nebo huculských!), do restaurace Pid zámkom, k ženám pletoucím maskovací sítě... Vždy to byla vroucná setkání, ale to nejvroucnější mě čekalo odpoledne u Diany doma. Znovu připravila vynikající oběd a poprvé jsem měl možnost seznámit se rovněž s jejich nejmladším Mychajlem – synem Miškem. Ten se teprve koncem dubna vrátil ze základní vojenské služby na maďarské hranici – po čtyřech letech! S jeho tatínkem Mychajlem a dědečkem Mychajlem jsme prošli zahradou, ochutnávali ovoce ze všech keřů a stromů (a co jich bylo!) a povídali si o minulosti Podkarpatské Rusi, současné situaci na Ukrajině a o možné budoucnosti Evropy.

Až skoro za tmy mě Diana odvezla domů a na druhý den brzy ráno přivezla na jedinou pěší ukrajinsko-slovenskou hranici Mali Slemenci – Veľké Slemence. Tady byla po druhé světové válce uměle rozdělena vesnice a místní rodiny na desítky let ztratily vzájemný kontakt. Se zvláštním pocitem jsem tuto hranici přecházel a myslel na návrat. Ještě jsem čekal na mikrobus do Košic, ale už se mi stýskalo po všech těch statečných, pohostinných a laskavých lidech, kteří se napořád stali součástí mě samého.