Pařížský masakr. Válka v Paříži. Francie
v šoku. Evropa a svět drží smutek – rozličné palcové titulky ve
sdělovacích prostředcích, podobný podtón. Přední politici hovoří o „útoku na
naše hodnoty“ a o „naší odhodlané
protiofenzívě“. Analytici hledají příčiny, prognostici a proroci předpovídají budoucnost a
veřejnost se dále polarizuje. Mnozí hledají způsob, jak se vyrovnávat
s rostoucí nejistotou, ale řešení problémů je v nedohlednu. Už proto,
že skutečná řešení nebývají snadná, povrchní a často ani laciná!
Série atentátů, která v pátek
13. listopadu 2015 znovu otřásla našimi iluzemi, s sebou přináší více otázek
než odpovědí. Jaké vůbec jsou ty „naše hodnoty“, které si nedáme vzít nebo
zpochybnit? Slyšeli jsme nejčastěji dvě slova: svoboda a demokracie. A co ty ostatní, které dnes a denně nabízíme nejen našim dětem,
ale i lidem prchajícím před válkou či za bludičkou blahobytu? S těmi,
s nimiž nás dle sloganů „spojuje a sjednocuje naše rozdílnost“ (Our differences unite us!). Čemu věříme
anebo chceme věřit? A za čím stojíme a na čem stavíme?
Třebaže to není politicky korektní (neboť Korán alkohol
zakazuje), nalejme si čistého vína. Svoboda bez zodpovědnosti není ničím jiným
než anarchií, která vede k sebezničení jednotlivců, rodin i celé západní
civilizace. A vláda nebo konsensus většiny na tom nic nezmění. Troufneme-li si
být upřímní, přiznejme si, že naše civilizace je nejen v ohrožení, ba
nachází se již v rozkladu. Korupce (nejen ve fotbale), skandály (nejen v
atletice), podvody (nejen v automobilovém a finančím průmyslu) -
potvrzují, že je cosi shnilého v našem světě. Cosi, na čem se stavět vůbec
nedá. Cosi, co vede přímo do záhuby (když se nic a nikdo nezmění)!
Ve světě, kde propaganda nahrazuje
pravdu, a kde pravda téměř nemá šanci na vítězství, protože na to nemá sílu,
není místo pro opravdové hodnoty. V naší západní společnosti téměř rozložené
kulturně-marxistickou dialektikou objektivní a univerzální pravda neexistuje,
vše je relativní a pragmatické. A na druhé straně - v (post)totalitních
systémech a diktaturách (islamistických nebo tam, kde marxismus doznívá nebo se
modifikuje) rozhodují mocenské elity o tom, co je správné a co není. Přesně
vědí, kdo je nepřítel a jak se ho zbavit. Na obou stranách degeneruje lidské srdce
a svědomí a člověk se čím dál více řídí svými pudy. Ale můžeme pak ještě hovořit
o člověku a lidskosti? Humanismem se dnes u nás ohání kdekdo, ale lidskosti
nepřibývá. Více než kdy jindy falešné ideologie ohrožují život celého lidstva. Nezapomeňme
totiž, že teorie předchází praxi! A také, jak by asi dodali naši předkové: pýcha předchází pád!
Přiznejme si konečně, že ke
skutečné změně směru a k záchraně světa nám nepomohou ani prázdná gesta ani
„rozhodné“ odvety vůči nepřátelům. Moudré osobnosti minulosti i dneška nás
vedou k sebezpytování. Člověk i společnost bez kořenů nemohou mít žádnou
úctu k sobě, ani nemohou respekt vyžadovat. Jak se mohou lidé
z jiných kultur v Evropě integrovat, když my sami jsme již dezintegrováni?!
Naše politické, hospodářské i výchovně-vzdělávací systémy, zdravotnictví,
soudnictví, policie i armáda – jsou všechny nahé - slavnostně oblečeny do nových císařských šatů; okázale předstírajíce,
že je všechno v pořádku, „že to už nějak zvládneme“...
Třebaže řešení našich každodenních
problémů nemohou být snadná, povrchní a ani laciná, nemáme jinou možnost než
bojovat. Sami se sebou, s naší pohodlností, naivitou, hloupostí, zkažeností,
sobectvím... Jestliže jsme zavrhli naše skutečné kořeny, které byly nebo mohly
být zdrojem naší síly i k užitku
celého světa, je potřeba vyzvat se k zápasu na život a na smrt. Za život a proti smrti. Proti vlastním omezením
a omezením okolo nás. Aby život stál za žití, a smrt nevinných nebyla zbytečná!
Skutečným jádrem naší civilizace vyrostlé (mimo jiné) z křesťanských kořenů je láska. Láska k Bohu, k
bližním i vzdáleným, k sobě samým. (Je nasnadě, že to nemůže být „Bůh“
jedné církve nebo sekty „jediného správného vyznání“!) To, co sem přináší
rozhodující a vskutku radikální dimenzi
je láska dokonce i k nepříteli. K tomu jistě nepatří
naivita, ale rozhodnost. Nikoli iluze, ale ideál. Svoboda i zodpovědnost. S tímto
postojem a vlastní integritou můžeme získat sílu a autoritu přesvědčit a získat si i ty,
kteří se za naše nepřátele považují. A není jich málo! Předpokládá to však také
oběti a úsilí ve všech oblastech – duchovní i materiální, finanční, morální i
vojenské. Předpokládá to bezpodmínečnou spolupráci napříč různými sférami a
překonání osobního sobectví i sobectví národního, etnického nebo náboženského.
Tato spolupráce by měla být soustředěna - přes odlišné názory, ale při respektování objektivních a
univerzálních hodnot - na společný cíl.
Kolik tragédií a neštěstí nás
čeká, pokud se nezměníme? Anebo budeme víc a více šokováni. Vlastní
bezmocností.
15. 11. 2015
Žádné komentáře:
Okomentovat