„Takový je příští věk, jak jsou vychováváni příští jeho občané.“ J.A. Komenský
Ocitli jsme se asi hodinu cesty od státní hranice, když se ozval Magdin manžel Pawel se zprávou, že jsou aktuálně všechny přejezdy mezi Slovenskem a Ukrajinou uzavřené z důvodu doposud největšího ruského vzdušného útoku na Zakarpatí. Krátce nato jsem dostal stejnou zprávu od své ženy Christine a několika přátel, kteří si o nás také dělali starosti. Zavolal jsem proto Dianě, která mi potvrdila, že u nich doma jsou všichni v pořádku, třebaže „něco“ bouchlo asi dva kilometry od jejich vesnice a hrozná rána byla slyšet až k nim. Také nám poradila, abychom se vydali přes Maďarsko a přes hranici na řece Tise u Čopu. S Magdou jsme tušili, že kdyby se to odehrálo (a my se to dozvěděli) o den dříve, pravděpodobně bychom naši cestu odložili. Takto jsme se poradili s naší intuicí a rozhodli se pokračovat přes maďarsko-ukrajinský přechod Záhony-Čop, kde jsem už leccos zažil v květnu minulého roku.
Magdu znám někdy od roku 2023 přes instagram a velmi si vážím jejího dokumentárně-fotografického umění. Oba jsme se narodili ve znamení blíženců, ve kterém naše komunikace také vždy probíhala. Zatímco Magda chtěla navázat na svůj dlouhodobý projekt LENS FOR UKRAINE, v němž se od roku 2022 věnuje ukrajinským a v poslední době především romským rodinám a dětem v útulcích v jihovýchodním Polsku, mým hlavním cílem bylo navštívit onu legendární stoletou „1. cikánskou školu“ a podpořit Magdu, která v Užhorodu ještě nikdy nebyla. Do našeho hotelu jsme dorazili asi hodinu před půlnocí s přesvědčením, že tato cesta bude naprosto jedinečná.
Název tábora: Škola stovky příběhů
Podtéma: Jsme součástí něčeho většího
Naše škola stojí již 100 let díky nám, učitelům, studentům, rodinám, laskavosti, odvaze, víře, vzájemnému respektu a vzájemné pomoci.
Odpoledne jsme se vydali na prohlídku Užhorodu a k setkáním s přáteli (Ljubou ve skanzenu, Jurajem - Jurim Rusnákem v restauraci Pid zamkom…), starými i novými místy (zámeckými schody, plovárnou postavenou na první republiky nebo dvěma parky), takže jsem únavu z cesty i nedostatek spánku vůbec neřešil.
Po vánocích 1926 začala škola. Po první 4 měsíce byla docházka téměř 100%. Po čtyřech měsících znaly už děti velkou abecedu, ale při vyučování byly těkavé, čtení dělalo jim velké potíže, nejraději by byly odpovídaly hromadně. Osnova cikánské školy připouštěla, aby se na škole učilo hře na housle. Tomuto předmětu vyučoval starý cikánský primáš Lacko Martón. Ačkoli počáteční dovednosti ve hře na housle u dětí byly velmi nepatrné, byl učiněn do konce školního roku značný pokrok. Ale přes prázdniny děti skoro všechno zapomněly, hlavně z mluvnice i čtení. Druhého roku děti vše zas dohonily a už si navykly i čistotě a byla povzbuzena chuť k návštěvě školy. …
Dnešní osada Šachta skrývá, oddělena od zbytku města zdí, několik původních, opravených i polorozbořených domků s asi jen 70 obyvateli. Jelikož jsem měl pro několik z nich z posledních návštěv pár fotografií, vydal jsem se je s Magdou hledat. Nejprve jsme našli tátu se synem, které jsem potkal před tehdy zavřenou školou o prázdninách 2024, poté pana Oleksandra, který se vracel z uklízecí směny v říjnu loňského roku a vyfotografoval jsem ho i s Terezou, paní Navrockou a panem Eduardem. Poslední byla nejstarší obyvatelka tábora, které bydlela úplně na konci – v nejstarší části - a dva chlapci nás zavedli k jejímu domku. Nebyla sice ještě doma, ale její dva synové Andrij a Mykola s rodinami bydleli hned vedle. Velmi přátelsky a ochotně nám ukázali jejich svět – podobný slamům, jak si je představuji, někde v Indii nebo v Keni. Ale tohle je střední Evropa! Některé domky byly vyrobeny z nepálených cihel čili vepřovic, zde zvaných valky, za více než sto let patřičně promáčených dešti a nepříznivými zimami. Asi před pěti lety (v čase korony) celému táboru město vypnulo elektřinu, neboť jeho obyvatelé neměli peníze na zaplacení účtů. Většina z domů-chatrčí, do kterých nám dovolili nakouknout, měla jen jednu místnost – kuchyň, obývák, ložnici, dětský pokoj, vše v jednom, jen některé měly ještě miniaturní předsíň, kde byly uloženy věci jako v kůlně. Mezitím se odněkud vrátila maminka Andrije a Mykoly a rozzářila se, když nás – hosty z jiného světa – uviděla. Věnoval jsem jí fotografii z podzimu a ona mě pozvala do svého domečku, kde na stěně visely fotografie zemřelého manžela a bratra. Uvědomil jsem si, že v jejich situaci nemají lidé vůbec žádnou možnost nechat si jakoukoliv fotku svých blízkých zhotovit. Proto začínala naše cesta-mise pomalu nabírat nový rozměr. Magda navíc hledala pomocí fotografií z Polska nějaké rodiny a ženy, o nichž věděla, že pocházely z Užhorodu, ale kontakt s nimi ztratila dříve, než jim mohla věnovat jejich výtisky. Naplněni směsicí těch nejsilnějších emocí a dojmů jsme se rozloučili a slíbili, že se sem při nejbližší příležitosti vrátíme.
Navečer jsme byli pozváni k Dianině rodině, kde na nás již čekali. Diana se ledva vrátila po náročném týdnu ze školy, od rána měla předpřipravenou polévku a předkrm, a než usmažila řízky, oloupala brambory a připravila salát, prohlédli jsme si s Mychajlem zahradu a zvířata ve stájích i na dvoře, obdivovali rostliny i želvy a pozdravili dědečka u včel. Letos se jim poprvé urodil bílý med!
U večeře jsem dědečkovi, který v únoru oslavil své 90. narozeniny, přečetl blahopřání a předal dárek. Nakonec zase Diana předala dárky nám i pro moji rodinu. Zakarpatí bylo vždy proslulé pohostinností svých obyvatel, a i když se časy nezadržitelně mění, ty opravdové hodnoty díky těmto lidem zůstávají!
Kolem půlnoci jsme znovu trochu váhali při novém poplachu, naštěstí žádné drony ani rakety nedorazily, přesto jsme chvíli uvažovali, kam se v našem hotelu schovat, kdyby bylo nejhůř. Po necelé půlhodině se však ozvala vysvobozující věta: THE AIR ALERT IS OVER. MAY THE FORCE BE WITH YOU!
Na sobotní dopoledne jsme se už také těšili, neboť jsme měli v plánu hned po snídani vyrazit do osady v Radvance a dokonce jako bonus navštívit útulek či centrum pomoci paní Eleanory Kulčar BLAHO, o němž jsme se dozvěděli teprve nedávno. Ve škole jsme na ni dostali telefonní číslo, dovolali se a s paní Kulčar si dohodli návštěvu na 14. hodinu.
Nejprve jsme však vstoupili do osady po Granitské ulici, navštívili dům a rodinu barona Robiho, který však opět nebyl doma. Jeho ženu s dcerami ale očividně potěšila fotka, kterou jsem jim donesl. Poté se kolem nás seběhly děti z osady, včetně několika dospělých, a občas nás pozvaly k nim domů. Krátce jsme si povykládali, fotografovali, cukierky rozdali. V jedné zahradě jsme potkali rodinu s dívkou, která se poznala na fotce z roku 2024, i když byla vyfotografovaná na jiném místě. Zvolna jsme pokračovali do malinko modernější části osady a opět se opakovala setkání s dětmi a jejich rodiči nebo prarodiči. Na jednom místě Magda objevila na dvorku za plotem děti, které tancovaly a natáčely se na mobil – tak, jako to dělají děti po celé Evropě. Zde tedy fungovala elektřina! Zatímco si s nimi Magda povídala, věnoval jsem se dospělým v ulici o kousek dál. Nakonec jsme se sešli a pokračovali do části osady, kde jsme vloni barona Robiho potkali. Tentokrát se nám to nepodařilo. Poté jsme prošli další ulicí, setkali se se dvěma ostrými psy na kolejích vlečky a dvěma milými babusjami, a než jsme osadu opustili, šli jsme se podívat za dvěma děvčátky, s nimiž jsme se před chvílí rozloučili. Spatřili jsme je na místním smetišti, kde hledaly zbytky potravin, které by mohly být ještě zužitkovány. Srdce se nám svírala, když nám usměvavá děvčátka hrdě ukázala igelitovou tašku s mokrými slupkami od brambor a nějakými dalšími zbytky jídla, jež pak mohly doma uvařit. Tento neuvěřitelný obraz s námi zůstane asi do konce našich životů, ale předtím se budeme ze všech sil snažit přispívat k zlepšení života těchto dětí, zápasu s předsudky a rasismem na všech úrovních.
Osada Telman není tak rozlehlá jako Radvanka a zjevně nikoli tak chudá jako Šachta, ale ani zde není život jednoduchý. Měli jsme štěstí a hned narazili na barona Edika, který nás částí osady provedl a ukázal nám novou modlitebnu, kterou právě staví, ale i tu původní, postavenou z pražců. Vyjádřil nám zklamání z různých návštěv nevládních organizací, které přijdou, vyfotografují se, mnohé naslibují, ale později už o sobě nedají vědět. My jsme samozřejmě mohli slíbit jenom to, že přineseme fotografie z dnešního srdečného setkání! Ten slib dodržíme!
A také se pokusím zajistit paní ředitelce Oksaně pozvání k návštěvě Muzea romské kultury v Brně, napíšu článek, dokreslený Magdinými fotkami, o této jedinečné 100leté instituci do Vídeňských svobodných listů, aby se o historii i současnosti školy dozvěděla česká a slovenská veřejnost, a budu hledat možnosti, jak lidem v užhorodských osadách pomoci. Tak jako kdysi jejich předkové vyrobili cihly pro stavbu školy, tak dnes bude důležité najít řešení pro jejich současné problémy. Jednou z nejdůležitějších podmínek je jistě konec války. Romové v Užhorodu a na Zakarpatí platí stejnou, ba i tu nejvyšší cenu jako ostatní Ukrajinci. Mnohokrát jsem během této cesty mohl vnímat, že tak jako jsou dějiny v nás, tak i my jsme součástí dějin.
Krátce po návratu domů jsme se dozvěděli, že na frontě padl další z absolventů školy - Evgen "Žeňja" Bukov, otec šesti dětí. Čest jeho památce! – Sláva Ukrajini! – Hrdinům sláva!
Pracovní verze, 1.6. 2026
