Freeheart: Od kolébky ke hrobům a zase zpátky aneb Jeden (leto)kruh se uzavírá

Motto: "Život měříme příliš jednostranně: podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti." (Tomáš Garrigue-Masaryk, první president ČsR)

Tato moje cesta byla zřejmě za ty téměř tři roky ta nejintenzivnější a nejsilnější, ovšem hlavně proto, že jí předcházely všechny předchozí. Ale pěkně popořádku, nepředbíhejme událostem!

Vyrazili jsme s kamarádem Milošem v pondělí 18. srpna dvěma auty – on se synem Janem a jednoročním švýcarským ovčákem Kairem, já zatím sám, abych pak na druhý den naložil Myšu – syna Diany a Mychajla. Po příjezdu do Užhorodu jsme tradičně nejprve navštívili vojenský hřbitov Kalvárii, poklonili se padlým hrdinům a zamysleli se nad aktuální situaci. Přibývající čerstvé hroby jsou vždy jakýmsi zrcadlem i kompasem vývoje na Zakarpatí v průběhu této strašné války.

Jelikož se naše ubytování v penzionu Mala Praha nacházelo nedaleko Školy č. 14 na Šachtě, kam jsem se před rokem dostal až v pátek odpoledne, když už byla škola zavřená, vyrazil jsem tam hned ráno v devět hodin po celostátní minutě ticha. Škola byla zavřená i tentokrát, ale před ní stály dvě učitelky, čekajíce na klíč, jenž měla donést jejich kolegyně. Představil jsem se svojí lámanou ukrajinštinou a hned se zeptal, zdali je ta jejich škola ona legendární „první cikánská škola ve střední Evropě“ založená v roce 1926 československými úřady. Ženy byly pozitivně překvapeny mým zájmem, jednoznačně moji otázku kladně zodpověděly a chvíli jsme si vyprávěli, než přišla kolegyně s klíčem. Poté mně ukázaly kroniku školy se starými fotografiemi, provedly mě několika třídami, kde se nacházejí romské i ukrajinské kroje, exponáty týkající se tradičních romských řemesel a podobně. Čestné místo školního dvora je vyhrazeno památníku romského holokaustu, ozdobeného květinami. Od obětavých učitelek jsem se dozvěděl, že tak jako před 99 lety školu navštěvují romské děti z nedalekého tabira, jen jedno procento žáků a žákyň 1. až 8. třídy je ze smíšených maďarsko-romských nebo romsko-ukrajinských manželství. Kromě již zmíněné kroniky mě zaujala fotografie padlého absolventa školy ve válce na východě Ukrajiny a krásná kniha dědečka Viliho a jeho vnuka Eduarda Papových nazvaná Hudební folklor Romů na Zakarpatí. Chtěl jsem tuto knihu koupit pro Muzeum romské kultury v Brně, ale jedna z učitelek dostala lepší nápad. Napsala mi telefonní číslo mladšího autora knihy – pana Eduarda, který je nejen absolventem školy, ale také zdejším učitelem hudební výchovy. S dojetím jsem poděkoval, rozloučil se a pospíchal za kluky, abychom mohli zavčas vyzvednout Myšu. Diana se shodou okolností právě nacházela služebně v České republice, tak jsme se těšili na setkání alespoň s jejími třemi Mychajly.

Myša strávil tři a půl roku ve vojenské službě na maďarské hranici, nyní studuje fyzioterapii v Užhorodu a na severovýchodě Zakarpatí ještě nikdy nebyl. To byl jeden z důvodů, proč jsem ho pozval na naši cestu na Hoverlu, nejvyšší horu Ukrajiny, a poté do Koločavy, kam jsme se vloni nedostali. Po výborné snídani, kterou nám připravil jeho táta, jsme se rozloučili i s jeho 89 letým dědečkem a v minikoloně dvou aut s českou značkou jsme vyjeli přes Mukačevo, Chust a Ťačevo podél rumunské hranice přes Rachov do Jasini. Ta česká poznávací značka je jistou výhodou na několika vojenských příhraničních checkpointech, ale protože Myšovi táhne na 25. rok (spodní limit pro povolávací rozkaz do ukrajinské armády), některé hlídky nás zdržely déle.

Jelikož měl Myša všechny dokumenty v pořádku, šťastně jsme navečer dorazili do Jasini – k panu Jurovi a jeho ženě Ivance do jejich penzionu - Spadku českoho majstra. Spadok znamená dědictví a to, že Jura pečuje celým srdcem o duchovní i materiální dědictví svého dědečka, mi bylo jasné hned při našem prvním setkání v květnu tohoto roku. Tehdy jsme se spolu dohodli, že přijedu i s kamarády koncem srpna, ubytujeme se u nich, a Jura nás vezme na Hoverlu, nejvyšší horu Ukrajiny! Naše shledání bylo velmi srdečné, ale po návštěvě historického dřevěného kostelíku Strukyvska cerkev a večeři v restauraci Kremzlik jsme brzy ulehli k spánku, abychom ráno nezaspali.

Ráno se nám podařilo podle plánu vyrazit dvěma auty v šest hodin kyjevského času ještě za tmy a mlhy do Lazevščyny, abychom pak v pěti plus pes po žluté značce vyšlapali na asi osm kilometrů vzdálený vrchol. Tušili jsme, že tam nebudeme sami, neboť Hoverla je jedním ze symbolů Ukrajiny, a každý kdo je vlastencem, se na její vrchol ve výšce 2061 metrů nad Černým mořem musí vydat! My jsme nemuseli, Jura tam byl již několikrát, ale Myša ještě nikoliv, ale my jsme chtěli spojit turistiku s kulturou. Cesta vedla nejprve lesem, poté vystoupala na krátkou poloninu a posledních asi 250 výškových metrů poměrně prudce a kamenitě mířila k vrcholu. Tam bylo národa! Rodiny s dětmi, vojáci v rehabilitaci, skupiny s průvodci... většina z nich sem dorazila z druhé strany – z Ivano-Frankivščyny. Rozhled na všechny strany byl úžasný (ukrajinsky: čudovyj, krutyj, harnyj ale rozhodně ne užasnyj – strašný!). Jednotlivci i skupiny se pochopitelně fotografovali, všude vlály vlajky, lidé odpočívali, kochali se výhledem na ukrajinské i rumunské Karpaty, svačili, kupovali si pamětní medaile, mazlili se s Kairem apod. My jsme v tom nádherném patosu poděkovali Jurovi a věnovali mu pamětní medaili vydanou v roce 1937 k 85. narozeninám pana presidenta Masaryka a popřáli pevné zdraví alespoň do jeho vlastní pětaosmdesátky. Na vrcholu i cestou dolů jsem hovořil s několika vojáky, zasmáli jsme se, objali, dokonce jsem dostal ševron od mladého kadeta oděsské námořní pěchoty!

Po návratu do Jasini jsme si nenechali ujít místní etnografické muzeum, kde jsme se mimo jiné dozvěděli, že tato podhorská obec byla vyhlášena ve třicátých letech minulého století nejkrásnější obcí roku v meziválečném Československu, a také jsme navštívili židovský hřbitov na kraji obce. Ivanka nám pak ještě vyprala prádlo a my jsme se rozloučili s Jurou a začali se připravovat na další den a cestu do Koločavy k našim přátelům z Četnické stanice, s nimiž jsme se naposledy setkali před dvěma lety.

Po probuzení mně Myša nejprve seznámil se zprávou o nočním ruském raketovém útoku na továrnu na výrobu elektroniky v Mukačevu. Podle prvních zpráv byl zraněn asi tucet lidí, oběti na životech hlášeny nebyly. Přesto se jednalo o první větší raketový útok na Zakarpatí. V té továrně pracovaly asi tři tisíce lidí (z toho šest set v noční směně), a ti všichni teď přišli o práci! Doposud se proslýchalo, že Rusové na Zakarpatí neútočí, protože, jak jsem již několikrát slyšel, „Putin slíbil Zakarpatí Orbánovi“, ale ověřit jsem si to nikdy nemohl. Věděli jsme, že přes Mukačevo nepojedeme, ale pouze do Chustu a pak směrem na sever na Mižhirju. Počasí bylo ideálně cestovní, nemuseli jsme pospíchat, takže jsme si nenechali ujít alespoň dvě zastávky. Od minulé cesty jsem si chtěl prohlédnout trh v Rachově, zde zvaný rynok. Byl trochu menší, než jsem očekával, ale velmi pestrý – mezi nabídkou obuvi, oděvů, tašek, čepic… a prodejem brynzy a sýrů, se nacházela řeznictví a obchody s rybami, zeleninou, ovocem, sušených hub i čerstvých borůvek. Prodejci byli velmi milí, často mi dali něco k ochutnání a dávali se rádi do řeči. Ale to hlavní mělo přijít v Solotvynu!

V Solotvynu těžili sůl již Římané, za Rakouska-Uherska místo proslulo svými solnými doly. V době SSSR zde začala fungovat speleoterapie, byla založena sanatoria na léčbu respiračních onemocnění. V posledních desetiletích sem začalo jezdit mnoho turistů z celé Ukrajiny i ze zahraničí díky solným jezerům s vysokou koncentrací soli. Postupně je doplnily desítky soukromých hotelů s bazény. A jelikož je v dané situaci pro mnoho Ukrajinců nemožné se vydat k moři, tušili jsme, že znovu potkáme davy lidí – tentokrát v nížině.

Nevěděli jsme sice k jakému jezeru se vydat, je jich tu několik, ale podobně jako v mnoha situacích, rozhodlo náhodné setkání s jedním Čechem, který sem se svojí ukrajinskou ženou jezdí už dvacet let a trocha intuice. Projeli jsme centrem s mnoha obchůdky s nafukovacími hračkami a plaveckými pomůckami, zaparkovali naše auta a i s Kairem se vydali k vodě. Zaplatili jsme za to naše jezero v přepočtu tři eura za osobu, vstup k bazénům byl o dvě eura dražší, pes byl zdarma. Myslel jsem si, že zde budu víc fotografovat, ale pohled na mé kamarády vznášející se na hladině, mě dostal. Převlékl jsem se tedy taky do plavek, vlezl do vody a jal se testovat tento neobyčejný element. Miloš a Jan jsou vynikající plavci, Myša neplavec, já něco mezi, ale tady jsme si byli všichni rovni. Bylo to něco neuvěřitelného, přírodní div a díky zamračenému nebi nás v našem jezeře opravdu nebylo mnoho! Dlouho jsme se tohoto potěšení (po výstupu na Hoverlu to byl skutečný balzám) nemohli nabažit, ale když už jsme se cítili dostatečně nasoleni, vydali jsme se na další cestu směr Koločava.

Tam jsme dorazili navečer a přivítali se s našimi přáteli. Byli unaveni, jelikož měli po pohřbu kmotra, smuteční hostině, a navíc den předtím musel Aleš kopat hrob a paní Natálka probděla noc u rakve zemřelého. Zároveň jsme viděli, že se na druhý den chystá oslava křestu a kromě nás přijeli tři Moraváci na motorkách a zastavili se tu cestou do Rumunska. Společně jsme si přesto skvěle povykládali a chutně povečeřeli.

Celou noc lilo jak z konve, a když i ráno déšť neustal, věděli jsme, že namísto plánovaného výstupu na nedaleký vrchol hory Topas a krátkou cestu po polonině Krásné, musíme zvolit náhradní program. Naštěstí se Koločava skví několika muzey, z nichž mnohé jsme ještě nenavštívili, takže jsme měli několik alternativ. Po snídani nás Aleš vzal do školy, kde učí jeho maminka, a kde se nachází Olbrachtovo muzeum. To založil dědeček paní Natálky, ona sama se spolu s českými dárci na koncepci muzea podílela. Mezitím déšť trochu ustal a my jsme se vydali do skanzenu Stare selo. Tam jsme potkali nejen pana Vasyla, našeho minulého průvodce, ale seznámili se s panem Vasylem, který je současným ředitelem skanzenu. Po srdečných rozhovorech s oběma, jsme se vydali na dvanáctou hodinu k dřevěnému kostelíku Svatého Ducha, kde na nás čekal třetí pan Vasyl. Ten nás seznámil s jeho historií i legendami, provedl i sakristií a vůbec věnoval nám mnoho času. Za kostelem se nacházejí hroby českých četníků zastřelených Nikolou Šuhajem a banditou beze jména, „o kterém nikdo román nenapsal“. Po návratu to Četnické stanice jsme poobědvali a já jsem hovořil s rodiči a příbuznými malého Kyrilčyka, kterému stříhali u příležitosti jeho ročních narozenin vlasy a on plakal. Dostal však hodně dárků, takže ho překonal v pláči jeho starší bráška Zachar, který mu ty dárky asi trošku záviděl a žárlil, protože byl Kyryl centrem pozornosti.

Když pak odpoledne přestalo pršet, vydal jsem se na místní hřbitov k hrobu Nikoly Šuhaje. Před dvěma lety jsme ho nenašli, teď jsem věděl, že je kdesi v dolní části hřbitova – daleko od pohřbených spořádaných občanů, ale blíže k centru vesnice. Skutečně, prostý hrob Nikoly a jeho mladšího bratra Jury, zrazených a zabitých jejich kamarády v roce 1921, se nachází v opuštěné spodní části hřbitova daleko od jeho milé - Eržiky. Odtud jsem pokračoval k opuštěnému židovskému hřbitovu na jiném konci vesnice, ale třebaže byl oplocený a evidentně podporovaný sponzory z USA, zůstalo na něm jen několik málo náhrobků, povětšině ve velmi špatném stavu. Ještě večer jsem se s Koločavou a našimi přáteli rozloučil a ulehl brzy k spánku, neboť jsme chtěli brzy ráno s Myšou vyrazit do Užhorodu, kde na mě čekala poslední dvě setkání.

Protože se počasí zlepšilo, rozhodli se Miloš s Janem dopoledne vydat na Topas a sejít se až večer na Slovensku, Já jsem s Myšou vyrazil už před šestou hodinou ranní a přes Volovec zamířili k Myšovi domů k jeho tátovi a dědečkovi. Byl jsem šťastný, že se mu tato cesta líbila a mohl poznat nové lidi i obzory. Ještě v pátek jsem z jeho mobilu zatelefonoval panu Eduardu Papovi, učiteli a muzikantovi, jehož telefonní číslo jsem obdržel ve Škole č. 14 v úterý. S panem Papem jsem byl domluvený na 14. hodinu u něho doma, ale již o desáté jsem měl sjednanou schůzku s Romanem Bohuslavskym a jeho rodinou. Setkal jsem se s nimi v kavárně blízko Školy č. 3 (jubilejní Masarykovou školou s výukou češtiny), kterou Roman i jeho mladší bratr Danylo (jehož pohřbu jsem se v říjnu roku 2022 „náhodně“ zúčastnil) navštěvovali. S Romanovou rodinou jsem se setkal téměř při každé cestě, teď jsme se ale dva roky neviděli. Romanův malý syn, který se narodil asi tři týdny po smrti svého strýčka Daňyka nás doprovázel na nábřeží k stánku organizace Ruch pidtrymky zakarpatskych vijskovych, kterou Bohuslavští podporují. Odtud jsme prošli městem ke Kalvárii, kde na nás u Danylova hrobu znovu čekal pan Jaroslav, otec Romana a Danyla. Tři generace rodiny, která je autentickým příkladem neúnavného boje za svobodu, spravedlnost a demokracii – hodnoty, pro něž se obětuje celá Ukrajina.

Poslední rodina, již jsem během této cesty potkal, se stala tím největším překvapením ze všech a její návštěva mě hluboce zasáhla. Pan Eduard, vynikající hudebník ve čtvrté generaci a saxofonista, mě vstřícně uvedl do svého prostého domku, nabídl sklenku vody a vynikající slovenštinou (kterou se spolu s maďarštinou naučil z televize) zasvětil do historie školy, kterou absolvoval. Zde nyní také učí hudební výchovu. Prohlédli jsme si spolu krásnou knihu Hudební folklor zakarpatských Romů, jejíž je spoluautorem, a kromě informací z historie, jsme přešli k aktuální situaci. Před kovidovou pandemií fungovala v užhorodské čtvrti Radvanka romská restaurace, kde pan Eduard s přáteli často vystupovali. V průběhu protikovidových opatření a následné války však zanikla, takže možnost dalšího honoráře pro romské hudebníky přestala existovat. Do té doby byl pan Eduard známou osobností i v mezinárodní jazzové scéně, členem Pap Jazz Quartetu, spoluzakladatelem jazzového festivalu Pap Jazz Fest… Nyní si jako učitel vydělá měsíčně 8000 hryvní, tedy přibližně 4000 korun nebo 165 eur. V situaci, kdy mnoho potravin a zboží stojí přibližně stejně jako v České republice, je to neuvěřitelně nízká částka, ale to je pouze jeden aspekt. Spolu s milovanou ženou Zinaidou vychovávají tříměsíční holčičku Melissu, která se narodila se silným rozštěpem patra a potřebuje operaci (tu je nejlépe v takovém případě uskutečnit do čtyř měsíců věku). Pro rodinu Papových je to v tuto chvíli neřešitelná finanční i logistická situace, ale to je vlastně i situace Ukrajiny a světa, jak ho známe. Díky milionům statečných lidí vzdorujícím každodenně těm největším výzvám mezi životem a smrtí, není žádná situace bezvýchodná. Jsem přesvědčen, že tak jak se touto sedmou cestou na Zakarpatí během války pro mě jeden kruh uzavírá, začíná se objevovat další. A otevřou se nové příležitosti a možnosti i lidem, které jsem si zamiloval.