Před sto lety, dnes a dál

Motto: „Někdo ti může poradit, někdo tě může usměrnit, ale člověka ze sebe musíš učinit sám. Averdženo tut šaj del goďi, averdženo tut šaj del drom, aľe manušes tutar mušines te kerel ča tu jekh.“ (Romské přísloví)

Když se stala Podkarpatská Rus v roce 1919 součástí Československé republiky (a přijala tento název), začal mladý demokratický stát i na svém nejnovějším území ambiciózně zakládat školy, neboť si jeho nejvýznamnější politici a přední osobnosti uvědomovali význam vzdělání, kultury a osvěty pro rozvoj celého státu. K desítkám velkých a postupně zřejmě i stovkám malých škol v této původně „Zemi beze jména“, avšak s různými vyučovacími jazyky, tak měla přibýt i experimentální škola pro Romy. Po zajištění zájmu všech zúčastněných začala její stavba v roce 1925 v místě, kde existoval romský tábor ve čtvrti zvané Šachta. Z mnoha dochovaných materálů byl znám den a čas otevření školy – 22. prosinec 1926 v 10 hodin. Tehdy prý nedočkavé romské děti již asi od šesti hodin klepaly na okno učitele, aby je pustil dovnitř. Obyvatelé osady předtím vyrobily pro její stavbu 19.000 nepálených cihel, prezident Masaryk (jenž město Užhorod roku 1921 navštívil a byl „s velikou ctí a slávou občany přivítán“) přispěl 10.000 korunami „ze svého“ a sbírku podpořili někteří význační jednotlivci i město samé. Celková suma tehdy činila 65.000 korun, budova měla jen dvě místnosti a umývárnu, přesto se stala legendárním místem pro mladé i staré a její příklad sloužil k založení dalších více či méně úspěšných škol na východním Slovensku. Škoda jen, že Prezident Osvoboditel, jak se mu říkalo, pak do Užhorodu již nikdy nezavítal.

Přesto, že jsem se sám poprvé vydal do Užhorodu až o století později v říjnu roku 2023 a krátce poté se o škole dozvěděl ze starých fotografií, přesné její místo se mi podařilo vypátrat až při sedmé cestě v srpnu 2025. Když jsem rok předtím prošel osadou Radvankou – současnou největší užhorodskou romskou osadou, o škole jsem se tam ani jinde nic konkrétního tehdy nedozvěděl. Letos na jaře jsem však navštívil Muzeum romské kultury v Brně a zkontaktoval její historičku Terezu Richtárikovou. Ta mi nejprve ochotně poslala různé materiály a v září tohoto roku pak navrhla, že by se k mojí případné další cestě do Užhorodu sama ráda přidala! Jejím cílem bylo především zjistit, jak se vyvíjela situace a jak probíhala výuka po druhé světové válce až do současnosti. První možnost k takové cestě se naskytla o těchto podzimních prázdninách. V tomto období však měly i ukrajinské školy volno, takže bylo zjevné, že výuku neuvidíme. Díky srpnovému setkání a kontaktu přes instagram s hudebníkem a asistenčním učitelem této školy Eduardem Papem jsme však věděli, že budeme v Gymnáziu č. 14 (jak se mezitím ona škola oficiálně jmenuje) očekáváni!

Na naši cestu jsme se vydali v sobotu 25. října, přejezd přes Slovensko i čekání na hranici nám plynule ubíhaly, poměrně rychle jsme tedy dorazili na místo. Ubytování v hotýlku Nautilus nedaleko Horyanské rotundy nám pomohla zajistit rodinná přítelkyně Diana, velká milovnice Prahy, filoložka a učitelka češtiny z Masarykovy jubilejní školy. Ta nás také předem pozvala na „nedělní rusínský“ oběd. Sobotní večeři jsem se pak tradičně rozhodl sdílet  v restauraci Pid zamkom, protože jsem věděl, že se u jejího šéfa Juraje Rusnáka dozvíme všechny důležité aktuality. Kromě spíše melancholických novinek o současném vývoji ve městě, nám pan Rusnák ukázal nádhernou knihu svého kamaráda-fotografa o životě menšin na Zakarpatí, nazvanou Upřímnost, a nabídl mi, že mi ji obstará na druhý den přímo od autora.

V neděli dopoledne jsme si prošli skanzenem i několika hradními expozicemi a poté se vydali k Dianině rodině. Přívítání bylo jako vždy velmi srdečné a oběd se svými pěti chody vynikající! Po chvíli dorazili „mladí“ – dcera Elvíra, zeť Valeryj, vnučka Emilia. Společně jsme diskutovali o všemožném a prohlíželi si fotky z předchozích dvou letošních návštěv, zatímco čtyřletá Emilka „psala a po sobě četla“ náhodně poskládaná písmenka. Již téměř za soumraku jsme se vydali zpátky do Užhorodu pro fotografickou knihu Mychajla Dorohovyče, a měli štěstí jejího autora potkat osobně! Za soubory svých portrétů ze Zakarpatí (místních osobností, představitelů národnostních menšin nebo lidí z Verchovyny) již získal několik mezinárodních ocenění. Chvíli jsme si povykládali, ale brzy se rozloučili s ním i s Jurajem Rusnákem a těšili se na zítřejší hlavní program – návštěvu v Gymnáziu č. 14.

V pondělí jsme byli domluveni s panem Eduardem na 10. hodinu ve škole, Tereza navíc předtím telefonicky domluvila setkání s paní Navrockou tamtéž. Paní Navrocká je historičkou a expertkou na romskou kulturu na Zakarpatí, navíc ve škole rovněž učila. Podle slov romisty Alexandra M. z prešovské univerzity toho o škole ví nejvíc. V deset hodin nás u vchodu čekala malá delegace učitelů a učitelek i s paní Navrockou a společně jsme se vydali k paní ředitelce. Předali jsme jí dárky z brněnského Muzea romské kultury – časopisy, cédéčka, pastelky a také sladkosti pro děti i učitelský sbor. Paní ředitelka nám ochotně o historii i současnosti školy povykládala, provedla všemi učebnami (mají nyní devět tříd) a seznámila nás s několika přítomnými kolegy a kolegyněmi. Většina z nich však v jedenáct hodin psala celostátní diktát – u příležitosti Dne ukrajinského jazyka. Učitelé, kteří diktát nepsali nám ještě ukázali zahradu školy, kde by rádi dětem nechali postavit malou tělocvičnu. Ta a elektrický syntetizátor pro výuku hudební výchovy jsou jejich dalšími cíli pro blízkou budoucnost. Dosavadní sponzoři z USA a Rakouska pomohli již zásadním způsobem s vnitřním zařízením, takže například každá třída je vybavena promítacím přístrojem – beamerem. Romské děti jsou všeobecně známy láskou k pohybu i hudbě, zdejší děti to potvrzují. Chlapci mají dokonce i fotbalový tým, trénovat však mohou jen pod širým nebem – na okolních hřištích nebo loukách. Dozvěděli jsme se, že je ve škole registrováno 230 dětí z bližšího i vzdálenějšího okolí, ale pravidelně se výuky zúčastňuje dětí méně, podobně jako za první republiky, kdy však bylo dětí podstatně méně. To je dnes dané tím, že je škola segregovaná a děti sem převážně dojíždějí z jiných částí Užhorodu, což sebou přináší výzvy a problémy.

Paní Navrocká s učitelem maďarštiny panem Antoněnkem, polyglotem a překladatelem z estonštiny, nás zavedli na protější svah, kde se nachází starý a zpustlý hřbitov. Mezi rozbitými hroby a náhrobky Romů, Maďarů, Čechů a Poláků nám vyprávěli o historii romské osady Šachta, která musela být v období Rakouska-Uherska, stejně jako blízké židovské osídlení, postavena dva kilometry od města. Paní Navrocká potvrdila svoje ohromné znalosti ze života v osadě před druhou světovou válkou, tehdy podstatně větší než dnes, a líčila nám příběhy ze života učitelů i žáků. A když jsme se vrátili ke škole pro pana Eduarda a rozloučit se s paní ředitelkou, potkali jsme vracející se obyvatelé osady z práce ve městě. Ti se na paní Navrockou vrhli, aby ji vyobjímali, neboť ji už dlouho neviděli. Radostným zjištěním pro nás oba bylo vnímat, že tak jako před sto lety, i dnes je škola velkým přínosem pro život celé romské komunity, ale zároveň jsme pocítili smutek z toho, že zatímco zde v minulosti fungovalo několik hudebních kapel, dnes se zájem o hudební řeholi ztrácí. To je navíc dané ekonomickou situací, kdy děti vidí, že ani ti nejlepší hudebníci, jakým je třeba saxofonista Eduard Pap, si v současnosti mnoho nevydělají.

Doma u pana Eduarda nás kromě jeho manželky Zinajdy přivítala i jeho maminka, která pro nás uvařila holubce, asi ty nejlepší, jaké jsem kdy jedl. Melisska za ty dva měsíce, co jsem ji neviděl, hodně vyrostla, termín její operace se proto blíží. Je jí půl roku a s naší podporou budou její rodiče moci brzy dohodnout operační termín. Pan Eduard nám zahrál na saxofon dvě melodie - jednu veselou – svatební a jednu smuteční. Společně doufáme, že po operaci Melissky přibudou ty veselé! S paní Navrockou jsme dále probírali historii školy a romské hudby a kultury v Užhorodě a na Zakarpatí vůbec. Nakonec nám pan Eduard ukázal vyznamenání svého dědečka, jež obdržel od ukrajinského prezidenta L. Kučmy a pustil film na mobilním telefonu, věnovaný jeho rodině - dynastii hudebníků. Rozloučili jsme se s nadějí na setkání v lepších časech a na spolupráci nejen na osobní ale i na mezinárodní úrovni. Přijde mi, že v České republice je tato jedinečná škola buď neznámá nebo nedoceňována. A když příští rok oslaví 100 roků od svého vzniku, mohlo či mělo by se to změnit!

Paní Navrocká nás pak ještě pozvala do kavárny na nábřeží Uže, nedaleko Masarykovy jubilejní školy, kde jsme ještě zaníceně diskutovali o minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Tereza se rozhodla co nejrychleji zpracovat své bohaté poznámky k informacím z dnešního dopoledne do cestovní zprávy, tak jsem ji odvezl na druhý konec města do našeho hotýlku. Sám jsem se vydal domů k Bohuslavským, kde mi Roman domluvil schůzku s jeho rodiči. Také toto setkání bylo srdečné a upřímné, podobně jako paní Navrocká mi i oni nabídli ubytování pro další cesty. Na večeři jsme se pak s Terezou vydali do sportovního baru Labda, kam před válkou s oblibou chodívali Danylo, Roman a jejich tým amerického fotbalu, jakož i jiní sportovci.

Jelikož bylo pondělí velmi intenzivní, první termín jsme v úterý měli teprve o půl jedné „u Masaryka“, když jsme si předtím spolu i individuálně prohlédli některá místa a zakoupili květiny. Byl 28. říjen a Společnost TGM spolu se slovenským konzulem, místním oblastním politikem, zástupci Společnosti přátel Podkarpatské Rusi z Brna a asi 30 dalšími jednotlivci položili květy a uctili památku vzniku Československa a jejich zakladatele - u pomníku Masaryka i Štefánika. Jeho bysta je asi sto metrů odtud na opačném konci parku. Jádro této společnosti pak pokračovalo odkrýt pamětní desku Miroslavu Tyršovi, zakladateli Sokola do Velkého Berezného, ale pro nás dva byla hlavním cílem osada v Radvance.

Podobně jako já v srpnu 2024, jsme začali na kopci nad Radvankou a přes všeobecné přípravy na svátek Všech svatých na křesťanských hrobech jsme se dostali k opuštěné židovské části na samém vrcholu. Nedaleko od nich nám přítomná paní, která s vnučkou upravovala jeden z hrobů, vysvětlila situaci se zde pohřbenými romskými barony. Nato jsme se vydali do osady. Vzal jsem sebou fotografie, které jsem vloni pořídil a sladkosti pro děti. Když jsem se ptal skupinky dětí i dospělých na barona Robiho, pro něhož jsme také něco měli, dozvěděli jsme se, že pracuje někde jinde. V jeho domě, který mezitím pěkně přestavěli, nám jeho žena a dcera poděkovali, ale místo, kde pan Robert pracuje jsme nezjistili. Když jsme pokračovali do jiné části osady, potkali jsme mladého muže Dymu, který věděl, kde se Robi nachází a zavedl nás k němu. Evidentně tam pomáhal na jiné stavbě. Jelikož bylo naše tehdejší první setkání velmi letmé, on si mě nepamatoval, ale když jsme mu řekli, koho reprezentujeme, s důvěrou nás vzal do jednoho z nedokončených domů, kde bydlela mladá žena a několik dětí. Tak jako děti hned na začátku osady, byly i tyto velmi vděčné a děkovaly jedno přes druhé. O bonbony se nepraly, trpělivě čekaly, až jim je jejich starší sestra nebo sestřenice rozdá. I tady jsme se srdečně rozloučili a vydali se vstříc poslednímu nečekanému dobrodružství tohoto dne – napříč osadou podél staré železniční trati k jezeru ve starém žulovém lomu.

Tam jsme narazili na mladého Ukrajince hovořícího dobrou češtinou, neboť v České republice někdy pracoval. Měl s sebou přátele – pár z Donbasu, a také on se chtěl pochlubit přírodními krásami u jezera. Na jednom konci, kudy vedla vlečka, se nachází zdánlivě nefunkční továrna, na druhém je rozestavěné sídliště rodinných domků. Na jedné straně jezera se rozprostírá divoká příroda – pod strmým kopcem s hřbitovem na druhé straně, naproti přes jezero je vidět částečně vyhořelá restaurace-bar Oasic. Když jsme se chtěli vrátit k trati, po níž jsme sem přišli, uslyšeli jsme hluk rozjetého vlaku a zahlédli jsme jeho vagony. Když vlak najednou zastavil, bylo jasné, že tato přístupová cesta je zablokována. Věděl jsem, že se Tereza zabývá horolezectvím a v Tatrách zdolala již mnoho vrcholků, takže se zdálo, že bude nejlepším řešením se vydat po malé stezičce asi patnáct metrů nad jezerem a podle slov muže s nímž jsme před chvílí hovořili, tam mohli použít úzkou stezku, abychom se dostali k sídlišti a kopec s hřbitovem nad námi obešli až k zaparkovanému autu u vchodu na hřbitov. Prodírali jsme se křovím, trny se nám zapichovaly do rukou, díky botám s dobrým profilem jsme do jezera nespadli, i když já jsem si tím občas nebyl vůbec jistý. Otočit a vrátit se však také nebylo možné, jediná cesta vedla VPŘED! Asi po půl hodině jsme dorazili k autu a vydali se k poslední stanici toho dne i naší cesty – Horyanské rotundě.

Do této proslulé rotundy mě přivedla Diana o Velikonocích 2023 na páteční obřad Plaštenice. Nyní byla rotunda také otevřená a hostila skupinu teenagerů s učitelkou, která jim podávala výklad. My jsme si tak mohli prohlédnout jedinečné fresky v původní části rotundy, ale záhadu jejího původu se nám odhalit nepodařilo. Přesto patří tato stále funkční rotunda k nejstarším církevním památkám Ukrajiny. Přitom je právě krásné to, že pořád zůstávají nějaká tajemství a nerozluštěné záhady! Než jsme se vydali ve středu ráno zpátky domů, ještě se s námi přijela rozloučit Diana a popřát nám šťastnou cestu.

Z většiny našich rozhovorů v těchto třech bohatě naplněných dnech bylo zjevné, že se situace v Užhorodu velmi rychle a intenzivně mění. Pro skeptické rodáky a starousedlíky je to změna spíše špatným směrem. Atmosféru tradičně-provinční metropole částečně nahrazují zvyky a tradice mnoha desetitisíců uprchlíků před válkou z Donbasu nebo východu Ukrajiny, kteří mluví rusky nebo suržikem. Staví se tu nové budovy a obchody, ubývá veřejné zeleně. A ceny bydlení nebo potravin rostou narozdíl od příjmů většiny obyvatel. I když pořád nikdo neví, kdy a jak válka skončí, lze očekávat mnoho problémů spojených se začleňováním přeživších vojáků do civilního života. Jejich fyzická a psychická zranění je mohou provázet až do smrti a silně narušit jejich rodinný nebo společenský život. 

Romové také bojují v různých složkách ukrajinské armády, jen z Gymnázia č. 14 doposud položili životy při obraně své země tři absolventi školy. Myslím tedy, že ještě stále platí památná slova Juraje Rusnáka z našeho prvního setkání před třemi lety: "Na Zakarpatí je minimálně devět různých etnik, ale dnes jsme všichni Ukrajinci". Je jistě mnoho dalších problémů, se kterým se obyvatelé Užhorodu, Zakarpatí a Ukrajiny budou muset vypořádat, a rasismus je jenom jeden z nich. Ale je zřejmé že tak, jako Ukrajinci bojovali a bojují proti obrovské přesile doposud, nevzdají se ani v příštích letech. Celý náš svět, jak jsme ho znali, přestává existovat, budeme se muset víc učit jeden od druhého, spolupracovat a hledat, nacházet a uskutečňovat to nejlepší v nás samých, abychom se naší budoucnosti nemuseli bát!

(Pracovní verze - 4.11. 2025)