Ještě stále hledáte inspiraci na cestu někam úplně jinam? Tentokrát to bude zaručeně nejen do nových míst, ale můžete se navíc dočkat jednoho mimořádného setkání...
Možná jste měli ve svém mládí nějaký vzor. Někoho, koho jste obdivovali nebo měli v úctě. Ze své lásky k Jaroslavu Foglarovi se vyznávám na jiném místě. Dnes bych vám chtěl představit člověka, bez něhož by zřejmě předcházející kapitolky Výprav jinam nikdy nevznikly. Proto tentokrát opusťme naše severní a východní oblasti v okolí Vídně a vydejme se mimo jiné do severních Čech -
Miloslav Nevrlý je člověk, jakých zatím mnoho není, a na které mohou být každá země i společenství lidí hrdé. Přesto, nebo právě proto, že se narodil v Praze (v roce 1933), táhlo ho to po celý život do lesů, hor, stepí, močálů, jeskyní a dálek. Protože nemohl cestovat do ciziny, jak píše, “v době, kdy o to celou bytostí stál“ (t.j. po roce 1948), procházel, poznával a v sobě přetavoval a archivoval snad všechny kraje, kouty i zákoutí Československa. Z jeho koníčků se staly zájmy, ze zájmů vášeň, posedlost, profese. Nebo snad naopak? Stal se vynikajícím studentem, doktorem přírodních věd a uznávaným odborníkem, pilným pracovníkem muzea, skautským vedoucím, čarodějovým učněm i Božím poslem.
Sám jsem se s tímto slovutným a hrdým i pokorným člověkem setkal nejprve prostřednictvím jeho Karpatských her. Na počátku to byl tenounký samizdat s tímto titulem, který se ke mně záhadně dostal - stejně jako i ostatní osudové knihy - v pravou chvíli. Louskal jsem znovu a znovu ony ušmudlané, potajmu rozmnožované stránky psané malým písmem a hltal jejich dalekosáhlý obsah zurčící touhou a vonící štěstím. Kdo by ve dvaceti letech netoužil hrát hry na poutníka s lehkým srdcem, na jitřní radost, na vlčí dech, na gazelí nohy, na nevinné spolubratry nebo na veselou skromnost? Tak, jako někteří přede mnou a mnozí po mně, propadl jsem i já kouzlu Karpat a dalekých cest. Autora jsem poznal více, až když jsem si také obstaral jeho prvotinu - větší a obsáhlejší, oficiálně oceněnou - Knihu o Jizerských horách. Došlo mi, že jsem potkal dalšího Mistra, nejen pocitů a dojmů proměněných ve slova, ale i slov probuzených k životu a naplněného života, sdíleného s druhými. Znalce přírodní i nebeské moudrosti a vyznavače lidskosti. A protože jsem již tehdy věřil, že všechno dobré spolu souvisí, hledal jsem - jako květy šafránu nebo jako kuličky perel - kratičké texty a povídky pana Nevrlého v dětských časopisech z počátku sedmdesátých let (Junák, Stezka, ABC...) a v některých populárně - naučných na konci let osmdesátých.
Samozřejmě, tak jako v případě Jaroslava Foglara, nestačilo toliko snít, chtěli jsme s kamarády prožívat to, pro co se nás našim živoucím a vědoucím vzorům podařilo nadchnout. V souvislosti s doktorem Nevrlým to byly cesty po Slovensku a do Rumunska, na nichž jsme intenzivně zažívali okamžiky přátelství, objevů, svobody i sebepoznání. Pod Náčelníkovým (skautská přezdívka M.N.) nepřímým vedením to byly vždy nejen expedice ke vzdálenějším či bližším cílům, ale i k sobě samým, přírodě a k lidem. A tak jsme procházeli úžasnými krajinami, o nichž jsme měsíce dopředu snívali před usnutím a roky poté na ně vzpomínali. Učili jsme se a zkoušeli mluvit rumunsky, střetávali divoké kočky a děsivé psy, zvědavé medvědy i hrdé pastýře, jedli kaš – ovčí sýr, chtěli se stát dřevorubci v Karpatech - alespoň na jedno léto! Prolézali jsme neuvěřitelnými jeskyněmi a soutěskami a zavítali do nevýslovných klášterů. Bloudili jsme po místech, kudy lidská noha po celá desetiletí či snad staletí neprošla. Od obzoru k obzoru, odněkud někam. Setkávali se s tím, co jsme do té doby neznali - s udivenými dětmi i staroušky z jiných staletí, s prostými lidmi ve vesnicích bez elektřiny a asfaltových cest i s ceaucescovskou tvrdou a destruktivní diktaturou na lokální i národní úrovni.
Miloslav Nevrlý nás nikdy nevedl k sobě, třebaže svými inspiracemi zasáhl naše životy jako málokdo jiný. Na naše výpravy nás vybavil touhou a skromností, radost a síla se přidaly cestou jako vítané souputnice. Byla to naše studentská léta a ty nejbezstarostnější, nejkrásnější a nejsmysluplnější prázdniny.
A tak, poté, co jsme prošli Loupežnickými, Kráterovými, Propastnými, Liduprázdnými, Smrkovými, Opuštěnými, Hříběcími i jinými horami a pohořími v rozličných oblastech rumunských Karpat, rozhodl jsem se jednou v létě našeho Průvodce navštívit v jeho působišti - Severočeském muzeu v Liberci. Měl jsem týden volna, a tak jsem chtěl pana Nevrlého konečně osobně poznat a přitom nakouknout do Jizerek, které neznal nikdo tak dobře jako on. Zřejmě ve mně odhalil spřízněnou duši a přítele dálek, takže mi bez rozpaků nabídl klíč od chaty na Malé jizerské louce. Po několika propršených dnech ve zbytcích jizerskohorských lesů jsem byl nejenom šokován tím, jak zde stromy mizely doslova před očima, ale i hluboce osloven důvěrou, otevřeností a velkorysostí pana doktora. Uvědomil jsem si, že by svět vypadal jinak, kdyby žilo více takových lidí jako je on. Než jsme se rozloučili, vyprosil jsem si od něho seznam jeho nejoblíbenějších knih a autorů. Znovu se mi potvrdilo to, jak je vše krásné a dobré spolu propojeno. Poté jsme si ještě občas vyměnili přání k Novému roku a po změnách na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsme se vydali každý k novým obzorům.
Miloslav Nevrlý se stal jedním z nestorů českých přírodovědců, obecně uznávanou osobností a mezinárodní autoritou. Podobně jako dávno před ním americký spisovatel, kreslíř a znalec přírody Ernest Thompson Seton vyjádřil ve svém mottu: „Protože jsem poznal trýzeň žízně, chtěl bych vykopat studnu, aby i jiní z ní mohli pít“, také Nevrlý umožnil svými knihami mnoha lidem osvěžení z prapůvodního zdroje.
V posledních letech vyšlo jakési souborné vydání jeho knižního díla v libereckém nakladatelství Vestri. Až budete mít cestu do České republiky, vezměte někde v knihkupectví na chvíli do ruky též některou z jeho dalších knížek, jakými jsou Nejkrásnější sbírka, Chvály Zadní země, Kryštofovo údolí nebo Zašlá chuť morušek. Možná vás inspirují vydat se na novou výpravu, možná ve vás vyvolají skutečnou touhu změnit k lepšímu váš život i naši planetu, jedinou, kterou máme.
O tom jsou však zase jiné cesty...
Žádné komentáře:
Okomentovat