Proto jsem znovu přepsal text o Korsice, doplnil jej fotografiemi (to vysvětluje přehozené pořadí kapitol) a přidal další Cesty.
Jaro je definitivně tady a do Marcheggu opět přiletěli čápi! Hodně zdaru & radosti!
Sobota, 17. dubna 2010
Na předcházejících výpravách jsme spolu navštívili zajímavá místa v okolí Vídně. Říká se, že svůj vztah k rodné zemi, svému okolí a vůbec k celé Zemi, si může člověk uvědomovat, vytvářet a upevňovat také ze vzdálenější či vyšší perspektivy a s určitým odstupem. Můžeme se však rozhodnout cestovat po světě buď jako turisté či dobrodruzi, anebo jako obyvatelé této planety. Pokud nechceme jenom nezodpovědně využívat jejích darů, ale spíše se snažit přispívat k jejímu uzdravení, měli bychom ji mít rádi. Proto bychom ji také měli lépe poznat...
A tak vás chci pozvat na další cesty a podělit se s vámi o některé kraje a krajiny, které nosím v srdci. Také si dovolím vás vždy v závěru kapitolky upozornit na místa, která jsou něčím mimořádná a mohly by se stát čímsi nezapomenutelným i pro vás.
Původně jsem uvažoval, že si ji nechám na později jako zlatý hřeb. Ale protože se k ní její „mateřská země“ chovala v posledních staletích povětšinou macešsky, začnu právě u ní.
A přitom ji již staří Řekové nazývali Kalisté, to jest NEJKRÁSNĚJŠÍ – ze všech středomořských ostrovů. Vůbec o tom nepochybuji. Třebaže jsem všechny neviděl, už čtyřikrát nás trajekt převážel
Korsika je tak trochu miniaturní světadíl, postupně a plaše odhalující téměř všechny své taje těm, kteří nepotřebují o dovolené pětihvězdičkové hotely, anonymní kluby s programem all inclusive nebo zábavní střediska, jež jsou klonovou kopií těch ostatních po celém Středomoří.
Skalnaté velehory, zelené lesy, oblíbené i liduprázdné pláže, pusté kaňony, vysoké vodopády a bystré peřeje, průzračná jezera i řeky někdy valící se, jindy plazící se - k moři... 
A to nejsou ještě ani zdaleka všechny korsické poklady, jež čekají na své nové objevitele.
I zde sice najdete přístavy s jachtami za desítky milionů (euro) a nejmodernějšími značkovými obchody, ale také – většinou dále od moře - vesničky a městečka, kde lidé dosud žijí vzájemně a pospolitě, skromně a tiše - po starosvětsku. Přitom se spolu vášnivou korsičtinou baví o politice (...) nebo o fotbale (SC Bastia nebo AC Ajacciu) nad sklenkou místního vína nebo kaštanového piva, jedí bagetu s ovčím sýrem brocciu, hrají boulle nebo spíše bocciu, spontánně zpívají vícehlasou paghjellu nebo si užívají siesty. Sní o starých časech nebo se modlí... 
Ale nevytvářejme si raději žádné předsudky. Vendetta už dávno není nepsaným zákonem v tomto kraji a všichni Korsičané nejsou bandity. Větší autonomii si přejí téměř všichni, ale rebelskou organizaci FNLC podporuje jenom nepatrná skupina obyvatel. Většina lidí si uvědomuje, že bez příslušnosti k francouzskému státu by Korsika hospodářsky nemohla existovat. Takže by to dnes mohlo vypadat skoro jako idyla, kdyby však tato země nevymírala! V současnosti tu žije asi 280 000 obyvatel (asi 65 % z nich je korsického původu), podstatně méně než před sto či padesáti lety. A většina mladých lidí i nadále odchází na pevninu, zejména do Marseille nebo Paříže. 
Třebaže je Korsika naplněnou Utopií mnoha horských sportovců, rájem potápěčů, jachtařů a vodáků; pro cyklisty i motoristy je díky síti malebných silnic a pitoreskních silniček zaslíbenou zemí a pro piloty soukromých letadel a letce na paraglidech je doslova nebeským královstvím... přesto vás napadne palčivá otázka – jaká bude její budoucnost? Vy sami si ji buďto zamilujete a zůstanete jí věrní, nebo se sem už nikdy nevrátíte. Velmi brzy tu poznáte, že jste přes všechnu okolní nádheru nepřišli do ideálního světa. Korsiku provází její tragický osud až doposud. Její obyvatelé se v průběhu dějin stali proto spíše pastevci než rybáři, poněvadž od moře a přes moře sem vždy přicházeli dobyvatelé a uzurpátoři. Pod nadvládou města Janova (Genua) se tehdejší vládci rozhodli postavit kolem celého, asi tisíc kilometrů dlouhého, pobřeží šňůru strážních věží, jejichž hlídky měly signalizovat obyvatelům nebezpečí a umožnit jim útěk do hor. Kolik mužů, žen i dětí však bylo přesto odvlečeno do otroctví nebo zabito? 
Po celou dobu své historie zažili Korsičané kratičkých 14 let svobody a nezávislosti (1755-1769). Tehdejší ústava se stala vzorem pro slavnou ústavu USA a její tvůrce, filosof a „Otec vlasti“ Pascal Paoli, který strávil téměř padesát let v exilu, je korsickým hrdinou č. 1.
(Jiný, rodák z Ajaccia, který se paradoxně stal nejslavnějším Korsičanem, nejen pro Evropu, ale pro Korsiku vůbec nic dobrého nepřinesl. Jeho jméno: Nabulione Buonaparte, narozen: 1769 – tedy už jako Francouz.)
A tak až dodnes trvá něco jako korsické národní obrození, jehož nástrojem je především hudba. Nikde jinde snad není tolik hudebníků a skupin na počet obyvatel jako zde:
I Muvrini, A Filetta, Canta u Populu Corsu, L´Alba, Petru Guelfucci – jsou zřejmě ti nejznámější, mnozí svými koncerty na pevnině nebo i z oblasti filmové hudby. Úzká a tenká je zde hranice mezi folklórem a world music, jakož i mezi vlastenectvím a nacionalismem. Vlastně by absolutní většině Korsičanů stačil respekt pro korsickou kulturu a uznání korsického jazyka jako rovného francouzštině, větší volnost v samosprávném rozhodování dvou prefektur (Haute Corse a Corse du Sud) a skutečné bratrství namísto někdy téměř kolonialistického postoje Paříže. 
Rozhodnete-li se dnešní i minulou Korsiku poznávat, vyplatí se sem přijet mimo hlavní sezónu, která zde začíná od poloviny července a vrcholí v srpnu. Potom je důležité najít váš hlavní stan, penzión či chatku, nejlépe na východním nebo západním pobřeží, anebo ještě lépe - na obou! 
Východní pobřeží se chlubí dlouhými plážemi, možností rychlejších přesunů – od severního Cap Corse až po Bonifacio na jihu nebo i do vnitrozemi, např. k bývalému hlavnímu městu Corte, do údolí Restonica a dál do hor! Máte-li rádi kulturu, neopomeňte navštívit staré město v Bastii, městečko Erbalunga, kostelík San Michele Murato, kdysi nejbohatší oblast kaštanových lesů Castagniccia se svými vesničkami a kláštery, antickou řeckou Alérii a spoustu dalších míst. 
Na mezinárodním letišti Poretta nedaleko Bastie najdou příznivci Antoina Saint-Exupéryho místo, odkud se proslulý spisovatel a letec vydal v roce 1944 k svému poslednímu letu... Nádherným zážitkem je koupání ve vlažné řece Solenzara, skákání do vody a prolézání mezi jejími balvany. Město na útesech Bonifacio na samém jihu je skutečná perla Středomoří a jedno z nejúžasnějších míst vůbec. Nenechte si ho ujít! 
Na západním pobřeží jsou pláže divočejší a vlny podstatně vyšší. Silnice jsou křivolaké, průměrná rychlost se místy sníží na 30 km/hod. A to je dobře, alespoň vám nic neuteče. Světoznámé jsou skály Calanche a rezervace Scandola v okolí Porta. Nedaleko odtud je další cíl výprav – Capu Rossu s janovskou věží třista metrů nad mořem. 
Směrem na jih se zastavte v Cargese, kde kdysi dostali azyl Řekové a na pláži Liamone, kde bývají (ale jen někdy) ty největší vlny. Zde je podivuhodná řeka, měnící svůj tok, jež se vlévá do moře – vždy jinak! Dalšími fantastickými místy jsou megalitická Filitosa i prý nejkorsičtější městečko - Sarténe. 
Souostroví Lavezzi
Tyto jedinečné ostrůvky mezi dvěma ostrovy působí značně exoticky, takže ani neuvěříte, že se zde nacházíte v Evropě. Žulové balvany, tyrkysové moře, nejkrásnější a nejjemnější písek - na samém jihovýchodě – mezi Korsikou a Sardinií. Žádné restaurace, ale také žádné stromy. Kdysi tu údajně odpočívali banditi prchající před zákonem – ti sardinští cestou na Korsiku, korsičtí zase opačným směrem. A také jsou tu dva malé hřbitůvky ztroskotaným vojákům a námořníkům spěchajícím v roce 1855 do Krymské války. Z lodi Sémillante tehdy v únorové bouři zahynulo všech 700 mužů. Přijede-li sem alespoň na půl dne i se zásobami z Bonifacia, budete mít možnost obdivovat velikost přírody i marnost lidského počínání a rozmýšlet o životě, smrti a zase o životě.
Smaragdový či Zelený ostrov. Země mnoha protikladů: Keltský tygr nebo Křesťanský beránek? Snad ji naleznete takovou, jakou ji chcete mít. A nikdy pak na ni nezapomenete…
Pokud se začnete touto zemí zabývat, musím vás, milí čtenáři, varovat. Může se totiž stát, že vás chytí do svých drápů a jen tak nepustí. Stejně tak se však může přihodit to, že si předem vytvoříte mýtus, jenž se pak rozplyne jako ranní mlha nad rašeliništi... A nebo naleznete křehkou rovnováhu mezi snem a realitou, pravdou a iluzí? Ano, tentokrát bude řeč
Irsko bylo vždy zemí protikladů, a proto také se silným duchovním nábojem. Země zmítaná vlastními pochybnostmi o sobě, dlouho vykořisťována uchvatiteli, avšak nepokořená ani nepřáteli, ani chudobou či blahobytem. Zatím. Tentokrát se nepokusím naznačit onu pestrou paletu irských spisovatelů a básníků, hudebníků a filmařů, jelikož si skoro každý, kdo se sem vydá s probuzenou duší, napíše vlastní Irský deník , zkomponuje svoji Keltskou symfonii a natočí Into the West 2.0. Pokud máte touhu, ale nemáte mnoho času, vyplatí se levně přiletět třeba z Bratislavy do Dublinu, vypůjčit si auto a vyrazit kamkoliv na sever, jih či západ. Na prodloužený víkend to může být okolí Dublinu a třeba Wicklow mountains. 
Ale nezapomeňte, že skutečné Irsko – s nejširším spektrem odstínů zeleně – je na západě... Za dva týdny můžete prozkoumat dvě nebo více oblastí –
na jihozápadním pobřeží: poloostrovy Beara, Kerry a Dingle. Názvy zdejších městeček: Kenmare, Killarney a Killorglin znějí jako jména skřítků – lepreachauns, kteří vám, získáte-li si je, prozradí, kde má duha svůj konec. Může to být nad jezerem Lough Leane, na výběžku Slea Head na poloostrově Dingle nebo v nějaké malé hospůdce u ceillí. 
Možná při vás bude stát Nebeská štěstěna, a vy se dostanete na ostrov Velký Skellig (Skellig Michael), kde žili, asi 15 km od pevniny, v průběhu asi šestiset let – mniši. Na pusté skále připomínající štít Matterhornu, trčící na 220 metrů z vod Atlantického oceánu postavili z kamenů malý klášter a neuvěřitelné asketické příbytky. Zde prý bylo centrum evropské vzdělanosti v době, kdy v Evropě světlo křesťanství pohasínalo. Třebaže jsem se celý týden pokoušel se sem lodí dostat, pro velké vlny se mi to nepodařilo. Některé sny je asi lepší si ponechat nenaplněné - na později. 
Jiné fascinující místo naleznete na pobřeží poblíž Ballyroe / Dingle, odkud se měl vydat Sv. Brendan se svojí posádkou jako první Evropan na cestu přes Atlantik a dosáhnout americký kontinent již někdy kolem roku 520!
Středozápadní pobřeží: je tradiční oblast navštěvovaná Američany irského původu i všemi ostatními cestovateli pro svoje útesy - Cliffs of Moher, zpívající pubs v Doolinu, legendární skalnatou pustinu Burren, atd. Odtud už není daleko do Galway, proslavené svým starobylým šarmem i moderním ruchem města omývaného deštěm a slanou i sladkou vodou. 
Na severozápad odtud se rozprostírá Connemara, kdysi určená pro vyhnance, dnes jedna z nejkrásnějších oblastí Západní Evropy. Dvanáct Benů (kopců) v okolí městečka Cliffden, vřesoviště a jezerní plošina u Roundstone, jediný irský „fjord“ Killary Harbour...Tady už začíná hrabství Mayo s poutní „horou“ Croag Patrick (762 m) a jedinečným ostrovem Achill Island.
A odtud už není ani daleko k severozápadnímu pobřeží – k hrabství Sligo a Donegal. K jedněm z nejvyšších útesů Evropy – Slieve League (přes 600m), nejčistším plážím a nejneuvěřitelnějším výhledům. A k tomu, abyste se stali Irskem dočista posedlí!
Inishmore – se stal naším „ostrovem na ostrově“ a dnešním tipem na 
jednodenní výpravu. Objevujte jej z kočáru connemarského poníka, nechte se okouzlit prastarou gaelštinou a rozhodně navštivte starobylou pevnost Dún Aoghasa. Na jejích útesech se však navzájem pevně držte, abyste se nevydali předčasně za sv. Brendanem. Všechno má svůj čas.
Jako hlava bájného draka vzhlíží Bretaň (Malá Británie) směrem ke Cornwallu, odkud sem kdysi přišli keltští usedlíci. Dodnes mají obě oblasti podobnou řeč, hymnu a legendy…
