Motto: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Evangelista Jan
Přiznávám, že od svého dětství příležitostně
prožívám nostalgii ohledně Podkarpatské Rusi, třebaže tato oblast byla dlouho
před mým narozením zabrána a přejmenována na Zakarpatskou Ukrajinu čili
Zakarpaťje. Před dvaceti lety jsem tudy jedinkrát a téměř mimoděk projížděl
cestou do Kyjeva. S kamarádem, se kterým jsme v mládí cestovali po
rumunských Karpatech a v posledních letech navštěvovali vnější karpatská
pohoří Slovenska i Polska, toužíme již déle konečně zavítat i na Pod... hmmm... Zakarpaťje.
Jenže! Po komplikacích v souvislosti s protikovidovými opatřeními se
na východním obzoru objevil přízrak Války. A tak jsme se letos v létě zase
jednou do Lesních Karpat nevydali...
Až nyní. Je sobota 22. října 2022. Noční
autobus z Užhorodu přijíždí na autobusovou stanici v Košicích kvůli
zdržení na hranici o hodinu později a plní se do posledního místečka Ukrajinci,
kteří se po měsících či týdnech vracejí domů. Mámy, děti, starší muži... Jsem
jediný Čech na palubě. Hranice je ostře střežena tak jako kdysi, přesto se bez
problému dokodrcáváme do Užhorodu, stotisícového města na řece Už nedaleko
hranice se Slovenskem.
Děkuji řidiči za bezpečnou jízdu, beru si
svůj ruksak a připravuji foťák, abych mohl od této chvíle vše dokumentovat.
Cestou k blízkému vlakovému nádraží slyším poprvé sirénu protileteckého
poplachu. Říkám si, že v případě raketového náletu je lepší se dopravním
uzlům vyhýbat a tak rychle nasedám do taxíku, aby mě odvezl do skanzenu Muzea
zakarpatské vesnice. Po zaplacení nevelké částky se pohybuji v dávno zašlém
světě mezi huculskými staveními a kovárnou, rusínskými domky a chlívky,
židovským ševcovstvím, maďarským statkem, rumunským mlýnem, stodolami, školou a
dominantou skanzenu – dřevěným kostelem sv. Michaila Archanděla z 18.
století. Druhý a třetí protiletecký poplach už téměř nevnímám, diskutuji a
slzím spolu s bábuškami, které se až dojemně o svěřené objekty starají, a
jako momentálně mimořádnému návštěvníku z ciziny mi svěřují své příběhy.
Skutečnost, že jsem se narodil v Československu, mi otevírá mnohá srdce a
umožňuje mi komunikovat slavjanštinou neboli směsicí slovanských jazyků
i beze slov.
Odpoledne se zabydluji v strategicky
centrálně položeném hotelu Atlant a již nalehko pouze s foťákem,
goretexovou bundou a pevnými botami začínám svoji pouť „za poznáním života
města a jeho obyvatel“ tak, jak jsem si předsevzal. Nechávám se intuitivně vést
„rovnou za nosem“ od
člověka k člověku a od aktuálního k dalším setkáním. Cestou stíhám obdivovat
jednotlivé pamětihodnosti města i pozoruhodné architektonické srostlice
minulých časů.
(Češi zde rozhodně po necelých dvaceti letech první
Československé republiky vytvořili a zanechali mnohé – veřejné i soukromé stavby a projekty, ale
především vědomí domorodců, že sem tehdy přinesli kulturu a vzdělání. Pan
President Masaryk je legendou číslo jedna, podobně jako českoslovenští
sportovci a sportovkyně 20. století. A byť mnozí současní obyvatelé sami tuto dobu nezažili, skoro každý má nějakého
českého pradědečka, dědečka nebo alespoň syna či dceru, kteří dnes v České
republice žijí nebo přinejmenším pracují).
V okamžiku, kdy si
uvědomuji, že jsem se dosud nezastavil a sousta nepozřel, zahlédnu název ulice:
Olbrakcht´s str, pamětní desku s podobiznou Ivana Olbrachta, který tu několik
let žil, a název restaurace: Pid zámkom. Vím, že jsem doma. Uvnitř mě
malebnou češtinou vítá pan Juraj/Jurij/György
Rusnak, polyglot a především šéf této jedinečné instituce, muzea a restaurace v
jednom. Líčí mi, že celé Zakarpáťje je babylonem jazyků, a že on coby
Maďar po otci s jednou rakouskou babičkou řediteloval v rumunské škole, než
přebral tento úřad v roce 1988 po jeho českém zakladateli. Zároveň dodává větu,
kterou slýchám o tomto víkendu častěji: „Dnes jsme všichni Ukrajinci!“ Jím
vynikající boršč a kremzliky čili naše bramboráky nebo zemiakové placky,
sleduji všechny ty úžasné cedule, tabule, vývěsky, starožitnosti… A diskutuji s
panem Jurajem a jeho rodinou či štábem. Nerad se loučím a umiňuji si, že se sem
vrátím hned zítra i s novými přáteli – Francouzkou
a Angličanem - fotožurnalistkou a novinářem, kteří jsou na cestě do Kyjeva. Jedině tady budou
moci prožít a pochopit Zakarpatskou Ukrajinu v kostce. Než se pro dnešek
rozloučíme, dostávám od něho jen tak starý a zjevně nefunkční sovětský
fotoaparát se slovy: „Nechci umřít
bohatý.“
Před usnutím se mi
prohánějí hlavou myšlenky o laskavosti, odvaze, vytrvalosti a ryzosti lidí, jež
zde potkávám. Nad hlavou mám střešní okno a tuším víc než vidím zataženou noční
oblohu. Chci věřit, že sem tuto noc a ani nikdy jindy žádná ruská točka ani
íránský kamikadze dron nepoletí! Nesmí! Pro jistotu si všechny věci
připravím vedle postele. Co kdyby…
Probouzím se za tmy
a jelikož jsem sbalený, tak už už na novou trasu. V lehkém dešti podél řeky Už, Masarykovy jubilejní
školy z roku 1932 až k Masarykovu mostu a dále k autobusovému nádraží. Snad
ještě dostanu ranní lístek na pondělí do Košic! Fotografuji lidi cestou na
nedělní bohoslužbu nebo mši, také bilboardy oslavující ukrajinské ozbrojené
síly a oslovuji staršího vojáka v uniformě. Diskrétně se ho neptám na jméno,
ale zajímá mě, jak se mu daří. Je unaven a nemocen, jeho 59 let a bolesti zad a
břicha mu dávají zabrat. Pozvání na kávu odmítá, tak alespoň pevný stisk ruky a
ščastlivo! Šťasten jsem i já, lístky ještě mají a déle zde zůstat
nemohu! Ale pořád mám ještě skoro celý den před sebou! Na včerejší pozvání na
bohoslužbu do řeckokatolického dřevěného kostelíku sv. Michaila Archanděla ve
skanzenu nezapomínám, cestou se zastavuji v hotelu pro druhý fotoaparát s výměnným objektivem, abych
mohl fotografovat i z větší vzdálenosti. Shodou okolností se mi po třech
snímcích jaksi zasekne, takže nadále zoomuji nohami s osvědčenou fujinkou (Fuji
x100f). Ještě navštěvuji hrad s mnoha expozicemi a bábuškami, poslouchám další
krásná slova na adresu Československa a prvorepublikové demokracie. Apropó,
hledá se česká hasičská přilba z let 1920-38. Koupím nebo vyměním, značka:
Užhorod.
Hlavní událost se začíná odvíjet krátce po 13. hodině. Tichý avšak odhodlaný průvod vede policejní auto s tlumenou hudbou, při níž se chce plakat a za ním několik vojáků s ukrajinskou vlajkou. Následují je asi tři stovky lidí v černém. To je jistě vojenský pohřeb, napadá mě. Na to však nejsem vůbec připraven, navíc mi právě grilují oběd v Sovím hnízdě a já uvažuji, že zaplatím než ho připraví a zmizím za průvodem. Nakonec se rozhoduji těch několik nekonečných minut počkat, oběd zhltnu a vyrážím směrem, kudy se průvod ubíral. Jsou však pryč, prodejci květin a hub u silnice si na nic nepamatují. Dojdu k hotelu a na stanovišti taxíků pátrám po nějakém blízkém hřbitově. „To bude na Kalvárii!“ uvažuje jeden z řidičů, ale to už sedím v jeho Octavii.
Mezitím probíhá u předposledního z řady hrobů skromný ale důstojný pietní obřad. Není na něm vůbec nic pompézního nebo patetického, tři salvy z automatických pušek a záplavu květin vyjímaje. Postupně se dozvídám, že před týdnem byl u Chersonu zabit 32 letý Danilo Jaroslavovič Bohuslavskyj, hráč amerického fotbalu v celonárodně úspěšném užhorodském týmu Lisorubi / Lumberjacks. Hovoří jeho tatínek, maminka, zřejmě i jeho žena, přátelé a spoluhráči. Nevadí mi, že mi nefunguje můj foťák s teleobjektivem, snažím se splynout s pozůstalými. Nakonec kondoluji i já Danilovu otci, který mi odvětí památnými slovy: „Žádný rodič by neměl zažít smrt vlastního dítěte ve válce.“ Když se pak snažím zachytit genius loci části hřbitova, kde jsou pohřbeni muži nedávno padlí ve válce, zpozoruji mladou hluboce zamyšlenou ženu u jednoho z prvních hrobů. Možná je to vojákova sestra, říkám si, když vidím podobu s mladíkem na fotografii. Ona mne zahlédne a prohlásí: „Můj syn. Měl teprve dvacet roků.“ Ano, má ještě jednoho mladšího syna. Připravuje se na studium na vojenské akademii. Tito dva rodiče nejsou jedinými, kteří věří, že se Ukrajina obětuje pro svět. Snaží se dát svému utrpení smysl, nebo mají úplnou pravdu?
Jako ve snách
scházím z Kalvárie zpátky do středu města. Oběti ruské agrese a války na
Ukrajině už nejsou a nikdy nebudou pro mě anonymními. Bojují, hladoví, mrznou a třeba i umírají, protože
se cítí Evropany a nechtějí být součástí ruského světa, jak mi téměř
všude zdůrazňují, když o tom hovoříme. A jejich nejbližší se snaží
smiřovat s nesmiřitelným tak statečně, že se mi zatínají pěsti a slzy tečou po
tváři. Takto přicházím k otevřeným dveřím nedaleko Sovího hnízda. Za
těmi dveřmi je chodba a malá místnůstka, několik žen zde splétá jakési sítě. Je
příznačné, že ani ony mě nepřesvědčují, abych odtud vypadl. Naopak mně vysvětlují,
že zatímco dvě jsou z Užhorodu, ostatní musely opustit své domovy na východní
Ukrajině. Scházejí se pravidelně po odpoledních a společně vytvářejí maskovací
sítě pro vojáky na frontě. Tentokrát už víc bílé než khaki, zima se blíží
mílovými kroky! Jsou tak ušlechtilé a vstřícné, že se ptám, zdali při práci
také zpívají jako ty moravské přadleny. Smějí se a jedna bere do ruky
mobilní telefon a spustí Červenou kalinu, tu znají všechny, tak se
přidají a já je doprovázím brumendem. Pak spěchám do hotelu a po půl hodině se
vracím s rakouskou čokoládou a ony se se mnou chtějí vyfotografovat, neboť pro
dnešek je práce skončena. Loučíme se a já už zase bulím, ale tentokrát to není vidět.
Ještě mě to odpoledne čekají další neuvěřitelná setkání, dlouhá cesta napříč Užhorodem téměř úplně potmě bez veřejného osvětlení, další skvělá večeře a rozloučení v restauraci Pid zámkom… jakož i krátká noc v hotelu a ranní cesta na nádraží. Tam jsem svědkem hádky autobusáka s drobným mužíčkem - nočním hlídačem a vrátným. Když autobus odjíždí, chci se hlídače zeptat, co se tady děje, ale přistupují ke mně dva zjevně zanedbaní muži. „Včera jsme přijeli z Doněcké oblasti. Dejte nám nějaké peníze na jídlo.“ Přemýšlím rychle, co jim odpovím, nemyslím si totiž, že by to skutečně byli uprchlíci před válkou. Ale vtom se zjevuje onen mužíček. „Zmizte odtud a neobtěžujte spořádané lidi!!!“ Vypoklonkuje je z území autobusového nádraží, za které je ve službě zodpovědný. S omluvným úsměvem mi pak vysvětluje, že to jsou místní pobudové. Když se dozvídá, odkud jsem, už se směje naplno. Jeho dědeček byl Čech, který se dožil devadesáti let. Po něm má prý dobré geny, a proto je pan Emil ve svých 73 letech stále ve výborné formě. A tak, jako nedovolil autobusákovi odjet bez zaplacení parkovného, nedovolí zde nikomu dělat ostudu. Už teď se těším, že se také s ním znovu setkám, až se sem vrátím...
Znovu ve mně rezonují ona nadčasová slova Evangelisty
Jana o lásce a přátelství.
