Všem přátelům a známým -

- pěkné svátky, klid a rozvahu na přelomu roku a jedno přání k Novému roku (přes všechny překážky a výmoly):

Výpravy jinam - epilog ke knížce zatím ještě nevydané

Toho rána stojím úplně sám na loučce na Braunsbergu směrem k Bratislavě, nové slunce se konečně odlepilo od lesa kdesi za Kráľovym vrchom nad Karlovkou, a jak přivírám oči, znenadání se někde uvnitř pootevírá můj soukromý archiv vzpomínek.

Když mi bylo deset let, zúčastnil jsem se jednoho červnového školního výletu na jižní Moravu do Mikulova. Když jsme se zpoceni vyšplhali na Svatý kopeček, poprvé jsem uviděl před námi na poli na jižním obzoru osamělý rakouský traktor uprostřed práce, jakoby se nic nedělo. Všude se rozprostíralo těžké a dusné ticho přerušované jenom bzukotem včel a vzdycháním motoru; dole pod námi projel vojenský gazík. Vtom nás do očí udeřila zářivě bílá cedule s červeným písmem a lemováním, výhružně připomínající: POZOR! Hraniční pásmo. Vstup jen na povolení. Bylo to napínavé a zároveň se mě zmocnil strašný smutek. Přišlo mi tehdy líto to, že jsem nemohl vidět zblízka cizí traktor a jeho řidiče, dokonce mi z očí vytryskly slzy, neboť jsem už pochopil, že se do Rakouska zřejmě nikdy nedostanu...

O dvacet let později mne traktory již dávno nezajímaly a vojáci obou zemí (z nichž se mezitím staly země tři!) pečlivě odstranili ostnaté dráty podél společné hranice. Spolu s mojí ženou, rakouskou učitelkou a rodačkou z Moravského pole, jsme bydleli v našem prvním bytě v Bratislavě na Dlhých dieloch. Když se měly – v porodnici v Hainburgu - narodit naše děti, chodívali jsem se dívat na tu bílou moderní budovu z louky u lesa nad sídlištěm a mysleli na změny, které se již udály a také na ty, které nás teprve čekají.

Slunce se zatím přehouplo přes Dunaj a já spěchám zpátky k parkovišti, abych se ještě jednou podíval na hrad Hainburg i na děvínskou skálu a vychutnal si znovu a znovu tento pohled dnes už nikoli „z druhé strany“. Tady přilévá řeka Morava vody do Dunaje, aby se dostaly dále do světa. Snad pomohou sbližovat lidi zemí jimiž Dunaj protéká, přemítám, snad jednoho dne zmizí všechny zbylé hranice a zavládne skutečný mír. Tu se rozléhají divukrásné lužní lesy sjednoceny v jedinečný národní park a tamhle směrem severním pokračuje naše Moravské pole přes východní Weinviertel až k Mikulovu. Sním o tom, že se tato krajina a její lidé – místní i ti přespolní - spolu navzájem ještě lépe poznají a začnou upřímně respektovat jeden druhého. S bušícím srdcem se vracím domů.

Tato knížka vznikla za přímé či nepřímé spolupráce mnoha lidí. Ať už to byli moji rodiče, kteří mě podporovali v četbě i v lásce k přírodě nebo kamarádi, s nimiž jsem se v dospívání vydával na výpravy a objevitelské cesty do bližšího nebo i vzdálenějšího okolí. Dík patří i všem novým přátelům, příbuzným a známým, které jsem kolem Moravského pole poznal. Hluboká úcta pak umělkyni - překladatelce paní Leně Knilli + ilustrátorovi a vydavateli panu Michalu Šplhovi, jakož i milým lidem, kteří pomáhali s korekturami. Společně jsme se tak pokusili o skromný příspěvek - jako pozvání a inspirace na výpravy jinam.

Roman Frühauf, 2010                                Ilustrace: Michal Šplho

Cesty minulé a budoucí - 1

V následujícím příspěvku se autor zabývá dvěma osobnostmi, které usilovaly o „uzdravení jednotlivce a všenápravu světa“, jejich životem a dílem – v časoprostorovém kontextu -  a zejména jejich přínosem pro současnost. Důraz klade na filosofii a postoj k usmíření, jako nevyhnutelný a nenahraditelný element jejich životní cesty i cíle jejich usilování.

Odkaz obou velikánů nenastiňuje z pohledu komeniologa nebo logotherapeuta, ale jako silný a nadějný podnět k řešení aktuálních problémů  společnosti a světa viděný očima pedagoga a Čecha žijícího v Rakousku.

(Tento příspěvek byl přednesen v rámci “Dne usmíření” na České konferenci v Kutné Hoře - 30. dubna 2012)

Náčrt filosofie usmíření v životech a dílech J.A. Komenského a Viktora Frankla

Úvod

Ctěné dámy a ctihodní pánové!

Vážení kolegové, milí přátelé – účastníci této historické konference!

Třebaže nejsem ani komeniolog ani logoterapeut, rád bych se ve svém dnešním příspěvku zaměřil na dvě z úctyhodných osobností, které přesáhly svoji dobu a promlouvají nejen k dnešku a nejen k obyvatelům střední Evropy, třebaže se v této části světa – byť v různém čase i prostředí - narodily. První – teolog, pastor, filosof... a učitel – žil na přelomu dvou epoch: renesance a baroka a byl jimi nepochybně ovlivněn ve svém náhledu na svět. Druhý – psycholog, psychoterapeut, filosof... a také učitel – se narodil na začátku dvacátého století, v závěrečné fázi rakousko-uherské monarchie, prožil na vlastní kůži utrpení obou světových válek a zemřel na konci druhého tisíciletí. Oba velikáni přinesli úžasné teoretické i praktické poznání univerzálních hodnot, které bylo respektováno částečně již za jejich života, ale zdá se být plně doceňováno až dnes. Třebaže nejsem odborník na jejich dílo, chtěl bych se pokusit o nástin jejich přínosu pro pochopení významu usmíření pro nás, naši generaci a svět, ve kterém žijeme.

1. Stručná charakteristika doby

J.A. Komenský se narodil sto let po znovuobjevení Ameriky Kryštofem Kolumbem na prahu období, jež dnes hrdě nazýváme novověkem. Středověké poměry v německých zemích doznívaly spolu s důsledky tzv. selské války; ve Francii v té době vrcholily tzv. hugenotské války, ale to nejhorší teprvé mělo přijít: otevřený střet katolicismu a protestantismu ve formě mezinárodní a mezináboženské – a bratrovražedné! - Třicetileté války! V pozadí tohoto do té doby největšího evropského sváru se odehrávalo mnoho lokálních i regionálních konfliktů.

Jedenáct dekád v letech 1560 – 1670 je také známých jako období universální reformace a Komenský byl jedním z jejich protagonistů. Zároveň byl současníkem jiných velikánů filosofie a vědy (Galileo Galillei, Isaac Newton, Johannes Kepler, Francis Bacon, René Descartes...) s některými z nich se znal osobně, jiné inspiroval nebo se jimi sám nechal inspirovat (Erasmus Rotterdamský a j.).

Atmosféra hlubokého rozkolu nejen mezi křesťany, ale i mezi filosofy a politiky, ničivé boje a nelidskost v těch nejhorších podobách, dávaly příslušníkům chiliastických hnutí, k nimž Komenský a jeho sbor Jednoty bratrské patřili, vědomí vážnosti situace a příležitost k hluboké sebereflexi a pokání. Zamysleme se, odkud pochází Komenského čistota srdce a průzračnost mysli...

2. Pouť životem a dílem JAK s důrazem na usmíření

Jan Amos byl od svého útlého dětství konfrontován s bolestmi ze ztrát svých nejbližších (oba rodiče, sestry) a s násilím v mnoha podobách – lokálními bitvami a potyčkami, epidemiemi, chudobou, nesnášenlivostí, závistí i nepochopením a odmítáním... Je zřejmé, že byl občas zmítán i vlastními pochybnostmi. Rozhodně si dnes nedokážeme představit, jak se dokázal smiřovat a vyrovnávat s tragédiemi, jakými se staly postupná smrt obou milovaných manželek a několika dětí, mnohaleté skrývání v lesích a u přátel, dočasný zánik sboru Jednoty bratrské, nucený odchod do exilu bez možnosti návratu do drahé vlasti, velká zklamání – jako například z důsledků Vestfálského míru či opakovaná ztráta významné části jeho díla... Z jeho dochovaného díla je patrné, že před těmito ranami a překážkami nekapituloval, ale snažil se pevnou vírou, nadějným očekáváním a usilovnou prací vzdorovat těžkému osudu a situacím a za všech okolností hledat řešení pro problémy, jež přesahovaly schopnosti i těch největších géniů...

Jako opravdový a ryzí křesťan Komenský chápal, že skutečná obnova se završí s příchodem Krista. Bylo mu však jasné, že lidé mají důležitý a nezastupitelný díl odpovědnosti připravit se a spolupracovat na Božím díle. V jeho případě to znamenalo udělat všechno, co bylo v jeho silách, využít mnohostranný talent a dary, jichž se mu dostalo a dát je plně k dispozici společnému úsilí. Komenský začínal u sebe, ale s vědomím, že každý člověk by tak měl nabídnout své schopnosti tomuto společnému dílu a vždy viděl před sebou jeho univerzální a globální rozměr. Jeho víra i jeho svědomí mu ukazovaly nezastupitelnost usmíření mezi bratry před přinesením tohoto největšího daru na oltář. (Mat 5:23-24)

S myšlenkou usmíření se proto u Komenského setkáváme především v jeho osobním zasazení a úsilí o smír náboženský. Byl jedním z klíčových účastníků významného avšak nezdařilého jednání v Toruni v roce 1645 (Colloquium Charitativum) v tehdejším Královském Prusku. Vestfálský mír uzavřený o tři roky později prozíravě nepovažoval za skutečné a trvalé usmíření znepřátelených křesťanských zemí i denominací, a proto s ním důrazně nesouhlasil. S podobným neúspěchem v menší míře se setkal již o sedm let dříve, když byl pozván do Anglie, aby napomohl smíru a dorozumění mezi králem a Parlamentem.

Z konkrétních návrhů, s kterými se obracel k vládcům, duchovním, politikům, ale i teologům a filosofům své doby patřily myšlenky vytvoření tzv. Světového sněmu čili Ekumenického koncilu církví, Parlamentu světa a tzv. Sboru světla. Často však sklidil nejen nepochopení, ale i výsměch pragmaticky myslících politiků a vzdělanců! (Dnes tyto teologické, politické a filosofické návrhy daly alespoň navenek vznik několika mezinárodním organizacím a institucím...)

I na sklonku života, v době rivality a nepřátelství mezi Anglií a Holandskem, zdrcený další válkou mezi oběma zeměmi, napsal spis Angelus pacis, v němž vyzval obě protestanské země k smíření!

Podrobné návrhy, pozitivní výzvy i konkrétní návody k usmíření tak můžeme nacházet v jeho dopisech a úvahách, ale zejména na stránkách jeho stěžejního filosofického díla Obecná porada o nápravě věcí lidských – v její šesté části nazvané Panorthosia čili VŠENÁPRAVA.

Vyjadřoval zde naději, že se lidem války a rozepře omrzí, že svět procitne k moudrosti a vrátí se k živému Bohu – s. 27. V proroctvích Starého i Nového zákona nacházel jistotu, že po těchto posledních válkách nastane trvalý mír – s. 41. V proroctvích svých současníků (Kryštof Kotter, Mikuláš Drábík, Kristyna Poniatovska) spatřoval naději na brzký konec válek a utrpení. Třebaže se tato proroctví povětšinou nenaplnila, Komenský nepřestal hledat cestu k usmíření. Smíření bylo pro něj cestou následování Krista – s. 107, proto měl i absolutní víru ve smíření všech sporů – s. 93. Cílem smiřování pak nebylo nic menšího, než plné usmíření lidského pokolení – s. 108.

Ve Všenápravě také popsal trojí cestu návratu zpět k lidskosti: 1. Smazáním minulosti, 2. Snášenlivostí, 3. Skutečným smířením, jehož esencí je smíření s Bohem a smíření všech lidí. – s. 84-85

a 10 základů smíření – s. 96-98, čili zásady, na nichž by se měly sporné strany v touze po usmíření dohodnout, a které je možné parafrázovat takto: 1. Shoda v naprosté jistotě, 2. Tolerance v nejistotě, 3. Uznání vyšší pravdy, 4. Popírání zjevné nepravdy, 5. Odložení rozhodnutí v nejistých případech, 6. Vyhýbání se extrémům, 7. Připuštění obou možností nebo žádné, 8. Přidržení se střední cesty, 9. Ověření teorie v praxi – lepší nechť rozhodne, 10. Odložení řešení tam, kde není jasno.

Podmínku úspěchu pak viděl v zachování třech principů:

Všeobecnosti, jednoduchosti a dobrovolnosti – s. 98

3. Odkaz Jana Amose Komenského a další vývoj filosofie usmíření

Komenský byl za svého života často považován za utopistu. A jeho odkaz byl vesměs zúžován toliko na jeho pedagogické dílo. Sám Komenský se však považoval spíše za teologa a Eliáše, který připravuje cestu pro Mesiáše. Jan (hebr. „Hospodin je milostivý“) Amos (hebr. „(při)nesený Bohem“) si uvědomoval, že v službě svému osobnímu i univerzálnímu Bohu – prostřednictvím lásky k lidem kolem sebe a v konečném důsledku k celému lidstvu – může najít smysl života. Nešlo mu však o své vlastní naplnění, seberealizaci či kariéru. Z jeho myšlenek je zřejmé, že byl zcela oddán své životní roli - naplnit historickou, či chcete-li, prozřetelnostní výzvu své doby tak, jak ji bytostně chápal. Komenský nebyl náboženským fanatikem, ale byl přesvědčen, že předtím než bude nastolen trvalý mír a vytvořen Ideální svět či Nebeské království – je úkolem lidí jakožto celého hnutí eliášů vytvořit pro to podmínky ve všech oblastech světa a lidského života. Jeho nezdolná touha pomoci Božímu dílu obnovy jej provázela a posilovala ve všech situacích a dávala mu povzbuzení při jeho počínání na poli teologie i pedagogiky, filosofie i politiky, vědy a umění… Ve své touze vytvořit jednotný systém pro smíření a sjednocení lidstva, úplnou obnovu či všenápravu VŠEHO, jednotu VŠECH v JEDNOM… dokázal překročit hranice svých možností a stát se průkopníkem v mnoha oborech, zejména na poli pedagogiky i završitelem středověké filosofie. Po Komenském získala dominantní pozici filosofie osvícenství, byl to Descartes, který třebaže si Komenského vážil, přehodil výhybku k individualistickému pohledu na filosofii a vědu, jimž především patřily následující staletí.

4. Dvacáté století – Viktor Emil Frankl

Viktor Frankl se narodil ve Vídni, jako prostřední ze tří dětí. Jeho otec pocházel z jihomoravských Pohořelic (kde celá rodina prožívala ve velké chudobě letní odpočinek v době 1. světové války). Maminka se narodila v Praze v patricijské rodině Lionů z rodu proslulého Rabího Loewa! (Viktor Frankl byl jeho potomkem ve dvanácté generaci!). Od malička ho zajímaly přírodní i společenské vědy zejména lékařství. Po otci zdědil pronikavý intelekt a pevnou sebedisciplínu, po matce laskavost. Od mládí se zajímal o filosofii a nebyla náhoda, že ve Vídni dvacátých let nalezl kontakt se Sigmundem Freudem a Alfrédem Adlerem – zakladateli tzv. první vídeňské školy (Freud – psychoanalýza) a druhé vídeňské školy (Adler – individuální psychologie). Po důkladném obeznámení s nimi, se rozhodl s nimi rozejít a překonat jejich omezení a nedostatky a začít rozvíjet učení logoterapie či existenciální analýzy. Velmi brzy pochopil, že člověk je více než biologický tvor nebo bytost s duševním aparátem – člověk je duch! Toto je dimenze, která dělá člověka člověkem. A „logoterapie je stručně řečeno terapie, která začíná z ducha člověka; rozpoznává a respektuje psycho-fyzicko-duchovní jednotu člověka.“ (Steven Costello) Frankl sám jí dává nálepku „psychoterapie v duchovních termínech.“ Franklova metoda byla přirovnávána k nejstarším platónským tradicím filosofie – therapeia – od sokratovského dialogu po stoická cvičení a pod. Základní premisou je však to, že logoterapie je praktická filosofie – způsob smysluplného a uvědomělého života. O výchozích myšlenkách i aplikace logoterapie v procesech usmíření bych se chtěl zmínit později, nyní bych rád poukázal na osobní zkušenosti a prožitky, které Frankla formovaly, ovlivňovaly a podněcovaly. Tento výběr nemůže samozřejmě být – tak jako v případě JAK - úplný!

Ve svých patnácti či šestnácti letech vystoupil v rámci filosofických přednášek na lidové škole s vlastní prezentací nazvanou Smysl života. V pětadvaceti letech, vědom si velikosti problému sebevražd u vídeňského studentstva před vysvědčením, založil poradnu pro mládež v tísni pro žáky a studenty ve Vídni (a brzy i v šesti dalších městech), kde byl osobně k dispozici a již po krátké době byl zaznamenán výrazný pokles, až v roce 1931 nebyl zaznamenán žádný případ sebevraždy ve Vídni. Po připojení Rakouska k hitlerovskému Německu, již jako respektovaný neurolog na Univerzitní klinice a později v psychiatrické nemocnici, mnohokrát pomáhal zachraňovat židovské pacienty před eutanázií tím, že pro ně psal falešné diagnózy. V roce 1940 dostal vízum do USA, ale po silném duchovním zážitku se rozhodl obětovat svoji kariéru za oceánem a zůstat přes zjevné nebezpečí u své rodiny. Oženil se asi o rok později oficiálně jako jeden z posledních dvou párů podle židovského rituálu „pod nebesy“, ale už po devíti měsících (a po nuceném přerušení těhotenství Franklovy manželky z „rasových důvodů“!) musela celá rodina nastoupit do transportu. Začínali společně v Terezíně – zde zemřel tatínek Gabriel Frankl. Maminka zahynula po selekci hned po příjezdu do Osvětimi. Frankl si s sebou vzal manuskript své první vědecké knihy (zašitý v kabátě), ale právě v Osvětimi o něj přišel. Celkem Frankl prožil tři roky ve čtyřech koncentračních táborech, bez reálné naděje na přežití. Z celé rodiny se vrátil jen on a jeho mladší sestra, jeho žena zemřela v Bergen-Belsenu.

Kniha, kterou vydal těsně po osvobození A přesto říci životu ano byla přeložena do 26 jazyků a stala se Franklovým stěžejním dílem pro širokou veřejnost, neboť přinesla naději a povzbuzení milionům lidí po celém světě. V této knize stejně jako v mnoha odborných i veřejných přednáškách Frankl popisuje své zkušenosti a pozorování v koncentračních táborech, popírá princip kolektivní viny - „Dokud soudíme, a obviňujeme, nedošli jsme do cíle. A tak nechceme jen vzpomínat na zemřelé, ale chceme i odpustit živým.“ (Frankl, Bůh a člověk hledající smysl) - a vysvětluje základní myšlenky logotherapie, k nimž se ještě dostaneme. V roce 1946 se započal jeho nový osobní i pracovní život. Podruhé se oženil a ujal se znovuotevřené neurologické kliniky. Události se střídaly závratným tempem – narození dcery Gabrielle, setkání s mnoha význačnými světovými osobnostmi – např. s papežem Pavlem VI., ale s i obyčejnými lidmi, kterým se vždy cele věnoval – smyslem jeho života bylo (dle slov jednoho mladého studenta z Berkeley) – „pomáhat druhým nalézat smysl v jejich životě.“

5. Zastávky v díle a odkazu Viktora Frankla

Co je tedy oním příslovečným hledáním smyslu podle logotherapie!? A jak ho můžeme uplatnit v procesech usmíření?

A. Teorie

Logoterapie = LOGOS (gr.) slovo či význam; TERAPIE(gr.) – léčba.

Jejím základem je Franklův pohled na člověka – jako trojdimenzionální bytost: somatická (fyziologická), psychická (instinktivní a pod). a duchovní (noetická). Frankl vyjádřil: „Rozhodně tomu není tak, že by logoterapie přehlížela biologickou nebo emocionální dimenzi, chce pouze, aby vedle té fyziologické a psychologické nebyla duchovní dimenze zapomenuta.“ Do této jedinečně lidské dimenze zařazoval svobodnou vůli a vlastní rozhodování, zájem o umění, tvořivost, náboženskou a etickou mysl, svědomí, vědomí hodnot - jako např. odpuštění, usmíření a láska...

Jednou z nejdůležitějších lidských vlastností a schopností je schopnost transcendence člověka - překročení svého stínu.

Logoterapie je tvořena třemi pilíři, na nichž stojí tři vědecké disciplíny - antropologie, psychoterapie a filosofie:

I. Svoboda vůle – „Člověk není svobodný v podmínkách svého života, ale je svobodný zaujímat k těmto podmínkám postoj“ Frankl.

Jinými slovy – svoboda je základní lidská vlastnost.

II. Vůle ke smyslu – „Smysl je stimulátorem bytí“ Frankl.

Smysl lze objevit a člověk má zodpovědnost jej hledat..

III. Smysl života – „V protikladu s (materiálními) zdroji energií je smysl nevyčerpatelný“ a dále: „Lidský život si udržuje smysl až do konce – až do posledního dechu.“ Frankl.

Každý člověk je schopen hledat a nacházet smysl života. Může ho objevit třemi způsoby:

a, Vykonání činu nebo skutku s ohledem na druhé – to dává skutku smysl

b, Prožití něčeho hodnotného – opravdový lidský zážitek lásky

c, Význam utrpení – jako příležitost k duchovnímu růstu

B. Uplatnění logoterapie v procesu usmíření

- na základě aplikace myšlenek V.Frankla podle knihy Elisabeth Lukasové - na příkladu párové nebo rodinné terapie, usmíření kolegů, sousedů, rivalů nebo třeba politických stran:

1. Vcítění se navzájem jeden do druhého

- přiznání zranění a bolesti

2. Uznání vlastních chyb a změna sebe samého

- překročení „vlastního stínu“

3. Přeměna příležitostí na možnosti

- potvrzení dobrého úmyslu – vzájemný slib

Základním předpokladem je hluboká omluva a bezpodmínečné odpuštění.

Pozn. Tento postup není v logotherapii žádné dogma. Frankl vždy zdůrazňoval, že nejde o techniky, ale o ducha s jakým logotherapeut či mediátor přistupují k pacientům nebo sporným stranám...

6. Dvě cesty k stejnému horizontu (Porovnání JAK a VF)

Jak již bylo uvedeno, přes „renesanční talent a usilovnou práci“ obou osobností, Komenský byl ve vztahu k usmíření pastorem, Frankl psychoterapeutem. Komenský si uvědomoval omezení lidských smyslů i individuálního pohledu na pravdu, Frankl naopak viděl omezení moderní vědy, zejména tehdy, popírá-li duchovní dimenzi člověka. Oba byli přímo konfrontováni s největšími hrůzami své doby i nejbolestivějšími možnými osobními ztrátami. Na druhou stranu byli pronásledováni také „zevnitř“ – z kruhů odkud sami pocházeli – Komenský byl napadán protestantskými pastory a teology, Frankl ortodoxními Židy a psychology. Oba byli vedeni touhou dát ze sebe to nejlepší pro užitek všech lidí bez rozdílu. Komenský hledal a rozvíjel metodu, která by vedla k cíli, Frankl prosazoval metodu otevřenou, jejímž cílem bylo pomáhat a sloužit v každodenním životě. Komenský ještě usiloval o univerzální religiozitu, Frankl již o hlubokou religiozitu individuální. Komenský důsledně prosazoval křesťanskou ekumenu a jednotu všech křesťanů, Židů, muslimů i pohanů. Jeho úsilím bylo vytvořit podmínky pro vznik „svobodného státu celosvětového“, kde by všichni byli „rovnostejně dobrými občany“ – Všenáprava, s. 119. Frankl lidi nerozlišoval podle jejich vyznání, pomáhal jim následovat své svědomí. Oba byli tolerantní vůči lidským slabostem, ale nekompromisní vůči relativismu - každý z trochu jiného úhlu pohledu. První zastupoval víru a teologii, druhý vědu a psychoterapii. Oba byli přesvědčeni, že existuje objektivní pravda, která nesmí lidi rozdělovat, ale sbližovat. Oba byli velcí optimisté i jako pedagogové, kteří věřili v hodnotu výchovy a vzdělání. Komenský se soustředil na správný obsah vzdělání v jednotlivých fázích života na cestě k lidskosti, Frankl zdůrazňoval hledání smyslu života jednotlivce od útlého věku. Svobodná vůle a vlastní zodpovědnost člověka byly pro oba východiskem i cílem lidského snažení. Oba milovali svoji zemi, ale domovem se pro ně stala celá planeta Země.

Komenský odmítl nabídku stát se prvním presidentem harvardské university, Frankl zde získal čestný doktorát – vedle osmadvaceti dalších po celém světě. (Sám se však vyjádřil, že pro něj neznamenají tolik, jako dva horolezecké prvovýstupy, kterých dosáhl v Alpách!). Oba se narodili v rozbřesku jara – Komenský jak všichni dobře víme 28. a Frankl 26. března. A oba zůstali duševně mladí až do smrti – Komenský zemřel v 78 a Frankl v 92 letech.

Oba dokázali překonat hranice lidských možností tím, že překonali sami sebe a stali se sebou samými.

7. Poselství dvou Středoevropanů (stručný význam a inspirace pro dnešek)

Jan Amos Komenský i Viktor Frankl dokázali, že největší hodnotou jejich života a díla byla obětavá a obětující se LÁSKA! Třebaže měli oba mnoho důvodů zatrpknout – neudělali to, protože oba věděli, že křivda nebo nenávist se nedá ospravedlnit a ničemu a nikomu neprospívá! Oba byli světlonoši nového lepšího světa určeného nám všem. Třebaže používali ke svému pohledu na život a na svět rozdílných paradigmat, dokázali oba přesáhnout nejen sebe samé, ale i svoji dobu. My bychom pak v nich dnes neměli vidět nedostižné giganty, jací se rodí jednou za století, ale měli bychom se snažit převzít jejich štafetu...

Pokud jsem se v tomto nástinu dopustil nevědomě či z neznalosti chyb, prosím vás, abyste mi odpustili... Rád bych na závěr pozval skutečné experty, aby se touto tématikou dále zabývali, poskytli na ni hlubší a vyšší pohled a rozpracovali ji tak, aby nám pomáhala nacházet řešení k našim dnešním problémům a posilovala nás na cestě usmíření, pro kterou není alternativy.

Děkuji vám za pozornost!

Česká konference, 30. dubna 2012, Kutná Hora (revidováno 30. května 2012)

Carta di Italia

Jiné cesty – 12 (Italia)

Kdysi, když ještě všechny cesty vedly do Říma, lidé se tam z nejrůznějších důvodů vydávali z blízkých krajů i z těch nejvzdálenějších končin. Pax Romana umožňoval prosperitu, ale i iluzorní status quo mnoha národům antického světa kolem Středozemního moře. Několik století po úpadku Římské říše, se vynořila na historickou scénu dvě obchodní centra světového významu: Benátky a Janov, dvě brány Evropy. Rozkvět umění a vědy, obchod a výměna zemí od Řecka přes arabskou oblast až po Indii a Čínu s sebou přinesly vzkříšení zájmu o člověka a jeho bezprostřední svět a daly označení celé epoše tvůrčího vzepětí - renesance. Ta vznikla a oporu našla zejména v toskánských městech v 15. a 16. století, odkud se pak renesance a humanismus nezadržitelně šířily do celé Evropy. Dnešní Itálie vznikla sjednocením městských států po mnoha konfliktech až v roce 1861 a dodnes nabízí cestovatelům z celého světa tu nejpestřejší směs divů a pozoruhodností několika tisíciletí - od Alp po Apulii a Kalábrii, od Adrie / Jadranu k Jónskému, Tyrhénskému a Ligurskému moři. Jelikož se nedá stihnout všechno naráz, nechejte si něco na příště. Za samostatnou cestu stojí mimo jiné třeba Jižní Tyrolsko, Sicílie nebo Sardínie; Řím, Benátky i Florenc. Vydejte se zase jednou na jih navštívit Apeninský poloostrov a prožít

... tři italská zastavení

Milovníci kultivované kultury a dobrého jídla a pití dodnes přísahají na Toskánsko – města jako Pisa či Siena, městečka San Gimignano nebo Volterra a mnohá další mají přes záplavy turistů stále co nabízet. Je to vždy velmi zvláštní pocit, procházet se stejnými křivolakými uličkami, průchody a místy, kde se pohybovalo a působilo tolik renesančních velikánů a géniů. Takto snad také snadněji přehlédnete dotěrné davy. Chcete-li pak odhalit stále autentické Toskánsko i se všemi lahůdkami, pokračujte směrem na jih. Vychutnejte si lehkou sladkou snídani čili prima colazione třeba na některém plácku či zákoutí v středověké obci Campiglia Marittima, polední toskánskou polévku zuppa di pane či klasické cannelloni ripieni alla toscana na náměstíčku před katedrálou San Cerbone v Masse Marittimě a velkou večerní pizzu na proslulé Piazza Grande v Arezzu. Pokud se dostanete až sem, vydejte se ještě na další procházku nebo siestu do Cortony – jednoho ze starobylých etruských měst, kde se čas téměř zastavil a kam se už ne všichni dostanou. A rozhodně se nezapomeňte sami zastavit v úžasných badlands Crete Senesi – jižně od Sieny. Když budete pobývat blízko moře, spojte koupání v Golfo di Baratti s návštěvou etruských dolů, pecí a nekropole v tamním archeologickém parku a vyhlídkou z nedalekého hradu Populónia. Odtud můžete spatřit Korsiku i Elbu jako na dlani. Jeden ostůvek si nenechte ujít: Giglio. Na samé jihozápadní výspě Toskánska asi šestnáct kilometrů od Monte Argentaria se noří z Tyrhénského moře. Před mnoha lety jsme navštívili hlavní městečko Giglio Castello na vrcholku kopce i skvostnou pláž v Giglio Campese na západním pobřeží. Pro někoho je to malý klenot, pro jiného memento mori. Rajské hemžení i ďábelské ticho se dnes na tomto místě nevyhnutně prolínají a ve svých vodách zrcadlí obraz dnešní společnosti a doby.

Poutníci a hledači nebeského míru vyznávají regióny Umbrie. Ve stopách člověka, který se narodil jako Giovanni Battista di Bernardone zvaný Francesco, hledají vlastní osvícení a projíždějí okolí Perugie a Assisi či pobývají na farmách v malých komunitách. Svatý František se stal předmětem uctívání a ikonou mnoha legend, ale pravdou zůstává, že byl jedním z opravdových křesťanů a lidí, kteří dokázali dát pečeť celé civilizaci a posunout laťku lidskosti o hodně výš. K místům, jež hrála roli v jeho životě patří: Gubbio, La Verna, Monte Subasio, San Damiano... Snad se vám podaří najít ten správný genius loci, kde přes všudypřítomnou komerci budete moci zachytit alespoň něco z odkazu tohoto malého velkého muže. Churavý „bratříček“ František, který měřil méně než 150 centimetrů, si právem získal obdiv a uznání ve své době i v každé následující generaci včetně příslušníků jiných náboženství i agnostiků... Ale Umbrie nejsou jen bukolická údolí a meditativní olivové háje.  Projeďte podél jezera Trasimeno, jehož severní břeh se stal v průběhu druhé punské války svědkem zdrcující porážky římského vojska Hanibalem a navštivte Orvieto – předpokládané hlavní sídlo tajuplného národa Etrusků. Zde – na tufovém skalisku a vysoko nad svým okolím – se vypíná město, které se honosí mnoha architektonickými pamětihodnostmi jako například gigantickým gotickým dómem. Další chloubou je nesrovnatelný podzemní labyrint chodeb, štol, kanálů, cisteren a únikových tunelů, z nichž jen malá část je dnes přístupná veřejnosti. 

Na Orvieto si třeba vzpomenete, vydáte-li se na Gargano – poloostrov v severovýchodní části Apulie. Také tato oblast je tvořena rozsáhlým podzemním systémem, tentokrát z vápence. Ukryté jeskyně, propasti a nepřeberné doliny, vysychající jezírka, husté a vznešené lesy a pozvolné kopce se vypínají až do tisícimetrové výše, obklopeny ze tří stran tyrkysovým mořem. Nikde jinde na celém východním pobřeží Itálie se nenacházejí krásnější pláže a vůbec celé pobřeží s groteskními jeskyňkami a zasněnými zálivy nemá na italské Adrii konkurenci. Prozkoumejte též městečka Vieste a Peschici se svými již byzantsky působícími exotickými domy a trhy. A bude-li vám u moře v létě příliš horko, ochlaďte se ve vnitrozemí v původním stinném lese Foresta Umbra v národním parku Gargano. Zde nebudou vaše děti postrádat žádné lunaparky a aquaparky. Narazíte-li na svých cestách na užovku čtyřpásou, která zde dorůstá až dva a půl metru délky, nelekněte se jí a neubližujte jí. S františkovskou láskou si s ní pohovořte a radujte se z tohoto setkání, na něž do konce života nezapomenete. Podobně silného zážitku se vám dostane, navštívíte-li v brzkých ranních hodinách jeskynní kapli v Monte Sant´Angelo. Možná zde procítíte souznění s některými z osobností, které žily a působily na Apeninském poloostrově, avšak přinesly pokrok celému lidstvu. A snad si tu i uvědomíte, že podstata člověka není určena jen jeho pronikavým rozumem, ale především citlivostí srdce a mysli.

Věk nové renesance a hlubokého humanismu, který znovu umožní povznést ducha člověka a přispěje k vytvoření lepšího a krásnějšího světa, může začít.