Všem přátelům a známým:

Map of Korean peninsula

V Severní Koreji-KLDR se letošní rok počítá jako rok 100 epochy či éry čučche (od narození “věčného prezidenta“ Kim Ir-sena) zatímco v Jižní Koreji se připomíná rok mýtického založení Koreje Dangunem – 2333 před naším letopočtem, takže je tento rok rokem 4344!  Malé srovnání naznačující zásadní rozdíl mezi oběma zeměmi, ale bez komentáře. Zůstává na nás, abychom si uvědomovali mimořádně závažnou situaci v této části světa, kde se především střetávají zájmy USA, Japonska, Číny a Ruska. Je nasnadě, že řešení tohoto problému je v zájmu celého lidstva.

Jiné cesty – 11 (Korea / Tehan minguk)

Tato část světa nepatří k běžným cestovatelským cílům nebo populárním turistickým destinacím, třebaže nabízí zvídavým světoběžníkům mnohé netušené objevy a poznatky. První království na korejském poloostrově Čóson dalo Koreji na další tisíciletí přídomek Země jitřní svěžesti. Mocná Říše středu Čína přinesla své mladší sestře Kórjo – Koreji do vínku buddhismus, konfucianismus a taoismus, kteréžto nábožensko-filosofické systémy během času zahrnuly i tradiční šamanismus a totemismus v jedinečný synkretický systém. Od druhé poloviny 19. století se v souvislosti s činností katolických i protestantských misionářů po celé zemi silně rozvíjelo křesťanství, ale i jiná hnutí jako třeba čeondoismus – náboženství nebeské cesty. Po druhé světové a hlavně po bratrovražedné korejské válce byla na severu vytvořena diktatura, jejíž centrem se stala ateistická ideologie čučche. Jižní Korea – Korejská republika je dnes charakterizována demokracií a kapitalistickým ekonomickým systémem. Třebaže jsem chtěl několik let po pádu komunismu v Československu také Severní Koreu-KLDR navštívit, tamní úřady mi to nedovolily. Z toho důvodu se mé zkušenosti omezují jenom na cesty jižně od třicáté osmé rovnoběžky a na průběžné sledování situace

...v tajuplné Koreji

Dnes se zprávy z Korejského poloostrova soustředí zejména na vrtkavé vztahy a napjaté příměří mezi oběma zeměmi (od konce války v roce 1953 zde doposud nebyl nastolen mír), periodické hladomory, stalinistické gulagy, pompézní vojenské přehlídky, atomové vydírání, nástupníka trůnu třetí generace… (Sever) a politické skandály, ekonomickou expanzi, úspěchy ve vzdělávání i v průmyslové špionáži... (Jih). Válka rozdělila na desítky let statisíce rodin, jen několik stovek z nich se mohlo do dnešního dne setkat. Proto jsou také dodnes obyvatelé KLDR hermeticky odříznuti od informací o okolním světě a vystaveni tvrdé cenzuře a propagandě své vlády, takže jsou stále přesvědčeni, že kdysi tradičně chudší Jih je dodnes podstatně zaostalejší než Sever.

Chcete-li si vytvořit vlastní obrázek, vydejte se do Soulu, mnohamilionové metropole vzdálené jen asi 50 kilometrů od severní hranice. Téměř polovina z asi 50 milionů obyvatel Korejské republiky žije v aglomeraci kolem Soulu zvané Sudogwon. Postmoderní architektura (mrakodrapy, zábavní a sportovní střediska a stadiony…) se tu setkává s historií (královský palác, buddhistické chrámy a pagody, starobylé brány Nandemun a Tondemun…). Víra se prolíná s komercí, touha po sjednocení obou Korejí se snoubí se strachem z přepadení ze Severu. Rodinné svazky jsou ještě stále pevnější než mnohde jinde, ale negativní vliv individualismu západní kultury a společnosti i zde přináší mnohé problémy. Chcete-li poznat korejské tradice a kořeny, navštivte hrdé a pohostinné domorodce, nebo se vydejte do skanzenového parku Folk Village nedaleko Soulu, odpočinete si zde od ruchu velkoměsta lépe než v disneyovském Lotte World a ještě nasbíráte spoustu vědomostí. Na druhou stranu nákupy v obrovských tržnicích nad zemí i pod zemí a smlouvání jsou také nezapomenutelným zážitkem, stejně jako ochutnávky nejrozličnějších pokrmů, od bulgoki po pibimbap. Tradiční věhlasné kimči se dá jíst ke všemu, ale všeho s mírou! Klasickou pálivou (a v malém množství výbornou) kočchučang si rozhodně nespleťte se sójovou omáčkou, abyste si třeba nemysleli, že vám ji schválně zaměnili severokorejští agenti za účelem vašeho otrávení! Pro lepší pochopení minulosti, přítomnosti a budoucnosti Korejského poloostrova vede cesta k demilitarizované zóně a návštěva odhalených severokorejských tunelů, nebo zastavení u jediného místa, kde si nepřátelští vojáci mohou vidět vzájemně do očí - Panmundžonu. Z tohoto setkání, jakož i s všudypřítomnými kolonami armádních vozidel vám zaručeně naskočí husí kůže a rádi se rychle obrátíte na jih, nejen kvůli teplejšímu podnebí. Je vůbec zajímavé zažít v Jižní Koreji různá roční období a situace: arktické zimní teploty, mírné jaro, horoucí a vlhké letní dny a noci, příchod monzunu v srpnu a ty nejbarevnější podzimy. Zájemce o dějiny uchvátí staré královské město Kjondžu se svými dřevěnými paláci a zlatými sochami, milovníky přírody nadchne několik národních parků jako třeba Sórak-san nebo Čiri-san. Na samém jihu asi 140 kilometrů od pobřeží se z vln Pacifiku noří úchvatný ostrov vulkanického původu

Čedžu do / Jeju do

Tento ostrov je jedinou autonomní provincií Korejské republiky a má mnoho přezdívek. Havaj Koreje, Honeymoon Island, Větrný ostrov, Ostrov potápěček jsou jen některé z nich. Sopka Halla je nejvyšší horou Jižní Koreje a posvátnou horou-matkou ostrova. Vypíná se 1950 metrů nad moře a tedy i nad své okolí. V zimě bývá její vrchol pod sněhem a na jejím úpatí dozrávají mandarinky, ananasy i papáje a kvetou rododendrony. Kolem se rozléhají subtropické divoké lesy porostlé unikátní flórou nebo v nižších oblastech stepi, pole i pastviny, na nichž se pasou odolní starousedlí koníci (Cheju ponies) či dobytek. Zdánlivě nekonečné kamenné zdi a travnaté pláně připomínají irskou krajinu i africké savany. Travnaté mohyly a sochy z kamene, vítr a vlny. Města se nacházejí především na pobřeží, kde se střídají útesy (na několika místech i s vodopády) s místy na koupání i rybaření, hotely, golfovými hřišti, skanzeny a tématickými parky. Zelené palmy nedaleko žlutých lánů řepky olejky. Na východě ostrova vchází do moře skalnatý poloostrůvek Songsan-Sunrise Peak – s nádherně zeleným kráterem, jedním z několika stovek parazitických kráterů (Oreum) na Čedžu. Spolu s několika vulkanickými tunelovitými jeskyněmi a čedičovými ostrůvky skýtá nezapomenutelnou podívanou. V roce 2010 byl celý ostrov vyhlášen organizací UNESCO Globálním geologickým parkem a je mezi finalisty na Sedm nových přírodních divů světa. http://www.new7wonders.com

Stejně jedinečným zážitkem může být setkání s většinou již postaršími potápěčkami haenyo, které statečně vynášejí z hlubin oceánu jeho živé plody. Tyto podivuhodné ženy jsou snad pozůstatkem ztraceného kmene Amazonek, možná už poslední generace. Velkoryse však ještě dnes zvou náhodně přítomné páry milenců nebo zámořské suchozemce přímo na rozeklaném pobřeží na ochutnávku svých pochoutek u ohníčků, kde ohřívají svá zkřehlá těla a vaří část svých těžce získaných úlovků. Přijměte od nich bez odporu kousky ještě se pohybujících chapadel chobotnic namočené do oné štiplavé omáčky kočchučang, ale pozor na jejich přísavky! Potápěček se nebojte, i když ve svých skafandrech působí poněkud mimozemšťansky. Vzdejte jim úctu za jejich těžkou robotu a vděk za jejich pozvání. Všudypřítomným reliktem z ještě dávnějších dob jsou čedičové sochy všech velikostí „dědečka“ Dol-haruban s kloboukem, trošičku připomínající sochy Moai z Velikonočního ostrova a také jako ony nejasného původu.

Aby se zabránilo nové válce na Korejském poloostrově, jež by měla dalekosáhlé důsledky pro celý svět, nestačí pouze myslet na jaderné odzbrojení nebo mírové dohody. Pokud by byly odstraněny atomové, ba dokonce i konvenční zbraně, ale nebyla vyřešena příčina nepřátelství, došlo by určitě na kuchyňské nože nebo pěstní klíny. Zde si člověk může uvědomit, jak křehký je světový mír a co všechno je v sázce. A tak zřejmě bude třeba se znovu zamyslet nad slovy jedné značně kontroverzní korejské osobnosti - Mun San Mjona:

Trvalý mír je možné uskutečnit jen tehdy, když dokážeme milovat děti svého nepřítele více než své vlastní.

Gdje se nalazi Istria?

Poloostrov Istrie připomíná tak trochu svým tvarem Sinajský poloostrov, ale jinak s ním nemá nic společného. Nenaleznete tu žádné pouště ani vysoké hory. Historické konflikty se zdají být na Istrii minulostí. Můžete však znovu a znovu objevovat nové a překvapující zajímavosti a dobroty. Přesvědčete se sami!  

Jiné cesty – 10 (Istrie/Istria)

Návštěva u přátel – to zní skoro jako kýčovitý reklamní slogan, ale jak je tomu ve skutečnosti? Cestovní kanceláře sice ještě stále lákají programy all inclusive, mnoho lidí se však po jejich absolvování vrací s prázdnou. A někteří jsou dokonce tak znaveni, že potřebují dovolenou! Abyste znovuzískali životní optimismus, vydejte se po známých cestách na jih, ale odbočte včas za Grazem doleva. Projeďte hitro Slovinskem – pokud byste se tu zastavili, tak už se zřejmě dál nedostanete, protože i zdejší svět jeskyň, hor, vína, dýňového oleje, lipicánů... je nadmíru lákavý. Vy se však nedejte zmást a pokračujte ještě kousek dál. Za jihovýchodní schengenskou hranicí už jste doma! Chcete-li se vyhnout kolonám aut a autobusů na hranici u Dragonje a dopřát si hned na začátek nějakou tu lahůdku, pusťte se přes Zagreb směrem na Plitvická jezera. I kdybyste zde nenašli Poklad na Stříbrném jezeře, vzpomínka na přátelství Winnetoua a Old Shatterhanda se vám v tomto divuplném kraji v plné síle vrátí znovu do krve. A potom – potěšeni a posilněni na duchu - dál brzo přes Rijeku a - dobrodošli...

Istrie, Istrien, Istra, Istria... je polostrov v Jaderském moři, nazvaný podle pradávného a záhadného ilyrského kmene Histrů nebo Histrijců, osídlený v průběhu věků převážně slovanským obyvatelstvem, žijícím po dlouhý čas pod benátským lvem (na jihozápadě) nebo habsburskou orlicí (na severovýchodě). Po rozpadu Jugoslávie si menší - severní část poloostrova - nárokovalo Slovinsko, větší - jih a střed - připadl Chorvatsku. Kromě tradičních italských a rakouských turistů se sem rády vracejí snad všechny středoevropské národy, Čechy a Slováky nevyjímaje! A pokud jste už zapomněli, na co se můžete těšit, dovolte mi zaznamenat pár řádků na připomenutí a několik přátelských rad navíc. Tento mírný kraj luk a lesů, starobylých městeček, dobrého vína a kulinaristických senzací připomíná tak trochu kulturní krajinu Toskánska.          Na severovýchodě je ohraničen pohořími Čičarija a Učka a z ostatních tří stran mořem.            Ve vnitrozemí narazíte na vápencovou plošinu pokrytou lukami, poli i lesy, plnou kráterových dolin a tajuplných propastí, hradů a zřícenin, malebných městeček... Kromě přírodních pozoruhodností k prodlení lákají starobylá sídla Motovun, Višnjan, Grožnjan, Svet Vinčenat, Bale a mnohá další, téměř všechna dnes proslulá mnoha různými mezinárodními uměleckými festivaly.  
K nejzajímavějším pobřežním městům patří (pre)historická Pula, antická Poreč, mondénní C.k. Opatija a zejména Rovinj, jedna z perel Středomoří. Tento výčet nemůže být úplný, nejkrásnější je objevovat a nechávat se znovu a znovu překvapit, což je na Istrii možné vždy a všude. Míst ke koupání a na nejrůznější vodní sporty je spousta, zmíním se proto o jediném: na samém jihu poloostrova Kamenjak, zdoláte-li prašné cesty a neodradí-li vás mýtné do přírodního parku – nedaleko baru Safari - tady jsou nejzajímavější útesy, nejopuštěnější zálivy a tyrkysová voda je úplně nejprůzračnější. Ale ze všeho nejvíce nás při toulkách Istrií doslova dojala pohostinnost domorodců. Přívětivá obsluha v konobách, vlídní prodavači, vstřícné hostitelky a vůbec – nadmíru přátelský lid kolkolem. Naši domácí v apartmánu Istarska hiža Peresiji nás přijali za členy rodiny v průběhu našeho týdenního pobytu a hostili nás domácími produkty, uctili nás výbornou večeří jen tak z dobrého srdce. Ve Vrsaru nám majitel půjčovny speedboatů nejprve vysvětlil, že z letního výdělku musí místní lidé žít i v zimě či mimo sezónu, ale když jsme chtěli příští den vyjet, varoval nás, že bychom si projížďky k Limskému fjordu asi neužili tak, jak bychom chtěli kvůli vlnám a otřesům. Třikrát jsem mu telefonoval, zdali se už vítr utišil, ale on se vždy omlouval.  Přišel tak o naše peníze, zatímco my jsme získali novou úžasnou zkušenost: spokojenost návštěvníků a zákazníků je pro mnohé zdejší podnikatele důležitější než všechno ostatní. A podobných kulturních šoků naruby jsme prožily ještě několik! A to vše bylo opravdové, skutečné a ryzí. Od třiaosmdesátileté baky (babičky) našich nově nalezených přátel přes poctivého bocmana až po Winnetoua, který se obětoval za Old Shatterhanda. Od neobyčejně přátelského postoje tolika obyčejných Istranů až ke slovům, jež zaznamenal rybář-evangelista Jan: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.


 

Malta Revisited

and Divorces Rethought…

     Malé souostroví s gigantickými záhadami minulosti a obrovským kulturním potenciálem se čímdál více potýká se současným velikým zájmem legálních i nelegálních podnikatelů z daleké ciziny (například z Číny a Ruska) i úředníků Evropské unie. Ti určují a udávají odkud vítr fouká, nebo si to alespoň myslí. Dřívější snahy ze zámoří vnutit této zemi cizí vůli, kulturu či tradice se nikdy nepodařilo úplně prosadit, i když. Maltézané jsou přátelským a svébytným národem, který dnes rozhoduje alespoň částečně o svém osudu. Právě dnes – 28. května - se zde totiž koná dlouho diskutované referendum o rozvodech. Malta je spolu s Filipínami jedinou zemí světa, kde má katolická církev silné slovo v této otázce, ale zároveň i slábnoucí pozici a vliv na postoj svých věřících. Očekává se, že těsnou většinou zvítězí zastánci rozvodů a rozhodnutí se tak přenese do parlamentu.

   Před několika dny jsem se s mojí třídou vrátil z jazykového týdne na Maltě a znovu si její obyvatele a středomořskou ostrovní atmosféru přivinul blížeji k srdci. Pořádající organizace se osvědčila, místní rodiny žáků se snažily, děti se vrátily k rodičům živé, zdravé a spokojené. Co více si učitelé mohou přát! Vše ostatní je téměř zanedbatelné, jenže. Když jsme pak ve škole debatovali o našem pobytu na Maltě, dostali jsme se i k tomuto komplikovanému tématu rozvodů. I pro dospělé je velmi těžké zaujmout jednoznačné stanovisko, jež by nebylo černo-bílé, zaujaté a prodchnuto silnými emocemi, natož pak pro 14-15ti leté dospívající děti. Jak tedy dopadlo malé referendum v naší třídě? Menšina nevěděla, na kterou stranu se přiklonit, či neměla vyhraněný názor. Většina se shodla na YES to divorce, zejména v případech násilí v rodině nebo ochabnutí či vyhasnutí  lásky mezi manželi. Jediný chlapec se vyjádřil jasným NO to divorce, pokud si muž a žena dali slib na celý život. Sliby se přece mají plnit!!! A také připomněl, že rozvody se týkají i dětí.

  

 

   Nechejme občany demokratické země svobodně hlasovat v jejich referendu a zodpovědně konat další důležitá rozhodnutí v každodenním životě. Nebudu hodnotit ani názory mých žákyň a žáků.  Dovolte mi však vyjádřit několik myšlenek, určené zejména jim:

1. Člověk se rodí z lásky svých rodičů a touha po lásce jej provází celý život.

2. Láska a zamilovanost jsou dvě různé věci, tak jako full course dinner a burger na stojačku nejsou to stejné.

3. Láska se nedá natrénovat s přibývajícím počtem partnerů, ale podstatou lásky je prohlubovat se a růst na základě odevzdanosti jedné osobě, představující všechny ostatní.

4. Školou lásky by měla být rodina několika generací, ale také společnost, kde se člověk učí překonávat své sobectví a žít pro druhé.

5. Nečekejte, že vás někdo bude věčně milovat takové jací jste, ale myslete na to, jak se sami můžete stát člověkem hodným lásky svého okolí.

6. Každý dosáhne toho, za čím se vydává, kdo myslí na úspěch a pracuje na něm ze všech sil, bude úspěšný.

7. Vaše rodina je součástí jedné lidské rodiny, a vy se můžete aktivně podílet na vytváření světa bez válek a násilí.

8. Vždy a všude hledejte původní zdroj lásky, otevřete mu své srdce a žijte s ním v jednotě…

 

P.S.

Další fotografie z jazykového pobytu na Maltě 15.-22. května 2011:

https://picasaweb.google.com/roman.fruehauf/Malta2011?authkey=Gv1sRgCOzKx8LTh6HF2wE&feat=email#

Původní článek zde:

http://freetrueheart.blogspot.com/2010_06_01_archive.html

Předmaturitní poselství bývalým žákyním a žákům

Ctění hosté, milé dámy a vážení pánové! Odvážné maturantky a stateční maturanti! Mládeži!!!

Dovolte mi pozdravit všechny zde přítomné a poděkovat za pozvání, jehož si velmi cením. Byl jsem požádán, abych pohovořil k těm, jimž tento večer především patří. Rád bych tedy i za své kolegyně a kolegy - učitele sekundární školy, jakož i sám za sebe, jako bývalý třídní učitel - Mr. F - vyjádřil několik myšlenek, čili jakési předmaturitní poselství.

Jelikož jste mladí, díváte se spíše dopředu... Můj příspěvek proto nebude nostalgickou vzpomínkou na jedinečné období přerodu vašeho bezstarostného dětství v čas, který eufemisticky nazýváme pubertou. Sentiment si nechám na setkání po dvaceti letech – kam mne možná přivezete na vozíčku, jak o tom jeden z vás napsal v jisté slohové práci na sklonku IV.BS (t.j.8. třídy). Povyprávím vám potom perličky z lavic i ze školních i mimoškolních akcí, budete-li chtít...

Když se na vás dívám – mnohé jsem už dlouho neviděl a některé ani neznám - vidím mladé lidi, kteří se dnes nacházejí v dalším přelomovém období svých životů. Někteří jste se už dříve snažili mně přerůst přes hlavu – a ... mezitím se vám to podařilo. Mr. F může vděčit jenom jisté skutečnosti za to, že mu z vás nemohly zešedivět vlasy!

Za učitelský sbor však chci prozradit, že jsme vás i v čase vašeho studia na ORg (t.j. gymnáziu) z povzdálí sledovali a průběžně se radovali z vašich úspěchů. Stejně tak jsme vnímali i některé vaše nezdary, jež byly v některých případech i našimi neúspěchy... Podobně jako je tomu ve vztahu mezi rodiči a dětmi, i učitelé si přejí, aby jejich žáci byli lepší než oni sami!!!

Vidíme i to, jak jste všichni důležití... I kdyby to dnes vypadalo, že na vás tato společnost nečeká, ona vás potřebuje! A to nejen jako platiče daní, voliče či jako konzumenty. Už dnes – tak jak tu stojíte - jste všichni více než jen jazykoví experti, protože se nedíváte na Evropu a na svět jenom z pohledu 1 země!

Mnohokrát jste slyšeli a snad jste se i o tom přesvědčili, že naše škola je něčím mimořádným. Ve svém názvu se už mnoho desítek let honosí jménem člověka, který třebaže žil před čtyřmi sty lety, překračoval svoji dobu. Jeho doba však byla svým způsobem podobná té naší. Zmatek ve společnosti, chaos ve světě, rozpad jistot, mravní relativismus, války a násilí, beznaděj a strach z budoucnosti...

Z odkazu tohoto velikána bych vám rád dal na cestu několik postřehů:

“Nikdo se nerodí pro sebe, všichni se rodí pro lidskou společnost. Buď příjemný a milý ve tváři, vlídný a zdvořilý ve způsobech, přívětivý a pravdomluvný ústy, vroucí a upřimný srdcem. Miluj a tak milován budeš.”  Jan Ámos Komenský

Samozřejmě, nikoho z vás nenutím to přijmout. Citovaná slova však nejsou mravoučným kázáním, ale něčím, k čemu dnes dospívá i vědecké poznání! Sociologie, psychologie, evoluční biologie či ekonomie. Další podnět nám dává aktuální situace! Mladí lidé stáli vždy u společenských změn. Sametové a jasmínové revoluce; oranžové či růžové převraty. Změnu však nikdy nepřinesla vnější, t.j. politická nebo ekonomická výměna osob nebo přeměna systémů. Skutečnou změnou se musí stát každý sám. A právě k tomu máte veliký potenciál. Rozhodujete se jít po maturitě tvrdě pracovat, abyste začali vydělávat hodně peněz a mohli si koupit všechno, po čem toužíte? Nebo se budete hlásit na další školy, na nichž se připravíte na ještě větší výdělky? Chcete mít ceněné a obdivované postavení, vliv, moc... Nebo se dokážete vzepřít tlakům, jimiž na vás sdělovací prostředky i tzv. kultura veřejné mínění působí??? Chcete se stát zbohatlíky, celebritami, šéfkami a managery nebo v první řadě lidmi? Nečekám na odpověď, mám tu další citát:

“Ne ze souhlasu, ale z pochybnosti se rodí pokrok... Má-li se člověk stát člověkem, musí se vzdělat.” J.Á.Komenský

Maturita je jen krůček na této cestě – té se bát nemusíte... Těžší je obstát v každodenním životě... Nepochybujte však o sobě, že byste nebyli důležití nebo, že byste to nemohli dokázat.

Nepochybujte také o tom, že byste neměli mít budoucnost v tomto světě, jenž stojí na křižovatce. Dokážete-li se správně rozhodovat a připravovat se každý den na zítřek, nemůžete se v životě ztratit, i kdybyste někdy v labyrintu tohoto světa zabloudili. Pamatujte si, že stojí zato znovu a znovu hledat správnou cestu k cíli: vytvořit svět po němž toužili už naši předkové, v němž stojí za to žít, a který zanecháme našim potomkům!

Rozvíjejte vaše nadání, učte se a dělejte všechno s láskou a nikdy se nevzdávejte!

Mějte úžasné vize a krok za krokem uskutečňujte vaše sny!

Hodně dobrých inspirací v přípravě na maturitu, hodně zdaru a dnes - krásný večer!

Vídeň - Kursalon Hübner, 26.2.2011

Výpravy jinam – ještě jedna kapitola

Míváte někdy pocit, že se pohybujete v nesprávný čas na nesprávném místě? Že nejste sami sebou, že nežijete tak, jak jste si to vždy přáli? A že náš svět není takový, jaký by měl nebo mohl být... Pro tento problém neexistuje žádné rychlé a zázračné řešení, ale možné podněty nebo i jejich náznaky objevíte, pustíte-li se po stopách osudů...

Vojenský tábor a civilní město Carnuntum se nacházely v dobách své největší slávy – v prvních čtyřech stoletích anno domini – nedaleko někdejší provinční Vindobony východně po proudu Dunaje a na břehu rozlehlého labyrintu lužních lesů, na okraji bludiště ostrovů a ostrůvků. Pobývali zde nejméně tři římští císaři a až na 70.000 obyvatel žilo na rozkvětu jeho slávy mezi dnešním Petronellem a jódově-sirnými lázněmi Bad Deutsch Altenburg. Určitě nejznámějším ze všech se stal císař a filosof Marcus Aurelius. Nekolik let zde působil a bránil severní hranici své říše převážně proti mužům od nedaleké jiné hraniční řeky Moravy – Markomanům. Také se však hluboce zamýšlel nad svým císařským posláním a smyslem života vůbec. Carnuntum poskytovalo vojákům i civilistům v té době a oblasti nebývalý luxus, přesto byl slovutný Marcus člověkem velmi skromným, který si dobře uvědomoval jak jsou lidské starosti i radosti pomíjivé: Čas je cosi jako řeka událostí a dravý proud. Neboť sotvaže se co objeví, už to uchvátí, a už přináší něco jiného, co také odnese. A tak, po jeho smrti a pomalém rozpadu celého impéria, zanikly na celá staletí římské zákony, hygienické návyky i jiný pokrok. Z římských therme zde zůstaly ruiny, z vil, paláců a chrámů zbyly rozvaliny. Co se nerozpadlo, rozebrali lidé na stavbu svých domů, kostelů, zámků nebo třeba i zvířecí obory. Přesto tady nalezneme ve střední Evropě nebývalé množství antických pamětihodností, stejně tak jako pokladů a vzácností přírodních. Kromě hlavních atrakcí, jakými jsou skvěle zrestaurované a pečlivě připravené expozice archeologického parku Carnuntum v obou obcích, jsou to Pohanská brána / Heidentor, obě arény nebo třeba i velký lazeňský komplex zvaný Palastruine. 

Právě na těchto místech a třeba i mimo návštěvní hodiny se můžete vydat proti proudu času a hledat stoický klid nebo tvůrčí extázi. Nezapomeňte však také obejít dnes ještě stále zchátralý barokní zámek, kdysi hrdé sídlo několika šlechtických rodů, neúprosně nahlodaný zubem času. Je obklopen rozsáhlými loukami, kde můžete zahlédnout srnky, pasoucí se už svobodně mimo oboru. Ve spodní části u malého jezírka uzříte na stromech stopy po bobřích hlodácích a vydáte-li se směrem k Dunaji, dostane se vám mnoho dalších podnětů k přemítání. Gigantické staleté stromy, které poskytly útočiště a domov mnoha generacím ptáků jsou uvnitř vykotlané a prázdné tak jako každá upadající civilizace krátce před zánikem. A nebo před potopou, tak jako to připomínají značky s letopočty záplav z uplynulých desetiletí na stromech na dunajském břehu.  A potom, na okraji jednoho ze slepých ramen, vás do očí a do srdce udeří malá zrezivělá tabulka se jménem patnáctiletého chlapce, který tu utonul při koupání za jednoho červencového dne v roce 1950. Na hřbitůvku v Petronellu naleznete malý náhrobek s jeho jménem a další osudové zjištění: na boční zdi původně románského kostela svaté Petronilly, patronky Říma i cestovalů, podle níž je tato obec pojmenována, je umístěna pamětní deska místním rodákům padlým v uniformách wehrmachtu, jen několik metrů od pomníčku rudoarmějcům! Tragický osud mrtvých vojáků, nešťastná léta rodičů Williho D. a smutné roky stárnoucího a nemocného Marca A. se spojují na tomto místě. Dnes sice není jisté, zdali se moudrý císař rozloučil s životem roku 180 ve Vindoboně / Vídni nebo v Sirmiu / Sremske Mitrovici v dnešním Srbsku, jeho útlá kniha Hovory k sobě se však zařadila do Pantheonu nesmrtelné literatury. Jemu samému by zřejmě bylo lhostejné to, že kopie jeho bronzové sochy na koni se vzpíná před římským Kapitolem i to, že se na své potomky dívá z dnešní italské padesáticentové mince ze severského zlata, slitiny mědi a jiných kovů. Snad by si jen přál, aby se zamýšleli nad těmito jeho slovy, která mu táhla hlavou možná pravě zde:

Štěstí tvého života záleží na druhu tvých myšlenek.

                                                                                    2010

Ještě o Japonsku

Před třemi týdny došlo k ohromnému zemětřesení nedaleko japonského pobřeží. Následné tsunami zničilo mnoho hmotných statků i lidských životů, třebaže se uskutečnilo v části světa, zřejmě snad vůbec nejlépe na podobné katastrofy připravené. Od té doby sledují diváci, posluchači a čtenáři po celé Zemi se zatajeným dechem vývoj havárie jaderných reaktorů, stejně jako reakce mužů, žen a dětí v Japonsku. Národ, jenž se již dlouhá staletí potýká s přírodními živly i nedostatkem surovin, je vystaven nové výzvě a novým zkouškám…

  Nemysleme si, že máme štěstí, když žijeme v seismicky nepříliš aktivní  oblasti a daleko od moře, nebo že se nás podobné katastrofy netýkají. Co když vplouváme do úseku dějin, ve kterém jsou všichni obyvatelé této planety konfrontováni především sami se sebou, ale také se svým okolím a celým světem? Štěstí pak může být v tom, že dostáváme šanci, dát smysl všem problémům, jež přicházejí a budou přicházet, jakož i pomáhat a přispívat druhým lidem a učit se navzájem čestně v tomto čase obstát. Proto jsou to i naše výzvy a zkoušky!

Jiné cesty – 9 (Balkan & co)

Cesta životem s hranicemi i bez hranic

Protože se dnes nedá přesně určit, kdo, kde a kdy hranice vymyslel a vytvořil, musíme se smířit s konstatováním, že existují už od nepaměti. Takže se také vždy najdou lidé, kteří hned přispěchají s tvrzením, že to tak už navždycky zůstane. Je vůbec možný svět bez hranic nebo jsou ztvárněním našich omezení, kterými sice ohraničujeme sami sebe, ale zároveň nám poskytují jakýsi pocit bezpečí „v tom sice malém, ale zato našem světě“? Jelikož žijeme v době, kdy svoboda slova a názoru chrání před upálením na hranici, dovolím si tentokrát věnovat tomuto fenoménu hranic následující řádky.

Existují totiž jisté hranice, jež mají smysl. Jako třeba oddělení dobra od zla, které spolu nemohou trvale koexistovat, nebo vytyčení hranic při výchově dětí a mládeže. Děti se učí rozeznávat pravdu od lži a rozhodovat se mezi sobectvím a altruismem, a také rozpoznávat co je a co není radost a štěstí. Nejen momentálně, ale vůbec. Učí se poznávat samy sebe a připravují se na život, ve kterém pak třeba jako umělci, sportovci nebo vědci budou posouvat hranice lidských možností. Člověku je totiž dáno do vínku vždy zdolávat mety a stanovovat si vzdálenější a vyšší cíle. Dnes se hranice v mnoha oborech opět stírají, jiné nám dokonce pomáhají k tomu, abychom si uvědomovali odkud a kam se chceme dostat. Slyšeli jste někdy o vynálezcích a objevitelích, kteří jsou spokojeni s daným statusem quo? Tuto část tedy můžeme uzavřít tvrzením: děti se potřebují naučit akceptovat určitá omezení v mládí, aby je mohli později, již jako zralí lidé, překonávat.

Jenže jsou tu i další hranice, mezi lidmi všech generací, národů či dokonce vyznání. Státní hranice mohou symbolizovat jakousi národní hrdost, jako je tomu mezi sousedními státy nejen mimo Evropu. Někdy to však připomíná malicherné sousedy, pyšnící se ještě mohutnějším a vyšším plotem, než mají ti druzí. Nebudu se rozepisovat o tragické demilitarizované zóně podél 38. rovnoběžky na korejském poloostrově či o bývalé železné oponě v srdci Evropy. Na rozdíl od Koreje čas oponou trhnul a evropské regiony vzniklé podél této další umělé hranice jsou šancí pro větší respekt a sblížení mužů a žen, kteří se pomalu učí nerozlišovat lidi na „ty naše“ a „ty ostatní“. Rád bych se však také podělil o některé zážitky z několika překonávání hranic na mých dávných i nedávných cestách východní a jihovýchodní Evropou.

Hranice č. 1: Bulharsko-Řecko, Řecko-Turecko, Turecko-Bulharsko. Zajímavá bilance dvou nocí a jednoho celého dne v jednom z  nejparadoxnějších regionů Evropy. Letmá návštěva Gallipoli / Gelibolu - světového kulturního dědictví a památníku jedné z největších bitev 1. světové války. Za tento krátký čas se v mém pasu objevilo 12 razítek, byl jsem pohraničníky dvakrát zadržen a vyšetřován a dvakrát mně byl vstup do sousední země zapovězen. Dozvuky oficiálně skončené diktatury a staletých nepřátelství, panoptikum balkánské úřední moci na konci 20. století. Zažil jsem zde tehdy však také to, že zázraky se dějí!

Hranice č. 2: Letiště Tirana – Rinas. Plánovaný desetidenní projekt v rámci Dekády kultury míru vyhlášené OSN - ve městě Vlora, tehdy brány organizovaného zločinu do Itálie a západní Evropy. Přílet bez víza, ubytování v cele předběžného zadržení, nevydařené úsilí vyhostit mě ze země. Tenká hranice mezi korupcí a zákonem, touhou po svobodě a anarchií, splněné přání porozumět albánským dějinám. Úžasný projekt a nezapomenutelný pobyt v Zemi orlů.

Hranice č. 3: Slovensko-Ukrajina: Nezdařený pokus ukrajinské finanční policie vymámit vysoké clo za každý kilogram dětského oblečení, bot a hraček, určených pro dětské útulky a krizové centrum mládeže. Po rozhodnutí všechno vyložit před kanceláří v Solomonovu, jsme byli omilostněni a mohli jsme bez problémů a s kompletním nákladem pokračovat směrem na Mukačevo. Čekala  nás fascinující setkání na bývalé Podkarpatské Rusi, v dalekém Kyjevě a ještě vzdálenějším Charkově.

Hranice č. 4: Maďarsko-Rumunsko: Vzpomínky pro pamětníky. Rumunští pohraničníci se samopaly vždy kontrolovali mezinárodní vlaky, klasická několikahodinová čekání. Napjatý vztah dvou soudružských zemí. Zároveň si policejní hodnostáři tehdy i později zkoušeli přivydělat vybíráním „ekologického mýta“, „tranzitních daní“ a tak všelijak podobně. Přesto byla každá cesta do Rumunska za Ceaucesca i po něm něčím jedinečným a neopakovatelným.

Jugoslávie bez hranic: Rok před sametovou revolucí a tři roky před válkou. Mnoho let čekání na devizový příslib, ale nakonec deset dní úplné svobody. Prázdninová cesta vlakem, stopem, autobusem, lodí a hlavně pěšky. Deset dní toho nejlepšího z dnes už neexistující Jugoslávie: Zagreb - Plitvická jezera – vodopády na řece Krka – Split – Makarska a pohoří Biokovo – Korčula – Mljet – Dubrovnik – Medjugorje – Mostar – Sarajevo – Bělehrad... Bývala to zřejmě ta nejkrásnější evropská země, obdarovaná snad vším vskutku požehnaně. Když jsem se tím směrem po čase znovu vydal, objevil jsem další úchvatná místa například ve Slovinsku, ale také smutek z rozdělení a tragičnost hranic tam, kde dříve žádné nebyly.

Třebaže mají tyto historky „zpoza hranic všedních dní“ převážně osobní význam, obecným ponaučením zůstavá, že za všemožnými bariérami stojí vždy lidé, žádné přirozené hranice neexistují! Člověk má proto schopnost a povinnost odstranit hranice ze svojí mysli, svého srdce a následně i ze svého okolí. A vytvořit tak svět neomezené moudrosti, nekonečné krásy, neohraničeného dobra a bezmezné lásky. Až se jednou uzdravíme z dětských nemocí a dospějeme v opravdové lidi, tak se nám to podaří!

Map of Tokyo

Tokio je fascinující město a Japonsko je úžasná země. Ani jedno není možné poznat a pochopit za tak krátkou dobu, jakou jsem měl tentokrát k dispozici. Přesto jsem učinil první krok a mohl se na okamžik dotknout jejich duše…

Jiné cesty – 8 (Nippon/Japan)

Pokud budete mít někdy šanci přistát v Zemi vycházejícího slunce, přál bych vám, abyste ji projeli s dostatkem času i prostředků od severu na jih - od ostrova Hokkaidó až po Okinawu a od města Nagasaki na západním pobřeží ostrova Kjúšú po Tokio, zvané „Východní hlavní město“. Pokud však na tom budete podobně jako já, to znamená budete disponovat pouze minimem obojího, navštivte alespoň největší metropoli světa -  Tokio. Osm časových pásem leží mezi střední Evropou a císařstvím Nippon, něco přes devět tisíc kilometrů a asi deset a třičtvrtě hodiny letu mezi Schwechatem a Naritou. Zbavte se předsudků i teoretických vědomostí, otevřete své smysly a nechte se unést

Je jen málo zemí, které se formovaly a vyvíjely dlouhá staletí poměrně nezávisle na tzv. západní civilizaci. Ještě méně je těch, jež se jí nechaly inspirovat a zároveň se jim podařilo uchovat si svébytnou kulturu schopnou obstát v mnoha těžkých zkouškách. Tato kultura je dodnes ohromným přínosem pro celý svět. Duše Japonska je tradičně charakterizována mravním kodexem bušidó, založeným na buddhisticko-šintoistickém nábožensko – filosofickém systému. Důraz na harmonii na všech úrovních lidského života umožňuje obyvatelům Japonska obejmout zároveň různá vyznání i vědecké poznatky. Na světlo se dostávají další překvapivá fakta o souvislostech japonských tradic i jazyka s judaismem a starou hebrejštinou a o skrytém vlivu křesťanství na tradiční čajový obřad, bojová umění nebo třeba vázání květin. Dnešní Japonsko sužují podobné problémy jako ostatní rozvinuté země tzv. prvního světa čili globálního severu: výměna tradičních hodnot za materialismus a hedónismus, nihilismus mládeže, rozpad rodinných a společenských struktur, osamocenost. Od reformy císaře Meidžiho, která přivedla zemi z feudalismu do moderny, uplynulo půldruhého století a nová reforma postmoderní společnosti je nevyhnutelná. Zdá se, že nové změny tentokrát nebudou zahrnovat pouze technologický pokrok, ale jako vlna tsunami zaplaví životy mnoha lidí.

Do Tokia!

Tokio se svým bezprostředním okolím poskytuje domov asi pětatřiceti miliónům lidí a prostor pěti miliónům aut. Na přísně vymezeném území zde naleznete úzké uličky i velkorysé parky, poblíž mrakodrapů se nacházejí chrámy a pagody, rušná finanční a obchodní centra i oázy ticha a zamyšlení. Z mnoha budov uvidíte nejvyšší horu Fudži, jež je skutečně ztělesněním ideálu krásy a harmonie. Také jídlo podávané v kterékoliv restauraci nebo domově pohostinných obyvatel je krásné. Rčení o tom, že Japonci jedí očima je samozřejmě přenesené, ale nikoliv nadnesené. Suši, sašimi, maki, soba nebo tempura nejsou jenom chutné (a zdravé!), ale hlavně estetické. Cílem je vždy ponechat jídlu původní chuť. Filozofie zenu dává hlubší prožitek, než jenom radost žaludku. Itadakimas! – Přijímám jídlo s vděčností!  

Cesta tímto městem musí být zajímavá v každém ročním období: svěží jaro s kvetoucími sakurami, dusné léto, kdy je nejjednodušší navštívit vrchol 3776 m vysoké posvátné hory, barevný podzim ve veřejných parcích a zahradách a mírná zima s prohlídkou muzeí a vítáním nového roku. To poslední jsem mohl zažít na vlastní kůži, včetně půlnočního rozeznění zvonu v buddhistickém chrámu a zastavení v paláci císaře-reformátora (Meiji-jingu) spolu s asi třemi milióny spolunávštěvníků. Dalšími místy, která mohu doporučit jako úvod k Tokiu jsou mimo jiné tradiční čtvrť Asakusa s obchodní ulicí a nejstarším buddhistickým chrámem Sensó-ji i menší šintó-svatyní Asakusa-jinja, Akihabara – Electric Town s obchodními domy s nejmodernější elektrotechnikou, ale také třeba jednu z nejdemokratičtějších institucí – horké geotermální prameny či lázně onsen.  Máte-li s někým schůzku, neopomeňte si ji dohodnout u sochy psa Hačikó před nádražím Šibuja. Na místě, kde věrný pes čekal na svého pána asi devět let, se každý den setkávají desetitisíce lidí všeho věku a všech sociálních skupin.

Je pravděpodobné, že poté, co zde zažijete každodenní shon a stres i pořádek a klid, prvky futurismu i anachronismu, bohatství i chudobu, množství kuriozit i univerzální hodnoty, zůstanete i vy Japonsku věrni. Možná vámi otřesou, možná lehce zachvějí nebo pohnou vašimi koncepty.  

Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoliv se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestu sám sebou. A to je mnohdy zatraceně nebezpečná cesta. (Haruki Murakami, současný japonský spisovatel a překladatel)

Hluboká emoce je výrazem čistého lidského srdce. (Motoori Noriaga, japonský učenec – 18. století)