Kapitola o soukromé revoluci (Z cyklu Návraty k sobě)

Poté, co jsem se koncem září roku 1989 vrátil z vojny domů, začal jsem působit na jedné ZDŠ v Brně-Slatině. Asi po měsíci učitelské praxe naše s. ředitelka informovala všechny nové učitele o významném dni, jenž nás čeká a nemine. Ve čtvrtek 16. listopadu po vyučování se máme dostavit na městský národní výbor a složit tam učitelský slib! Ano, těšil jsem se na to, že budu vyučovat děti a snažit se je vést podle mých vlastních ideálů. Proto mi bylo mi jasné, že “marxisticko-leninský vědecký světový názor”, neboť tak nějak to v tom slibu bylo formulované, nebudu chtít nikdy propagovat. V tuto chvíli jsem také věděl, že je to pro mne otázka svědomí, a že na rozdíl od minulosti, kdy jsem asi v devíti letech toliko formálně a na oko složil pionýrský slib, tentokrát žádné kompromisy ani formálnosti dělat nechci. Hned po vyučování jsem zatelefonoval z budky tátovi a vysvětlil mu moji situaci. Možná mě vyhodí ze školy, možná to nebude dlouho trvat a poměry se změní, v tu chvíli však bylo pro mne nejdůležitější nějak to vysvětlit i mamince. Jako učitelka tělem i duší se určitě už dlouho těšila na dobu, kdy budu moci sám začít moji pedagogickou dráhu a dokázal jsem si představit jak veliké asi bude její zklamání, kdyby tomu tak nebylo. Táta mi vyjádřil pochopení a slíbil, že jí to už nějak řekne.
Na druhý den – v pátek ráno - jsem navštívil vedení školy a když se mě naše, jinak velmi příjemná a milá, ředitelka zkoumavě zeptala, proč jsem včera nepřišel na národní výbor, spontánně ze mne vyhrklo: „Soudružko ředitelko, rád bych Vám to... vysvětlil... v pondělí!“ Ona na to zasmušile pokývla hlavou a já jsem byl rád, že jsem získal čas, abych si přes víkend našel rozumné odůvodnění.
Odpoledne jsem se vydal na návštěvu k přátelům. Když jsme navečer poslouchali zprávy, zaslechli jsme překotné informace o jakési velké akci ke Dni studentstva v Praze a o pochodu studentů na Národní třídu. O víkendu pak události začínaly nabírat na obrátkách.
V pondělí už pak nebylo co vysvětlovat. Paní ředitelka se ráno na nic neptala a v poledne jsme se vydali demonstrovat na Náměstí Svobody...