PF 2010 - všem přátelům a známým:

Věčné jaro Jaroslava Foglara

Tento článek byl publikován v časopisech Česká & Slovenská Vídeň DNES 2007/7-8 a Bobří stopou č. 59

Není snad člověka, schopného číst tyto řádky, jenž by neznal jméno Jaroslav Foglar. Pro statisíce a snad i milióny čtenářů jeho knih i pro jeho odpůrce nebo lidi „nezaujaté“ jsou Rychlé šípy asi tím prvním, co si při připomenutí jeho jména vybaví. Nebo jsou to knihy Chata v Jezerní kotlině, Dobrodružství v Zemi nikoho, Pod junáckou vlajkou... ? Jen se zamyslete - která je ta Vaše nejoblíbenější foglarovka?

Kdo někdy zkusil lovit tak jako Hoši od Bobří řeky 13 bobříků, žít Modrým životem spolu s hrdiny knihy Přístav volá? Kdo si pamatuje hlavní postavu útlé knížečky Boj o první místo, kterou autor napsal v sedmnácti letech?! A v čem spočívá tajemství Foglarova věhlasu a skutečnost, že se i v nedávné velké anketě na adrese www.mojekniha.cz umístil na druhém místě ze 71 nejoblíbenějších českých autorů na počátku 21. století ?

Je spousta odpovědí i mnoho aspektů osobnosti a života Jaroslava Foglara. Při příležitosti jeho letošních stých narozenin (6.7.1907-23.1.1999) se však nechci pouštět do rozsáhlé analýzy, ani předkládat čtenářům tohoto časopisu statistický výčet jeho díla. Za účelem počtení, poučení i pobavení doporučuji tyto stránky: www.spjf.cz, www.bohousek.cz, www.stinadla.cz, www.foglar.wz.cz (...)

A tak si raději dovolím osobní vzpomínku na člověka, který provázel a formoval můj život do míry, jež je většinou vyhrazena jen rodičům a těm vůbec nejbližším.

Dílo pana Foglara jsem začal objevovat někdy ve svých deseti či jedenácti letech – v polovině „normalizačních“ 70. let 20. století. Jeho knihy se tehdy již opět nesměly vydávat, zmizely z knihoven i z antikvariátů, ale nikoliv z domovů a z povědomí lidí. To vše jsem se brzy dozvěděl, ale nechápal jsem proč. Až později jsem si začal uvědomovat, že příklad hrdinů jeho knih a poselství jeho života inspiruje a vychovává lidi nejen zodpovědné a společensky prospěšné, ale také svobodomyslné a nezávislé na velkých ideologiích. Proto byl Foglar nežádoucí za obou totalitních systémů a v několika předlouhých obdobích omezován, zakazován a určitě i pronásledován. Tento postoj úřadů a úředníčků komunistického režimu vyvolával opak: věděli jsme, že nám Foglar otevírá bránu do lepšího a barevnějšího světa, než byl ten oficiální.

Pak následovaly roky hledání opravdových přátel, vytváření klubů, psaní kronik a klubových časopisů, jezdění na výpravy i na tábory, lovení bobříků a hraní her v duchu foglarovek. Za ně a za staré dětské časopisy jsme vyměňovali a dávali cokoliv: celtu, tropickou přilbu, US tornu, sbírku známek nebo obrázků od žvýkaček... Knihy, které jsme ještě nevlastnili, jsme opisovali na stroji. A naši tatínkové prohledávali půdy nebo jezdili po burzách, jen aby nám udělali radost!

V počátcích našeho dospívání jsme proto netoužili co nejrychleji proniknout do světa dospělých a jejich možností a problémů, ale vychutnávali jsme jaro našich životů - období našeho chlapectví či jinošství - a připravovali se na to, abychom se stali pravými muži. Trénovali jsme tedy mysl i tělo, učili se žít pro náš klub i pro druhé. Samozřejmě jsme byli naivní v našich představách a omezení v našich zkušenostech, ale ideály, jež nám nikdo nevnucoval, ale jimiž jsme se snad i proto chtěli řídit, nám byly kompasem, oporou i ochranou v každodenním životě.

Asi v sedmnácti letech někteří z nás začínali tušit, že bez ženy se muž nestane mužem a foglarovskou řeholi opouštěli. Tehdy jsem se rozhodl mému velkému učiteli napsat a poděkovat za vše, co pro nás vykonal a také sejít se s ním osobně a hledat nové inspirace. Po výměně několika dopisů nadešel ten Vzácný den a já se nedočkavě vydal do Prahy na Žižkov - do Křišťanovy ulice č. 18! Znal jsem pana Foglara ze starých fotografií v časopisech, ale netušil jsem, jak bude naše setkání probíhat. V té době měl už 76 roků a já teprve osmnáct, ale přesto mi hned připadal spíše jako starší bratr než živá legenda. Pozval mě do klubovny vedle svého bytu, kde měl materiály z oddílové činnosti pro hosty k nahlédnutí. Jako ve snu jsem si prohlížel dávné kroniky Hochů od Bobří řeky či Devadesátky neboli pražské Dvojky a téměř v tranzu vnímal autentické předlohy toho, co jsem znal z milovaných knih... Povídali jsme si dlouho a nenuceně, ze slíbené půlhodinky se staly hodiny tři. Dokonce mi tehdy zapůjčil na celé prázdniny knihu Historie Svorné sedmy, již jsem jako jedinou v té době ještě nesehnal a nečetl!!! Himbajs, u všech plantážníků – to bylo něco!

Od té doby mi pan Foglar občas poslal i hromadné dopisy určené svým věrným příznivcům a já ho navštívil ještě asi dvakrát nebo třikrát. Naposledy v roce 1991, kdy už jeho knihy začaly znovu vycházet ve velkých nákladech. Vyprávěl jsem mu o polemikách, jež jsem vedl ještě jako student na katedře dětské litratury s jedním z jeho úhlavních kritiků. Usmívali jsme se a dokonce se mi tehdy podařilo uskutečnit a nahrát rozhovor, v němž jsem se snažil dopátrat toho, jak přiblížit Foglarovy výchovné principy dnešní mládeži a dětem v jiných zemích. Naneštěstí však kazeta zmizela někde ve Stínadlech nebo se jí zmocnilo Bratrstvo Kočičí pracky! Do nedávna jsem doufal, že budu moci její obsah po letech nabídnout čtenářům tohoto časopisu, ale zatím není k nalezení...

Jaroslav Foglar zasvětil svůj život dětem a mládeži, psal o tom, co prožil on sám nebo chlapci z jeho oddílu nebo o tom, co mohli a mohou prožít čtenáři jeho knih. Foglarovo pedagogické dílo zřejmě nemá ve světě obdobu – ovlivnil čtyři generace, organizoval po mnoho let čtenářské kluby a vedl na 60 letních táborů... Narodil se v roce vzniku mezinárodního skautského hnutí - ze kterého sám vyšel, ale které též přesahoval svým jedinečným způsobem.

Mění se okolnosti a trendy, za kterých děti vyrůstají, ale hodnoty pro něž Jaroslav Foglar žil a o nichž psal, nestárnou a ani neumírají...