Milým přátelům, známým i nahodilým pocestným:

Světlo na konci... (roku)

Předvánoční Vídeň

Nostalgie jako Brno

Můžeme milovat více měst a míst, které nás provázely a provázejí na naší cestě životem, ba dokonce je možné se rozhodnout pro místo, kde chceme studovat, pracovat nebo zestárnout. Také lze mít takových lásek více a přelétávat z místa na místo. Ale jen jedno zůstane provždy tím, kde jsme se narodili a vyrůstali - naším rodným městem. 

Máme-li to štěstí, že zde ještě žijí naši rodiče, příbuzní nebo přátelé, tak se sem můžeme častěji znovu vracet a pozorovat naše rodné město vždy novýma očima. Tu je náš pohled kritičtější, neboť se nám již podařilo získat zdravý odstup od dětinského zbožňování, jindy zase bude shovívavější a chápavější a přesto či právě proto i vroucnější. 

Mám radost, když se ve světě o Brně dočítám, jak se mění a znovuožívá a zahraniční cestovatele a turisty překvapuje svojí neokázalou krásou a upřímnou pohostinností. Jsem hrdý, když některé z nich doprovázím na toulce brněnskými uličkami a průchody a spolu s nimi se kochám klasickými pohledy k obzorům nebo objevujeme překvapivé a neotřelé detaily. Anebo, když oni zjistí, že mnohé osobnosti, které se ve světě proslavily, mají brněnské kořeny. 

Brno je město, jak má být, pronesl nedávno jeden můj známý - vídeňský lékař a rodák z Bratislavy, který procestoval celý svět a ví, co říká.

Samozřejmě, každodenní život v Brně není jistě ideální, ale kde to jde bez problémů! Brno mělo a má své móresy a jeho obyvatelé se s nimi méně nebo více úspěšně potýkají. Brňáci jsou široko daleko známí svým lokálním patriotismem, ostatní se jím proto smějí nebo tiše závidí... Pro Pražáky však dnes už toto město není jen poslední zatáčkou před Vídní, ani jejím předměstím. Třebaže neleží na velké řece jako Vídeň, Praha nebo třeba Budapešť, je Brno městem, jak má být. 

A až se do Brna příště vydám, nechám soukromé vzpomínky a pocity odkroužit všemi směry a pokusím se zachytit něco více z jeho genia loci svým foťákem. Těšte se, já už se těším teď!

Post-truth or Pre-end?

Oxford Dictionaries čili Oxfordský slovník angličtiny zvolil a vyhlásil před několika dny slovo post-truth slovem roku 2016.

Znamená narůstající frekvence užívání tohoto slova či společenské dění to, že skutečně již žijeme v éře, v níž pravda ztratila svůj význam? Rozliční autoři spekulují a uvažují v posledních letech nad tímto fenoménem, současná situace ve světě tuto volbu potvrzuje. (Už jsem chtěl napsat, že mu dává za pravdu!)

Dříve problémy a konflikty vznikaly a přetrvávaly, neboť "lidé si za svou pravdou stáli" a nechtěli vyslechnout nebo dokonce uznat argumenty druhé strany. Naše "pravda" bývala vždy jaksi pravdivější než "pravdy" našich oponentů. Dnes to ale vypadá, že každý věří jen tomu, čemu věřit chce anebo spíše, že nikdo nevěří už ničemu a nikomu. Jak funguje svět, kde pravda / pravdivost / opravdovost... ztrácejí svůj význam, jelikož je lidé neberou vážně anebo je nepotřebují? 

Můžeme namítnout: vždyť lžou přece všichni - politikové i vědci, novináři i vyšetřovatelé, učitelé, žáci, lékaři a právníci a prodavači, manželé, manželky, rodiče i děti... Kdo říká, že nelže, lže možná dvojnásob, jenže ani to nikomu nevadí. Nikdo se již nepozastavuje nad inflací lží a polopravd. Objektivní fakta? Kdeže! Vše je otázkou interpretace! Aktuální válečné zločiny jsou do úmoru popírány, jakékoliv události mistrně retušovány a ideologizovány. Propaganda a dezinformace zaujaly pevná místa v našem každodenním životě. Kdo má moc a peníze, rozhoduje o tom, co je p(r)odáváno jako fakta. Když lžou i prezidenti nebo sportovní a umělecké hvězdy, proč by měli obyčejní lidé mluvit a žít pravdu? Jen si tím přece sami ubližují, když vlastně i v těch našich obyčejných životech jde především o moc a o peníze! Proč se trápit tím, co stejně nezměníme? A když už za nás rozhodují jiní, tak je přece preventivní všeobecná nedůvěra lepší než další zklamání!

Před sedmadvaceti lety se lidé v Československu nechali nadchnout krásným sloganem: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí! Dnes to někomu zní už jen jako neskutečná vzpomínka, mnohým pak jako urážka, jako podvod, jako humbuk. Podvod to tak úplně zřejmě nebyl, jen bylo tehdy i dnes snazší vyjít na ulici než jít do sebe. A spoléhat se na nové a neopotřebované lídry (a být jimi spolehlivě později zklamáni) se stalo klasickým gestem normality a snazším postojem než převzít zodpovědnost za svůj život a náš svět.

Svět, kde se realita automaticky popírá, falšuje a dezinterpretuje - zda na Východě či na Západě, na Severu nebo na Jihu - takový svět je reálnou dystopií, katastrofou a noční můrou. Buď si to přiznáme, nebo můžeme předstírat, že tomu tak není. 

Můžeme věřit starším i nejnovějším konspiračním teoriím, které vznikají za účelem zpochybnění všeho. Systematicky probouzejí nedůvěru v autority, ale následně i v sebe sama. Nebo můžeme zamítnout jakýkoliv morální systém jako příliš autoritativní či autokratický a zastávat právo na to, že každý obyvatel této planety má mít svou vlastní pravdu. Anebo ještě hůře - můžeme se s touto novou realitou smířit a  na pravdu rezignovat úplně. Nic se přece nedá dokázat a vše lze popřít...

Naši předkové, třebaže na tom byli v mnohém podobně jako my, ještě věděli nebo tušili, že pravda osvobozuje a vážili si osobností, které za Pravdu bojovaly a pro její vítězství riskovaly a nasazovaly své životy. Když sami udělali nějakou chybu, olitovali ji, omluvili se, poprosili o odpuštění. A snažili se poučit ze svých chyb a usmířit se s těmi, kterým ublížili nebo i s těmi, kteří ublížili jim. Hledali pravdu ve světě přírody nebo ducha. Jejich poznání se samozřejmě vyvíjelo, nikdo nikdy neměl patent na pravdu celou.

Když si svých vlastních životů nevážíme, neumíme respektovat ani druhé. Naše děti jsou rodiči i výchovně-vzdělávacími institucemi vedeny k tomu, aby se jednou uměly v životě dobře prosazovat nebo prodávat, nebo aby byly alespoň dobrými daňovými poplatníky a lačnými konzumenty. Kladní hrdinové? To jistě ne, vždyť není nic černé ani bílé. Přece nebudeme děti demotivovat nedosažitelnými vzory. Snažit se být sami příkladem? No, to už vůbec ne. Na to nemáme čas a ani náladu. A proč také, když už se pravda nenosí. V naší virtuální nebo televizní a reklamní hyperrealitě není opravdové téměř nic. V iluzorním světě pseudohodnot a falešných priorit přestáváme být lidmi, neboť naše svobodná vůle, naše jedinečné svědomí, naše tvořivost, zodpovědnost a touha po lepším světě postupně zakrňují a odumírají.

To už však nejsou znaky světa po pravdě, ale spíše projevy světa před koncem. Nebo je to jen další konspirační teorie?

Naše Lara (slohové cvičení pro 5. třídu nebo pro kočku)

Naše Lara není pes-hrdina jako Balto, který na poslední chvíli doručil vakcínu proti záškrtu, a zachránil tak děti v Nome na Aljašce před jistou smrtí. Není ani symbolem věrnosti jako Hačikó, jenž čekal roky na svého pána na nádraží Šibuja / Shibuya v Tokiu -
http://freetrueheart.blogspot.co.at/search?q=Tokio

Přestože Lara není ani výstavní pes, ba ani fenka, která umí spoustu kousků (a hlavně poslouchat), je naše a my jsme šťastni, že ji máme! 

Narodila se v malé vesničce ve východošvýcarském kantonu St. Gallen a vyrůstala v skrovných poměrech se svými třemi sourozenci na malém horském statku v garáži pod starým autem:

Její matka Leilo (fena bergamského ovčáka) zůstala na výchovu štěňat sama, jejího otce (border kolie) jsme nikdy neviděli. Dostali jsme ji se slevou, neboť asi týden předtím, než jsme si pro ni přijeli, ji majitel statku omylem přejel traktorem. Nechali ji zrentgenovat, aby se zjistilo, že se Laře, jak jsme ji při naší první návštěvě pojmenovali, nic nestalo. Lara tedy dostala do vínku pevné zdraví a životaschopnost.

Když jsme si ji přivezli a její švýcarský pas pozbyl platnosti, vyřídili jsme pro ni potřebné dokumenty v Rakousku a Lara se stala obyvatelkou Evropské unie. Přišla o svůj domov v horách a začala objevovat nížiny Moravského pole na samém východě Rakouska. Stará garáž ji už zřejmě nechyběla a naši rodinu, příbuzné a přátele přijala za svou novou smečku. Některé manýry jí ovšem ještě nějaký čas zůstaly:

 

Byť jsme s ní navštěvovali dva kurzy pro štěňata a psy, aby si na své soukmenovce zvykla, Lara na ostatní psy vždy žárlila. Zřejmě si myslela, že je člověkem, neboť jsme ji, nemajíce o výchově psů mnoho potuchy, poněkud rozmazlovali. Dostala k dispozici zahrádku i jeden gauč (odkud vyhlížela co se děje za oknem), ale nejraději spala v ložnici adoptivních rodičů na zemi. Jelikož přišla o příležitost vykonávat a rozvíjet svůj ovčácký talent, značně zpohodlněla:

Asi je to podobné s výchovou psů i dětí - pokud by se vyskytla druhá šance, zřejmě bychom mnohé dělali jinak a lépe. Ale kdo ví? 

Lara nás bez problémů doprovázela na mnoha cestách Evropou a stala se pro nás rodinným mazlíčkem a antistresovým faktorem. Její oddaný pohled nás stále dojímá, její nepřeberné reakce nás rozesmívají. Schopnost vycítit u člověka únavu nebo smutek a snažit se ho rozptýlit, je u ní naprosto obdivuhodná! Třebaže se většinou projevuje velmi citlivě a něžně, dokáže vystupovat jako nesmiřitelná ochránkyně rodiny. Má v sobě silně vyvinutý instinktivní smysl pro spravedlnost. Domnívá-li se, že si někdo silnější troufá na slabšího, reaguje tak, že chrání slabšího, i kdyby to byl ten, kdo si začal! Nesnáší ohňostroj a potlesk, což svědčí o tom, že si uchovala svoji skromnost. ;-)

Je naším věčně dvouletým dítětem, i když je už z ní dáma v nejlepších psích letech. Nemožné projevy nevraživosti vůči jiným psům jí blahosklonně promíjíme a omlouváme je její věrností k nám, jakož i naší vlastní nedůsledností. Na její chování k našim přátelům a hostům - a jejich obdiv vůči Laře - jsme hrdi. Umí totiž nejen vyvolat dobrý dojem, ale v našich srdcích již za těch osm let, co jí máme, zanechala velmi mnoho, takže nelitujeme žádné námahy nebo omezení s Larou spojenými. 

Netušíme, jak dlouho s námi ještě bude, ale již nyní víme, že je a bude našim jediným a jedinečným psem. 

Psem - přítelem. 

Lido, Burano, etc.

Svět na vodě (Benátky 2016 a pod.)

V časové smyčce dějin se některé situace opakují tak dlouho, dokud se pro nahromaděné problémy nenajde řešení.

Z malé uprchlické kolonie se stala v průběhu času regionální velmoc. Poté, co se odtud vydali Polové a spol. na cestu na Východ - a přivezli dobré zboží i zprávy zpět - došlo k obrovskému rozmachu obchodu s Asií i severní Afrikou. Branou do Nového světa se sice po vítězství v konkurenčním boji stal Janov, později Španělsko a Portugalsko a ještě později Anglie. Benátky však zůstaly jakýmsi mikrokosmem renesančního, barokního i pozdějšího světa. A pro své očividné skvosty až dodnes i středobodem světového turismu. Statistiky uvádějí asi 30 milionů návštěvníků ročně - třikrát víc než do Říma! Ti, kteří sem zavítají na jednodenní výlet přes Jadran nebo z přilehlých letovisk, se sem už možná vracet nebudou. Sice mohou doma vyprávět, že zde byli, jenže... Ti, jež objevují město v brzkých ranních a pozdních večerních hodinách, kdy je invaze turistů minimální, budou opakovaně žasnout. Člověk se může nechat kolébat vlnami "nejkrásnější magistrály světa" - Canal Grande a ladně se vznášet vaporettem mezi rozmanitými zastávkami, velkolepými chrámy, vznostnými paláci a proplouvat tak epochami nepředstavitelné prosperity. Pozornému cestovateli se však nabízí mnohem víc! Kromě neuvěřitelných kulturních a architektonických klenotů zde můžeme prožívat jakési civilizační déja vu. 

Sedm století po Marcu Polovi jsou to potomci chána Kublaje, kteří sem čím dál častěji nacházejí cestu. Nejsou to jen tisíce zámožných čínských návštěvníků denně, ale i další tisíce těch, kteří se zde rozhodli zakotvit. Dnes jim prý patří nejen sklářské manufaktury na Muranu, ale i obchod s koženými produkty, jež byl od nepaměti doménou Italů. O "tradičních benátských artefaktech" Made in China nemluvě.

Tvrdí se, že vývoj a pokrok zastavit nelze. Platí to zejména o vývoji technologickém. Umělečtí fotografové objevili krásu a fascinaci Benátkami již dávno - hned po malířích. Dnes si ale s sebou bere digitální kompakt či zrcadlovku téměř každý, mobilní telefon nebo tablet s kvalitní kamerou snad úplně každý. Odnášet si tak můžeme nejen vzpomínky, prožitky a dojmy, ale hned sdílet fotky s přáteli či best friends na sociálních sítích - v mžiku oka, zmáčknutí tlačítka nebo jen za letmého dotyku displeje. Stovky milionů turistů již fotografovalo Benátky tolikrát, že si to ani není možné představit. A najít ještě neomšelý úhel pohledu není vůbec snadné!

Dokonce ten slovutný pokrok dospěl do stádia, kdy lidé okolní pamětihodnosti zvěčňují jen jaksi v pozadí toho nejdůležitějšího - totiž sebe sama! Od památek, které v době svého vzniku oslavovaly někoho jiného než své autory, jsme dospěli ke kultu selfies. Od štětce či tužky - k mobilním telefonům s multimegapixlovými kamerami - nás evoluce přivedla až k selfie-tyčkám. Než nás konečně začnou běžně doprovázet a filmovat selfie-drony (nebo spřátelené satelity), ještě budeme muset trpělivě riskovat střetnutí s jednotlivci, páry i rodinami, pilně zaznamenávajicími své jedinečné návštěvy Benátek a pod. Lidi, kteří jim přitom stojí v cestě, těmi tyčkami důsledně odhánějí. 

Fascinovaný cestovatel obdivuje důvtip a zručnost dávných Benátčanů, kteří se museli vypořádat s tolika problémy, neustále hrozícími jejich dílo zničit. Stavby, které navrhli a postavili na dřevěných kůlech v smrduté laguně, sochy, jež vytesali pro věčnost, obrazy které namalovali v pokoře a vděčnosti... již nikdy nevzniknou!

Války a nemoci si zde vybraly nespočetně obětí. Voda vůkol jim poskytovala tu bezpečí a ochranu, jindy neštěstí a zmar.

Říká se, že voda je život. Tam, kde je nedostatek pitné vody, hrozí smrt. Jsou místa na naší planetě, kde se o její zdroje již vedou války. A jsou země, kde se dosud používá nejkvalitnější pitná voda ke splachování záchodů. Kolik litrů vody že je zapotřebí na výrobu jednoho mobilního telefonu?!

Žádná země a žádné společenství nikdy nežily v jakémsi ideálním Zlatém věku, i když to tak někdy třeba mohlo působit. Ze Španělska, Portugalska nebo i Velké Británie se staly poměrně malé státy čelící velkým výzvám. Na naší planetě již dávno nemáme žádné rezervní Nové světy, kam je možné se vydat za štěstím a začít odznovu a lépe. Všechny šance dějin jsme už vyzkoušeli a mnohé promarnili...¨

Přesto a právě proto dnes musíme těm nejzásadnějším problémům, s nimiž se lidstvo potýká, čelit a vzdorovat. A co víc, nevyřešíme-li je brzy, mohou se stát velmi rychle naší záhubou. Dlouhou dobu jsme se domnívali, že globální obchod přinese blahobyt všem oblastem, i těm nejchudším, a zabrání ozbrojeným konfliktům a válkám mezi národy. Zapomněli jsme na to, že bohatství, vzdělání nebo i technologické vymoženosti či naše přání samy o sobě neumožní vytvoření lepšího světa. Nejde o to, co všechno máme k dispozici, ale s jakým motivem a za jakým účelem toho využíváme.

Můžeme nadále doufat, že se Čína alespoň v Evropě nestane agresorem. Snad si Kublajchánovi potomci ještě pamatují, že Benátčané k jeho dvoru přišli v míru, takže nám ten mír zůstane... Můžeme se také potopit hluboko pod hladinu a nic nevidět a neslyšet...

A třeba si myslet, že Generace Selfie ty všechny problémy za nás jednou vyřeší!