Toho rána stojím úplně sám na loučce na Braunsbergu směrem k Bratislavě, nové slunce se konečně odlepilo od lesa kdesi za Kráľovym vrchom nad Karlovkou, a jak přivírám oči, znenadání se někde uvnitř pootevírá můj soukromý archiv vzpomínek.
Když mi bylo deset let, zúčastnil jsem se jednoho červnového školního výletu na jižní Moravu do Mikulova. Když jsme se zpoceni vyšplhali na Svatý kopeček, poprvé jsem uviděl před námi na poli na jižním obzoru osamělý rakouský traktor uprostřed práce, jakoby se nic nedělo. Všude se rozprostíralo těžké a dusné ticho přerušované jenom bzukotem včel a vzdycháním motoru; dole pod námi projel vojenský gazík. Vtom nás do očí udeřila zářivě bílá cedule s červeným písmem a lemováním, výhružně připomínající: POZOR! Hraniční pásmo. Vstup jen na povolení. Bylo to napínavé a zároveň se mě zmocnil strašný smutek. Přišlo mi tehdy líto to, že jsem nemohl vidět zblízka cizí traktor a jeho řidiče, dokonce mi z očí vytryskly slzy, neboť jsem už pochopil, že se do Rakouska zřejmě nikdy nedostanu...
O dvacet let později mne traktory již dávno nezajímaly a vojáci obou zemí (z nichž se mezitím staly země tři!) pečlivě odstranili ostnaté dráty podél společné hranice. Spolu s mojí ženou, rakouskou učitelkou a rodačkou z Moravského pole, jsme bydleli v našem prvním bytě v Bratislavě na Dlhých dieloch. Když se měly – v porodnici v Hainburgu - narodit naše děti, chodívali jsem se dívat na tu bílou moderní budovu z louky u lesa nad sídlištěm a mysleli na změny, které se již udály a také na ty, které nás teprve čekají.
Slunce se zatím přehouplo přes Dunaj a já spěchám zpátky k parkovišti, abych se ještě jednou podíval na hrad Hainburg i na děvínskou skálu a vychutnal si znovu a znovu tento pohled dnes už nikoli „z druhé strany“. Tady přilévá řeka Morava vody do Dunaje, aby se dostaly dále do světa. Snad pomohou sbližovat lidi zemí jimiž Dunaj protéká, přemítám, snad jednoho dne zmizí všechny zbylé hranice a zavládne skutečný mír. Tu se rozléhají divukrásné lužní lesy sjednoceny v jedinečný národní park a tamhle směrem severním pokračuje naše Moravské pole přes východní Weinviertel až k Mikulovu. Sním o tom, že se tato krajina a její lidé – místní i ti přespolní - spolu navzájem ještě lépe poznají a začnou upřímně respektovat jeden druhého. S bušícím srdcem se vracím domů.
Tato knížka vznikla za přímé či nepřímé spolupráce mnoha lidí. Ať už to byli moji rodiče, kteří mě podporovali v četbě i v lásce k přírodě nebo kamarádi, s nimiž jsem se v dospívání vydával na výpravy a objevitelské cesty do bližšího nebo i vzdálenějšího okolí. Dík patří i všem novým přátelům, příbuzným a známým, které jsem kolem Moravského pole poznal. Hluboká úcta pak umělkyni - překladatelce paní Leně Knilli + ilustrátorovi a vydavateli panu Michalu Šplhovi, jakož i milým lidem, kteří pomáhali s korekturami. Společně jsme se tak pokusili o skromný příspěvek - jako pozvání a inspirace na výpravy jinam.
Roman Frühauf, 2010 Ilustrace: Michal Šplho
