PF 2010 - všem přátelům a známým:

Věčné jaro Jaroslava Foglara

Tento článek byl publikován v časopisech Česká & Slovenská Vídeň DNES 2007/7-8 a Bobří stopou č. 59

Není snad člověka, schopného číst tyto řádky, jenž by neznal jméno Jaroslav Foglar. Pro statisíce a snad i milióny čtenářů jeho knih i pro jeho odpůrce nebo lidi „nezaujaté“ jsou Rychlé šípy asi tím prvním, co si při připomenutí jeho jména vybaví. Nebo jsou to knihy Chata v Jezerní kotlině, Dobrodružství v Zemi nikoho, Pod junáckou vlajkou... ? Jen se zamyslete - která je ta Vaše nejoblíbenější foglarovka?

Kdo někdy zkusil lovit tak jako Hoši od Bobří řeky 13 bobříků, žít Modrým životem spolu s hrdiny knihy Přístav volá? Kdo si pamatuje hlavní postavu útlé knížečky Boj o první místo, kterou autor napsal v sedmnácti letech?! A v čem spočívá tajemství Foglarova věhlasu a skutečnost, že se i v nedávné velké anketě na adrese www.mojekniha.cz umístil na druhém místě ze 71 nejoblíbenějších českých autorů na počátku 21. století ?

Je spousta odpovědí i mnoho aspektů osobnosti a života Jaroslava Foglara. Při příležitosti jeho letošních stých narozenin (6.7.1907-23.1.1999) se však nechci pouštět do rozsáhlé analýzy, ani předkládat čtenářům tohoto časopisu statistický výčet jeho díla. Za účelem počtení, poučení i pobavení doporučuji tyto stránky: www.spjf.cz, www.bohousek.cz, www.stinadla.cz, www.foglar.wz.cz (...)

A tak si raději dovolím osobní vzpomínku na člověka, který provázel a formoval můj život do míry, jež je většinou vyhrazena jen rodičům a těm vůbec nejbližším.

Dílo pana Foglara jsem začal objevovat někdy ve svých deseti či jedenácti letech – v polovině „normalizačních“ 70. let 20. století. Jeho knihy se tehdy již opět nesměly vydávat, zmizely z knihoven i z antikvariátů, ale nikoliv z domovů a z povědomí lidí. To vše jsem se brzy dozvěděl, ale nechápal jsem proč. Až později jsem si začal uvědomovat, že příklad hrdinů jeho knih a poselství jeho života inspiruje a vychovává lidi nejen zodpovědné a společensky prospěšné, ale také svobodomyslné a nezávislé na velkých ideologiích. Proto byl Foglar nežádoucí za obou totalitních systémů a v několika předlouhých obdobích omezován, zakazován a určitě i pronásledován. Tento postoj úřadů a úředníčků komunistického režimu vyvolával opak: věděli jsme, že nám Foglar otevírá bránu do lepšího a barevnějšího světa, než byl ten oficiální.

Pak následovaly roky hledání opravdových přátel, vytváření klubů, psaní kronik a klubových časopisů, jezdění na výpravy i na tábory, lovení bobříků a hraní her v duchu foglarovek. Za ně a za staré dětské časopisy jsme vyměňovali a dávali cokoliv: celtu, tropickou přilbu, US tornu, sbírku známek nebo obrázků od žvýkaček... Knihy, které jsme ještě nevlastnili, jsme opisovali na stroji. A naši tatínkové prohledávali půdy nebo jezdili po burzách, jen aby nám udělali radost!

V počátcích našeho dospívání jsme proto netoužili co nejrychleji proniknout do světa dospělých a jejich možností a problémů, ale vychutnávali jsme jaro našich životů - období našeho chlapectví či jinošství - a připravovali se na to, abychom se stali pravými muži. Trénovali jsme tedy mysl i tělo, učili se žít pro náš klub i pro druhé. Samozřejmě jsme byli naivní v našich představách a omezení v našich zkušenostech, ale ideály, jež nám nikdo nevnucoval, ale jimiž jsme se snad i proto chtěli řídit, nám byly kompasem, oporou i ochranou v každodenním životě.

Asi v sedmnácti letech někteří z nás začínali tušit, že bez ženy se muž nestane mužem a foglarovskou řeholi opouštěli. Tehdy jsem se rozhodl mému velkému učiteli napsat a poděkovat za vše, co pro nás vykonal a také sejít se s ním osobně a hledat nové inspirace. Po výměně několika dopisů nadešel ten Vzácný den a já se nedočkavě vydal do Prahy na Žižkov - do Křišťanovy ulice č. 18! Znal jsem pana Foglara ze starých fotografií v časopisech, ale netušil jsem, jak bude naše setkání probíhat. V té době měl už 76 roků a já teprve osmnáct, ale přesto mi hned připadal spíše jako starší bratr než živá legenda. Pozval mě do klubovny vedle svého bytu, kde měl materiály z oddílové činnosti pro hosty k nahlédnutí. Jako ve snu jsem si prohlížel dávné kroniky Hochů od Bobří řeky či Devadesátky neboli pražské Dvojky a téměř v tranzu vnímal autentické předlohy toho, co jsem znal z milovaných knih... Povídali jsme si dlouho a nenuceně, ze slíbené půlhodinky se staly hodiny tři. Dokonce mi tehdy zapůjčil na celé prázdniny knihu Historie Svorné sedmy, již jsem jako jedinou v té době ještě nesehnal a nečetl!!! Himbajs, u všech plantážníků – to bylo něco!

Od té doby mi pan Foglar občas poslal i hromadné dopisy určené svým věrným příznivcům a já ho navštívil ještě asi dvakrát nebo třikrát. Naposledy v roce 1991, kdy už jeho knihy začaly znovu vycházet ve velkých nákladech. Vyprávěl jsem mu o polemikách, jež jsem vedl ještě jako student na katedře dětské litratury s jedním z jeho úhlavních kritiků. Usmívali jsme se a dokonce se mi tehdy podařilo uskutečnit a nahrát rozhovor, v němž jsem se snažil dopátrat toho, jak přiblížit Foglarovy výchovné principy dnešní mládeži a dětem v jiných zemích. Naneštěstí však kazeta zmizela někde ve Stínadlech nebo se jí zmocnilo Bratrstvo Kočičí pracky! Do nedávna jsem doufal, že budu moci její obsah po letech nabídnout čtenářům tohoto časopisu, ale zatím není k nalezení...

Jaroslav Foglar zasvětil svůj život dětem a mládeži, psal o tom, co prožil on sám nebo chlapci z jeho oddílu nebo o tom, co mohli a mohou prožít čtenáři jeho knih. Foglarovo pedagogické dílo zřejmě nemá ve světě obdobu – ovlivnil čtyři generace, organizoval po mnoho let čtenářské kluby a vedl na 60 letních táborů... Narodil se v roce vzniku mezinárodního skautského hnutí - ze kterého sám vyšel, ale které též přesahoval svým jedinečným způsobem.

Mění se okolnosti a trendy, za kterých děti vyrůstají, ale hodnoty pro něž Jaroslav Foglar žil a o nichž psal, nestárnou a ani neumírají...

Výpravy jinam – doslov

Ještě stále hledáte inspiraci na cestu někam úplně jinam? Tentokrát to bude zaručeně nejen do nových míst, ale můžete se navíc dočkat jednoho mimořádného setkání...

Možná jste měli ve svém mládí nějaký vzor. Někoho, koho jste obdivovali nebo měli v úctě. Ze své lásky k Jaroslavu Foglarovi se vyznávám na jiném místě. Dnes bych vám chtěl představit člověka, bez něhož by zřejmě předcházející kapitolky Výprav jinam nikdy nevznikly. Proto tentokrát opusťme naše severní a východní oblasti v okolí Vídně a vydejme se mimo jiné do severních Čech -

Miloslav Nevrlý je člověk, jakých zatím mnoho není, a na které mohou být každá země i společenství lidí hrdé. Přesto, nebo právě proto, že se narodil v Praze (v roce 1933), táhlo ho to po celý život do lesů, hor, stepí, močálů, jeskyní a dálek. Protože nemohl cestovat do ciziny, jak píše, “v době, kdy o to celou bytostí stál“ (t.j. po roce 1948), procházel, poznával a v sobě přetavoval a archivoval snad všechny kraje, kouty i zákoutí Československa. Z jeho koníčků se staly zájmy, ze zájmů vášeň, posedlost, profese. Nebo snad naopak? Stal se vynikajícím studentem, doktorem přírodních věd a uznávaným odborníkem, pilným pracovníkem muzea, skautským vedoucím, čarodějovým učněm i Božím poslem.

Sám jsem se s tímto slovutným a hrdým i pokorným člověkem setkal nejprve prostřednictvím jeho Karpatských her. Na počátku to byl tenounký samizdat s tímto titulem, který se ke mně záhadně dostal - stejně jako i ostatní osudové knihy - v pravou chvíli. Louskal jsem znovu a znovu ony ušmudlané, potajmu rozmnožované stránky psané malým písmem a hltal jejich dalekosáhlý obsah zurčící touhou a vonící štěstím. Kdo by ve dvaceti letech netoužil hrát hry na poutníka s lehkým srdcem, na jitřní radost, na vlčí dech, na gazelí nohy, na nevinné spolubratry nebo na veselou skromnost? Tak, jako někteří přede mnou a mnozí po mně, propadl jsem i já kouzlu Karpat a dalekých cest. Autora jsem poznal více, až když jsem si také obstaral jeho prvotinu - větší a obsáhlejší, oficiálně oceněnou - Knihu o Jizerských horách. Došlo mi, že jsem potkal dalšího Mistra, nejen pocitů a dojmů proměněných ve slova, ale i slov probuzených k životu a naplněného života, sdíleného s druhými. Znalce přírodní i nebeské moudrosti a vyznavače lidskosti. A protože jsem již tehdy věřil, že všechno dobré spolu souvisí, hledal jsem - jako květy šafránu nebo jako kuličky perel - kratičké texty a povídky pana Nevrlého v dětských časopisech z počátku sedmdesátých let (Junák, Stezka, ABC...) a v některých populárně - naučných na konci let osmdesátých.

Samozřejmě, tak jako v případě Jaroslava Foglara, nestačilo toliko snít, chtěli jsme s kamarády prožívat to, pro co se nás našim živoucím a vědoucím vzorům podařilo nadchnout. V souvislosti s doktorem Nevrlým to byly cesty po Slovensku a do Rumunska, na nichž jsme intenzivně zažívali okamžiky přátelství, objevů, svobody i sebepoznání. Pod Náčelníkovým (skautská přezdívka M.N.) nepřímým vedením to byly vždy nejen expedice ke vzdálenějším či bližším cílům, ale i k sobě samým, přírodě a k lidem. A tak jsme procházeli úžasnými krajinami, o nichž jsme měsíce dopředu snívali před usnutím a roky poté na ně vzpomínali. Učili jsme se a zkoušeli mluvit rumunsky, střetávali divoké kočky a děsivé psy, zvědavé medvědy i hrdé pastýře, jedli kaš – ovčí sýr, chtěli se stát dřevorubci v Karpatech - alespoň na jedno léto! Prolézali jsme neuvěřitelnými jeskyněmi a soutěskami a zavítali do nevýslovných klášterů. Bloudili jsme po místech, kudy lidská noha po celá desetiletí či snad staletí neprošla. Od obzoru k obzoru, odněkud někam. Setkávali se s tím, co jsme do té doby neznali - s udivenými dětmi i staroušky z jiných staletí, s prostými lidmi ve vesnicích bez elektřiny a asfaltových cest i s ceaucescovskou tvrdou a destruktivní diktaturou na lokální i národní úrovni.

Miloslav Nevrlý nás nikdy nevedl k sobě, třebaže svými inspiracemi zasáhl naše životy jako málokdo jiný. Na naše výpravy nás vybavil touhou a skromností, radost a síla se přidaly cestou jako vítané souputnice. Byla to naše studentská léta a ty nejbezstarostnější, nejkrásnější a nejsmysluplnější prázdniny.

A tak, poté, co jsme prošli Loupežnickými, Kráterovými, Propastnými, Liduprázdnými, Smrkovými, Opuštěnými, Hříběcími i jinými horami a pohořími v rozličných oblastech rumunských Karpat, rozhodl jsem se jednou v létě našeho Průvodce navštívit v jeho působišti - Severočeském muzeu v Liberci. Měl jsem týden volna, a tak jsem chtěl pana Nevrlého konečně osobně poznat a přitom nakouknout do Jizerek, které neznal nikdo tak dobře jako on. Zřejmě ve mně odhalil spřízněnou duši a přítele dálek, takže mi bez rozpaků nabídl klíč od chaty na Malé jizerské louce. Po několika propršených dnech ve zbytcích jizerskohorských lesů jsem byl nejenom šokován tím, jak zde stromy mizely doslova před očima, ale i hluboce osloven důvěrou, otevřeností a velkorysostí pana doktora. Uvědomil jsem si, že by svět vypadal jinak, kdyby žilo více takových lidí jako je on. Než jsme se rozloučili, vyprosil jsem si od něho seznam jeho nejoblíbenějších knih a autorů. Znovu se mi potvrdilo to, jak je vše krásné a dobré spolu propojeno. Poté jsme si ještě občas vyměnili přání k Novému roku a po změnách na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsme se vydali každý k novým obzorům.

Miloslav Nevrlý se stal jedním z nestorů českých přírodovědců, obecně uznávanou osobností a mezinárodní autoritou. Podobně jako dávno před ním americký spisovatel, kreslíř a znalec přírody Ernest Thompson Seton vyjádřil ve svém mottu: „Protože jsem poznal trýzeň žízně, chtěl bych vykopat studnu, aby i jiní z ní mohli pít“, také Nevrlý umožnil svými knihami mnoha lidem osvěžení z prapůvodního zdroje.

V posledních letech vyšlo jakési souborné vydání jeho knižního díla v libereckém nakladatelství Vestri. Až budete mít cestu do České republiky, vezměte někde v knihkupectví na chvíli do ruky též některou z jeho dalších knížek, jakými jsou Nejkrásnější sbírka, Chvály Zadní země, Kryštofovo údolí nebo Zašlá chuť morušek. Možná vás inspirují vydat se na novou výpravu, možná ve vás vyvolají skutečnou touhu změnit k lepšímu váš život i naši planetu, jedinou, kterou máme.

O tom jsou však zase jiné cesty...

Moravské pole a okolí / Marchfeld und Umgebung

Výpravy jinam - 7 (Marchfeld)

Hledáte inspiraci na cestu někam úplně jinam? Nestačí vám jen prchavý čas dovolených, ale jste stále na cestě? Zajímá vás svět a máte rádi život? Zaujala vás některá z minulých výprav? Či jste doposud jen uvažovali, že by nebylo špatné to přece jen někdy vyzkoušet...? Nečekejte, neznáte dne ani hodiny, a je toho tolik k vidění! Procházejte, projíždějte, cestujte


Vlastně by se tento kraj měl jmenovat Dunajské pole, neboť to byl Dunaj, který sem po tisíciletí přinášel, navršoval, naplavoval, rozprostíral, vytvářel a požehnával nejúrodnější půdu – černozem. Dunaj tu uložil a vítr roznesl ty nejlepší minerály z Alp i Českého masívu.
Avšak i řeka Morava sem vždy příspívala těmi nejlepšími hanáckými a slováckými příměsemi. Není to náhoda, že právě zde rostou pod rukama zemědělců mnoha národností ten nejlákavější chřest, ta nejlepší zelenina a to nejzdravější rakouské obilí. Byly vždy kropené potem, máčené slzami a zavlažované krví místních obyvatel. Století za stoletím, téměř po celé lidské dějiny.
A ještě jedna věc: proslulé místo Bitvy na Moravském poli v roce 1278, mezi obcemi Dürnkrut a Jedenspeigen, se na Moravském poli již nenachází, ale spíše v nejvýchodnější části vinic Weinviertelu. Tímto přídomkem by tedy měla spíše být titulována bitva u Kressenbrunnu - 1260 – na řece Moravě, poblíž dnešního Goißenbrunnu. Za kontroverzních okolností zde tehdy Přemysl Otakar II. porazil mnohatisícovou uherskou armádu Bély IV. i s jeho kumánskými jezdci, kteří se však zřejmě stali králi Přemyslovi o osmnáct let později a 34 kilometrů severněji osudnými...
Pravděpodobně se do této oblasti nezamilujete na první pohled, ale jak už to tak s láskou bývá, prohlubuje se a zraje s přibývajícími společnými zkušenostmi a prožitky. Čím častěji se sem budete vydávat, tím více budete objevovat její skromný a poctivý charakter, ukrytý pod nánosem dějinných afér. Před dvěma sty lety tudy táhl Napoleon a u městečka Deutsch Wagram zvítězil v jedné ze svých nejslavnějších bitev poté, co byl u nedalekého Aspernu několik týdnů předtím poražen. Podruhé vstoupil Wagram do historie prvním rakouským nádražím mimo Vídeň – v roce 1837 tudy vedli Severní dráhu císaře Ferdinanda.
Z Floridsdorfu sem tehdy dojel vlak v rekordním čase 40 minut, rychlostí 34 km za hodinu.
Oběma událostem jsou dnes věnována malá muzea, jež stojí za návštěvu, budete-li si chtít odpočinout, až tudy pojedete na kole z Floridsdorfu podél umělé řeky Marchfeldkanal, určené k zavlažování. Potřetí se Wagram mohl proslavit o necelých sto let později jako rakouský Klondike nálezem zlata, ale po počátečním velkém očekávání nastalo všeobecné rozčarování.
Tomu se rozhodně ubráníte, budete-li trpělivě odkrývat tajná místečka krajiny, často hýčkané feudálními pány, jež však nikdy nebyla rozmazlena natolik, aby mohla zpychnout a ukazovat svým milovníkům jinou než přívětivou tvář.
Kromě již zmíněných cílů stojí zato objevovat další místa, například okolí Obersiebenbrunnu (Wachholderheide či lesík za zámkem - podél potoku Stempfelbach), slanisko u vesničky Baumgarten na řece Moravě, oblast soutoku Moravy s Dunajem v okolí Markthofu nebo třeba i nádherné zámecké zahrady v Eckhartsau nebo Schloss Hof. Prvně jmenovaný zámek zakoupil a zvelebil v roce 1720 jistý dvorní kancléř z českého rodu Kinských a v roce 1919 se stal posledním místem pobytu císařského páru Karla I. a Zity před jejich odchodem do exilu, čímž skončilo období téměř sedmisetleté vlády Habsburků. Vládci se měnili či střídali, z vítězů se stávali poražení a naopak. To, co tu navždycky zůstává je neuvěřitelně vysoká obloha...
A tak se i nám uzavírá tato malá a záměrně nedokončená série skromných výprav.
To ostatní závisí jen na vás, čtenářích těchto řádků. Chcete-li, pište své vlastní kapitoly a objevujte na vašich výpravách i to, Co mohl najíti poutník básníka Antonína Sovy:
„Za rána poutník přišel do kraje, cos neznámého v dálce hledaje. Tragiku žití cítil, jeho hlad. A přál si nacházet a rozdávat...“

Výpravy jinam – 6 (Hainburg)

Hledáte inspiraci na cestu někam úplně jinam? Domníváte se snad, že v době satelitů a GPS už nejsou žádná bílá místa na naší planetě? Stačí se podívat z okna směrem k vycházejícímu slunci nebo do některé mapy východního okolí Vídně - a zjistíte... ano - Hic sunt leones!

Ale možná jste tudy již projížděli či dokonce s námi navštívili Hundsheimské kopce. Přesto nebudete věřit svým očím a uším, vydáte-li se opět

Opravdu stojí za to se do Hainburgu znovu a znovu vracet. Můžete zlézat hradní neboli zámecký vrch čili Schlossberg (hrad byl založen v roce 1043) a uvažovat o tom, jaké to asi bylo, když tu kdysi dávno při jedné formální královské svatbě vlál zánovní praporec se stříbrným dvouocasým lvem. Také budete určitě opakovaně obdivovat Vídeňskou bránu / Wienertor ze 13. století (postavenou prý za část peněz z výkupného za Richarda I., zvaného Lví srdce). Častěji se také můžete zamyšleně procházet Krvavou uličkou / Blutgasse směrem k Rybářské bráně / Fischertor s dochovaným erbem města (se lvem!) a meditovat o minulosti. Přes osm tisíc obyvatel Hainburgu a okolí zde tehdy v roce 1683 zahynulo pod tureckými šavlemi, zachránilo se prý jen osm tovaryšů, kteří se schovali v komíně. Jiné prameny hovoří o stovce přeživších. Jedním z nich byl i kolař Thomas Hayden, dědeček jistého Josefa H.

Po skončení tureckých válek to byl hrabě Löwenburg, který nechal zbořený hrad i zničené město znovu postavit. Poznané dějiny tohoto místa začaly před sedmi tisíci lety a dodnes se zde odehrávají historické události. A v dnešní Krvavé uličce žijí migranti z východní Anatolie se starousedlíky v míru a pokoji...

V létě se ještě stále vyplatí osvěžit se zmrzlinou na náměstí, pohledem na Haydnovu kašnu nebo koupelí na koupališti na úpatí Braunsbergu, jež se stalo veřejným tajemstvím a tipem na výlet pro mnoho Bratislavčanů za horkých / horúcich uherských dní. V zimě je silnice pro auta na Braunsberg zavřená, ale vystoupíte-li sem v tomto čase po svých, budou vás mít vaši přátelé, které jste nechali za pecí jejich domova, za blázny nebo vám budou závidět.

Apropos, tajuplný Braunsberg: Stolová hora. Ilyrské sídlo. Keltské oppidum Wallburg. Porta Hungarica. Místo setkávání a vzpomínek pro vysídlené Karpatské Němce i slovenské exulanty. Vyhlídka všemi směry a někdy i do budoucnosti. A jak je to s těmi bílými místy? Určitě už je navštívili jiní cestovatelé před vámi, ale dokud je nespatříte a nezažijete sami, nebudou nikdy vyplněna vašimi obrazy, zvuky, barvami a vůněmi. Všechno máme na určitý čas pronajaté, patří nám jen to, co máme ze srdce rádi...

Jaký je tedy pohled z jediného mostu mezi Vídní a Bratislavou? Jak vypadá Děvín z rakouské strany? Kde se nachází proslulé naleziště únětické kultury Teichtal? Jaká legenda se váže ke gotickému trojstrannému kříži na kraji Bratislavské ulice / Preßburger-Bundesstraße? Proč vznikl a zanikl hrad Röthelstein, dnes zpola zbořená a zarostlá zřícenina nad Dunajem? A kde získal mladý chlapec Joseph Haydn lásku k rybolovu? Jaké melodie mu táhly hlavou, když si tu hrál na dunajském břehu? Jisté je, že právě zde se projevilo jeho hudební nadání, jež později dosáhlo geniální podoby. Řeky vůbec představují proudění inspirací a myšlenek a jejich soutoky pak novou synergii a harmonii. Zavřete na chvíli oči a možná uslyšíte podivuhodné symfonie nebo alespoň jejich tóny. A třeba se každá vaše výprava stane takovým tónem, z kterého jednou vzejde nádherná skladba nebo skladbička.

Jste-li na cestách sami, může to být nezapomenutelné sólo, ve dvou pak překrásný duet, s rodinou nebo přáteli už může být řeč o komorním orchestru či sboru.

Se lvím odhodláním se vydejte za novými dobrodružstvími a s citem umělce z nich vytvářejte krásné a dobré dílo.

          

Výpravy jinam – 5 (Hohenau)

Hledáte inspiraci na cestu někam úplně jinam? Možná jste se v této zemi narodili, ale třeba si k ní teprve hledáte a formu(lu)jete svůj vztah. Snad jste se rozhodli zde najít váš nový domov, takže v ní teprve získáváte nové vlastní prožitky a vytváříte si krásné vzpomínky. Tak nebo onak, nadešel čas vyrazit

 I přes všemožné rozdíly tomu bylo i v minulosti podobně jako dnes. Lidé vždy a všude toužili po štěstí a odjakživa též věřili, že je s sebou přinášejí bohatství a blahobyt. Jantarová stezka byla jednou z obchodních cest spojující ve starověku Jih Evropy se Severem. V hrobce egyptského faraóna Tutanchamona byly prý nalezeny předměty z jantaru od Baltského moře. Tato cesta, sloužící také k přepravě otroků a dobytka, vedla od Jaderského moře až k Dunaji a odtud zřejmě podél řeky Moravy směrem k Moravské bráně a napříč Slezskem dál k Baltu.

Zato dnešní silniční dopravní tepna z jihu na sever vede už přes Vídeň a její důležitá arterie – silnice B 7 čili Brünner Straße / Brněnská - se rekonstruuje, “upgraduje“, a již brzy ještě více urychlí transport zboží i lidí. Chcete-li se však v klidu a bez stresu dostat pod kůži tohoto regionu a uvědomit si jeho žírnou duši, osedlejte koně pod kapotou vašeho auta nebo klidně naskočte do oře ocelového (Severní dráha zde byla dána do provozu již v roce 1839) a sledujte onu dávnou Jantarovou stezku podél silnice B 49. Budete se divit, jaká překvapení a tajemství skrývá tento kraj, a nazpět se vrátíte s mnoha objevy a poznáními!

Nejen odbočkou, ale i jedním z hlavních cílů vaší výpravy, se může stát soutok Dyje a Moravy. Svého času se na řece Moravě dělila Habsburská říše na rakouskou a uherskou část, později, za studené války, představovala Dyje nepřátelskou hranici dvou světů. Dnes se zde na místě jejich splynutí nenápadně a téměř stydlivě dotýkají tři rovnoprávné partnerské země. A navíc zde člověk může prožít podobné pocity, jaké měl kdysi Dr. Livingstone, když pro Evropu hledal prameny Nilu. Prales. Rybářské chatky nebo chýše domorodců. Přelet orla mořského. Důkaz toho, jak málo stačí ke štěstí. Soběstačnost, mír, jednoduchost, krása...

Můžete sem přijít z Hohenau / Cáhnova přes Hříběcí louku (Gestütwiese) - pokud vám však nebude smutno z toho, že už neuslyšíte ani ržání koní na pastvinách, ani zpěv ptáků v dnes téměř vykácených kaštanových alejích. Kdysi je zde nechali vysadit tradiční majitelé panství a hospodáři této oblasti – proslulý a schopný rod Lichtenštejnů. Dalšími možnostmi je vydat se proti proudu Moravy od mostu vedoucího na Moravský Svätý Ján a na Záhorie nebo se od severozápadu nechat unášet řekou Dyjí. Ale nezoufejte, knížecí kaštanové aleje ještě stále lemují odbočky naší stezky, například v okolí Ranšpurku / Rabensburgu. Projděte jimi pěšky a ocitnete se v úplně jiných časech.

Tato oblast vám umožní nahlédnout takřka do všech období lidských dějin – jako o tom vypovídají muzeum pravěku v Stilfriedu, tři pohřební návrší (Drei Berg) u Pernitálu / Bernhardsthalu z období  rozkvětu kultur halštatské i velkomoravské, středověké strážní věže nebo zámky jako třeba v Suchých krutech / Dürnkrutu a mnohde jinde... Na místních hřbitůvcích se to na náhrobcích hemží slovanskými příjmeními a směrovky a vývěsní štíty v obcích začínají opět pomalu užívat slovenský nebo český překlad. A přejedete-li dále třeba na oběd do Břeclavi / Lundenburgu nebo na prohlídku zámku Lednice / Eisgrub, zjistíte, že to není jenom domácí víno, které chutná stejně svěže na obou stranách bývalé zemské hranice.

Až se pak budete vracet domů, nezapomeňte se ještě zastavit  u památníku údajně největší rytířské bitvy všech dob. Pokloňte se železnému a zlatému králi a pomyslete na všechny, kteří sem kdy přišli bez ohledu na národnost a nasadili svůj život pro to, abychom dnes mohli psát novou historii plnou vzájemného respektu, spolupráce, přátelství a lásky.

Výpravy jinam – 4 (Donau Auen)

Hledáte inspiraci na cestu někam úplně jinam? Bez nároků na adrenalinové zážitky, ale s o to větší touhou dostat se hlouběji pod nános šedých dní a hlavně blíž k sobě... Jak nám o tom vypovídají klasikové různých dob - cestování souvisí se sebepoznáváním. A proto naše výpravy nejsou jen únikem ze všedního života. Tyto malé expedice (a mnohé další!) jsou součástí naší životní cesty. Není to luxus, kterého si občas dopřáváme; je to životodárné spojení s vlastními kořeny. Ale dost bylo řečí, naše další výprava vede

 Dona-aw znamenalo prý v staré keltštině hlubokou vodu. Dnešní názvy – Dunaj, Donau, Duna, Dunarea – nám připomínají, jak dunivě burácí proud této mocné evropské řeky, když zjara taje sníh v horách nebo za vytrvalých letních dešťů. Z řeky se stává veletok a valí se na tři tisíce kilometrů od pohoří Schwarzwald k Černému moři.Tam, kde splývá sladká voda se slanou, v brakické Dunajské deltě, najdeme jednu z největších divočin celé Evropy, hnízdiště pelikánů, plameňáků a biotop mnoha stovek druhů ptáků, obojživelníků, ryb  i savců.

Ale další neuvěřitelný kraj – nikoli nepodobný jihoamerickým pralesům - na nás čeká  doslova při branách Vídně. Bezpočet knih, článků a publikací bylo o tomto zeleném ráji na krásném a někdy i modrém Dunaji napsáno a zveřejněno. Národní park Donau Auen, vyhlášený v roce 1996, je jedním z důvodů, proč se Vídeň ocitá každoročně na předních místech v celosvětovém žebříčku kvality života. Tyto lužní lesy, nejrozsáhlejší v celém povodí Dunaje, však mají v přírodě své opodstatnění. Při povodních zachycují vodu a svým zvířecím a rostlinným obyvatelům periodicky darují nový prostor a nové možnosti...

Zvídavým cestovatelům zase umožňují pochopit další slova klasiků: Vše plyne a Dvakrát nevstoupíš do téže řeky. A skutečně, vydáte-li se kamkoliv z Vídně po proudu Dunaje směrem k Hainburgu, můžete se s údivem prodírat křovinami, čvachtat blátem a žasnout nad zátočinami, tůněmi a tišinami, někdy zanešenými hromadami světležlutého písku, druhdy bahnem a jindy oblázky všech možných tvarů a barev. Pestřejší jsou zde snad už jen ledňáčci, místní drahokamy probuzené k životu, vedení však v Červené knize ohrožených druhů.

Husté křoviny, neproniknutelné rákosiny, močálovité tůně, ale i něžné travnaté břehy a  malebná vodní zrcadla slepých ramen. Zuřivá klání jelenů i tichá soupeření rostlin o místo na slunci. Věčná změna i zavedený koloběh zrodu a umírání... Na levém ( severním) břehu dunajském - u vesnice Stopfenreuth - se v kruté zimě před čvrtstoletím utkala moc s bezmocí kvůli vodnímu dílu Hainburg. Přehrada lidí proti přehradní byrokracii. Lidé na obou stranách se nakonec rozhodli zachovat tuto část Dunaje neporušenou nevhodnými zásahy a neměnit osvědčenou rovnováhu. Jejich potomci jim za toto rozhodnutí mohou být vděčni, původním i novým obyvatelům Amazonie i celého světa nezbývá než nadále hledat řešení...

Vezmete-li si na vaši výpravu zásobu času, jídla a pití na celý den, můžete začít v některém z informačních center v městečkách Groß-Enzersdorf nebo Orth an der Donau, či v obcích Eckartsau nebo Stopfenreuth. Chcete-li však raději pozorovat nad hlavami ladné tvary a tichý let bělokřídlých volavek spíše než hřmotná letadla z letiště Schwechatu, vydejte se přece jen směrem na východ od líbezné vesničky Schönau an der Donau. Odevzdejte se vaší intuici a zdravému rozumu. Cestujte pěšky, na kole nebo na kánoi, ale nenechte si v žádném případě ujít magické setkání s majestátnou Hlubokou řekou. Na jejím břehu si udělejte základnu pro další výzkumy okolí anebo nechte plynout vaši mysl s proudem do dalekých krajin, kam se vydávali před několika staletími naši předkové osídlovat Sedmihradsko nebo Banát. Anebo pozorujte s jakým odhodláním si dnešní remorkéry a tankery razí cestu proti proudu.

Zhluboka dýchejte a žijte pestře, plně a radostně.