Druhou branou (Wiener Zentralfriedhof)

Wiener Zentralfriedhof (na podzim roku 2016)

Město ve městě a místo, které nemá srovnání a obdoby:
Vídeňský ústřední hřbitov.

Od svého založení v roce 1874 zde spočívají fyzické ostatky více než tří milionů obyvatel rakouské metropole snad všech vyznání, ale i ateistů a agnostiků. Jeho architekti a duchovní otcové mu poskytli prostor ohraničený vysokou zdí mezi Simmeringem a Schwechatem, kam bývalo původně možno vejít jednou z dvanácti bran jako do nového Jeruzaléma. Třebaže jsou dnes některé z tehdejších bran uzavřeny, v průběhu času sem našli poslední cestu chudí i bohatí, slavní i neslavně proslulí, nezapomenutelní i zapomenutí - muži a ženy, nejmladší i kmeti - ti, kteří se ve Vídni narodili nebo sem přišli za štěstím, zda už ho našli či nenašli. Není možné poznat a pochopit Vídeň bez pozorné návštěvy tohoto místa.

Z vídeňského centra na "Centrál" trvá dosud žijícím smrtelníkům cesta tramvají č. 71 asi půl hodiny. Zastávky jsou situovány u bran č. 1 a 2, konečná se nachází u brány č. 3.

(Výrazem "jet jednasedmdesátkou" vyjadřují Vídeňáci vydat se na konečnou pozemského života - pozn. překladatele).

Pro vnímání pompézní habsburské minulosti nebo občanské současnosti se doporučuje vstup hlavní - Druhou branou. Chcete-li však začít objevovat zašlou slávu Vídně (a naší civilizace vůbec) - vejděte pokorně branou První.

Nenecháš v hrobě duši mou,

nevydáš jámě svého věrného 

Žalmy 16,10

Vydáte-li se skutečně sem na Starý židovský hřbitov, přijměte hned na úvod mé varování. Možná, že zde totiž budete prodlévat déle, než si to dokážete představit. Ticho, jež se tu rozléhá nad hrdými náhrobky s mnoha barvitými německými, hebrejskými, českými, maďarskými, polskými, francouzskými nebo ukrajinskými jmény a epitafy, je tišší než všude jinde. Ty náhrobky žalují i utěšují, a zdráhavě akceptují neodvolatelné. Lze tu vnímat to pestré spektrum těch nejlepších darů i nejhorších prokletí. Tak jako v židovské škole zde panuje čilý ruch a rozruch. A nade vším se vznáší absurdita pogromů a především holocaustu. V době národního socialismu byla část tohoto hřbitova také poničena, i mrtvým měla být smazána totožnost. Jelikož byl pak po druhé světové válce otevřen nedaleký Nový židovský hřbitov, dnes už se tu téměř nepohřbívá.

Gigantické náhrobky, rodinné nekropole, ale i maličké hrobečky s hvězdou Davidovou proto připomínají zaniklá města v pralesích. Příroda si hladově bere zpět, co jí člověk vzal. Jericho i Sodoma se tak probouzejí k novému životu. 

V takových vzácných okamžicích nelze nepřemítat nad údělem národa, který dal lidstvu vedle Mojžíšova Desatera také neuvěřitelně mnoho nositelů Nobelovy ceny, vynálezců, umělců a osobností, jež přispěly k tomu nejlepšímu, na čem dnes můžeme stavět. Avšak také strůjce a protagonisty nelidských ideologií a filozofií, mající na svědomí tolik lidských životů a destrukci hodnot v Desateru obsažených.

(Mimochodem Karl Marx a Sigmund Freud jsou oba pohřbeni v Londýně - Highgate Cemetery).

Na samém konci Starého židovského hřbitova, nedaleko 11. brány, stojí nenápadný a skromný hrob jedné z nejvýznamnějších osobností 20. století. Spolu se svými předky je tu uložen Viktor Emil Frankl, zakladatel Třetí vídeňské školy psychoterapie (tzv. logotherapie).

Tento světoobčan s pražskými a moravskými kořeny poukazuje na to nejlepší v člověku. Překonává tak závěry a motivy svých předchůdců Freuda (sobecká touha po slasti) a Alfreda Adlera (vůle k moci) a ukazuje cestu k opravdovému lidství (hledání a nalézání smyslu lidské existence v lásce).

Odtud se můžeme s radostí a mírem v srdci vydat dál.

http://freetrueheart.blogspot.co.at/2012/05/nacrt-filosofie-usmireni-v-zivotech.html