Úvod
Ctěné dámy a ctihodní pánové!
Vážení kolegové, milí přátelé – účastníci této historické konference!
Třebaže nejsem ani komeniolog ani logoterapeut, rád bych se ve svém dnešním příspěvku zaměřil na dvě z úctyhodných osobností, které přesáhly svoji dobu a promlouvají nejen k dnešku a nejen k obyvatelům střední Evropy, třebaže se v této části světa – byť v různém čase i prostředí - narodily. První – teolog, pastor, filosof... a učitel – žil na přelomu dvou epoch: renesance a baroka a byl jimi nepochybně ovlivněn ve svém náhledu na svět. Druhý – psycholog, psychoterapeut, filosof... a také učitel – se narodil na začátku dvacátého století, v závěrečné fázi rakousko-uherské monarchie, prožil na vlastní kůži utrpení obou světových válek a zemřel na konci druhého tisíciletí. Oba velikáni přinesli úžasné teoretické i praktické poznání univerzálních hodnot, které bylo respektováno částečně již za jejich života, ale zdá se být plně doceňováno až dnes. Třebaže nejsem odborník na jejich dílo, chtěl bych se pokusit o nástin jejich přínosu pro pochopení významu usmíření pro nás, naši generaci a svět, ve kterém žijeme.
1. Stručná charakteristika doby
J.A. Komenský se narodil sto let po znovuobjevení Ameriky Kryštofem Kolumbem na prahu období, jež dnes hrdě nazýváme novověkem. Středověké poměry v německých zemích doznívaly spolu s důsledky tzv. selské války; ve Francii v té době vrcholily tzv. hugenotské války, ale to nejhorší teprvé mělo přijít: otevřený střet katolicismu a protestantismu ve formě mezinárodní a mezináboženské – a bratrovražedné! - Třicetileté války! V pozadí tohoto do té doby největšího evropského sváru se odehrávalo mnoho lokálních i regionálních konfliktů.
Jedenáct dekád v letech 1560 – 1670 je také známých jako období universální reformace a Komenský byl jedním z jejich protagonistů. Zároveň byl současníkem jiných velikánů filosofie a vědy (Galileo Galillei, Isaac Newton, Johannes Kepler, Francis Bacon, René Descartes...) s některými z nich se znal osobně, jiné inspiroval nebo se jimi sám nechal inspirovat (Erasmus Rotterdamský a j.).
Atmosféra hlubokého rozkolu nejen mezi křesťany, ale i mezi filosofy a politiky, ničivé boje a nelidskost v těch nejhorších podobách, dávaly příslušníkům chiliastických hnutí, k nimž Komenský a jeho sbor Jednoty bratrské patřili, vědomí vážnosti situace a příležitost k hluboké sebereflexi a pokání. Zamysleme se, odkud pochází Komenského čistota srdce a průzračnost mysli...
2. Pouť životem a dílem JAK s důrazem na usmíření
Jan Amos byl od svého útlého dětství konfrontován s bolestmi ze ztrát svých nejbližších (oba rodiče, sestry) a s násilím v mnoha podobách – lokálními bitvami a potyčkami, epidemiemi, chudobou, nesnášenlivostí, závistí i nepochopením a odmítáním... Je zřejmé, že byl občas zmítán i vlastními pochybnostmi. Rozhodně si dnes nedokážeme představit, jak se dokázal smiřovat a vyrovnávat s tragédiemi, jakými se staly postupná smrt obou milovaných manželek a několika dětí, mnohaleté skrývání v lesích a u přátel, dočasný zánik sboru Jednoty bratrské, nucený odchod do exilu bez možnosti návratu do drahé vlasti, velká zklamání – jako například z důsledků Vestfálského míru či opakovaná ztráta významné části jeho díla... Z jeho dochovaného díla je patrné, že před těmito ranami a překážkami nekapituloval, ale snažil se pevnou vírou, nadějným očekáváním a usilovnou prací vzdorovat těžkému osudu a situacím a za všech okolností hledat řešení pro problémy, jež přesahovaly schopnosti i těch největších géniů...
Jako opravdový a ryzí křesťan Komenský chápal, že skutečná obnova se završí s příchodem Krista. Bylo mu však jasné, že lidé mají důležitý a nezastupitelný díl odpovědnosti připravit se a spolupracovat na Božím díle. V jeho případě to znamenalo udělat všechno, co bylo v jeho silách, využít mnohostranný talent a dary, jichž se mu dostalo a dát je plně k dispozici společnému úsilí. Komenský začínal u sebe, ale s vědomím, že každý člověk by tak měl nabídnout své schopnosti tomuto společnému dílu a vždy viděl před sebou jeho univerzální a globální rozměr. Jeho víra i jeho svědomí mu ukazovaly nezastupitelnost usmíření mezi bratry před přinesením tohoto největšího daru na oltář. (Mat 5:23-24)
S myšlenkou usmíření se proto u Komenského setkáváme především v jeho osobním zasazení a úsilí o smír náboženský. Byl jedním z klíčových účastníků významného avšak nezdařilého jednání v Toruni v roce 1645 (Colloquium Charitativum) v tehdejším Královském Prusku. Vestfálský mír uzavřený o tři roky později prozíravě nepovažoval za skutečné a trvalé usmíření znepřátelených křesťanských zemí i denominací, a proto s ním důrazně nesouhlasil. S podobným neúspěchem v menší míře se setkal již o sedm let dříve, když byl pozván do Anglie, aby napomohl smíru a dorozumění mezi králem a Parlamentem.
Z konkrétních návrhů, s kterými se obracel k vládcům, duchovním, politikům, ale i teologům a filosofům své doby patřily myšlenky vytvoření tzv. Světového sněmu čili Ekumenického koncilu církví, Parlamentu světa a tzv. Sboru světla. Často však sklidil nejen nepochopení, ale i výsměch pragmaticky myslících politiků a vzdělanců! (Dnes tyto teologické, politické a filosofické návrhy daly alespoň navenek vznik několika mezinárodním organizacím a institucím...)
I na sklonku života, v době rivality a nepřátelství mezi Anglií a Holandskem, zdrcený další válkou mezi oběma zeměmi, napsal spis Angelus pacis, v němž vyzval obě protestanské země k smíření!
Podrobné návrhy, pozitivní výzvy i konkrétní návody k usmíření tak můžeme nacházet v jeho dopisech a úvahách, ale zejména na stránkách jeho stěžejního filosofického díla Obecná porada o nápravě věcí lidských – v její šesté části nazvané Panorthosia čili VŠENÁPRAVA.
Vyjadřoval zde naději, že se lidem války a rozepře omrzí, že svět procitne k moudrosti a vrátí se k živému Bohu – s. 27. V proroctvích Starého i Nového zákona nacházel jistotu, že po těchto posledních válkách nastane trvalý mír – s. 41. V proroctvích svých současníků (Kryštof Kotter, Mikuláš Drábík, Kristyna Poniatovska) spatřoval naději na brzký konec válek a utrpení. Třebaže se tato proroctví povětšinou nenaplnila, Komenský nepřestal hledat cestu k usmíření. Smíření bylo pro něj cestou následování Krista – s. 107, proto měl i absolutní víru ve smíření všech sporů – s. 93. Cílem smiřování pak nebylo nic menšího, než plné usmíření lidského pokolení – s. 108.
Ve Všenápravě také popsal trojí cestu návratu zpět k lidskosti: 1. Smazáním minulosti, 2. Snášenlivostí, 3. Skutečným smířením, jehož esencí je smíření s Bohem a smíření všech lidí. – s. 84-85
a 10 základů smíření – s. 96-98, čili zásady, na nichž by se měly sporné strany v touze po usmíření dohodnout, a které je možné parafrázovat takto: 1. Shoda v naprosté jistotě, 2. Tolerance v nejistotě, 3. Uznání vyšší pravdy, 4. Popírání zjevné nepravdy, 5. Odložení rozhodnutí v nejistých případech, 6. Vyhýbání se extrémům, 7. Připuštění obou možností nebo žádné, 8. Přidržení se střední cesty, 9. Ověření teorie v praxi – lepší nechť rozhodne, 10. Odložení řešení tam, kde není jasno.
Podmínku úspěchu pak viděl v zachování třech principů:
Všeobecnosti, jednoduchosti a dobrovolnosti – s. 98
3. Odkaz Jana Amose Komenského a další vývoj filosofie usmíření
Komenský byl za svého života často považován za utopistu. A jeho odkaz byl vesměs zúžován toliko na jeho pedagogické dílo. Sám Komenský se však považoval spíše za teologa a Eliáše, který připravuje cestu pro Mesiáše. Jan (hebr. „Hospodin je milostivý“) Amos (hebr. „(při)nesený Bohem“) si uvědomoval, že v službě svému osobnímu i univerzálnímu Bohu – prostřednictvím lásky k lidem kolem sebe a v konečném důsledku k celému lidstvu – může najít smysl života. Nešlo mu však o své vlastní naplnění, seberealizaci či kariéru. Z jeho myšlenek je zřejmé, že byl zcela oddán své životní roli - naplnit historickou, či chcete-li, prozřetelnostní výzvu své doby tak, jak ji bytostně chápal. Komenský nebyl náboženským fanatikem, ale byl přesvědčen, že předtím než bude nastolen trvalý mír a vytvořen Ideální svět či Nebeské království – je úkolem lidí jakožto celého hnutí eliášů vytvořit pro to podmínky ve všech oblastech světa a lidského života. Jeho nezdolná touha pomoci Božímu dílu obnovy jej provázela a posilovala ve všech situacích a dávala mu povzbuzení při jeho počínání na poli teologie i pedagogiky, filosofie i politiky, vědy a umění… Ve své touze vytvořit jednotný systém pro smíření a sjednocení lidstva, úplnou obnovu či všenápravu VŠEHO, jednotu VŠECH v JEDNOM… dokázal překročit hranice svých možností a stát se průkopníkem v mnoha oborech, zejména na poli pedagogiky i završitelem středověké filosofie. Po Komenském získala dominantní pozici filosofie osvícenství, byl to Descartes, který třebaže si Komenského vážil, přehodil výhybku k individualistickému pohledu na filosofii a vědu, jimž především patřily následující staletí.
4. Dvacáté století – Viktor Emil Frankl
Viktor Frankl se narodil ve Vídni, jako prostřední ze tří dětí. Jeho otec pocházel z jihomoravských Pohořelic (kde celá rodina prožívala ve velké chudobě letní odpočinek v době 1. světové války). Maminka se narodila v Praze v patricijské rodině Lionů z rodu proslulého Rabího Loewa! (Viktor Frankl byl jeho potomkem ve dvanácté generaci!). Od malička ho zajímaly přírodní i společenské vědy zejména lékařství. Po otci zdědil pronikavý intelekt a pevnou sebedisciplínu, po matce laskavost. Od mládí se zajímal o filosofii a nebyla náhoda, že ve Vídni dvacátých let nalezl kontakt se Sigmundem Freudem a Alfrédem Adlerem – zakladateli tzv. první vídeňské školy (Freud – psychoanalýza) a druhé vídeňské školy (Adler – individuální psychologie). Po důkladném obeznámení s nimi, se rozhodl s nimi rozejít a překonat jejich omezení a nedostatky a začít rozvíjet učení logoterapie či existenciální analýzy. Velmi brzy pochopil, že člověk je více než biologický tvor nebo bytost s duševním aparátem – člověk je duch! Toto je dimenze, která dělá člověka člověkem. A „logoterapie je stručně řečeno terapie, která začíná z ducha člověka; rozpoznává a respektuje psycho-fyzicko-duchovní jednotu člověka.“ (Steven Costello) Frankl sám jí dává nálepku „psychoterapie v duchovních termínech.“ Franklova metoda byla přirovnávána k nejstarším platónským tradicím filosofie – therapeia – od sokratovského dialogu po stoická cvičení a pod. Základní premisou je však to, že logoterapie je praktická filosofie – způsob smysluplného a uvědomělého života. O výchozích myšlenkách i aplikace logoterapie v procesech usmíření bych se chtěl zmínit později, nyní bych rád poukázal na osobní zkušenosti a prožitky, které Frankla formovaly, ovlivňovaly a podněcovaly. Tento výběr nemůže samozřejmě být – tak jako v případě JAK - úplný!
Ve svých patnácti či šestnácti letech vystoupil v rámci filosofických přednášek na lidové škole s vlastní prezentací nazvanou Smysl života. V pětadvaceti letech, vědom si velikosti problému sebevražd u vídeňského studentstva před vysvědčením, založil poradnu pro mládež v tísni pro žáky a studenty ve Vídni (a brzy i v šesti dalších městech), kde byl osobně k dispozici a již po krátké době byl zaznamenán výrazný pokles, až v roce 1931 nebyl zaznamenán žádný případ sebevraždy ve Vídni. Po připojení Rakouska k hitlerovskému Německu, již jako respektovaný neurolog na Univerzitní klinice a později v psychiatrické nemocnici, mnohokrát pomáhal zachraňovat židovské pacienty před eutanázií tím, že pro ně psal falešné diagnózy. V roce 1940 dostal vízum do USA, ale po silném duchovním zážitku se rozhodl obětovat svoji kariéru za oceánem a zůstat přes zjevné nebezpečí u své rodiny. Oženil se asi o rok později oficiálně jako jeden z posledních dvou párů podle židovského rituálu „pod nebesy“, ale už po devíti měsících (a po nuceném přerušení těhotenství Franklovy manželky z „rasových důvodů“!) musela celá rodina nastoupit do transportu. Začínali společně v Terezíně – zde zemřel tatínek Gabriel Frankl. Maminka zahynula po selekci hned po příjezdu do Osvětimi. Frankl si s sebou vzal manuskript své první vědecké knihy (zašitý v kabátě), ale právě v Osvětimi o něj přišel. Celkem Frankl prožil tři roky ve čtyřech koncentračních táborech, bez reálné naděje na přežití. Z celé rodiny se vrátil jen on a jeho mladší sestra, jeho žena zemřela v Bergen-Belsenu.
Kniha, kterou vydal těsně po osvobození A přesto říci životu ano byla přeložena do 26 jazyků a stala se Franklovým stěžejním dílem pro širokou veřejnost, neboť přinesla naději a povzbuzení milionům lidí po celém světě. V této knize stejně jako v mnoha odborných i veřejných přednáškách Frankl popisuje své zkušenosti a pozorování v koncentračních táborech, popírá princip kolektivní viny - „Dokud soudíme, a obviňujeme, nedošli jsme do cíle. A tak nechceme jen vzpomínat na zemřelé, ale chceme i odpustit živým.“ (Frankl, Bůh a člověk hledající smysl) - a vysvětluje základní myšlenky logotherapie, k nimž se ještě dostaneme. V roce 1946 se započal jeho nový osobní i pracovní život. Podruhé se oženil a ujal se znovuotevřené neurologické kliniky. Události se střídaly závratným tempem – narození dcery Gabrielle, setkání s mnoha význačnými světovými osobnostmi – např. s papežem Pavlem VI., ale s i obyčejnými lidmi, kterým se vždy cele věnoval – smyslem jeho života bylo (dle slov jednoho mladého studenta z Berkeley) – „pomáhat druhým nalézat smysl v jejich životě.“
5. Zastávky v díle a odkazu Viktora Frankla
Co je tedy oním příslovečným hledáním smyslu podle logotherapie!? A jak ho můžeme uplatnit v procesech usmíření?
A. Teorie
Logoterapie = LOGOS (gr.) slovo či význam; TERAPIE(gr.) – léčba.
Jejím základem je Franklův pohled na člověka – jako trojdimenzionální bytost: somatická (fyziologická), psychická (instinktivní a pod). a duchovní (noetická). Frankl vyjádřil: „Rozhodně tomu není tak, že by logoterapie přehlížela biologickou nebo emocionální dimenzi, chce pouze, aby vedle té fyziologické a psychologické nebyla duchovní dimenze zapomenuta.“ Do této jedinečně lidské dimenze zařazoval svobodnou vůli a vlastní rozhodování, zájem o umění, tvořivost, náboženskou a etickou mysl, svědomí, vědomí hodnot - jako např. odpuštění, usmíření a láska...
Jednou z nejdůležitějších lidských vlastností a schopností je schopnost transcendence člověka - překročení svého stínu.
Logoterapie je tvořena třemi pilíři, na nichž stojí tři vědecké disciplíny - antropologie, psychoterapie a filosofie:
I. Svoboda vůle – „Člověk není svobodný v podmínkách svého života, ale je svobodný zaujímat k těmto podmínkám postoj“ Frankl.
Jinými slovy – svoboda je základní lidská vlastnost.
II. Vůle ke smyslu – „Smysl je stimulátorem bytí“ Frankl.
Smysl lze objevit a člověk má zodpovědnost jej hledat..
III. Smysl života – „V protikladu s (materiálními) zdroji energií je smysl nevyčerpatelný“ a dále: „Lidský život si udržuje smysl až do konce – až do posledního dechu.“ Frankl.
Každý člověk je schopen hledat a nacházet smysl života. Může ho objevit třemi způsoby:
a, Vykonání činu nebo skutku s ohledem na druhé – to dává skutku smysl
b, Prožití něčeho hodnotného – opravdový lidský zážitek lásky
c, Význam utrpení – jako příležitost k duchovnímu růstu
B. Uplatnění logoterapie v procesu usmíření
- na základě aplikace myšlenek V.Frankla podle knihy Elisabeth Lukasové - na příkladu párové nebo rodinné terapie, usmíření kolegů, sousedů, rivalů nebo třeba politických stran:
1. Vcítění se navzájem jeden do druhého
- přiznání zranění a bolesti
2. Uznání vlastních chyb a změna sebe samého
- překročení „vlastního stínu“
3. Přeměna příležitostí na možnosti
- potvrzení dobrého úmyslu – vzájemný slib
Základním předpokladem je hluboká omluva a bezpodmínečné odpuštění.
Pozn. Tento postup není v logotherapii žádné dogma. Frankl vždy zdůrazňoval, že nejde o techniky, ale o ducha s jakým logotherapeut či mediátor přistupují k pacientům nebo sporným stranám...
6. Dvě cesty k stejnému horizontu (Porovnání JAK a VF)
Jak již bylo uvedeno, přes „renesanční talent a usilovnou práci“ obou osobností, Komenský byl ve vztahu k usmíření pastorem, Frankl psychoterapeutem. Komenský si uvědomoval omezení lidských smyslů i individuálního pohledu na pravdu, Frankl naopak viděl omezení moderní vědy, zejména tehdy, popírá-li duchovní dimenzi člověka. Oba byli přímo konfrontováni s největšími hrůzami své doby i nejbolestivějšími možnými osobními ztrátami. Na druhou stranu byli pronásledováni také „zevnitř“ – z kruhů odkud sami pocházeli – Komenský byl napadán protestantskými pastory a teology, Frankl ortodoxními Židy a psychology. Oba byli vedeni touhou dát ze sebe to nejlepší pro užitek všech lidí bez rozdílu. Komenský hledal a rozvíjel metodu, která by vedla k cíli, Frankl prosazoval metodu otevřenou, jejímž cílem bylo pomáhat a sloužit v každodenním životě. Komenský ještě usiloval o univerzální religiozitu, Frankl již o hlubokou religiozitu individuální. Komenský důsledně prosazoval křesťanskou ekumenu a jednotu všech křesťanů, Židů, muslimů i pohanů. Jeho úsilím bylo vytvořit podmínky pro vznik „svobodného státu celosvětového“, kde by všichni byli „rovnostejně dobrými občany“ – Všenáprava, s. 119. Frankl lidi nerozlišoval podle jejich vyznání, pomáhal jim následovat své svědomí. Oba byli tolerantní vůči lidským slabostem, ale nekompromisní vůči relativismu - každý z trochu jiného úhlu pohledu. První zastupoval víru a teologii, druhý vědu a psychoterapii. Oba byli přesvědčeni, že existuje objektivní pravda, která nesmí lidi rozdělovat, ale sbližovat. Oba byli velcí optimisté i jako pedagogové, kteří věřili v hodnotu výchovy a vzdělání. Komenský se soustředil na správný obsah vzdělání v jednotlivých fázích života na cestě k lidskosti, Frankl zdůrazňoval hledání smyslu života jednotlivce od útlého věku. Svobodná vůle a vlastní zodpovědnost člověka byly pro oba východiskem i cílem lidského snažení. Oba milovali svoji zemi, ale domovem se pro ně stala celá planeta Země.
Komenský odmítl nabídku stát se prvním presidentem harvardské university, Frankl zde získal čestný doktorát – vedle osmadvaceti dalších po celém světě. (Sám se však vyjádřil, že pro něj neznamenají tolik, jako dva horolezecké prvovýstupy, kterých dosáhl v Alpách!). Oba se narodili v rozbřesku jara – Komenský jak všichni dobře víme 28. a Frankl 26. března. A oba zůstali duševně mladí až do smrti – Komenský zemřel v 78 a Frankl v 92 letech.
Oba dokázali překonat hranice lidských možností tím, že překonali sami sebe a stali se sebou samými.
7. Poselství dvou Středoevropanů (stručný význam a inspirace pro dnešek)
Jan Amos Komenský i Viktor Frankl dokázali, že největší hodnotou jejich života a díla byla obětavá a obětující se LÁSKA! Třebaže měli oba mnoho důvodů zatrpknout – neudělali to, protože oba věděli, že křivda nebo nenávist se nedá ospravedlnit a ničemu a nikomu neprospívá! Oba byli světlonoši nového lepšího světa určeného nám všem. Třebaže používali ke svému pohledu na život a na svět rozdílných paradigmat, dokázali oba přesáhnout nejen sebe samé, ale i svoji dobu. My bychom pak v nich dnes neměli vidět nedostižné giganty, jací se rodí jednou za století, ale měli bychom se snažit převzít jejich štafetu...
Pokud jsem se v tomto nástinu dopustil nevědomě či z neznalosti chyb, prosím vás, abyste mi odpustili... Rád bych na závěr pozval skutečné experty, aby se touto tématikou dále zabývali, poskytli na ni hlubší a vyšší pohled a rozpracovali ji tak, aby nám pomáhala nacházet řešení k našim dnešním problémům a posilovala nás na cestě usmíření, pro kterou není alternativy.
Děkuji vám za pozornost!
Česká konference, 30. dubna 2012, Kutná Hora (revidováno 30. května 2012)
