Towards the New Year:

Šťastné a klidné Vánoce & mír a radost v roce 2015...

... Vám všem a celému světu přejí
        Roman, Christine, Tamara & Robin!

Lesními pěšinami a cestami života

       Než jsem se objevil na tomto světě, chodil jsem prý po houbách! Když mi to jednou jako malému chlapci rodiče prozradili, potutelně se při tom usmívali, takže jsem na nich brzy poznal, že si jenom dělají legraci. Přesto či proto jsem později na houby chodil velmi rád, hlavně s dědečkem. Ten mě také naučil rozeznávat závojenku olovovou od žampiónu a vůbec dávat pozor na různé jedůvky. Proto jsem rychle pochopil, že nevědomé malé děti do lesa samy nesmí!

   Jindy, když mi bylo asi pět let, ptal se mě druhý dědeček, čím chci v životě být. Prý jsem tehdy dlouho neváhal a vychrlil ze sebe: maminkou! Dědeček se tehdy nejprve rozesmál, ale po chvíli zvážněl: chlapče, můžeš být čím chceš, jenom maminkou ne!

   Kdo jsme? Proč jsme tady? A jak se to dá vůbec zjistit? Co je vlastně základním předpokladem pro vlastní totožnost člověka? Když se dítě narodí, má samozřejmě jiné starosti. Instinktivně reaguje na své nejbližší okolí a domáhá se potravy a pozornosti. Až po mnoha měsících začíná žvatlat jména rodinných příslušníků, a chce-li vyjádřit něco o sobě, mluví ve třetí osobě. Identita dítěte je nejprve jeho jméno – tak, jak mu doma říkají nebo nějaké vlastní fantastické zvuky.

   Lidé se tedy nerodí sami od sebe ani pro sebe a už vůbec ne, že by si to sami zvolili. A hlavně jsou od malička závislí  na vztazích ke svým bližním a k prostředí, ve kterém vyrůstají. Všichni jsme byli dětmi někoho, kdo nám dal život. Třeba nám také někdo řekl, že jsme celý tatínek, že máme nos po babičce, vlasy jako strýček a tak. V tom případě, i když se rodíme jen jedinkrát a navíc jako skutečný unikát za celé lidské dějiny, přinášíme si do výbavy geny někoho jiného! Samozřejmě svých rodičů, ale i jejich rodičů a jejich rodičů a jejich rodičů... Biologové nám dnes dokazují, že DNA člověka rodu Homo sapiens sapiens se od šimpanze liší něco málo přes 1%, a jsme si tak navzájem geneticky blížší než šimpanzi s gorilami. A básníci pateticky opěvují, že naše těla jsou tvořena prachem z hvězd. Oba pohledy mají pravdu, ale to ještě stále nejsou odpovědi na původní otázky!

   Lidé se rodí z lásky svých rodičů. Muž a žena, Nebe a Země, ale i duch a hmota jsou připraveni se obejmout, prolnout, doplnit a zúčastnit se toho největšího a toho nejsamozřejmějšího zázraku. Někdy jsou vymodlení, jindy jaksi náhodně počatí. A když se pak dítě narodí do připraveného prostředí a všichni jsou zdrávi, je tím nejpřirozenějším, že jenom jí a spí, kouká kolem sebe, napodobuje druhé a roste, přesto jsou všichni kolem těmi nejšťastnějšími a nejhrdějšími lidmi pod sluncem. I zvířata jsou schopna do určité míry vyjadřovat své emoce, ale pouze lidé milují své děti vědomě a zodpovědně. Malé dítě si neuvědomuje, že rodiče naopak často nespí a pro ně obětují své pohodlí a třeba i zdraví. Ze sebestředného batolete se stává človíčkem, který se učí sdílet lásku, již dostává od dospělých osob, se svými mazlíčky, sourozenci nebo kamarády. Brzy začíná chápat, že si rodiče přejí, ba dokonce i vyžadují, aby se učilo mnoha různým ctnostem, hodnotám a dovednostem. Už v  tomto období je totožnost dítěte podmíněna tím, s kým má vztah lásky, a hlavně, jak pevné tyto vztahy jsou.

  

   Jestliže rodinné zázemí vytvářející podmínky pro zdravý vývoj srdce dítěte a jeho charakteru je tvořeno bezpodmínečnou láskou rodinných příslušníků, rozmanitými vztahy k bratrům a sestrám, kamarádům a kamarádkám, starším a mladším - takové rodinné společenství se stává mikrokosmem světa a školou lásky pro život. V lese případně prožívají ty největší objevy a ta nejúžasnější dobrodružství, ve škole pak děti získávají nové poznatky a vědomosti, které mají být  doplněním a podporou procesu výchovy a vzdělávání. Jestliže zde chybí harmonie, priority jsou postaveny na hlavu a technické a intelektuální dovednosti převažují nad schopnostmi citovými a volními, předjímá to velké budoucí problémy pro jednotlivce i pro společnost! Tím, že se děti učí dělit se s ostatními, překonávat svá sobectví a upředňostňovat společné zájmy před vlastním prospěchem, jejich srdce a charakter se dále prohlubují, zušlechťují a rozvíjejí.

   Období dospívání je kromě biologických změn organismu typické i proměnou vzorů a zájmů dospívajících. Hledání hřibů a lezení po stromech obyčejně ztrácí na zajímavosti!  Vedle  přeorientování se dále do světa přichází období platonické lásky k osobě druhého pohlaví, což je jakoby objevením nového světa,  hvězdy nebo dokonce celé galaxie! Přesto, právě nyní je rozhodující zúročit to, co se mladík či dívka naučili v dětství a útlém mládí: sebedůvěra, sebeúcta, sebeovládání... ale i důvěra a úcta k druhým. To jsou některé z hodnot, které přinesou jeden druhému a odevzdají tak sami sebe jako dar na oltář lásky manželské.

   Pokud se dva zralí lidé, kteří se kvalifikovali v dosavadních rolích a podobách lásky, stanou rodiči, mají možnost mít účast na dalším Velkém třesku. Jako rodiče se rodí znovu ve svých dětech. Muž poznává a miluje svoji ženu jako svoji dceru, manželka svého manžela ve svém synovi. Někdy jsou si navzájem blízcí jako sourozenci, jindy obětaví a odpouštějící jako rodiče. Umělec tvoří obraz, sochu, sonátu... ale nikdy není jeho dílo jeho druhým já. Rodiče si ze srdce přejí, aby jejich děti byly lepší než oni sami.

   A to ještě zdaleka není všechno! Poté, co naučí své děti základům lesní moudrosti i principům života ve městě a poté, co se naučí milovat i jiné děti jako své vlastní a všechny lidi jako své bratry a sestry – jednoho dne se stanou dědečkem a babičkou! Budou méně přísní vůči vnoučatům, než byli kdysi vůči svým dětem, budou mít vice času chodit s nimi na houby nebo do zoologické zahrady. Se získanou nebeskou moudrostí a trpělivostí a spoustou volného času jim budou vyprávět ty nejnapínavější příběhy z vlastního dětství a mládí a se zaujetím budou naslouchat, jaké mají jejich vnoučata plány do života. Minulost a budoucnost splynou v jedno. Láska, život, věčnost. Svobodné srdce bez hranic a beze strachu.

   Léta plynou. Maminkou jsem se skutečně nestal, ale snažím se konat poslání učitele tak dobře jako dříve ona a vím, že se mám ještě hodně co učit! Do lesa se moc často nedostanu, ale oba dědečky nosím v sobě každý den. Jsem otcem téměř dospělých dětí a výchova i sebevýchova přinášejí pro mne čím dál víc výzev a otazníků. Stále hledám odpovědi na ony velké otázky lidstva a Života a Univerza. Jsem přesvědčen, že žijeme v době, kdy spolurozhodujeme o budoucnosti celé naší civilizace. I tak myslím, že jsem šťastný člověk - vím, komu patří mé srdce.

Cesty minulé a budoucí - 2

   Cesty našich předků se až na výjimky neodehrávaly směrem do dálek, ale spíše na horizontu vztahů k vlastním rodinám a nejbližšímu společenství  nebo vedly do vlastního nitra. Spolu s přibývajícím zájmem o okolní svět a s prohlubujícím se poznáváním kosmu i mikrokosmu se lidé začali vydávat na objevné výpravy po kontinentech, plavby po mořích a oceánech a nakonec i směrem do Vesmíru. Postupem času vznikalo a rozvíjelo se mnoho filozofíí, hledající odpovědi na základní otázky člověka a univerza, ale také ideologií, které měly za cíl obhajovat politické a ekonomické cíle určitých skupin lidí. 

   Rozdílné filozofie, náboženství i ideologie až doposud lidstvo rozdělovaly, neboť přes nepředstavitelný technologický pokrok zůstaly ony základní všelidské otázky dodnes v zásadě nezodpovězené. Je vůbec možné majít cestu k  jejich pochopení a vydat se k společnému cíli - do světa míru a lásky? A co je v sázce, když se to nepodaří?

   

Za Skyllu a Charybdu!

   Mezi Skyllou a Charybdou vede nebezpečná úžina. Ovládají ji dvě příšery ohrožující každého, kdo se tudy ubírá. Navíc se proslýchá, že za tímto průlivem se prý nachází konec světa. Jenže království na ostrově Ithaka, kam loď směřuje, není na dohled! Odyseovi  i jeho posádce však hrozí selhání a smrt, zmar a zničení všeho, pro co se plavci vydali na cestu. Unaveni z předchozích útrap zde kotví před bezvýchodným problémem. Je tak snadné ztratit odvahu a zemřít strachem nebo se vzdát ještě před bojem! Vypadá to jako neřešitelná situace a skutečně - není mnoho šancí v ní obstát...

   Co je kompasem a mapou našich životů? I když si to mnoho lidí neuvědomuje, jsou to naše myšlenky a ideály nebo i zvyky, tradice, víra, koncepty a přání, jakož i jejich absence, jež nás buď motivují, či naopak brání uskutečnění našich tužeb. Všichni máme své priority a hodnoty, kterými se necháváme vést, unášet anebo zmítat. A tak tedy zápasíme, prohráváme, znovu a znovu se rozhodujeme a pokoušíme se vzdorovat novým výzvám. Někdy ztrácíme naději, ale dokud vane vítr a my ještě dýcháme a dokud nám to za to stojí, jdeme či jedeme dál. Snad každý muž nosí ve svém srdci svoji Ithaku, kde čeká věrná Pénelopé a snad každý Telémachos hledá svého otce a touží po jeho lásce. Ve skutečnosti nebo ve snu.

   Z Odyseových cest známe mnoho příběhů vášně a nenávisti, něco lásky, přátelství a obětavosti, ale také svědectví zrady a úkladů. Jsou nám povědomé i z našich vlastních zkušeností i z dějin a současnosti naší planety. Má lidská rodina vůbec nějaký společný cíl? Je možné překonat úskalí dnešní doby a najít cestu z labyrintů a slepých uliček válek a nepřátelství, nevědomosti a arogance, žárlivosti,  závisti, křivd...? Po zklamání minulého století, kdy falešné autoritativní ideologie přivedly celý svět na dosah úplného  ztroskotání, jsou lidé obecně vůči ideologiím velmi skeptičtí.

   Hromy hřmí, blesky se míhají, občas záchvěvy bouře vystřídá podezřelé ticho. Vlna za vlnou přináší nové a nové krize. Při pozorném ohledání zjišťujeme, že dnes opět plujeme zrádnými vodami  mezi dvěma monstrózními ideologiemi, které se snaží oklamat náš zdravý rozum a zmocnit se naší  touhy po královském štěstí. A nejsou to jen Sirény touhy po moci, jež nás hrozí svést ze správného směru, či Chiméry blahobytu, které nám nedovolují vzdorovat, abychom náhodou o něco nepřišli. Nejsou to jen jednoocí Kyklopové v nás samých, kteří nám brání jasně rozpoznávat a vidět nástrahy a omezení vlastního egoismu. Dnešní myšlenkové a politické systémy totiž vůbec nepůsobí stejně jako ty předešlé.

   Tak jako ona šestihlavá Skylla, je první ideologie lstivá a proradná. Daří se jí dokonale vytvářet zmatek v myslích a srdcích lidí a ovlivňovat každodenní život celé civilizace s hebrejsko-helénskými kořeny: „Cože, Odyseus se dělá lepším než ostatní? Proč neposkytne svým lidem více demokracie v rozhodování jejich osudu? A proč zůstává jeho žena doma u plotny a nevěnuje se své kariéře? Je snad samostatně vychovávající matka horší než ty ostatní? A dá se vůbec pochopit, že si neužívá volnosti a rozkoše, když se o ni zatím uchází tolik nápadníků? Proč by za to měl být její syn diskriminován? Více práv a rovnosti! Více svobody a sexu! Každý ať si dělá co chce a co mu přináší potěšení. Nic není absolutní a vše je správné! Nač by si měl člověk dávat nějaké vznešené a nerealistické cíle? Buďte tolerantní, nemyslete na zítřek a na druhé. Užívejte, utrácejte, ukájejte...“

   Ta druhá ideologie - Charybda - představuje obludu, jež dnes do svého víru opět vtahuje mnoho poctivých lidí ze všech světových stran: „Jednotlivec nemá sám o sobě žádnou hodnotu, pouze  Loď má smysl. Naše Království je lepší než všechna ostatní! Kdo položí život za Lodivoda, stane se nesmrtelným! Jakýkoli prostředek, jímž dosáhneme našeho cíle je dobrý! Cožpak nevíte, že máte historickou úlohu a svatou povinnost zničit každého, kdo se vám postaví do cesty?“

   Je vůbec možné překonat nástrahy politické korektnosti, slepé tolerance a morálního relativismu na jedné a nového nacionalismu ukrývajícího se pod hávem vlastenectví a rouškou ochrany „tradičních hodnot“ na straně druhé? Jak dlouho ještě budou přibývat další oběti jejich propagandistických přeludů, maskovaných jako zásadní hodnoty? A jakto, že se jim daří přesvědčovat nejen mladé lidi      o tom, že den je noc a noc je den, bílá že je černá a naopak?

    Skylla a Charybda dnes spolu bojují na život a na smrt v nitru jednotlivců i národů a jejich konfrontace je vedena pod stejnými hesly: „My jsme na správné straně dějin. Každý  se musí rozhodnout – my nebo oni.“ Rozhodneme-li se však pro jednu či druhou stranu - cesta zde končí. Odyssey 2014: Mission unaccomplished.

   Proto se vydejme hledat cestu daleko za Skyllu a Charybdu. I když je před námi neprobádaná oblast, v sázce není nic menšího než život posádky celé pozemské lodi, a tedy i příštích generací. Proto již nemohou být naše rozhodnutí povrchní či vedena sobeckými zájmy...

   Nejprve je třeba, aby si posádka uvědomila smysl své odysey, protože nejen cesta je cíl. Když ani nevíme, kam plujeme, je nasnadě, že tam nikdy nedorazíme! Možná, že cesta na Ithaku je cestou domů. Na jejím konci však nemůže být  toliko malé rodinné znovushledání spojené s potrestáním nepřátel. Ve skutečnosti nemůže Odyseus být nikdy úspěšný sám. U vesel se střídá a spolupracuje celá posádka.

   Ještě je však daleko do přístavu, ještě je třeba proplout a projít mnoha zkouškami.  Odyseus potřebuje znát přesný směr, překonávat vlastní omezení a napravit své zlé vlastnosti, znovu získat důvěru a lásku své ženy a usmířit se se svými nepřáteli. To, že mu Pénelopé zachovává věrnost, nehledá svoji seberealizaci jinde a vede Telémacha k tomu, aby měl rád a respektoval svého otce, je Odyseovi tou nejlepší podporou.

   Ale i kdyby měli dnešní Odyseové občas prožívat pocit úplné samoty a marnosti své cesty, nesmí se vzdát cíle a sejít z kursu. Jejich rodiny a rodiny jejich přátel i nepřátel je potřebují! 

Keep Calm and Visit Eastbourne!

(Beachy Head & Seven Sisters - during our English Language course: 30th May - 6th June, 2014)