Druhá reportáž z Užhorodu a přilehlého okolí

 Motto: Více světla! Johann Wolfgang von Goethe

   O 106 dní a tisíc a jeden raketový útok na Ukrajinu později jsem se konečně znovu vydal vytouženým směrem. Nechtěl jsem jet s prázdnou, tak jsem hned po svém návratu z Užhorodu v říjnu 2022 začal shánět hasičskou helmu z první republiky pro místní muzeum. Tuto anabázi zde popisovat nebudu, na poslední chvíli jsem však jednu originální a ve velmi dobrém stavu objevil a koupil. Pocházela z burzy v Burgenlandu/Hradsku, podle jmenovky uvnitř ji ve službě kdysi používal pan Procházka St. – a co je nejdůležitější! – spolufinancovali ji moji kolegové a kolegyně z Gymnázia Komenský ve Vídni. A kdyby jen to! Vybralo se víc, takže jsem se hned v pátek po rozdání pololetních vysvědčení mohl ubírat směrem Košice i s finančním darem a několika učebnicemi češtiny pro Masarykovu jubilejní školu, jakož i s těžkým batohem s dárky pro ukrajinské přátele.

   Užhorod mě v sobotu přivítal krátkou oblevou po sněhové nadílce předchozího dne. Všude se lesklo plno kaluží, a když pak začalo mrznout, nastalo pořádné náledí. Všiml jsem si, že v ulicích přibylo potulných psů a zraněných vojáků. Psi jsou naprosto klidní, neslyšel jsem jediné zaštěkání. Vojáci na zdravotní dovolence jsou povětšinou zasmušilí, ale vychutnávají si možnosti být s blízkými nebo volno využívají k návštěvám turistických cílů. Na Kalvárii přibylo asi deset vojenských hrobů. Celkem nové byly vrnící agregáty u obchodů a restaurací na pěší zóně v centru města. Ale teplo u srdce a ona pověstná energie lidí bránících se vojenské přesile agresora mi umožnily okamžitou aklimatizaci.

   První a pro mne nejdůležitější setkání, na které jsem se dlouho těšil, bylo s rodinou padlého Danyla Bohuslavského, jehož pohřbu jsem se tehdy na podzim nečekaně zúčastnil. Jeho bratr Roman přijít nemohl, neboť byl pozván jako host reprezentovat ukrajinský americký fotbal na Super Bowl. V kavárně Fortunella se nás sešlo osm i se dvěma malými dětmi a jedním tlumočníkem. Plynule jsme přecházeli z angličtiny do ukrajinštiny, ruštiny a té mojí slavjanštiny. Rodiče sdělili, že byli ztrátou syna nesmírně zaskočeni a zasaženi, ale všichni jsme vnímali, že láska je silnější než smrt a že Danylova památka nezhasne, i když svíčky na jeho hrobě dávno dohoří. Roman mi již dříve napsal, že když s mladším bráškou narukovali hned na začátku války jako dobrovolníci záměrně každý k jiné jednotce, měl jedině strach, že se Daňykovi něco stane. Od jeho odchodu se už nebojí ničeho. Po setkání v kavárně jsme se společně vydali na Kalvárii a nakonec se všichni objali na rozloučenou i s nadějí na příští setkání. Povečeřel jsem v Labda baru, kam chodívají spoluhráči obou bratrů z klubu Lisorubi/Lumberjacks a kde je vyvěšen Danylův dres s číslem 40 na jeho památku.

Nakonec jsem ještě vyrazil na nádraží zjistit přesné vlakové spoje a koupit si lístek na druhý den. Rozhodl jsem se vydat na nedělní objevnou výpravu do druhého největšího města Zakarpatí – Mukačeva. Nedaleko cíle jsem přešel přes zledovatělý bulvár Svobody, když na mě kdosi začal křičet. Otočil jsem se a uviděl jsem tři podezřelé postavy. Tvářil jsem se, že neslyším a přidal jsem do kroku, neboť mi přišlo, že mě pronásledují. Znovu kdosi zařval a já jsem zrychlil, jelikož okolo nádraží se občas pohybují podivná individua. Utíkat jsem nemohl, neboť i chodník byl totálně kluzký. Tak jsem zastavil a obrátil se, abych zaujal obrannou pozici. Ve vánici a ve tmě jsem před sebou spatřil menšího muže v policejní uniformě a dva vyšší vojáky v maskáčích s automatickými puškami. Policista se mě zeptal na jméno a upozornil mě na chybu, jíž jsem se dopustil. Nepřešel jsem přes přechod a kdyby kvůli mně byla musela nějaká auta brzdit, mohlo dojít k nehodě. Omluvil jsem se a vymluvil se, že na silnici nebyl kvůli sněhu a ledu žádný přechod vidět. Policista mi vysvětlil, že přechody jsou označeny dopravními značkami a já ho ujistil, že se polepším.

   Byl jsem rád, že jsem si večer zakoupil lístek na vlak, který jsem ráno těsně stihl, neboť vlaky jsou na rozdíl od autobusů nebo maršrutek naprosto přesné. A navíc ta ledovka. Ale byl to nějaký loudák, asi padesátikilometrová vzdálenost zabrala (s jednou zastávkou a oklikou přes Čop) přibližně 70 minut. Ale již jsem věděl, že zde čas teče jinak, a díky rozhovoru s průvodčím (v každém vagoně funguje jeden) cesta plynule ubíhala. Mukačevo je město provinčního koloritu s bohatými historickými kořeny – od doby Velké Moravy přes tisíc let Uherska a židovská staletí až po sovětské a ukrajinské dekády. Dnes tuto historii mimo jiné připomínají sousoší sv. Cyrila a Metoděje, rákocziovský hrad Palanok, synagoga a dva židovské hřbitovy, které vám otevřou pouze po předchozí domluvě. Protože jsem dorazil ještě za svítání, prošel jsem si nejprve městské centrum a poté se vydal k řece Latorici. Tam jsem narazil na čtyři rybáře – dva místní a dva uprchlíky před invazí od Chersonu. Diskutovali jsme tradičně o válce a o životě na Ukrajině a v Mukačevě, nabídli mi chleba se salámem a kalíškem domácí pálinky k snídani, připili jsme si společně na zdraví a hlavně - Na Vítězství.

  Po prohlídce hradu (je hezčí než ten užhorodský, ale tam zase mají podle mého názoru mnohem zajímavější expozice) jsem se vydal znovu do centra. Tentokrát městským autobusem, který na těch postsovětských silnicích připomínal jízdu na horské dráze. Aby byl můj zážitek úplný, na cestu k jednomu z židovských hřbitovů jsem si objednal taxík, jehož řidičem byl etnický Maďar s povědomým příjmením Orbán. Byl ochotný a milý jako snad všichni, které jsem tu doposud potkal. Zaskočil mě však svými starostmi a názory ohledně „aktuálních metod mobilizace a náboru“ do ukrajinské armády. Aby svá slova potvrdil, ukázal mi několik videí násilných únosů nedobrovolných rekrutů z bytů nebo přímo z ulice příslušníky vojenské policie. Také tvrdil, že si téměř všechnu výstroj takoví „odvedenci“ musí kupovat sami. Zavezl mě na rynek a se zasmušilým výrazem odfrčel hledat nové zákazníky. Vrtalo mi to hlavou, takže když jsem později narazil na army shop s vojenským vybavením a oděním převážně britské armády a německého Bundeswehru, rozhodl jsem se jeho informace ověřit. Sympatický prodavač (shodou okolností učitel-tělocvikář také z Chersonské oblasti) mi vysvětlil, že všichni noví vojáci dostávají plnou erární výbavu, ale mnozí si ji chtějí vylepšit materiálem západní produkce. O násilných únosech nahodilých občanů nevěděl. Ptal jsem se ještě i dvou jiných důvěryhodných lidí, kteří vyjádřili, že se s největší pravděpodobností jedná o další proruské narativy a hoaxy ve stylu zloděj volá - chyťte zloděje!

   Po příjezdu do Užhorodu jsem se vydal za panem Emilem, jehož jsem poznal na své první cestě. Strážní u autobusového nádraží drží dvacetičtyřhodinovou službu a pak mají dva dny volna, takže to byla jediná možnost se alespoň letmo sejít, neboť nebydlí v Užhorodu a do práce dojíždí. Když jsem ho oslovil, hned si vybavil naše minulé setkání a široce se usmál. Věnoval jsem mu zabalený dárek (výkonnou taktickou svítilnu) a než balíček rozbalil, už jsme se zase loučili „do skoro!“

   V pondělí dopoledne mě čekaly hned dva významné termíny, které jsem si telefonicky domluvil ještě z Rakouska. Na pořadu dne byla návštěva hradu a předání hasičské helmy ředitelce muzea. Pro veřejnost je pondělí zavíracím dnem, při čekání na vrátnici jsem měl štěstí na vrátné, kteří oba pracovali před lety v České republice a měli ty nejlepší vzpomínky na Brno. Když dorazil pan Mykhajlo, který je zodpovědný právě za expozici o Podkarpatské Rusi a helmu spatřil, nadšením se mu rozzářily oči. Pečlivě si potom v kanceláři zapsal všechny údaje pro podrobnou evidenci exponátu, po policejní a četnické helmě tak přibyla i ta hasičská a sbírka je kompletní! I mladá paní ředitelka měla velikou radost a věnovala naší škole reprezentativní knihu o muzeu a vyslala upřímné pozvání k návštěvě mým kolegům a k další spolupráci vůbec. Rozloučil jsem se a já pospíchal k druhému setkání na nábřeží.

   Škola číslo 3 je legendární výchovně-vzdělávací institucí proslulou na celém Zakarpatí. Byla dostavena v roce 1932 z rozhodnutí prezidenta Masaryka jako v pořadí stá československá škola. Odtud si nese titul jubilejní, který se skví na fasádě a byl nedávno s podporou a ve spolupráci s Krajem Vysočina spolu s částí školy renovován. Dříve to bývala jediná ruskojazyčná škola široko daleko, nyní je hlavním vyučovacím jazykem ukrajinština a prvním cizím jazykem je angličtina. Tím druhým je… čeština!!! Před několika lety tam fungoval odpolední český klub, kde se děti učily česky, mezi tím se čeština stala povinnou pro všechny od deseti do osmnácti let! Mládež, která zde složí státní zkoušku (obdoba naší maturity), má potom velkou šanci studovat na některé z českých vysokých škol, což je velkou motivací zejména pro ty starší. Zde jsem se setkal s ředitelkou Svitlanou Fedosenko, angličtinářkou Nataliyou, kterou jsem před cestou zkontaktoval a s oběma češtinářkami Dianou a Lidií. Ač jsou obě Ukrajinky, jejich srdce planou pro český jazyk a českou i slovenskou kulturu. Paní ředitelka i všechny tři kolegyně mě přivítaly s otevřenou náručí a dovolily mi všechno si prohlédnout, a dokonce i fotografovat. A když paní ředitelka přijala náš finanční dar, hned věděla, jak ho použít. Dětem za darované peníze nakoupí fonaryky neboli lichtaryky – čili baterky, svítilny a čelovky! Výpadky elektřiny, odstavené pouliční osvětlení, traumatizované děti z východní Ukrajiny a mnoho dalších důvodů hovoří pro tato světélka do temnoty. Měl jsem rovněž možnost si prohlédnout podzemní kryty ve sklepě školy připravené na nejhorší. Navštívil jsem hodinu pracovní výchovy, kde děti vyráběly z přinesených prázdných plechovek parafinovo-kartonové svíčky (tzv. okopni svičky) pro vojáky na frontě. To je náplň všech hodin „pracovek“ napříč jednotlivými ročníky!

   Poté co jsem se s touto jedinečnou školou rozloučil, jsem se vydal s češtinářkou a filoložkou Dianou do její druhé školy, kde také učí český jazyk. Tato škola byla postavena ještě za Rakouska-Uherska a nese hrdý název: Gymnázium č. 16. Ve skutečnosti je to poměrně malá, spíše venkovská škola úplně na okraji Užhorodu. Tam jsem byl rovněž vřele přijat paní ředitelkou a několika učitelkami. Po krátkém rozhovoru jsem rychle nakoukl do hrnčířské dílny a obdivoval výrobky dětí. Než začala hodina češtiny u páťáků, ocitl jsem se v jídelně, kde mě pohostili výbornou slepičí polévkou a ječnou kaší. A hodina češtiny s deseti dětmi byla jako sen, jako časoprostorová cesta, ze které se člověk nechce ani probudit a ani vrátit do reality!

   Odpoledne mě pak ještě čekal skanzen v Užhorodu, kam jsem bábuškám či lépe po ukrajinsku babusjám, k všeobecnému veselí přinesl fotky z podzimní návštěvy, stejně tak jako ženám z kadeřnictví na korze a těm z dílny na maskovací sítě. Ty mě znovu polapily a udělaly si se mnou fotku. Podobně vstřícní byli v krytu bývalé pevnosti, v němž je sklad všeho možného pro potřebné v Užhorodě a na Zakarpatí.

   Byla to moje druhá průzkumná cesta do týlu přátel a znovu jsem si uvědomil, že v informační válce musí člověk stále hledat pravdu, ověřovat si zprávy, zvažovat fakta. A hlavně se nenechat manipulovat a ovlivnit dezinformacemi, mystifikacemi, falešnými nebo poplašnými zprávami a už vůbec ne agresorovou propagandou.       

                                            Únor 2023