Motto: Čára, jež dělí dobro od zla, protíná srdce každého člověka. Alexandr I. Solženicyn
Tentokrát bylo
mým cílem lépe pochopit další vývoj ruské vojenské agrese a ukrajinské obrany i toužebně očekávané protiofenzívy, ale otázky s tímto spojené mi zůstaly nezodpovězeny.
Možná však, že právě toto byla odpověď, neboť jsem si uvědomil, že nejistota,
co s sebou přinese nový den, je
jediná konstanta, se kterou se zde lidé probouzejí i usínají. Tedy až na to, že
přestat bojovat nebo přistoupit na špatný kompromis není pro Ukrajinu za
stávajících podmínek vůbec žádná možnost.
Jelikož jsem
dostal darem od kamaráda učitele ze Švýcarska několik set franků na podporu
užhorodských škol, zakoupil jsem v Praze a v Brně materiály pro výuku
českého jazyka a vlastivědy, nástěnné plakáty, hry, karty a pedagogické
materiály. K tomu se přidaly učebnice a tabule s českou mluvnicí –
dar z Obecné školy Komenský ve Vídni, takže jsem brzy pochopil, že
tentokrát budu muset jet autem. Rozhodl jsem se pro oktávku mých rodičů,
taktak stihl technickou kontrolu a den před odjezdem získal zelenou či bílou
kartu. S kolegyněmi jsem si již dříve vyměnil hodiny a ve středu
brzy ráno jsem vyrazil na východ s rozhodnutím otestovat druhý hraniční přechod
Ubľa-Malyj Bereznyj. Tam jsem dorazil asi po osmi hodinách a bylo mi jasné, že díky
minimálnímu provozu to bylo správné rozhodnutí. Úsměvná byla snaha slovenského
celníka moji „uloženku“, jak
ji nazval, koupit a snaha ukrajinské celnice najmout si mě jako učitele její
šestileté vnučky v Tachově, až přijede v létě na prázdniny. Oba návrhy jsem
slušně odmítl, ale babičce v uniformě jsem poskytl kontakt na Dianu, jednu z angažovaných užhorodských učitelek češtiny.
V Užhorodu jsem se ocitl zhruba po další hodině a půl a
tentokrát se ubytoval v hotelu Izumrud kousek nad známým hřbitovem Kalvárií.
A protože rodičovská oktávka zvládla první test a přebrodila se cestou
místy téměř půl metru hlubokými kalužemi, rozhodl jsem se hned na druhý den
ráno vydat dál na východ. Dál až do legendární Koločavy – poutního místa snad
všech, kdo se narodili v Československu a četli Olbrachtův román Nikola
Šuhaj loupežník nebo zhlédli Baladu pro banditu. Samozřejmě jsem
nemohl odolat ani zajížďce k Siněvírskému jezeru (Synevyru), kam se v roce 1938
vydal i spisovatel Jaroslav Foglar se svým oddílem
Dvojkou. Tehdy tam byli pražští skauti sami, obklopeni hlubokými pralesy s medvědy,
rysy a vlky, dnes je jezero obklopeno stánky s prodavači lesních plodů a
výrobků z přírodních materiálů. A také koupat v jezeře se už
dávno nesmí a ani chodit v zimě na led. Sníh a led jsem tam skutečně ještě
zažil, vždyť se jezero nachází v nadmořské výšce téměř tisíc metrů. Je to
dodnes krásné místo opředené pověstí o bohaté a krásné dívce Síně a chudém
pasáčkovi Vírovi, jehož dívčini rodiče nepřející jejich lásce nechali zabít.
Uprostřed turistické sezóny tudy, kde měly proudit slzy nešťastné Síny, až
vytvořily ono jezero, proudí davy návštěvníků, dojatých krásou karpatské
přírody i tragickým osudem rusínských milenců.
Po příjezdu do Koločavy jsem zastavil u Četnické stanice, kam od 90. let 20. století až do protikovidových opatření a hlavně před invazí přijížděly autobusy českých a moravských poutníků. Pokud by se legendární pár od Siněvíru dal přirovnat k Romeovi a Julii, tak reálný Mykola Sjuhaj by mohl být Robinem Hoodem nebo Jánošíkem. I o jeho osobě vznikaly legendy, i jeho osud byl naplněn zločinem, láskou, zradou a tragickou smrtí. Foglarovi skauti se kdysi setkali s otcem Nikoly Šuhaje a mnoha pamětníky, vedoucí a dobrá duše Četnické stanice paní Natalija si s Jaroslavem Foglarem dopisovala až do jeho smrti. I když je momentálně hospoda prakticky zavřená a hostí přesídlené mladé lidi od a z Charkiva, paní Natalija mi uvařila výborný oběd a se synem Alešem mi povyprávěli o historii i současnosti místa a dali spoustu tipů na cestu. Věděl jsem, že nemám čas projít si všech deset muzeí a asi dvacet památných míst, tak jsem se po rozloučení s novými přáteli vydal na konec Koločavy ke skanzenu Stare selo. Původní dřevěnice – maďarská církevní škola, židovská krčma a další stavení jsou doplněny dobovými lokomotivami, vagóny a drezínami na úzkokolejné dráze. Jeden z průvodců – dvaaosmdesátiletý pan Vasyl, bývalý učitel a zástupce ředitele v místní škole – mě po prohlídce skanzenu vzal do dvou nedalekých škol – české a sovětské. Jistě nemusím laskavému čtenáři vysvětlovat, kde jsem se cítil lépe: v té maličké místnůstce mezi obrazy a citáty Komenského a Masaryka, mapami Podkarpatské Rusi, českou hymnou s notami na klavíru nebo v té podstatně větší – se sochou Lenina a obrazy celé plejády generálních tajemníků a členů politbyra...?
V pátek ráno jsem měl domluvený termín ve skutečné (a velmi funkční!) Masarykově škole čili Škole č. 3 v Užhorodu a byl opět vlídně přijat paní ředitelkou Svitlanou a učitelkou angličtiny Natalijí. Z přivezených materiálů a dárků měly velikou radost, češtinářka Lidia byla nemocná, ale Diana která mi poslala seznam, podle něhož jsem nakupoval, dostala později další krabici pro svoji druhou školu. Tentokrát jsem si prohlédl i jídelnu, tělocvičnu, hřiště a druhou část podzemních krytů. Podle aktuálních nařízení musí všichni zaměstnanci školy spolu s jednotlivými třídami v případě leteckého poplachu zaujmout určené místo právě v útulku ve sklepě školy. A to se momentálně děje v průměru třikrát týdně, i když zde naštěstí doposud žádné rakety nedoletěly a bomby nespadly! Asi desetina dětí, které navštěvují prezenční výuku však pochází z východních oblastí Ukrajiny a s explozemi a sirénami má nepříjemné zkušenosti. Z toho důvodu škola použila peníze, které jsem jim v únoru předal, k vytvoření lepšího vybavení „učeben pro podzemní výuku“.
Do té druhé školy
(Gymnázium č. 16) jsem se tentokrát nedostal, neboť páteční škola jim skončila
z důvodů Velikonoc podle juliánského kalendáře výjimečně dříve. Namísto toho mě
Diana pozvala do Horjanské rotundy na velkopáteční řeckokatolickou bohoslužbu
s obřadem zvaným plaštenica, což je slavnostní symbolické nesení Kristova
roucha či těla kolem kostela. Románská rotunda v Horjanech se dnes nachází na okraji
Užhorodu a je druhou nejstarší dochovanou církevní stavbou z celé Ukrajiny.
Tuto příležitost jsem si nemohl nechat ujít, obzvlášť když jsem měl povoleno
fotografovat! Přišli jsme na místo mezi prvními, rotunda se začala pomalu plnit
věřícími – staršími muži na galerii, ženami v přízemí v hlavní části, starými i
nejmladšími, postupně už snad nezbylo volného místa. Zpívalo se hlubokými hlasy
bez rozdílu pohlaví, mladý kantor udával takt, a pronikavé liturgické zpěvy a
chorály se vzdalovaly a zase spojovaly ve zvláštní, pro mě nezvyklé a krásné,
harmonii. Po vlastním obřadu plaštenice, kdy všichni následovali procesí
v dešti kolem rotundy, promluvil Otec Bohdan. Určitě jsem ani zdaleka všemu
nerozuměl, ale pochopil jsem že hovořil o lásce a o oběti – dvou stranách téže
mince. Ježíš Kristus se obětoval před dvěma tisíci lety, Ukrajina jde v jeho
šlépějích dnes.
V sobotu pokračoval děšť, chvílemi lilo jako z konve, proto jsem navštívil hrad, abych si prohlédl „tu naši“ hasičskou helmu umístěnou naproti křeslu, na němž seděl president Masaryk při své jediné návštěvě Užhorodu před 102 lety. Poté jsem se stavil na slovíčko u Juraje Rusnáka Pid zámkom a dále se vydal na místa, kde jsem dříve nikdy nebyl. Užhorod není v ukrajinském měřítku nijak velké město (před začátkem invaze zde žilo asi 115.000 obyvatel, nyní přibylo asi 20.000 – 30.000 uprchlíků z východní Ukrajiny), ale skýtá prostor vždy pro nová překvapení. Přijel jsem těsně před každoročním zázrakem – pomíjivým obdobím kvetoucích sakur v ulicích. Pocházejí prý z Vídně a svými květy každé jaro prozáří život místních i přespolních či dokonce cestovatelů ze zahraničí. V čase války a všudypřítomné smrti navíc připomínají i to, že je život nezničitelný.
Toto vědomí bylo znát i na Velikonoční neděli před
Katedrálou Svatého kříže. Zástupy rodin i jednotlivců se sem vydaly s košíky s paskou
(velikonočním mazancem), ovocem, masem nebo domácím chlebem, aby je nechaly
posvětit. Atmosféra byla důstojná a zároveň velmi šťasná. Všude se ozývalo radostné
Christos voskres! i přesvědčivá odpověď Vystynno voskres! Kněží
oslovovali věřící osobně a své požehnávací funkci se věnovali tělem i duší. V jednu chvíli se setkali na konci řady dva nebo tři kněží, kteří svěcenou
vodou polili i jeden druhého, k čemuž došlo evidentně spontánně a za
všeobecného smíchu. Zaujalo mě i to, že mě několikrát lidé požádali, abych je
vyfotografoval. V tom případě jsem si ale od nich vypůjčil i jejich mobilní
telefon, aby měli památku i oni.
Další vrcholný zážitek mě čekal po skončení této tradice. Diana pro mě přijela, aby mě odvezla k nim domů – do malé vesničky nedaleko Užhorodu. Připravila pro mě kompletní velikonoční oběd a pohoštění, třebaže už jako rodina slavili Velikonoce o týden dříve – již podle gregoriánského kalendáře. Tak jsem se mohl seznámit s didusem Michajlem – tatínkem jejího manžela Michajla, prohlédnout si jejich hospodářství, zajít na místní hřbitov ve vsi, kde spolu chodili do školky a do základní školy, a kde žijí dodnes. Dědeček mi ukázal své království – zahradu, chlév s dvěma kravičkami a komoru plnou domácích produktů. Bavili jsme se o historii, současnosti i budoucnosti Zakarpatí a dobře jsme si rozuměli. Michajlo mladší je kantorem v místním kostele, takže se vrátil domů později, převlékl se, pomohl s něčím na zahradě - znovu do slavnostního - a společně jsme se pak vydali k jeho bratranci do jiné vesnice na další velikonoční hostinu. Na laskavost a přirozenost s jakou jsem byl i do této širší rodiny přijat, nikdy nezapomenu.
Od mojí první cesty jsem hluboce dojatý postojem lidí, s nimiž se setkávám.
Obdivuji jejich přímočarou odvahu bojovat za svobodu proti zlu a dokonce připravenost bez patosu nasadit vlastní životy. Nikdy jsem neslyšel stížnost na pomalou
nebo nedostatečnou pomoc demokratického světa, toliko slova vděčnosti. Zároveň
vnímám jejich pokoru vůči Osudu a upřímnou touhu po lepším světě. Pro mě samotného je to
obrovská inspirace a příklad jak překonávat moje vlastní omezení a dávat ze sebe to
nejlepší. Na život a na smrt. Za život v lásce proti smrti.
(Pracovní verze, 1.5. 2023)
