Lesními pěšinami a cestami života

       Než jsem se objevil na tomto světě, chodil jsem prý po houbách! Když mi to jednou jako malému chlapci rodiče prozradili, potutelně se při tom usmívali, takže jsem na nich brzy poznal, že si jenom dělají legraci. Přesto či proto jsem později na houby chodil velmi rád, hlavně s dědečkem. Ten mě také naučil rozeznávat závojenku olovovou od žampiónu a vůbec dávat pozor na různé jedůvky. Proto jsem rychle pochopil, že nevědomé malé děti do lesa samy nesmí!

   Jindy, když mi bylo asi pět let, ptal se mě druhý dědeček, čím chci v životě být. Prý jsem tehdy dlouho neváhal a vychrlil ze sebe: maminkou! Dědeček se tehdy nejprve rozesmál, ale po chvíli zvážněl: chlapče, můžeš být čím chceš, jenom maminkou ne!

   Kdo jsme? Proč jsme tady? A jak se to dá vůbec zjistit? Co je vlastně základním předpokladem pro vlastní totožnost člověka? Když se dítě narodí, má samozřejmě jiné starosti. Instinktivně reaguje na své nejbližší okolí a domáhá se potravy a pozornosti. Až po mnoha měsících začíná žvatlat jména rodinných příslušníků, a chce-li vyjádřit něco o sobě, mluví ve třetí osobě. Identita dítěte je nejprve jeho jméno – tak, jak mu doma říkají nebo nějaké vlastní fantastické zvuky.

   Lidé se tedy nerodí sami od sebe ani pro sebe a už vůbec ne, že by si to sami zvolili. A hlavně jsou od malička závislí  na vztazích ke svým bližním a k prostředí, ve kterém vyrůstají. Všichni jsme byli dětmi někoho, kdo nám dal život. Třeba nám také někdo řekl, že jsme celý tatínek, že máme nos po babičce, vlasy jako strýček a tak. V tom případě, i když se rodíme jen jedinkrát a navíc jako skutečný unikát za celé lidské dějiny, přinášíme si do výbavy geny někoho jiného! Samozřejmě svých rodičů, ale i jejich rodičů a jejich rodičů a jejich rodičů... Biologové nám dnes dokazují, že DNA člověka rodu Homo sapiens sapiens se od šimpanze liší něco málo přes 1%, a jsme si tak navzájem geneticky blížší než šimpanzi s gorilami. A básníci pateticky opěvují, že naše těla jsou tvořena prachem z hvězd. Oba pohledy mají pravdu, ale to ještě stále nejsou odpovědi na původní otázky!

   Lidé se rodí z lásky svých rodičů. Muž a žena, Nebe a Země, ale i duch a hmota jsou připraveni se obejmout, prolnout, doplnit a zúčastnit se toho největšího a toho nejsamozřejmějšího zázraku. Někdy jsou vymodlení, jindy jaksi náhodně počatí. A když se pak dítě narodí do připraveného prostředí a všichni jsou zdrávi, je tím nejpřirozenějším, že jenom jí a spí, kouká kolem sebe, napodobuje druhé a roste, přesto jsou všichni kolem těmi nejšťastnějšími a nejhrdějšími lidmi pod sluncem. I zvířata jsou schopna do určité míry vyjadřovat své emoce, ale pouze lidé milují své děti vědomě a zodpovědně. Malé dítě si neuvědomuje, že rodiče naopak často nespí a pro ně obětují své pohodlí a třeba i zdraví. Ze sebestředného batolete se stává človíčkem, který se učí sdílet lásku, již dostává od dospělých osob, se svými mazlíčky, sourozenci nebo kamarády. Brzy začíná chápat, že si rodiče přejí, ba dokonce i vyžadují, aby se učilo mnoha různým ctnostem, hodnotám a dovednostem. Už v  tomto období je totožnost dítěte podmíněna tím, s kým má vztah lásky, a hlavně, jak pevné tyto vztahy jsou.

  

   Jestliže rodinné zázemí vytvářející podmínky pro zdravý vývoj srdce dítěte a jeho charakteru je tvořeno bezpodmínečnou láskou rodinných příslušníků, rozmanitými vztahy k bratrům a sestrám, kamarádům a kamarádkám, starším a mladším - takové rodinné společenství se stává mikrokosmem světa a školou lásky pro život. V lese případně prožívají ty největší objevy a ta nejúžasnější dobrodružství, ve škole pak děti získávají nové poznatky a vědomosti, které mají být  doplněním a podporou procesu výchovy a vzdělávání. Jestliže zde chybí harmonie, priority jsou postaveny na hlavu a technické a intelektuální dovednosti převažují nad schopnostmi citovými a volními, předjímá to velké budoucí problémy pro jednotlivce i pro společnost! Tím, že se děti učí dělit se s ostatními, překonávat svá sobectví a upředňostňovat společné zájmy před vlastním prospěchem, jejich srdce a charakter se dále prohlubují, zušlechťují a rozvíjejí.

   Období dospívání je kromě biologických změn organismu typické i proměnou vzorů a zájmů dospívajících. Hledání hřibů a lezení po stromech obyčejně ztrácí na zajímavosti!  Vedle  přeorientování se dále do světa přichází období platonické lásky k osobě druhého pohlaví, což je jakoby objevením nového světa,  hvězdy nebo dokonce celé galaxie! Přesto, právě nyní je rozhodující zúročit to, co se mladík či dívka naučili v dětství a útlém mládí: sebedůvěra, sebeúcta, sebeovládání... ale i důvěra a úcta k druhým. To jsou některé z hodnot, které přinesou jeden druhému a odevzdají tak sami sebe jako dar na oltář lásky manželské.

   Pokud se dva zralí lidé, kteří se kvalifikovali v dosavadních rolích a podobách lásky, stanou rodiči, mají možnost mít účast na dalším Velkém třesku. Jako rodiče se rodí znovu ve svých dětech. Muž poznává a miluje svoji ženu jako svoji dceru, manželka svého manžela ve svém synovi. Někdy jsou si navzájem blízcí jako sourozenci, jindy obětaví a odpouštějící jako rodiče. Umělec tvoří obraz, sochu, sonátu... ale nikdy není jeho dílo jeho druhým já. Rodiče si ze srdce přejí, aby jejich děti byly lepší než oni sami.

   A to ještě zdaleka není všechno! Poté, co naučí své děti základům lesní moudrosti i principům života ve městě a poté, co se naučí milovat i jiné děti jako své vlastní a všechny lidi jako své bratry a sestry – jednoho dne se stanou dědečkem a babičkou! Budou méně přísní vůči vnoučatům, než byli kdysi vůči svým dětem, budou mít vice času chodit s nimi na houby nebo do zoologické zahrady. Se získanou nebeskou moudrostí a trpělivostí a spoustou volného času jim budou vyprávět ty nejnapínavější příběhy z vlastního dětství a mládí a se zaujetím budou naslouchat, jaké mají jejich vnoučata plány do života. Minulost a budoucnost splynou v jedno. Láska, život, věčnost. Svobodné srdce bez hranic a beze strachu.

   Léta plynou. Maminkou jsem se skutečně nestal, ale snažím se konat poslání učitele tak dobře jako dříve ona a vím, že se mám ještě hodně co učit! Do lesa se moc často nedostanu, ale oba dědečky nosím v sobě každý den. Jsem otcem téměř dospělých dětí a výchova i sebevýchova přinášejí pro mne čím dál víc výzev a otazníků. Stále hledám odpovědi na ony velké otázky lidstva a Života a Univerza. Jsem přesvědčen, že žijeme v době, kdy spolurozhodujeme o budoucnosti celé naší civilizace. I tak myslím, že jsem šťastný člověk - vím, komu patří mé srdce.