Jedno století - tisíc a jeden příběh aneb Gemini journey

 „Takový je příští věk, jak jsou vychováváni příští jeho občané.“ J.A. Komenský

Ocitli jsme se asi hodinu cesty od státní hranice, když se ozval Magdin manžel Pawel se zprávou, že jsou aktuálně všechny přejezdy mezi Slovenskem a Ukrajinou uzavřené z důvodu doposud největšího ruského vzdušného útoku na Zakarpatí.  Krátce nato jsem dostal stejnou zprávu od své ženy Christine a několika přátel, kteří si o nás také dělali starosti. Zavolal jsem proto Dianě, která mi potvrdila, že u nich doma jsou všichni v pořádku, třebaže „něco“ bouchlo asi dva kilometry od jejich vesnice a hrozná rána byla slyšet až k nim. Také nám poradila, abychom se vydali přes Maďarsko a přes hranici na řece Tise u Čopu. S Magdou jsme tušili, že kdyby se to odehrálo (a my se to dozvěděli) o den dříve, pravděpodobně bychom naši cestu odložili. Takto jsme se poradili s naší intuicí a rozhodli se pokračovat přes maďarsko-ukrajinský přechod Záhony-Čop, kde jsem už leccos zažil v květnu minulého roku.

Magdu znám někdy od roku 2023 přes instagram a velmi si vážím jejího dokumentárně-fotografického umění. Oba jsme se narodili ve znamení blíženců, ve kterém naše komunikace také vždy probíhala. Zatímco Magda chtěla navázat na svůj dlouhodobý projekt LENS FOR UKRAINE, v němž se od roku 2022 věnuje ukrajinským a v poslední době především romským rodinám a dětem v útulcích v jihovýchodním Polsku, mým hlavním cílem bylo navštívit onu legendární stoletou „1. cikánskou školu“ a podpořit Magdu, která v Užhorodu ještě nikdy nebyla. Do našeho hotelu jsme dorazili asi hodinu před půlnocí s přesvědčením, že tato cesta bude naprosto jedinečná.

Ranní setkání ve škole bylo dohodnuté na čtvrteční 10. hodinu, od pana učitele maďarštiny Miklóše Antoněnka jsem věděl, že ve 12 hodin mají přijet američtí sponzoři. Paní ředitelka Oksana Leheza a její kolegyně a kolegové měli radost z fotografií z říjnové návštěvy s Terezou, historičkou Muzea romské kultury z Brna, a drobných dárků z Polska, České republiky a Rakouska. Děti do školy ten den nepřišly téměř žádné, neboť jedna část sestřeleného dronu předtím spadla na kraj romské osady a rodiče děti nepustili, protože měli strach. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Sám jsem tu noc spal jen asi tři hodiny, nebál jsem se sice dronů, ale nemohl jsem přestat myslet na lidi v ostřelovaných a bombardovaných městech v oblastech východní a střední Ukrajiny, kteří se pro stáří nebo nemoc nemohou dostat včas do krytů. Kvůli únavě a soustředění se na setkání ve škole jsem si také zapomněl vzít svůj foťák z hotelu, ale věděl jsem, že se do školy vrátíme i v pátek, a hlavně – Magda má přece profesionální fotoaparát i dostatek baterií. Radost se shledání a vysoce zajímavé informace ohledně připravovaných oslav stoletého výročí školy, které s námi vyučující sdíleli, mě vrchovatě naplnily nadšením.  Kromě chystaných podzimních akcí to bude i dvoutýdenní tábor na motivy příběhů chlapce Tomáše, který se ponoří do minulosti a postupně objevuje starou knihu, cihlu – valku, lampu a pod. K tomu mají připravené poutavé obrázky, vytvořené za pomoci umělé inteligence. Zde malá ukázka ze scénáře: 

Název tábora: Škola stovky příběhů

Podtéma: Jsme součástí něčeho většího

Naše škola stojí již 100 let díky nám, učitelům, studentům, rodinám, laskavosti, odvaze, víře, vzájemnému respektu a vzájemné pomoci. 

Odpoledne jsme se vydali na prohlídku Užhorodu a k setkáním s přáteli (Ljubou ve skanzenu, Jurajem - Jurim Rusnákem v restauraci Pid zamkom…), starými i novými místy (zámeckými schody, plovárnou postavenou na první republiky nebo dvěma parky), takže jsem únavu z cesty i nedostatek spánku vůbec neřešil. 

Na druhý den jsme měli znovu dohodnuté setkání v deset hodin ve škole, kde jsme se dozvěděli, že v důsledku středečních útoků „velcí“ sponzoři nedorazili. Jelikož jsem při své poslední návštěvě na podzim při rozhovoru s panem Eduardem Papem pochopil, že škole chybí syntezátor pro výuku hudební výchovy, poradil jsem se s kolegou hudebníkem z našeho gymnázia, jak bychom mohli jako škola postupovat a užhorodské Škole-gymnáziu č. 14 tento hudební nástroj darovat. (Pan Eduard se začátkem roku s rodinou po první a úspěšné Melissčině operaci přestěhoval k příbuzným do Německa, takže jsem s ním toto téma řešit nemohl). Rozhodnutí padlo na zakoupení nástroje na místě – z důvodu záruky a podpory místního prodejce. Zatímco jsem s učitelem dějepisu a zeměpisu Romanem a učitelkou hudební výchovy a hráčkou na housle v užhorodské filharmonii Nadijou vydal do města najít a zakoupit vhodný nástroj, Magda se mezitím věnovala školákům, pro které byl připraven workshop v rámci Mezinárodního dne rodiny. Ukázala zvídavým dětem svoji fotokameru a nechala je také udělat několik vlastních snímků. Když jsme se se syntezátorem vrátili, paní ředitelka byla nesmírně šťastná. Jako bonus jsem přidal originální zpěvník s notami Hymny spřátelených národů z roku 1934 a sám se divil tomu, jak se nyní hodil. Když jsem ho asi před deseti měsíci objevil v jednom brněnském antikvariátě, vůbec jsem netušil, komu udělá radost. Teď bylo jasné, že i „malí“ sponzoři jsou v Užhorodu vroucně vítaní. 

Po dojemném rozloučení se všemi oddanými lidmi ve škole jsme vyrazili do osady Šachta, při které tehdy před sto lety škola vznikla. Důvodů, proč ji tehdy československá vláda nechala postavit právě zde, bylo několik. V Užhorodu existovaly již za Rakouska-Uherska různé školy – maďarské, rusínské, židovské… Ale když vzniklo Československo a v roce 1920 se k němu připojila Podkarpatská Rus, ocitli se zde úředníci, četníci, vojáci i s rodinami. Jelikož mnozí rodiče nechtěli, aby jejich děti chodily do školy spolu „s cikáňaty“, rozhodly se československé úřady pro výstavbu segregované školy pro romské děti – s vyučovacím jazykem československým, tedy slovenštinou. Místo bylo určeno na severozápadním okraji města, asi dva kilometry od centra, kde fungovala tehdy největší romská osada, a proto záměr postavit školu zde byl nabíledni. Nedaleko odtud existovalo již židovské ghetto a po druhé světové válce se tu těžilo hnědé uhlí. Ale to je jiná kapitola. V dochovaných záznamech k 10. výročí školy její zakladatel Josef Šimek napsal: 

Po vánocích 1926 začala škola. Po první 4 měsíce byla docházka téměř 100%. Po čtyřech měsících znaly už děti velkou abecedu, ale při vyučování byly těkavé, čtení dělalo jim velké potíže, nejraději by byly odpovídaly hromadně. Osnova cikánské školy připouštěla, aby se na škole učilo hře na housle. Tomuto předmětu vyučoval starý cikánský primáš Lacko Martón. Ačkoli počáteční dovednosti ve hře na housle u dětí byly velmi nepatrné, byl učiněn do konce školního roku značný pokrok. Ale přes prázdniny děti skoro všechno zapomněly, hlavně z mluvnice i čtení. Druhého roku děti vše zas dohonily a už si navykly i čistotě a byla povzbuzena chuť k návštěvě školy. …

Dnešní osada Šachta skrývá, oddělena od zbytku města zdí, několik původních, opravených i polorozbořených domků s asi jen 70 obyvateli. Jelikož jsem měl pro několik z nich z posledních návštěv pár fotografií, vydal jsem se je s Magdou hledat. Nejprve jsme našli tátu se synem, které jsem potkal před tehdy zavřenou školou o prázdninách 2024, poté pana Oleksandra, který se vracel z uklízecí směny v říjnu loňského roku a vyfotografoval jsem ho i s Terezou, paní Navrockou a panem Eduardem. Poslední byla nejstarší obyvatelka tábora, které bydlela úplně na konci – v nejstarší části - a dva chlapci nás zavedli k jejímu domku. Nebyla sice ještě doma, ale její dva synové Andrij a Mykola s rodinami bydleli hned vedle. Velmi přátelsky a ochotně nám ukázali jejich svět – podobný slamům, jak si je představuji, někde v Indii nebo v Keni. Ale tohle je střední Evropa! Některé domky byly vyrobeny z nepálených cihel čili vepřovic, zde zvaných valky, za více než sto let patřičně promáčených dešti a nepříznivými zimami. Asi před pěti lety (v čase korony) celému táboru město vypnulo elektřinu, neboť jeho obyvatelé neměli peníze na zaplacení účtů. Většina  z domů-chatrčí, do kterých nám dovolili nakouknout, měla jen jednu místnost – kuchyň, obývák, ložnici, dětský pokoj, vše v jednom, jen některé měly ještě miniaturní předsíň, kde byly uloženy věci jako v kůlně. Mezitím se odněkud vrátila maminka Andrije a Mykoly a rozzářila se, když nás – hosty z jiného světa – uviděla. Věnoval jsem jí fotografii z podzimu a ona mě pozvala do svého domečku, kde na stěně visely fotografie zemřelého manžela a bratra. Uvědomil jsem si, že v jejich situaci nemají lidé vůbec žádnou možnost nechat si jakoukoliv fotku svých blízkých zhotovit. Proto začínala naše cesta-mise pomalu nabírat nový rozměr. Magda navíc hledala pomocí fotografií z Polska nějaké rodiny a ženy, o nichž věděla, že pocházely z Užhorodu, ale kontakt s nimi ztratila dříve, než jim mohla věnovat jejich výtisky. Naplněni směsicí těch nejsilnějších emocí a dojmů jsme se rozloučili a slíbili, že se sem při nejbližší příležitosti vrátíme. 

Navečer jsme byli pozváni k Dianině rodině, kde na nás již čekali. Diana se ledva vrátila po náročném týdnu ze školy, od rána měla předpřipravenou polévku a předkrm, a než usmažila řízky, oloupala brambory a připravila salát, prohlédli jsme si s Mychajlem zahradu a zvířata ve stájích i na dvoře, obdivovali rostliny i želvy a pozdravili dědečka u včel. Letos se jim poprvé urodil bílý med!

U večeře jsem dědečkovi, který v únoru oslavil své 90. narozeniny, přečetl blahopřání a předal dárek. Nakonec zase Diana předala dárky nám i pro moji rodinu. Zakarpatí bylo vždy proslulé pohostinností svých obyvatel, a i když se časy nezadržitelně mění, ty opravdové hodnoty díky těmto lidem zůstávají!

Kolem půlnoci jsme znovu trochu váhali při novém poplachu, naštěstí žádné drony ani rakety nedorazily, přesto jsme chvíli uvažovali, kam se v našem hotelu schovat, kdyby bylo nejhůř. Po necelé půlhodině se však ozvala vysvobozující věta: THE AIR ALERT IS OVER. MAY THE FORCE BE WITH YOU!

Na sobotní dopoledne jsme se už také těšili, neboť jsme měli v plánu hned po snídani vyrazit do osady v Radvance a dokonce jako bonus navštívit útulek či centrum pomoci paní Eleanory Kulčar BLAHO, o němž jsme se dozvěděli teprve nedávno. Ve škole jsme na ni dostali telefonní číslo, dovolali se a s paní Kulčar si dohodli návštěvu na 14. hodinu. 

Nejprve jsme však vstoupili do osady po Granitské ulici, navštívili dům a rodinu barona Robiho, který však opět nebyl doma. Jeho ženu s dcerami ale očividně potěšila fotka, kterou jsem jim donesl.  Poté se kolem nás seběhly děti z osady, včetně několika dospělých, a občas nás pozvaly k nim domů. Krátce jsme si povykládali, fotografovali, cukierky rozdali. V jedné zahradě jsme potkali rodinu s dívkou, která se poznala na fotce z roku 2024, i když byla vyfotografovaná na jiném místě. Zvolna jsme pokračovali do malinko modernější části osady a opět se opakovala setkání s dětmi a jejich rodiči nebo prarodiči. Na jednom místě Magda objevila na dvorku za plotem děti, které tancovaly a natáčely se na mobil – tak, jako to dělají děti po celé Evropě. Zde tedy fungovala elektřina! Zatímco si s nimi Magda povídala, věnoval jsem se dospělým v ulici o kousek dál. Nakonec jsme se sešli a pokračovali do části osady, kde jsme vloni barona Robiho potkali. Tentokrát se nám to nepodařilo. Poté jsme prošli další ulicí, setkali se se dvěma ostrými psy na kolejích vlečky a dvěma milými babusjami, a než jsme osadu opustili, šli jsme se podívat za dvěma děvčátky, s nimiž jsme se před chvílí rozloučili. Spatřili jsme je na místním smetišti, kde hledaly zbytky potravin, které by mohly být ještě zužitkovány. Srdce se nám svírala, když nám usměvavá děvčátka hrdě ukázala igelitovou tašku s mokrými slupkami od brambor a nějakými dalšími zbytky jídla, jež pak mohly doma uvařit. Tento neuvěřitelný obraz s námi zůstane asi do konce našich životů, ale předtím se budeme ze všech sil snažit přispívat k zlepšení života těchto dětí, zápasu s předsudky a rasismem na všech úrovních. 

Paní Kulčar na nás už čekala a ukázala nám několikaposchoďový rozestavěný dům, sponzorovaný několika organizacemi z Evropy i USA. Na počátku ruské invaze si všimla, že na nádraží v Užhorodu pomáhalo mnoho lidí ukrajinským uprchlíkům z Donbasu s ubytováním i předměty denní potřeby, ale o romské uprchlíky „zájem nebyl“. Proto se rozhodla pořádat sbírky a romským rodinám, které o všechno přišly, pomáhat. Postupem času začala pronajímat jednu z uzavřených restaurací v Radvance, ale nájem se později vyšplhal na 5.000 dolarů za měsíc.  Její cílevědomá a zodpovědná práce a víra jí však přinesla nové sponzory a možnost postavit nové centrum a útulek pro převážně romské přesídlence a uprchlíky před válkou. S paní Kulčar jsme se také pomodlili – vlastně se modlila ona – a než jsme se rozloučili, obdarovala nás olejovými obrázky mukačevského umělce Jonase Tibiu. A jelikož se zmínila ještě o jedné blízké romské osadě Telman, vydali jsme se ještě i tam. 

Osada Telman není tak rozlehlá jako Radvanka a zjevně nikoli tak chudá jako Šachta, ale ani zde není život jednoduchý. Měli jsme štěstí a hned narazili na barona Edika, který nás částí osady provedl a ukázal nám novou modlitebnu, kterou právě staví, ale i tu původní, postavenou z pražců. Vyjádřil nám zklamání z různých návštěv nevládních organizací, které přijdou, vyfotografují se, mnohé naslibují, ale později už o sobě nedají vědět. My jsme samozřejmě mohli slíbit jenom to, že přineseme fotografie z dnešního srdečného setkání! Ten slib dodržíme! 

A také se pokusím zajistit paní ředitelce Oksaně pozvání k návštěvě Muzea romské kultury v Brně, napíšu článek, dokreslený Magdinými fotkami, o této jedinečné 100leté instituci do Vídeňských svobodných listů, aby se o historii i současnosti školy dozvěděla česká a slovenská veřejnost, a budu hledat možnosti, jak lidem v užhorodských osadách pomoci. Tak jako kdysi jejich předkové vyrobili cihly pro stavbu školy, tak dnes bude důležité najít řešení pro jejich současné problémy. Jednou z nejdůležitějších podmínek je jistě konec války. Romové v Užhorodu a na Zakarpatí platí stejnou, ba i tu nejvyšší cenu jako ostatní Ukrajinci. Mnohokrát jsem během této cesty mohl vnímat, že tak jako jsou dějiny v nás, tak i my jsme součástí dějin.

Krátce po návratu domů jsme se dozvěděli, že na frontě padl další z absolventů školy - Evgen "Žeňja" Bukov, otec šesti dětí. Čest jeho památce! – Sláva Ukrajini! – Hrdinům sláva! 

                                                                                 Pracovní verze, 1.6. 2026

Výpravy jinam - série minicestopisů okolo Moravského pole

Marchegg - Do minulosti a do Afriky 

https://freetrueheart.blogspot.com/2009/11/vypravy-jinam-1.html

Hundsheimer Berge - Do bájných rakouských Karpat 

https://freetrueheart.blogspot.com/2009/11/vypravy-jinam-2.html

Weikendorfer Heide und Remise - Do východních stepí a severských plání 

https://freetrueheart.blogspot.com/2009/11/vypravy-jinam-3.html

Donau Auen - Do rakouské Amazonie 

https://freetrueheart.blogspot.com/2009/11/vypravy-jinam-4.html

Hohenau - Po Jantarové stezce 

https://freetrueheart.blogspot.com/2009/11/vypravy-jinam-5.html

Hainburg - Okolo Hainburgu 

https://freetrueheart.blogspot.com/2009/11/vypravy-jinam-6.html

Marchfeld - Napříč Moravským polem 

https://freetrueheart.blogspot.com/2010/01/hledate-inspiraci-na-cestu-nekam-uplne.html

Doslov - K čistému prameni 

https://freetrueheart.blogspot.com/2009/11/vypravy-jinam-finale.html

Ještě jedna kapitola - Na římském břehu Dunaje 

https://freetrueheart.blogspot.com/2011/03/vypravy-jinam-jeste-jedna-kapitola.html

Epilog ke knížce zatím ještě nevydané 

https://freetrueheart.blogspot.com/2012/09/epilog.html

Závěrečná kapitola - Na obou březích řeky Moravy 

https://freetrueheart.blogspot.com/2026/01/na-obou-brezich-reky-moravy.html

Poznámka: V letech 2009 - 2010 vycházely tyto reportáže v časopise Česká & slovenská Vídeň DNES Školského spolku Komenský ve Vídni. 

Na obou březích řeky Moravy

 (Výpravy jinam – závěrečná kapitola)

Voda již miliardy roků neúprosně podléhá fyzikálním zákonům a protéká shora dolů, od pramenů k moři, aby se v podobě páry vracela nebo měnila své skupenství i zeměpisnou polohu. Koryta řek se měnila v různých geologických epochách a často i během životů lidí žijících na jejich březích, které jsou v celém životopise planety pouhým nepatrným zlomečkem, mžikem osudů. Život řeky Moravy začíná na polsko-moravské hranici – pod vrcholem Králického Sněžníku. Na své cestě Moravou zachytává řeky a říčky z takřka celého území historické země Moravy, která je podle ní pojmenována. Indoevropské mor nebo mar znamená velkou vodu nebo močál a podobné názvy řek najdeme i na Balkáně. Ale ta naše má délku pouhé 354 kilometry – od pramene po soutok s Dunajem. Od tříhraničního splynutí Moravy s Dyjí  nedaleko Hohenau an der March tvoří hranici mezi Rakouskem a Slovenskem. Rakouskou stranu reprezentuje povětšině Moravské pole (Marchfeld) nebo trochu severněji východní Weinviertel, na té slovenské je to rázovitý region Záhorie. V této oblasti, která se stala po rozpadu Rakousko-Uherska a vzniku Československa v roce 1918 místem dotyku dvou suveréních zemí, vzniklo několik mostů i přívozů, ale snad nejčilejším místem setkávání obou stran bývaly obce Angern-Uhorská Ves (do roku 1948), později Záhorská Ves – nejzápadnější obec Slovenska. Obě obce tehdy spojoval most s elektrickou dráhou, neboť na uherské/slovenské straně byl v roce 1870 postavený široko-daleko největší cukrovar sloužící hospodářství obou zemí. Bylo tedy běžné, že lidé jezdili za prací a ženili a vdávali se „přes řeku“.

Dnes existuje již jen jediný most přes Moravu pro automobilovou dopravu mezi Hohenau a Kútami a dva mosty pro pěší a cyklisty – u zámku Hof a Devínskou Novou Vsí a nejnovější mezi Marcheggem a Vysokou pri Morave. Nejvíce mě na této hranici však přitahoval přívoz / kompa / Fähre u Angernu. Jelikož je toto místo pouhou půlhodinu autem od mého bydliště, často jsem sem v uplynulých dvou desetiletích jezdíval a procházel se po pravém břehu Moravy – v Rakousku, někdy sám s foťákem jindy s rodinou. Moje žena mi vyprávěla, jak sem jezdívala se svým tatínkem a mladším bratrem ještě v době studené války a s pocitem napětí bedlivě pozorovali pohraničníky československé lidové armády se psy a s kalašnikovy na slovenské straně. Tchán zase rád vzpomíná na pontonový most postavený dobrovolnými hasiči po pádu železné opony v roce 1990, na němž se sám podílel. Jak jsem zmínil, toto místo mě fascinovalo již dříve, hledal jsem proto a sbíral další informace o něm na internetu, v knihách i výpovědích pamětníků. Jednou jsem při jedné takové výpravě „k Moravě“ potkal staršího pána Rudolfa, rodáka z Angernu, jehož jsem se dotazoval na jeho vzpomínky. Když jsem se ho zeptal na „starou paní, která ten přívoz zorganizovala“, jak jsem jednou v jakémsi pořadu zahlédl v televizi, pan Rudolf se rozzářil: „Das ist doch unsere Frau Irene!“. Byl jsem překvapený, že ještě žije a pan Rudolf pokračoval: „Wenn Sie wollen, können wir sie besuchen. Ich war schon oft bei ihr!“.

To se odehrálo v předjaří roku 2019 a s Irenkou jsme se hned při první návštěvě rychle spřátelili. Nenamítala, když jsem ji fotografoval, bylo to v rámci projektu SLOVENSKO 2019 při Slovak Press Photo. K návštěvám u ní se brzy přidaly cesty s foťákem na různé akce, které se v Záhorské Vsi pořádaly – poutě, zábavy a soutěže, mikulášské, svatojanské… nebo i jednu z největších – Uhranského somíce. Třebaže byla Irenka z důvodu dlouhodobé nemoci a snížené mobility připoutána ke svému domečku – vejměnku, vyprávěla mi o svém životě i životě obce a seznámila mě se svojí dcerou, panem starostou, panem farářem a jinými místními osobnostmi. Na svých cestách na druhý břeh Moravy jsem tak mohl poznat mnoho lidí včetně kolotočáků, hasičů, rybářů, převozníků, Slováků, Čechů i Romů, místních i přicestovalých a Záhorskou včetně Irenky si zamiloval. Když jsem tam několik týdnů nemohl zajet, telefonovali jsme si. Při návštěvách, které vždy trvaly alespoň dvě hodiny, mi pokaždé připravila pohoštění – svačinu nebo oběd a požádala mě, abych si uvařil v kuchyňce kávu. Nakupovala jí dcera nebo vnučky, které také pomáhaly s úklidem. Jedna bydlela v domě, který si postavili Irenka s manželem a sdílely společnou zahrádku. Třebaže jsme si ve slovenštině i v němčině vždy vykali (paní Irenka mě oslovovala pán Frühauf), rychle se z nás staly spřízněné duše a mohli jsme si o čemkoliv s důvěrou vyprávět. Dokonce mi svěřila své osobní tajemství, o kterém věděl jenom jeden pan farář. Občas jsem jí předčítal reportáže z mého blogu, to ji velmi zajímalo. Sama pečlivě sledovala dění v obci, poslouchala každodenně v rádiu noční relaci Pyramída a slovenské i rakouské zprávy. Ale také o ní bylo již dříve uskutečněno několik relací pro televizi i rozhlas. Ze slovenské redakce rakouské ORF za Irenkou spolu se mnou pak přijela redaktorka Yvonne, která s ní natočila dva epochální rozhovory. V čase kovidu nebo vysoké vody, kdy byla kompa zavřená, jsem jí čítával přes telefon, čemuž říkala „vysílání“. A jednou, když už jsme se dlouho neviděli, a já měl přijet i s mojí ženou, kterou si také oblíbila, nám zatajila, že kompa nejezdí. Když jsme pak s hodinovou objížďkou přes Kúty a Malacky dorazili, potutelně se usmívala, prý na to „zapomněla“. Nemohla se nás dočkat, takže jsme jí to nemohli mít za zlé! S přibývajícím věkem pochopitelně Irence ubývaly síly, po devadesátce si přestala barvit vlasy, ale vždy jí záleželo na tom, aby měla u sebe čisto a sama byla pěkně oblečená. Jelikož časem na zahrádce nebo i v bytě několikrát upadla, byla krátce hospitalizována a ještě více omezena v pohybu. Opatřil jsem jí v Rakousku chodítko pro těch pár kroků v bytě a požádal jejího vnuka, se kterým v té době kontakt pohasínal, aby jí ho dovezl. Byl jsem šťastný, když se pak znovu začali vídat, to byl zase můj trik. Začátkem roku 2025 mi telefonovala spolu se svojí vnučkou, od podzimu se její zdravotní stav výrazně zhoršil a přála si mě vidět. Protože měla slavit 19. ledna 94. narozeniny, dohodli jsme se s Yvonne, že určitě přijedeme blahopřát, ale zřejmě se také rozloučit. Bylo to krátké a silné setkání – s Irenkou, s oběma vnučkami, které se u ní několik měsíců nonstop střídaly v péči a s její dcerou. Irenka už téměř nemohla hovořit, ale její nejbližší nás seznámily s událostmi posledních měsíců, týdnů a dnů, Yvonne Irence masírovala nohy a hladili jsme jí ruce. Očima nás Irenka vyprovázela, tušili jsme, že se takto vidíme naposledy, ale zároveň, že se neloučíme. Její poslední slova určená mně však byla poměrně zřetelná: „Pán Frühauf, keď budete o mne písať, napíšte VŠETKO. O tom tajomstve, aj o tom, ako je staroba ťažká.“

Irenka odešla na „druhý břeh“ 28. ledna 2025, jejího pohřbu se zúčastnilo mnoho lidí, rakouský velvyslanec poslal krásné květy. Já ani Yvonne jsme bohužel přijet nemohli, ale dostalo se mi cti a důvěry od její vnučky Zuzky. Byli jsme spolu Irenku identifikovat a rozloučit se s ní v dome smútku. Ale to už nebyla Irenka, jenom její křehounká skořápka.

19. ledna v roce 1931 se v Angernu an der March narodila Irene Effel, rakouskému otci a jeho ženě – původem z Uhorské Vsi. Vyrůstala dvojjazyčně, jak bylo tehdy poměrně časté, a pravidelně navštěvovala maminčiny rodiče na slovenském břehu. V době druhé světové války se rodina přestěhovala do nedalekého Marcheggu, obranného městyse založeného králem Přemyslem Otokarem II – také na řece Moravě. Po téměř sedmi stech letech na jaře roku 1945 se jeho obyvatelé neúspěšně bránili postupujícím jednotkám Rudé armády, jejíž vojáci směřovali na Vídeň. Vojáci tehdy hledali ženy a dívky, aby se Stalinovými slovy „trochu povyrazili“ a hromadné znásilňování v Rakousku a Německu se stalo nejen nástrojem pomsty, ale i jakousi válečnou kořistí a způsobem podmanění. Ani čtrnáctiletá Irenka tomu nebyla ušetřena. A protože situace v Rakousku jako válečného spojence Německa byla očividně horší, rozhodla se ještě se čtyřmi dalšími děvčaty v podobné situaci odejít na slovenský břeh Moravy k příbuzným. Irenka bydlela u svých prarodičů z matčiny strany a našla si nové přátele. Ke konci války zničili němečtí vojáci most spojující obě obce a krátce poté, Rusové postavili nový dřevěný most, který byl zničen ledovým přívalem. V roce 1948 s nástupem komunismu v Československu se stala řeka součástí tzv. železné opony – dělící Evropu od Baltu po Jadran. Z cestování mezi Východem a Západem byl konec! Asi od šestnácti let se o Irenku začal zajímat o něco starší Záhorák Rudolf Lím. Kvůli svému strašnému zážitku s ruským vojákem mu Irenka dala najevo, že potřebuje víc času a jejich vztah byl několik let platonický, Irenka si vždy vážila trpělivosti svého nastávajícího, třebaže o tom nikdy spolu nehovořili. Smutné však muselo být, když na ni její angerský dědeček přes řeku volal, aby se vrátila do Rakouska, jenže ona už byla rozhodnutá v Záhorské Vsi zůstat. Její rodiče v Rakousku se mezitím rozvedli, s otcem ztratila kontakt na dlouhá desetiletí, matku viděla poprvé po několika letech, když přijela se zájezdem rakouských turistů do Bratislavy. Tehdy jí mohla Irenka poprvé ukázat a představit svoji pětiletou dceru.

Irenka dojížděla za prací do Bratislavy, ale měla podlomené zdraví a práce v továrně s chemikáliemi ji ničila. Navíc se u ní již v mladém věku projevila skleroza multiplex, takže si udělala  řidičský průkaz na traktor a začala pracovat v místním JZD na okolních polích. Byť i tam byla v kontaktu s jedovatými hnojivy, nezabránilo jí to, aby získala několikrát ocenění jako vzorná pracovnice. Manželům Límovým se mezitím narodil syn a Irenka se také starala o svoji rodinu a příbuzné. Pro svoji veselou a zodpovědnou povahu byla vždy středobodem dění i v obci. Komunistické úřady se snažily využít její znalosti němčiny, například v případě zachycení pokusů o emigraci. Několikrát se tudy snažili utéct východní Němci do Rakouska, ale téměř vždy neúspěšně. Přesto jim Irenka nikdy nepřitížila, spíše se snažila je varovat. Když jí jednou konečně povolili krátkou návštěvu Angernu, snažili se ji zkompromitovat, aby tam vypovídala proti československému režimu, ale Irenka prokoukla, že je to past a nenechala se do ní chytit. Rodina pro ni byla vším, musela se však vyrovnat se smrtí syna i manžela a sama doopatrovala pět lidí ze svého okolí. Dokonce i svoji maminku, jež u ní prožila poslední roky svého života.

Nový čas pro Irenku i pro Záhorskou Ves nastal po pádu železné opony. Její touha, aby řeka nerozdělovala ale spojovala její dvě země ji vedla k tomu, aby začala spolupracovat se starosty obou obcí na společném díle – znovu postavit most přes řeku a vytvářet vzájemně prospěšné projekty. Jako prostá žena s pěti třídami měšťanské školy napsala po vstupu Rakouska do Evropské unie dopis tehdejšímu hejtmanu dolnorakouského kraje Pröllovi, rakouskému prezidentu Fischerovi a dokonce i předsedovi Evropské komise Romanu Prodimu. Všichni pánové zareagovali pozitivně, ale prvním krokem měl být převoz – uvedený do provozu v roce 2001. Stavba mostu totiž ztroskotala na nedůvěře občanů Angernu, obávajících se kriminality ze slovenské strany a později i na nárocích ochranářů.

Mosty přesto Irenka postavila tím nejdůležitějším způsobem: spoluprací mezi starosty i dětmi mateřských škol na obou březích. Slovenské děti se učily němčinu, rakouské slovenštinu, společně zpívaly a vyprovázely na jaře Morenu. Hasiči se podíleli na společných projektech a rodiny se poznávaly navzájem i například prostřednictvím zájezdů na poutní místa, které Irenka pořádala. Její víra byla živá a autentická, oproštěná od církevních dogmat. Ničeho se nebála, neměla v sobě křivdu, i když zažila mnoho závisti, ba i zradu a zklamání. Jen ji trápilo, když viděla kolem sebe lidskou lhostejnost, přetvářku, korupci nebo lež. Začátkem roku 2019 získala Irenka Zlaté vyznamenání Rakouské republiky za množství impulsů pro oživení vztahů mezi oběma zeměmi, přesto pro ni byly přeshraniční vazby mezi srdci lidí důležitější.

Ve chvíli zádušní mše za Irenku se kompa zastavila a zvony se rozezněly na obou stranách Irenčiny Řeky. 

Mezitím se kapky vody spojené ve vlnky a vlny již dávno dobraly Černého moře, ale neztratily se. Možná, že se vrátily jako déšť na Králický Sněžník v Orlických horách, možná zavlažily Záhorie či spadly na Moravské pole. Jisté je to, že vše je tady a teď. A Irenka je ve svých vnučkách nebo pravnucích a všech, kteří měli to veliké štěstí ji poznat.

                                                                                         (Pracovní verze – 6.1. 2026)

 Haló! Paní Irenka, počujete mňa? Tu je Roman Frühauf z Moravského pole.

Dnes to nebude ďalšie vysílanie, len Vám chcem povedať, ako som vďačný, že som Vás mohol pred šiestimi rokmi spoznať. A vďaka Vám aj Vašu Záhorskú Ves a Vašu rodinu a priateľov...

Žila ste v centre mimoriadne ťažkého obdobia dejín, preto ste nemala ľahký život, ale bol naplnený a zmysluplný. A to, že ste si nesťažovala a nemala krivdu, je úžasným príkladom pre druhých. Vytvorila ste dielo, ktoré spája Vašu domovinu Rakúsko s Vaším domovom Slovenskom. Vďaka Vám rieka Morava nerozdeluje, ale znova zbližuje obidve krajiny! A Vaša statočnosť a láskavosť sú majákom pre ľudí na oboch brehoch a Vaším nesmrteľným odkazom!

Paní Irenka, viem že ste bola vždy skromná, tak už budem končiť, ale sľubujem, že moje cesty cez rieku Moravu a moja úcta a láska k Vám neskončí!

Tak dovidenia!

                                                                   (Mluvené slovo přehrané při pohřbu Irenky Límové – 3.2. 2025)

Osm cest na Zakarpatí (2022-2025)

 Mých osm cest na Zakarpatí v letech 2022 - 2025:

1. Podzim 2022

https://freetrueheart.blogspot.com/2022/11/reporaz-z-tylu-pritele-aneb-jeden.html

2. Zima 2023

https://freetrueheart.blogspot.com/2023/02/druha-reportaz-z-uzhorodu-prilehleho.html

3. Jaro 2023

https://freetrueheart.blogspot.com/2023/05/do-tretice-vseho-nejlepsiho-aneb-mezi.html

4. Léto 2023

https://freetrueheart.blogspot.com/2023/09/zakarpatsky-letokruh-aneb-hledani-nadeje.html

5. Léto 2024

https://freetrueheart.blogspot.com/2024/09/konecne-znovu-leto.html

6. Jaro 2025

https://freetrueheart.blogspot.com/2025/08/po-starych-i-novych-silnicich-cestach.html

7. Léto 2025

https://freetrueheart.blogspot.com/2025/08/od-kolebky-ke-hrobum-aneb-jeden.html

8. Podzim 2025

https://freetrueheart.blogspot.com/2025/11/pred-sto-lety-dnes-dal.html

A dál? Kdo ví...

Před sto lety, dnes a dál

Motto: „Někdo ti může poradit, někdo tě může usměrnit, ale člověka ze sebe musíš učinit sám. Averdženo tut šaj del goďi, averdženo tut šaj del drom, aľe manušes tutar mušines te kerel ča tu jekh.“ (Romské přísloví)

Když se stala Podkarpatská Rus v roce 1919 součástí Československé republiky (a přijala tento název), začal mladý demokratický stát i na svém nejnovějším území ambiciózně zakládat školy, neboť si jeho nejvýznamnější politici a přední osobnosti uvědomovali význam vzdělání, kultury a osvěty pro rozvoj celého státu. K desítkám velkých a postupně zřejmě i stovkám malých škol v této původně „Zemi beze jména“, avšak s různými vyučovacími jazyky, tak měla přibýt i experimentální škola pro Romy. Po zajištění zájmu všech zúčastněných začala její stavba v roce 1925 v místě, kde existoval romský tábor ve čtvrti zvané Šachta. Z mnoha dochovaných materálů byl znám den a čas otevření školy – 22. prosinec 1926 v 10 hodin. Tehdy prý nedočkavé romské děti již asi od šesti hodin klepaly na okno učitele, aby je pustil dovnitř. Obyvatelé osady předtím vyrobily pro její stavbu 19.000 nepálených cihel, prezident Masaryk (jenž město Užhorod roku 1921 navštívil a byl „s velikou ctí a slávou občany přivítán“) přispěl 10.000 korunami „ze svého“ a sbírku podpořili někteří význační jednotlivci i město samé. Celková suma tehdy činila 65.000 korun, budova měla jen dvě místnosti a umývárnu, přesto se stala legendárním místem pro mladé i staré a její příklad sloužil k založení dalších více či méně úspěšných škol na východním Slovensku. Škoda jen, že Prezident Osvoboditel, jak se mu říkalo, pak do Užhorodu již nikdy nezavítal.

Přesto, že jsem se sám poprvé vydal do Užhorodu až o století později v říjnu roku 2023 a krátce poté se o škole dozvěděl ze starých fotografií, přesné její místo se mi podařilo vypátrat až při sedmé cestě v srpnu 2025. Když jsem rok předtím prošel osadou Radvankou – současnou největší užhorodskou romskou osadou, o škole jsem se tam ani jinde nic konkrétního tehdy nedozvěděl. Letos na jaře jsem však navštívil Muzeum romské kultury v Brně a zkontaktoval její historičku Terezu Richtárikovou. Ta mi nejprve ochotně poslala různé materiály a v září tohoto roku pak navrhla, že by se k mojí případné další cestě do Užhorodu sama ráda přidala! Jejím cílem bylo především zjistit, jak se vyvíjela situace a jak probíhala výuka po druhé světové válce až do současnosti. První možnost k takové cestě se naskytla o těchto podzimních prázdninách. V tomto období však měly i ukrajinské školy volno, takže bylo zjevné, že výuku neuvidíme. Díky srpnovému setkání a kontaktu přes instagram s hudebníkem a asistenčním učitelem této školy Eduardem Papem jsme však věděli, že budeme v Gymnáziu č. 14 (jak se mezitím ona škola oficiálně jmenuje) očekáváni!

Na naši cestu jsme se vydali v sobotu 25. října, přejezd přes Slovensko i čekání na hranici nám plynule ubíhaly, poměrně rychle jsme tedy dorazili na místo. Ubytování v hotýlku Nautilus nedaleko Horyanské rotundy nám pomohla zajistit rodinná přítelkyně Diana, velká milovnice Prahy, filoložka a učitelka češtiny z Masarykovy jubilejní školy. Ta nás také předem pozvala na „nedělní rusínský“ oběd. Sobotní večeři jsem se pak tradičně rozhodl sdílet  v restauraci Pid zamkom, protože jsem věděl, že se u jejího šéfa Juraje Rusnáka dozvíme všechny důležité aktuality. Kromě spíše melancholických novinek o současném vývoji ve městě, nám pan Rusnák ukázal nádhernou knihu svého kamaráda-fotografa o životě menšin na Zakarpatí, nazvanou Upřímnost, a nabídl mi, že mi ji obstará na druhý den přímo od autora.

V neděli dopoledne jsme si prošli skanzenem i několika hradními expozicemi a poté se vydali k Dianině rodině. Přívítání bylo jako vždy velmi srdečné a oběd se svými pěti chody vynikající! Po chvíli dorazili „mladí“ – dcera Elvíra, zeť Valeryj, vnučka Emilia. Společně jsme diskutovali o všemožném a prohlíželi si fotky z předchozích dvou letošních návštěv, zatímco čtyřletá Emilka „psala a po sobě četla“ náhodně poskládaná písmenka. Již téměř za soumraku jsme se vydali zpátky do Užhorodu pro fotografickou knihu Mychajla Dorohovyče, a měli štěstí jejího autora potkat osobně! Za soubory svých portrétů ze Zakarpatí (místních osobností, představitelů národnostních menšin nebo lidí z Verchovyny) již získal několik mezinárodních ocenění. Chvíli jsme si povykládali, ale brzy se rozloučili s ním i s Jurajem Rusnákem a těšili se na zítřejší hlavní program – návštěvu v Gymnáziu č. 14.

V pondělí jsme byli domluveni s panem Eduardem na 10. hodinu ve škole, Tereza navíc předtím telefonicky domluvila setkání s paní Navrockou tamtéž. Paní Navrocká je historičkou a expertkou na romskou kulturu na Zakarpatí, navíc ve škole rovněž učila. Podle slov romisty Alexandra M. z prešovské univerzity toho o škole ví nejvíc. V deset hodin nás u vchodu čekala malá delegace učitelů a učitelek i s paní Navrockou a společně jsme se vydali k paní ředitelce. Předali jsme jí dárky z brněnského Muzea romské kultury – časopisy, cédéčka, pastelky a také sladkosti pro děti i učitelský sbor. Paní ředitelka nám ochotně o historii i současnosti školy povykládala, provedla všemi učebnami (mají nyní devět tříd) a seznámila nás s několika přítomnými kolegy a kolegyněmi. Většina z nich však v jedenáct hodin psala celostátní diktát – u příležitosti Dne ukrajinského jazyka. Učitelé, kteří diktát nepsali nám ještě ukázali zahradu školy, kde by rádi dětem nechali postavit malou tělocvičnu. Ta a elektrický syntetizátor pro výuku hudební výchovy jsou jejich dalšími cíli pro blízkou budoucnost. Dosavadní sponzoři z USA a Rakouska pomohli již zásadním způsobem s vnitřním zařízením, takže například každá třída je vybavena promítacím přístrojem – beamerem. Romské děti jsou všeobecně známy láskou k pohybu i hudbě, zdejší děti to potvrzují. Chlapci mají dokonce i fotbalový tým, trénovat však mohou jen pod širým nebem – na okolních hřištích nebo loukách. Dozvěděli jsme se, že je ve škole registrováno 230 dětí z bližšího i vzdálenějšího okolí, ale pravidelně se výuky zúčastňuje dětí méně, podobně jako za první republiky, kdy však bylo dětí podstatně méně. To je dnes dané tím, že je škola segregovaná a děti sem převážně dojíždějí z jiných částí Užhorodu, což sebou přináší výzvy a problémy.

Paní Navrocká s učitelem maďarštiny panem Antoněnkem, polyglotem a překladatelem z estonštiny, nás zavedli na protější svah, kde se nachází starý a zpustlý hřbitov. Mezi rozbitými hroby a náhrobky Romů, Maďarů, Čechů a Poláků nám vyprávěli o historii romské osady Šachta, která musela být v období Rakouska-Uherska, stejně jako blízké židovské osídlení, postavena dva kilometry od města. Paní Navrocká potvrdila svoje ohromné znalosti ze života v osadě před druhou světovou válkou, tehdy podstatně větší než dnes, a líčila nám příběhy ze života učitelů i žáků. A když jsme se vrátili ke škole pro pana Eduarda a rozloučit se s paní ředitelkou, potkali jsme vracející se obyvatelé osady z práce ve městě. Ti se na paní Navrockou vrhli, aby ji vyobjímali, neboť ji už dlouho neviděli. Radostným zjištěním pro nás oba bylo vnímat, že tak jako před sto lety, i dnes je škola velkým přínosem pro život celé romské komunity, ale zároveň jsme pocítili smutek z toho, že zatímco zde v minulosti fungovalo několik hudebních kapel, dnes se zájem o hudební řeholi ztrácí. To je navíc dané ekonomickou situací, kdy děti vidí, že ani ti nejlepší hudebníci, jakým je třeba saxofonista Eduard Pap, si v současnosti mnoho nevydělají.

Doma u pana Eduarda nás kromě jeho manželky Zinajdy přivítala i jeho maminka, která pro nás uvařila holubce, asi ty nejlepší, jaké jsem kdy jedl. Melisska za ty dva měsíce, co jsem ji neviděl, hodně vyrostla, termín její operace se proto blíží. Je jí půl roku a s naší podporou budou její rodiče moci brzy dohodnout operační termín. Pan Eduard nám zahrál na saxofon dvě melodie - jednu veselou – svatební a jednu smuteční. Společně doufáme, že po operaci Melissky přibudou ty veselé! S paní Navrockou jsme dále probírali historii školy a romské hudby a kultury v Užhorodě a na Zakarpatí vůbec. Nakonec nám pan Eduard ukázal vyznamenání svého dědečka, jež obdržel od ukrajinského prezidenta L. Kučmy a pustil film na mobilním telefonu, věnovaný jeho rodině - dynastii hudebníků. Rozloučili jsme se s nadějí na setkání v lepších časech a na spolupráci nejen na osobní ale i na mezinárodní úrovni. Přijde mi, že v České republice je tato jedinečná škola buď neznámá nebo nedoceňována. A když příští rok oslaví 100 roků od svého vzniku, mohlo či mělo by se to změnit!

Paní Navrocká nás pak ještě pozvala do kavárny na nábřeží Uže, nedaleko Masarykovy jubilejní školy, kde jsme ještě zaníceně diskutovali o minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Tereza se rozhodla co nejrychleji zpracovat své bohaté poznámky k informacím z dnešního dopoledne do cestovní zprávy, tak jsem ji odvezl na druhý konec města do našeho hotýlku. Sám jsem se vydal domů k Bohuslavským, kde mi Roman domluvil schůzku s jeho rodiči. Také toto setkání bylo srdečné a upřímné, podobně jako paní Navrocká mi i oni nabídli ubytování pro další cesty. Na večeři jsme se pak s Terezou vydali do sportovního baru Labda, kam před válkou s oblibou chodívali Danylo, Roman a jejich tým amerického fotbalu, jakož i jiní sportovci.

Jelikož bylo pondělí velmi intenzivní, první termín jsme v úterý měli teprve o půl jedné „u Masaryka“, když jsme si předtím spolu i individuálně prohlédli některá místa a zakoupili květiny. Byl 28. říjen a Společnost TGM spolu se slovenským konzulem, místním oblastním politikem, zástupci Společnosti přátel Podkarpatské Rusi z Brna a asi 30 dalšími jednotlivci položili květy a uctili památku vzniku Československa a jejich zakladatele - u pomníku Masaryka i Štefánika. Jeho bysta je asi sto metrů odtud na opačném konci parku. Jádro této společnosti pak pokračovalo odkrýt pamětní desku Miroslavu Tyršovi, zakladateli Sokola do Velkého Berezného, ale pro nás dva byla hlavním cílem osada v Radvance.

Podobně jako já v srpnu 2024, jsme začali na kopci nad Radvankou a přes všeobecné přípravy na svátek Všech svatých na křesťanských hrobech jsme se dostali k opuštěné židovské části na samém vrcholu. Nedaleko od nich nám přítomná paní, která s vnučkou upravovala jeden z hrobů, vysvětlila situaci se zde pohřbenými romskými barony. Nato jsme se vydali do osady. Vzal jsem sebou fotografie, které jsem vloni pořídil a sladkosti pro děti. Když jsem se ptal skupinky dětí i dospělých na barona Robiho, pro něhož jsme také něco měli, dozvěděli jsme se, že pracuje někde jinde. V jeho domě, který mezitím pěkně přestavěli, nám jeho žena a dcera poděkovali, ale místo, kde pan Robert pracuje jsme nezjistili. Když jsme pokračovali do jiné části osady, potkali jsme mladého muže Dymu, který věděl, kde se Robi nachází a zavedl nás k němu. Evidentně tam pomáhal na jiné stavbě. Jelikož bylo naše tehdejší první setkání velmi letmé, on si mě nepamatoval, ale když jsme mu řekli, koho reprezentujeme, s důvěrou nás vzal do jednoho z nedokončených domů, kde bydlela mladá žena a několik dětí. Tak jako děti hned na začátku osady, byly i tyto velmi vděčné a děkovaly jedno přes druhé. O bonbony se nepraly, trpělivě čekaly, až jim je jejich starší sestra nebo sestřenice rozdá. I tady jsme se srdečně rozloučili a vydali se vstříc poslednímu nečekanému dobrodružství tohoto dne – napříč osadou podél staré železniční trati k jezeru ve starém žulovém lomu.

Tam jsme narazili na mladého Ukrajince hovořícího dobrou češtinou, neboť v České republice někdy pracoval. Měl s sebou přátele – pár z Donbasu, a také on se chtěl pochlubit přírodními krásami u jezera. Na jednom konci, kudy vedla vlečka, se nachází zdánlivě nefunkční továrna, na druhém je rozestavěné sídliště rodinných domků. Na jedné straně jezera se rozprostírá divoká příroda – pod strmým kopcem s hřbitovem na druhé straně, naproti přes jezero je vidět částečně vyhořelá restaurace-bar Oasic. Když jsme se chtěli vrátit k trati, po níž jsme sem přišli, uslyšeli jsme hluk rozjetého vlaku a zahlédli jsme jeho vagony. Když vlak najednou zastavil, bylo jasné, že tato přístupová cesta je zablokována. Věděl jsem, že se Tereza zabývá horolezectvím a v Tatrách zdolala již mnoho vrcholků, takže se zdálo, že bude nejlepším řešením se vydat po malé stezičce asi patnáct metrů nad jezerem a podle slov muže s nímž jsme před chvílí hovořili, tam mohli použít úzkou stezku, abychom se dostali k sídlišti a kopec s hřbitovem nad námi obešli až k zaparkovanému autu u vchodu na hřbitov. Prodírali jsme se křovím, trny se nám zapichovaly do rukou, díky botám s dobrým profilem jsme do jezera nespadli, i když já jsem si tím občas nebyl vůbec jistý. Otočit a vrátit se však také nebylo možné, jediná cesta vedla VPŘED! Asi po půl hodině jsme dorazili k autu a vydali se k poslední stanici toho dne i naší cesty – Horyanské rotundě.

Do této proslulé rotundy mě přivedla Diana o Velikonocích 2023 na páteční obřad Plaštenice. Nyní byla rotunda také otevřená a hostila skupinu teenagerů s učitelkou, která jim podávala výklad. My jsme si tak mohli prohlédnout jedinečné fresky v původní části rotundy, ale záhadu jejího původu se nám odhalit nepodařilo. Přesto patří tato stále funkční rotunda k nejstarším církevním památkám Ukrajiny. Přitom je právě krásné to, že pořád zůstávají nějaká tajemství a nerozluštěné záhady! Než jsme se vydali ve středu ráno zpátky domů, ještě se s námi přijela rozloučit Diana a popřát nám šťastnou cestu.

Z většiny našich rozhovorů v těchto třech bohatě naplněných dnech bylo zjevné, že se situace v Užhorodu velmi rychle a intenzivně mění. Pro skeptické rodáky a starousedlíky je to změna spíše špatným směrem. Atmosféru tradičně-provinční metropole částečně nahrazují zvyky a tradice mnoha desetitisíců uprchlíků před válkou z Donbasu nebo východu Ukrajiny, kteří mluví rusky nebo suržikem. Staví se tu nové budovy a obchody, ubývá veřejné zeleně. A ceny bydlení nebo potravin rostou narozdíl od příjmů většiny obyvatel. I když pořád nikdo neví, kdy a jak válka skončí, lze očekávat mnoho problémů spojených se začleňováním přeživších vojáků do civilního života. Jejich fyzická a psychická zranění je mohou provázet až do smrti a silně narušit jejich rodinný nebo společenský život. 

Romové také bojují v různých složkách ukrajinské armády, jen z Gymnázia č. 14 doposud položili životy při obraně své země tři absolventi školy. Myslím tedy, že ještě stále platí památná slova Juraje Rusnáka z našeho prvního setkání před třemi lety: "Na Zakarpatí je minimálně devět různých etnik, ale dnes jsme všichni Ukrajinci". Je jistě mnoho dalších problémů, se kterým se obyvatelé Užhorodu, Zakarpatí a Ukrajiny budou muset vypořádat, a rasismus je jenom jeden z nich. Ale je zřejmé že tak, jako Ukrajinci bojovali a bojují proti obrovské přesile doposud, nevzdají se ani v příštích letech. Celý náš svět, jak jsme ho znali, přestává existovat, budeme se muset víc učit jeden od druhého, spolupracovat a hledat, nacházet a uskutečňovat to nejlepší v nás samých, abychom se naší budoucnosti nemuseli bát!

(Pracovní verze - 4.11. 2025)