Cesta životem s hranicemi i bez hranic
Protože se dnes nedá přesně určit, kdo, kde a kdy hranice vymyslel a vytvořil, musíme se smířit s konstatováním, že existují už od nepaměti. Takže se také vždy najdou lidé, kteří hned přispěchají s tvrzením, že to tak už navždycky zůstane. Je vůbec možný svět bez hranic nebo jsou ztvárněním našich omezení, kterými sice ohraničujeme sami sebe, ale zároveň nám poskytují jakýsi pocit bezpečí „v tom sice malém, ale zato našem světě“? Jelikož žijeme v době, kdy svoboda slova a názoru chrání před upálením na hranici, dovolím si tentokrát věnovat tomuto fenoménu hranic následující řádky.
Existují totiž jisté hranice, jež mají smysl. Jako třeba oddělení dobra od zla, které spolu nemohou trvale koexistovat, nebo vytyčení hranic při výchově dětí a mládeže. Děti se učí rozeznávat pravdu od lži a rozhodovat se mezi sobectvím a altruismem, a také rozpoznávat co je a co není radost a štěstí. Nejen momentálně, ale vůbec. Učí se poznávat samy sebe a připravují se na život, ve kterém pak třeba jako umělci, sportovci nebo vědci budou posouvat hranice lidských možností. Člověku je totiž dáno do vínku vždy zdolávat mety a stanovovat si vzdálenější a vyšší cíle. Dnes se hranice v mnoha oborech opět stírají, jiné nám dokonce pomáhají k tomu, abychom si uvědomovali odkud a kam se chceme dostat. Slyšeli jste někdy o vynálezcích a objevitelích, kteří jsou spokojeni s daným statusem quo? Tuto část tedy můžeme uzavřít tvrzením: děti se potřebují naučit akceptovat určitá omezení v mládí, aby je mohli později, již jako zralí lidé, překonávat.
Jenže jsou tu i další hranice, mezi lidmi všech generací, národů či dokonce vyznání. Státní hranice mohou symbolizovat jakousi národní hrdost, jako je tomu mezi sousedními státy nejen mimo Evropu. Někdy to však připomíná malicherné sousedy, pyšnící se ještě mohutnějším a vyšším plotem, než mají ti druzí. Nebudu se rozepisovat o tragické demilitarizované zóně podél 38. rovnoběžky na korejském poloostrově či o bývalé železné oponě v srdci Evropy. Na rozdíl od Koreje čas oponou trhnul a evropské regiony vzniklé podél této další umělé hranice jsou šancí pro větší respekt a sblížení mužů a žen, kteří se pomalu učí nerozlišovat lidi na „ty naše“ a „ty ostatní“. Rád bych se však také podělil o některé zážitky z několika překonávání hranic na mých dávných i nedávných cestách východní a jihovýchodní Evropou.
Hranice č. 1: Bulharsko-Řecko, Řecko-Turecko, Turecko-Bulharsko. Zajímavá bilance dvou nocí a jednoho celého dne v jednom z nejparadoxnějších regionů Evropy. Letmá návštěva Gallipoli / Gelibolu - světového kulturního dědictví a památníku jedné z největších bitev 1. světové války. Za tento krátký čas se v mém pasu objevilo 12 razítek, byl jsem pohraničníky dvakrát zadržen a vyšetřován a dvakrát mně byl vstup do sousední země zapovězen. Dozvuky oficiálně skončené diktatury a staletých nepřátelství, panoptikum balkánské úřední moci na konci 20. století. Zažil jsem zde tehdy však také to, že zázraky se dějí!
Hranice č. 2: Letiště Tirana – Rinas. Plánovaný desetidenní projekt v rámci Dekády kultury míru vyhlášené OSN - ve městě Vlora, tehdy brány organizovaného zločinu do Itálie a západní Evropy. Přílet bez víza, ubytování v cele předběžného zadržení, nevydařené úsilí vyhostit mě ze země. Tenká hranice mezi korupcí a zákonem, touhou po svobodě a anarchií, splněné přání porozumět albánským dějinám. Úžasný projekt a nezapomenutelný pobyt v Zemi orlů.
Hranice č. 3: Slovensko-Ukrajina: Nezdařený pokus ukrajinské finanční policie vymámit vysoké clo za každý kilogram dětského oblečení, bot a hraček, určených pro dětské útulky a krizové centrum mládeže. Po rozhodnutí všechno vyložit před kanceláří v Solomonovu, jsme byli omilostněni a mohli jsme bez problémů a s kompletním nákladem pokračovat směrem na Mukačevo. Čekala nás fascinující setkání na bývalé Podkarpatské Rusi, v dalekém Kyjevě a ještě vzdálenějším Charkově.
Hranice č. 4: Maďarsko-Rumunsko: Vzpomínky pro pamětníky. Rumunští pohraničníci se samopaly vždy kontrolovali mezinárodní vlaky, klasická několikahodinová čekání. Napjatý vztah dvou soudružských zemí. Zároveň si policejní hodnostáři tehdy i později zkoušeli přivydělat vybíráním „ekologického mýta“, „tranzitních daní“ a tak všelijak podobně. Přesto byla každá cesta do Rumunska za Ceaucesca i po něm něčím jedinečným a neopakovatelným.
Jugoslávie bez hranic: Rok před sametovou revolucí a tři roky před válkou. Mnoho let čekání na devizový příslib, ale nakonec deset dní úplné svobody. Prázdninová cesta vlakem, stopem, autobusem, lodí a hlavně pěšky. Deset dní toho nejlepšího z dnes už neexistující Jugoslávie: Zagreb - Plitvická jezera – vodopády na řece Krka – Split – Makarska a pohoří Biokovo – Korčula – Mljet – Dubrovnik – Medjugorje – Mostar – Sarajevo – Bělehrad... Bývala to zřejmě ta nejkrásnější evropská země, obdarovaná snad vším vskutku požehnaně. Když jsem se tím směrem po čase znovu vydal, objevil jsem další úchvatná místa například ve Slovinsku, ale také smutek z rozdělení a tragičnost hranic tam, kde dříve žádné nebyly.
Třebaže mají tyto historky „zpoza hranic všedních dní“ převážně osobní význam, obecným ponaučením zůstavá, že za všemožnými bariérami stojí vždy lidé, žádné přirozené hranice neexistují! Člověk má proto schopnost a povinnost odstranit hranice ze svojí mysli, svého srdce a následně i ze svého okolí. A vytvořit tak svět neomezené moudrosti, nekonečné krásy, neohraničeného dobra a bezmezné lásky. Až se jednou uzdravíme z dětských nemocí a dospějeme v opravdové lidi, tak se nám to podaří!
