Když jsem se probudil, ohýnek už nesvítil a nehřál a nade mnou se skláněl malý princ. „Vstávej, spal jsi už hodně dlouho. Ještě ti musím povyprávět o jedné planetě. Je překrásná avšak tak jiná, že se až stydím o ní mluvit, ale... musím. Poslouchej dobře, příteli. Je větší než ty ostatní a žijí na ní tři vladaři: Car, Král a Císař. Nejsou vůbec urozeného původu, každý se ve svém hradě a zemi dostal k moci palácovým převratem a všichni na mě křičeli, když jsem se s nimi postupně setkal.“ Zatřásl jsem se zimou a také malý princ se trošku chvěl, když pokračoval.
„Nejprve se tvářili, že by mi mohli pomoci starat se o
moji planetku, ale brzy se začali holedbat, jakou mají moc, a že je proto musím
brát smrtelně vážně. I když se snažili dělat dobrý dojem, poznal jsem, že jsou
zlí a krutí. Car byl vládcem té největší a nejsilnější země.“ „Mohl bych klidně
zničit všechny planety, asteroidy a země, které se mi nepodřídí a tu tvoji taky“,
lstivě se šklebil. „Chci tu tvoji červenou růži, ta se mi líbí, dej mi ji a budeš
mít klid!“
Císař zase poukazoval na to, že má nejvíc poddaných. „Všechny je
sleduji a nedovolím jim se mnou nesouhlasit,“ pošeptal mi. „Proto všichni se
mnou souhlasí a milují mě nebo ze mě mají
strach, a jsem tedy nejmocnější ze všech vládců! A trvám na tom, aby ses mi
klaněl i ty!“
Král sice nebyl dlouho králem, ale vytahoval se ze všech
nejvíc: „Mohu si cokoliv
koupit, budu-li chtít, protože jsem nejbohatším. Koupím si i tvoje tři sopky,
protože je ještě nemám! Kdo ví, jaké cennosti se ukrývají v jejich
kráterech!“
Bylo smutné malého prince poslouchat a vidět, jak se
trápí, a proto jsem jenom hlesl: „A proč jsi mi to už neřekl dřív?“ „Protože jsem
nevěděl, jestli bys mi rozuměl, a taky ... taky jsi mě neposlouchal“, odvětil
už třesoucím se hlasem. „A víš, co?“, malý princ se
osmělil, když uviděl můj probouzející se zájem. „To ještě není všechno. Je
to ještě mnohem horší“, pokračoval překotně. „Ti tři vládci se mezi
sebou dohodli, že si rozdělí všechny země, asteroidy a planetky, ke kterým se
dostanou. I tu moji - na tři díly. Už poslali zeměměřiče s nejmodernějšími
přístroji, aby ty díly proměřili, ale oni si navzájem stejně moc nedůvěřují a zatím
se dohadují, kdo dostane víc a stane se Vládcem všech vládců... Myslím si, že
když se jim v tom nezabrání, nakonec se do sebe pustí a všechno zničí!“
Uvědomil jsem si, že je všude kolem hluboká tma a nikde
ani hvězdička. I když byl malý princ smutnější než kdykoliv dřív, přišel mi
silný a statečný. Jeho největší starost teď patřila hlavně těm vládcům, protože
věděl, že ani kdyby si všechno mezi sebou rozdělili, nebudou spokojenější a
šťastnější, protože se jich všichni jejich poddaní bojí a nikdo je nemá doopravdy
rád. A navíc se prý oni bojí jeden druhého. Vzpomněl jsem si na toho starého
krále z prvního asteroidu, o němž mi kdysi vyprávěl, ale to byl takový
dědeček, žádný tyran. Co jsou tihle asi zač, pomyslel jsem si ještě stále
trochu rozespale.
Když se pak malý princ odmlčel, chtěl jsem ho trochu
upokojit: „Víš, co?
Zůstaň tady se mnou. Je tady spousta sopek, květin, lišek i jiných rostlin a
zvířat. Jistě si nějaké ochočíš a zamiluješ. A je tady celkem klid“. „Ne, není,
příteli! Spal jsi opravdu dlouho, ale teď to už musíš konečně vědět!“
V tu chvíli zablikalo jakési světélko a já jsem
uviděl elektrického úhoře, který elegantně proplul kolem vraku mého letadla.
Spatřil jsem jakoby ve snu tvář malého prince, jeho plachý úsměv a přitákání. „Sestřelili tě krátce
poté, co jsi odstartoval z letiště Poretta na Korsice. Ta válka už sice
skončila a tvoje země v ní vyhrála, ale je tu nová Velká válka a vůbec
není jisté, jak se bude vyvíjet a kdo v ní zvítězí“.
Krve by se ve mně nedořezal, zatočila se mi hlava a
udělalo mdlo. Malý princ mě objal. „Teď už víš skoro všechno, ale musíš
vědět ještě jednu věc. Ta planeta, o které jsem ti začal vyprávět... je...
tvoje planeta. Nová válka začala krátce po té minulé, ale změnily se zbraně a
technika. Taková letadla jako bylo tady to tvoje, se už nepoužívají a jsou už
jenom v muzeích. Na jedné straně jsou Vládci, jejich poddaní a poskoci. Vím,
že už nechali umřít mnoho lidí, zvířat i rostlin. Na té druhé jsou lidé nepoddajní
jako jsi ty a ... já budu stále s tebou, jako jsem i s mojí růží a
beránkem. A až to skončí, začnu pěstovat slunečnice. Jsou krásné a připomínají
mi hvězdy, které jsem vídal na svých cestách. Ale nejdřív – nejdřív musíme
zvítězit!“, pronesl s planoucíma očima malý princ.
Najednou jsem to pochopil. I to, že jsme se oba – já i malý princ – změnili. Malý princ nějak dozrál, zmoudřel. Je chlapcem, ale také už není. Zjevně zažil mnoho bolesti. „Nejsme sami, že ne? Kde jsou ti ostatní – svobodní a stateční, jak jsi to řekl - nepoddajní?“, hlesl jsem. „Určitě se s nimi brzy setkáme, ale nejdřív musíš ještě pochopit to nejhlavnější. Ty jsi ve mně a já jsem v tobě“, rozhodně a přesvědčivě vyslovil malý princ. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem přesně pochopil, co má na mysli, ale znělo to jako příslib naděje pro nás i ostatní. „Jsi ve mně a já v tobě“, zopakoval jsem, abych si to zapamatoval.
