Po starých i nových silnicích a cestách aneb Až do Jasini

 Motto: Od Jasini do Aše republika je naše! (Slogan z první republiky Československé)

Na svoji šestou cestu od začátku plné ruské invaze jsem využil čtyři dny volna na přelomu dubna a května a přes Maďarsko a s krátkou zastávkou u památníku na Krasnom poli u Chustu se vydal až na samou severovýchodní hranici Zakarpatí – do Jasini. Jasiňa byla posledním vlakovým nádražím v první republice Československé a vlaky z Prahy sem vedla v letech 1932-1939 pravidelná linka dvakrát denně. Ještě než jsem se zde ubytoval, navštívil jsem dva funkční hřbitovy s dřevěnými kostelíky. Na tom novějším - u silnice směrem na Jabluneckyj průsmyk - se nacházejí hroby padlých vojáků proti ruským okupantům, na tom starším – v dolní části vesnice za řekou Černou Tisou – právě tři muži betonovali nový náhrobek. Chvíli jsem s nimi hovořil, ale protože se už začalo stmívat, rozhodl jsem se najít ubytování, které jsem si zarezervoval již z Rakouska.

Na druhý den jsem si krátce prohlédl místní trh s drůbeží, oděvy, čistícími prostředky, záclonami a vším, co místní lidé mohou potřebovat a vydal se k vlakovému nádraží hledat a najít nějaké české stopy. Když jsem se na ně ptal tamních mužů včetně výpravčího, bez váhání zavolali mladšího muže, který se jmenoval Jura a očividně se v historii nádraží vyznal. A protože měl Jura chvíli čas, pozval mě k sobě do nedalekého domu. Ten byl původně postaven jeho dědečkem za první republiky, Jura ho láskyplně zrestauroval a přestavěl na malý hotýlek nazvaný Spadok českoho majstra, kde také hodlá vytvořit muzeum věnované československému období Jasini a památce svého dědečka. S hrdostí mi ukázal jeho knížky, dokumenty, plány, fotografie a také prastaré jízdní kolo Eska. Než jsme se vroucně rozloučili (Jura vyjádřil, že mě k němu poslal Bůh!), zmínil jsem moji touhu sem přijet koncem srpna i s kamarádem Milošem a Jura se okamžitě nabídl jako náš průvodce na nedaleký vrchol nejvyšší hory Ukrajiny – Hoverly! Rozloučili jsme se nadšeni touto perspektivou a já jsem již tušil, že Jurovi přispěji něčím zajímavým do jeho minimuzea…

Pokračoval jsem údolím Černé Tisy, zastavil se na oběd v kolibě při Geografickém centru Evropy 

v Kruhľom a prohlédl si tamní výstavku. Pak jsem cestou do Rachiva, huculského centra oblasti, zastavil babusje Ljudmile, jejíž dcera si vzala Brňáka a pracuje na hlavní brněnské poště. V Rachivě žije její sestra, poslední příbuzná v Ukrajině. Za Rachivem jsem zase vzal další babičku i s malým vnučkem Teodorem do Velykoho Byčkiva. Teo za ní přijel z Kyjiva poté, co jejich sousední dům zničila ruská raketa nebo dron (to už si přesně nepamatuji) a Teo dokonce hovořil pro televizi. Po tomto víkendu se měl ale zase vrátit. Uvědomil jsem si, že tento čtyřletý chlapeček a jeho vrstevníci znají jenom válku a nemají žádné mírové vzpomínky. I když na Zakarpatí žádné rakety vyslány nebyly, snad v každé i té nejmenší vesničce vlají žlutomodré prapory nad hroby padlých rodáků.

Pokračoval jsem podél turistického centra tamní oblasti Solotvyna, proslulého solnými jezery i doly a nestačil se divit pohledem na vily-zámky v Bílé Cerkvě. Nechtěl jsem se ale zastavovat a řešit původ tajemství bohatství tamních domorodců, neboť jsem měl namířeno do dvou vesniček v údolí řeky Teresvy – Usť Čorny čili Königsfeldu a Nimecké Mokré dříve známé jako Komsomolsk a ještě dříve Deutsch Mogger. Věděl jsem, že silnice k těmto vesničkám, založenými v 18. století za panování Marie Terezie hornorakouskými dřevorubci a jejich rodinami, jsou ve velmi špatném stavu, ale netušil jsem, zdali si budu moci troufnout se po ní vydat naší oktávkou. Pro jistotu jsem se zeptal vedle stojícího pána s renaultem, který mě ujistil, že tudy často jezdí. Ale asi po dvou kilometrech, ještě v Teresvě, jsem se kvůli obrovským dírám na silnici vrátil. Myslel jsem totiž na cestu nazpět, kdy jsem nechtěl riskovat jakékoliv poškození. Auto jsem zaparkoval na kraji silnice a jal se stopovat. Asi po čtvrthodině mi zastavil mladík s dodávkou rumunského nábytku, který mě vzal do příští vesnice. To už jsem si byl jist, že mé rozhodnutí stopovat bylo správné. Jenže jsem měl před sebou asi čtyřicet kilometrů a auta, která mi zastavila, jela jenom kousek, nebo se chystala odbočit z hlavní cesty. Naštěstí, po další čtvrthodině mi zastavila maršrutka a řidič, třebaže měl také namířeno jinam, se nechal na návrh jedné z žen, které převážel, přesvědčit za padesát eur, aby mě vzal až na konečnou – do Nimecke Mokry.

                                        

Tam jsme dorazily po téměř dvou hodinách houpavě-klouzavým pohybem vpřed „jako na lodi“ tím nejkrásnějším údolím, jaké jsem doposud na Zakarpatí viděl. Přední sklo bylo sice značně popraskané, ale zaznamenal jsem, že přes značně problematickou silnici a nelehkou ekonomickou situaci, v údolí žije mnoho lidí a ještě více dětí, a život zde plyne, skoro jako by se nic nedělo. Netušil jsem sice, kde nějací německy hovořící starousedlíci bydlí, ale bylo mi jasné, že se doptám. Nejprve jsme projeli Usť-Čornou čili Königsfeldem a zahlédl jsem kavárnu Edelvajz jakož i koloniál Bad Išl, ale chtěl jsem nejprve dojet na konečnou a pak se vrátit. V Nimecké Mokré jsem se zeptal na místní „Šváby“ a mladý muž zaběhl do hospody pro Toniho – Antona Zepenzauera, 66 letého vdovce a posledního ze čtyř bratří. Bez rozmýšlení mě pozval k sobě domů na kávu a vyprávěl o historii obce i své rodiny. V 18. století vyslala Marie Terezie několik rodin dřevorubců z Horního Rakouska do prakticky neobydlené oblasti na samém východě jejího impéria. Pracovití Rakušané káceli lesy (opracované klády splavovali voraři), postavili vesnice, kostely a zachovávali svoji víru, tradice i jazykové nářečí, třebaže se ženili a vdávali i s Rusíny nebo Maďary. Po druhé světové válce a začlenění do Sovětského svazu byli jako Němci odvlečeni do gulagů na Sibiři, ale někteří se po letech vrátili nazpět. Geografická odlehlost spolu s rozpadem komunistického systému však přinesly vysokou nezaměstnanost a mnoho mladých lidí odtud odešlo. Se vznikem samostatné Ukrajiny se mnozí místní německy hovořící občané vydali do Německa nebo Rakouska ale také za prací do České republiky nebo Maďarska, takže Toni je jedním z posledních německy hovořících mohykánů. Po smrti své ženy (byla Ukrajinka) před dvaceti lety se už neoženil, žije sám, ale jeho dům i malé hospodářství jsou nesmírně upravené a čisté. Byl moc rád, že si mohl se mnou německy popovídat. Řekl jsem mu o svých plánech navštívit v létě Koločavu a přejít poloninu Krásnou do Nimecké Mokré, a on mě pozval, neboť má volný pokoj. Jelikož jsem slíbil mému řidiči, že se tam zdržím nejdéle půl hodiny, ještě jsem se stačil rychle seznámit s jeho vnučkou Annou, která už německy nemluví, a s těmito milými lidmi se rozloučil. V Usť-Čorne jsem ještě stihl pozdravit Šaniho – Alexandra, vedoucího malého koloniálu Bad Išl a se svým řidičem Vasylem se vydal k oktávce, která se mě už nemohla dočkat stejně jako já jí.

Další ubytování jsem zajištěné neměl, ale věděl jsem, že to bude v Chustu. Cestou jsem znovu absolvoval několik checkpointů, vojáci mně buď přáli ščastlyvoj dorohy anebo hezkou češtinou šťastnou cestu. V Chustu jsem se ubytoval v hotelu nedaleko zříceniny hradu a ještě než jsem se vydal na vrchol kopce, kde kdysi hrdý hrad stál, než vyhořel, jsem projel nejmilejším checkpointem, jaký si dovedete představit. Podél silnice před jedním z domů stálo pět děvčat mezi deseti a třinácti lety a sbíralo peníze pro ZSU. Velmi rád jsem jim odevzdal několik bankovek a vyfotografoval je. Nevím, jestli někteří jejich otcové slouží v ukrajinské armádě, ale jejich snaha mě také dojala. K zřícenině hradu jsem dorazil těsně před západem slunce a dlouho zde přemýšlel nad budoucností Ukrajiny.

Další den jsem se naopak rozhodl vydat do minulosti. Ze tří možností jsem si vybral návštěvu Velykoho Rakovce – místa, které jsem navšívil v roce 2002 cestou do Kyjiva. Tehdy jsme vezli nějaké oblečení, hračky a boty rodině, která na okraji městečka bydlela. Dobře si pamatuji jejich dědečka, který slavil 70. narozeniny a hodiny čekal na hosty u prostřeného stolu, prababičku, která byla upoutaná na lůžko, ale pořád se zajímala o okolní svět. A na dva malé kloučky, kteří spali v jedné posteli hlavami proti sobě a na školáky – chlapce a dívku, které jsem přes stráně doprovodil druhého dne ke škole. Třebaže jsem Velykyj Rakovec projel i prošel křížemkrážem, a hovořil s několka místními, dům nad městečkem jsem nenašel, neboť se toho mezitím tolik změnilo. Školu uprostřed lesíka jsem objevil, rozrostla se téměř o polovinu. Na mezičasem uzamčený židovský hřbitov jsem se také zásluhou místních chlapů a s pomocí žebříku dostal, ale osud rodiny, kde jsme tehdy přespali, se mi nepodařilo vypátrat. Jejich otec tehdy pracoval v České republice a byl známý mojí známé. Žije, bojuje, byl zraněn anebo padl na frontě? Děti již budou ženaté či vdané, možná také pracují v Česku. Anebo chlapci narukovali? Nevím, jestli se to někdy dozvím, ale určitě na ně nezapomenu.

Projížděl jsem venkovskými silnicemi nikoliv nepodobnými těm včerejším směrem na Iršavu, abych se dostal brzy odpoledne k Dianině rodině, avšak cestou jsem musel zastavit u porážky před jedním z domků na okraji vesnice Bilky. Tady jsem se seznámil s 67 letým učitelem fyziky ve výslužbě Ivanem Ivanovičem. I když právě tvrdě pracoval, udělal si přestávku a rád si se mnou povykládal o mých cestách a o současné situaci v Ukrajině a v Evropě.

S Dianou jsem byl domluvený na setkání s panem Latkem, předsedou užhorodského spolku TGM – u sochy prvního československého presidenta, kam jsme se po vynikajícím obědě a srdečném pozdravení s jejími třemi Mychajly (tchánem, manželem a synem) s Dianou vydali. Po krátkém a milém rozhovoru s panem Latkem jsme s Dianou zajeli na Kalvárii, kde jsme se poklonili padlým hrdinům, a také jsme se setkali s rodinou Dianiny dcery Elvírky.

Jedním z míst, jež jsem doposud v Užhorodu neznal, byl park Bozdoš, rozprostírající se podél jižního břehu řeky Už. V uplynulých desetiletích se stal oblíbeným místem odpočinku Užhoroďanů bez rozdílu věku, jakož i uprchlíků a lidí vysídlených z Donbasu. Přes množství atrakcí to není obdoba Disneylandu, místy divoká příroda však trošku připomíná Prátr, kde si každý může najít svoje. Cestou domů mě Diana ještě představila svému tatínkovi, který žije také v Korytňanech a vydali se domů, kde se chystala velká Akce. Didus Mychajlo ji nazval pálením Čorta, a koho tím myslel, nemusím jistě zdůrazňovat. Byl to třetí a poslední večer této cesty, a znovu jsem si uvědomil, jak je každá chvilka zde vzácná a jedinečná. A tato rodina mě přijala jako svého cimbora (z maďarštiny: kamaráda) do svého srdce. Po výborné snídani a tradiční celostátní televizní minutě ticha v devět hodin jsem se rozjel k hranici v Čopu, kde jsem jsem strávil čtyři hodiny, ale to je zase jiná historie.

Silnice a cesty, které procházejí Zakarpatím jsou jako šrámy, jizvy a otevřené rány. Kdy a jestli se vůbec zacelí, v tuto chvíli nikdo neví. Stejně jako to, jak se bude vyvíjet ta strašná Válka.

                                                        (Pracovní verze, červenec 2025)

 

 

Poslední planeta

 Když jsem se probudil, ohýnek už nesvítil a nehřál a nade mnou se skláněl malý princ. „Vstávej, spal jsi už hodně dlouho. Ještě ti musím povyprávět o jedné planetě. Je překrásná avšak tak jiná, že se až stydím o ní mluvit, ale... musím. Poslouchej dobře, příteli. Je větší než ty ostatní a žijí na ní tři vladaři: Car, Král a Císař. Nejsou vůbec urozeného původu, každý se ve svém hradě a zemi dostal k moci palácovým převratem a všichni na mě křičeli, když jsem se s nimi postupně setkal.“ Zatřásl jsem se zimou a také malý princ se trošku chvěl, když pokračoval.

„Nejprve se tvářili, že by mi mohli pomoci starat se o moji planetku, ale brzy se začali holedbat, jakou mají moc, a že je proto musím brát smrtelně vážně. I když se snažili dělat dobrý dojem, poznal jsem, že jsou zlí a krutí. Car byl vládcem té největší a nejsilnější země.“ „Mohl bych klidně zničit všechny planety, asteroidy a země, které se mi nepodřídí a tu tvoji taky“, lstivě se šklebil. „Chci tu tvoji červenou růži, ta se mi líbí, dej mi ji a budeš mít klid!“

Císař zase poukazoval na to, že má nejvíc poddaných. „Všechny je sleduji a nedovolím jim se mnou nesouhlasit,“ pošeptal mi. „Proto všichni se mnou souhlasí  a milují mě nebo ze mě mají strach, a jsem tedy nejmocnější ze všech vládců! A trvám na tom, aby ses mi klaněl i ty!“

Král sice nebyl dlouho králem, ale vytahoval se ze všech nejvíc: „Mohu si cokoliv koupit, budu-li chtít, protože jsem nejbohatším. Koupím si i tvoje tři sopky, protože je ještě nemám! Kdo ví, jaké cennosti se ukrývají v jejich kráterech!“

Bylo smutné malého prince poslouchat a vidět, jak se trápí, a proto jsem jenom hlesl: „A proč jsi mi to už neřekl dřív?“ „Protože jsem nevěděl, jestli bys mi rozuměl, a taky ... taky jsi mě neposlouchal“, odvětil už třesoucím se hlasem. „A víš, co?“, malý princ se osmělil, když uviděl můj probouzející se zájem. „To ještě není všechno. Je to ještě mnohem horší“, pokračoval překotně. „Ti tři vládci se mezi sebou dohodli, že si rozdělí všechny země, asteroidy a planetky, ke kterým se dostanou. I tu moji - na tři díly. Už poslali zeměměřiče s nejmodernějšími přístroji, aby ty díly proměřili, ale oni si navzájem stejně moc nedůvěřují a zatím se dohadují, kdo dostane víc a stane se Vládcem všech vládců... Myslím si, že když se jim v tom nezabrání, nakonec se do sebe pustí a všechno zničí!“

Uvědomil jsem si, že je všude kolem hluboká tma a nikde ani hvězdička. I když byl malý princ smutnější než kdykoliv dřív, přišel mi silný a statečný. Jeho největší starost teď patřila hlavně těm vládcům, protože věděl, že ani kdyby si všechno mezi sebou rozdělili, nebudou spokojenější a šťastnější, protože se jich všichni jejich poddaní bojí a nikdo je nemá doopravdy rád. A navíc se prý oni bojí jeden druhého. Vzpomněl jsem si na toho starého krále z prvního asteroidu, o němž mi kdysi vyprávěl, ale to byl takový dědeček, žádný tyran. Co jsou tihle asi zač, pomyslel jsem si ještě stále trochu rozespale.

Když se pak malý princ odmlčel, chtěl jsem ho trochu upokojit: „Víš, co? Zůstaň tady se mnou. Je tady spousta sopek, květin, lišek i jiných rostlin a zvířat. Jistě si nějaké ochočíš a zamiluješ. A je tady celkem klid“. „Ne, není, příteli! Spal jsi opravdu dlouho, ale teď to už musíš konečně vědět!“

V tu chvíli zablikalo jakési světélko a já jsem uviděl elektrického úhoře, který elegantně proplul kolem vraku mého letadla. Spatřil jsem jakoby ve snu tvář malého prince, jeho plachý úsměv a přitákání. „Sestřelili tě krátce poté, co jsi odstartoval z letiště Poretta na Korsice. Ta válka už sice skončila a tvoje země v ní vyhrála, ale je tu nová Velká válka a vůbec není jisté, jak se bude vyvíjet a kdo v ní zvítězí“.

Krve by se ve mně nedořezal, zatočila se mi hlava a udělalo mdlo. Malý princ mě objal. „Teď už víš skoro všechno, ale musíš vědět ještě jednu věc. Ta planeta, o které jsem ti začal vyprávět... je... tvoje planeta. Nová válka začala krátce po té minulé, ale změnily se zbraně a technika. Taková letadla jako bylo tady to tvoje, se už nepoužívají a jsou už jenom v muzeích. Na jedné straně jsou Vládci, jejich poddaní a poskoci. Vím, že už nechali umřít mnoho lidí, zvířat i rostlin. Na té druhé jsou lidé nepoddajní jako jsi ty a ... já budu stále s tebou, jako jsem i s mojí růží a beránkem. A až to skončí, začnu pěstovat slunečnice. Jsou krásné a připomínají mi hvězdy, které jsem vídal na svých cestách. Ale nejdřív – nejdřív musíme zvítězit!“, pronesl s planoucíma očima malý princ.

Najednou jsem to pochopil. I to, že jsme se oba – já i malý princ – změnili. Malý princ nějak dozrál, zmoudřel. Je chlapcem, ale také už není. Zjevně zažil mnoho bolesti. „Nejsme sami, že ne? Kde jsou ti ostatní – svobodní a stateční, jak jsi to řekl - nepoddajní?“, hlesl jsem. „Určitě se s nimi brzy setkáme, ale nejdřív musíš ještě pochopit to nejhlavnější. Ty jsi ve mně a já jsem v tobě“, rozhodně a přesvědčivě vyslovil malý princ. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem přesně pochopil, co má na mysli, ale znělo to jako příslib naděje pro nás i ostatní. „Jsi ve mně a já v tobě“, zopakoval jsem, abych si to zapamatoval.

Pracovní verze, 12.3. 2025

Přidáno 5.5. 2025

Přidáno 25.5. 2025

Podkarpatský letokruh

 V roce 2024 se uskutečnily tři výstavy s tímto názvem, které představily fotografie z mých čtyř cest na Zakarpatí ve čtyřech ročních obdobích plus jednu navíc - v srpnu 2024.

1. Letovice - Městská knihovna - vernisáž 9.2. 2024

2. Vídeň - Gymnázium Komenský - vernisáž 6.6. 2024

3. Letohrad - Evangelický kostel - vernisáž 15.11. 2024 

  

Pět cest na Zakarpatí 2022 - 2024

1. Podzim 2022

https://freetrueheart.blogspot.com/2022/11/reporaz-z-tylu-pritele-aneb-jeden.html

2. Zima 2023

https://freetrueheart.blogspot.com/2023/02/druha-reportaz-z-uzhorodu-prilehleho.html

3. Jaro 2023

https://freetrueheart.blogspot.com/2023/05/do-tretice-vseho-nejlepsiho-aneb-mezi.html

4. Léto 2023

https://freetrueheart.blogspot.com/2023/09/zakarpatsky-letokruh-aneb-hledani-nadeje.html

5. Léto 2024

https://freetrueheart.blogspot.com/2024/09/konecne-znovu-leto.html

... a konečně znovu léto!

 Motto: Volja je nadlidská síla, která činí nemožné možným. Jedinečné ukrajinské slovo, jež znamená zároveň svobodu a sílu záměru, schopnost dosahovat cílů a potřebu osobní volnosti.     (ukraine.ua)

Po čtyřech cestách ve čtyřech ročních obdobích uplynul přesně rok, než jsem se opět vydal do Užhorodu. To však neznamenalo, že bych se Zakarpatím a Ukrajinou mezitím každý den nezabýval. A navíc - v září 2023 nás navštívilo deset chlapců a děvčat se dvěma učitelkami, Natalijí a Lidií ze Školy č. 3 v Užhorodu, v lednu 2024 to byla učitelka Diana, která přijela na návštěvu do Vídně. Následovaly dvě výstavy mých fotografií, které jsem nazval Podkarpatský letokruh – nejprve v Městské knihovně v Letovicích v únoru a poté i na Gymnáziu Komenský ve Vídni v červnu. Na jaře se také zrodil plán uspořádat sbírku knih pro užhorodskou školu, neboť jsem se od Diany dozvěděl, že od nového školního roku chtějí začít s výukou češtiny již od prvního ročníku. A dobře vybavená žákovská knihovna je přece jednou z hlavních podmínek a příležitostí pro motivaci a rozvoj jazykových schopností dětí a mládeže!

Do sbírky knih se kromě naší školy zapojila zmíněná knihovna v Letovicích a také pobočka Oblastní charity Ústí nad Orlicí v Letohradu. Právě jim se podařil husarský kousek a během dvou akčních dní nasbírali čtrnáct velkých krabic dětských knih všech žánrů! A nejen nasbírali, ale také ochotně dopravili do rodičovské garáže v Brně, kde jsem průběžně bedny ukládal. Obrovský dík patří tamní organizátorce Ivě Markové a všem dárcům od Letohradu přes Letovice až po Vídeň! Tato skvělá akce s sebou však přinesla ohromnou logistickou výzvu a otázku - jak dopravit celkem devatenáct beden přes východní schengenskou hranici???

Když jsem pochopil, že ani dvěma osobními auty krabice s knihami do Užhorodu nepřivezeme, rozhodl jsem se hledat jiný způsob. V Brně jsem v jednom z ukrajinských obchodů získal dvě telefonní čísla na dva řidiče Jury ze Zakarpatí. Jeden z nich se mi poměrně brzy ozval. Napsal mi, že v zásadě bude moci krabice naložit a do Užhorodu dopravit, ale měl jsem se mu ozvat pár dní před plánovaným odjezdem 19. srpna, abychom doladili konkrétní detaily. Tušil jsem, že to nebude snadné, ale vědomí, že v průběhu ruské agrese byly doposud zničeny více než dvě stovky knihoven a s nimi miliony knih, mi dodávalo sílu nevzdávat se a věřit v úspěch této akce. Juru jsem nakonec opravdu nezastihl, avšak cestou do Brna se mi ozval jiný řidič – Vasyl, kterému dal Jura moje číslo s prosbou, aby mi zavolal, neboť on sám přestal jezdit. Vasyl sice poté pár dní prospal, takže se mi omluvil za pozdní reakci, ale nakonec jsme se dohodli na středu 21.8. – stejný den, jako jsme vloni vyrazili s kamarádem Milošem a jeho synem Janem. Ti tentokrát z rodinných a technických důvodů nemohli, ale jejich podporu jsem mohl silně vnímat.

Ve středu jsme byli s Vasylem domluveni „tak kolem třetí odpoledne“, ale jelikož cestující na lince Morava – Koločava byli značně roztroušení po brněnském okolí, Mercedes Sprinter dorazil k naší garáži až v sedm hodin. Krabice s knihami a moje zavazadla se skutečně podařilo naložit značně nestandartním způsobem, jenže jsme ještě měli vyzvednout dvě ženy na opačných koncích Brna. Večerní a noční cestu zde popisovat nebudu, ale uvědomil jsem si, že bez jisté bláznivé odvahy i schopností riskovat by Ukrajinci nedokázali vzdorovat válečné přesile a znovu a znovu dosahovat nemožné. Na hranici jsme strávili asi jen půl hodiny, pohraničníci ani nechtěli vidět průvodní list, který mi ve škole přichystali. Na místo jsme dorazili kolem čtvrté hodiny ranní kyjevského času, vyložili bedny s knihami a já přeplněn štěstím a adrenalinem jsem se marně snažil usnout na rozkládacím gauči v jedné pracovně oné legendární Masarykovy jubilejní školy.

Poté, co jsem se nejprve setkal a povykládal si u kávy s angličtinářkou a zástupkyní ředitelky Natalijí, mě čekalo přijetí u paní ředitelky, která mě seznámila s aktuální situací školy a plány na nový školní rok a ze srdce poděkovala všem dárcům za knihy. V přízemí, kde byly krabice provizorně uskladněny, jsme se s oběma učitelkami češtiny Dianou a Lidií vyfotografovali a po rozloučení jsem se vydal s Dianou na Nevitský hrad severně od Užhorodu. Jelikož se už tak můj pobyt zkrátil o dva dny a o možnost vydat se z Koločavy na poloninu Krásnou, jak jsem původně plánoval, uvítal jsem alespoň tento krátký výlet do podhůří Karpat. Vojáci podél silničního check pointu nás nechali projet beze slova, asi jsem po té bláznivé noční cestě poněkud zestárl anebo působil dost unaveně! Navečer jsem se ubytoval na známé adrese z loňska v Gogolově ulici a usnul spravedlivým spánkem. Moje hlavní mise – doručit knihy pro školní knihovnu – dopadla vítězně!

Celý pátek jsem měl vyhrazen na nové objevy, ale nejprve jsem zašel na Kalvárii (kde od loňska přibylo dalších asi 70 hrobů!) a pak jsem se vydal prozkoumat okolí Kapušanské ulice a najít obchod se ševrony, o kterém se dříve zmínila Diana. Zeptal jsem se dvou starších vojáků u zastávky maršrutek, kteří však o ničem nevěděli, ale náš rozhovor zaslechl mladík Maks, který se v okolí dobře vyznal. Na dobrou hodinu se stal mým průvodcem a vyklubal se z něho amatérský historik, který mi zodpověděl mnoho otázek k minulosti i přítomnosti Užhorodu. Cestou k vojenskému obchůdku se ševrony mi zaujatě povyprávěl o této oblasti obývané před desítkami let Šváby (Němci či Rakušany), ukázal polorozbořené švábské domy (i jeden Fachwerkhaus), a dokonce jsme zjistili, že máme společné známé – Romana a Danyla Bohuslavské! Maks se s nimi seznámil, když na začátku ruské invaze v roce 2022 vozil civilní auta pro vojáky na doněckou frontu. Dali jsme si spolu kávu (Užhorod se pyšní dlouholetou kavárenskou tradicí!), rozloučili se a já se vydal za dalšími setkáními a objevy – do Radvanky.

Unavený taxikář mě vyložil v radvanecké Štefánikově ulici (pozor, v Užhorodu jsou Štefánikovy ulice dvě!) a já jsem se vyškrábal na šest milionů roků starý vulkanický kopec. Na jeho samém konci se nachází starý židovský hřbitov a za ním úplná divočina s vyhlídkou na krásné jezero v bývalém žulovém lomu. Mým hlavním cílem bylo však navštívit starou československou „cikánskou školu“, založenou asi v roce 1926. Spustil jsem se tedy zase z hřbitovního kopce dolů a zeptal se prvního člověka, kterého jsem potkal. V Radvance jsou školy dvě: sedmá a třináctá a jedna z nich by to snad mohla být. Žena, s níž jsem se setkal, právě vyjížděla autem do města a ke škole č. 7 mě vzala. Uvnitř seděly čtyři učitelky připravující se na nový školní rok. Ochotně mě přijaly a vyslechly, potvrdily, že k nim chodí rómské děti z nedalekého „tábora“, ale byly názoru, že ona „stará cikánská škola“ (první svého druhu ve střední Evropě!) je na opačném konci města na Šachtě a je to prý škola č. 14! Povykládali jsme si, popřáli si šťastný nový školní rok a rozloučili se. Ony se těšily na víkend a já se vydal k onomu nedalekému Jezeru (Ozero).

Již cestou jsem uviděl tři vojáky v uniformě, kteří se evidentně nevydali koupat v hluboké a čisté vodě, ale hledat potenciální rekruty. Mě si nevšímali, jakoby tušili, že k těm nepatřím. Po asi čtvrthodině opustili oblast Jezera a odjeli. Já jsem pokračoval opačným směrem po Granitské ulici podél staré a částečně funkční továrny, až jsem dorazil do „tábora“ čili romské osady. Tam jsem oslovil prvního člověka, kde najdu starostu či barona. Ukázal mi dům, kde baron Robi bydlí, a já se tam vydal.

Představil jsem se jako učitel, který spolupracuje se školami v Užhorodu, a fotograf, který dokumentuje dění na Zakarpatí, a on mi velkoryse dovolil se v osadě pohybovat. Jako doprovod a tlumočníka mi dal svého pobočníka Pašu. S Pašou jsme obešli několik domů, kde byly děti, já jsem jim rozdal připravené bublifuky a křídy k malování na asfaltu (kterého tam bylo pomálu!), povídal si s nimi a občas i jejich rodiči a udělal pár fotek. Osada není velká, na rozdíl od mukačevské, kde žije několik tisíc lidí, ale přesto působí velmi chudobně a smutně. Děti jsou tam jako všechny ostatní – zvídavé, milé a rozpustilé.

Odpoledne jsem pak dokumentoval události kolem připravovaného Dne nezávislosti – modrožlutý holi fest pro děti i dospělé, koncerty i dance battle děvčat a několika chlapců, stánky s fundraisingovými produkty pro dobročinné organizace. Na sídliště Šachta jsem se vydal také, nejprve se mi podařilo dostat na rozlehlý uzamčený židovský hřbitov (jedny postranní dveře byly přece jen otevřeny!) a pak ke škole č. 14. Jelikož však už byla zavřená, záhadu místa první školy pro rómské děti ve střední Evropě se mi tentokrát nepodařilo rozluštit.

Sobotní Den nezávislosti začal v Užhorodu tradičně ještě před východem slunce v šest hodin ráno na náměstí Narodna. Sešly se tu stovky lidí, aby vyslechly písně Zakarpatského akademického lidového pěveckého sboru, připojily se k modlitbám kněží několika denominací, zamávaly a zatleskaly krajanům v několika městech Evropy a USA přes telemost nebo se jen tak navzájem setkaly s přáteli a oslavily spolu třicátý třetí Den Nezávislosti. Po položení květin zástupci společnosti u nedalekého památníku národního básníka Tarase Ševčenka se lidé pomalu rozcházeli, ale další oslavy po celém městě se ještě měly rozběhnout. Já jsem se rozběhl za známými a přáteli z předcházejících cest – do skanzenu (kde aktuálně vystavovali fotografie karpatoruských škol v meziválečném období, tedy i rómských, židovských nebo huculských!), do restaurace Pid zámkom, k ženám pletoucím maskovací sítě... Vždy to byla vroucná setkání, ale to nejvroucnější mě čekalo odpoledne u Diany doma. Znovu připravila vynikající oběd a poprvé jsem měl možnost seznámit se rovněž s jejich nejmladším Mychajlem – synem Miškem. Ten se teprve koncem dubna vrátil ze základní vojenské služby na maďarské hranici – po čtyřech letech! S jeho tatínkem Mychajlem a dědečkem Mychajlem jsme prošli zahradou, ochutnávali ovoce ze všech keřů a stromů (a co jich bylo!) a povídali si o minulosti Podkarpatské Rusi, současné situaci na Ukrajině a o možné budoucnosti Evropy.

 

Až skoro za tmy mě Diana odvezla domů a na druhý den brzy ráno přivezla na jedinou pěší ukrajinsko-slovenskou hranici Mali Slemenci – Veľké Slemence. Tady byla po druhé světové válce uměle rozdělena vesnice a místní rodiny na desítky let ztratily vzájemný kontakt. Se zvláštním pocitem jsem tuto hranici přecházel a myslel na návrat. Ještě jsem čekal na mikrobus do Košic, ale už se mi stýskalo po všech těch statečných, pohostinných a laskavých lidech, kteří se napořád stali součástí mě samého.

                                                               Pracovní verze – 30.8. 2024