Po starých i nových silnicích a cestách aneb Až do Jasini

 Motto: Od Jasini do Aše republika je naše! (Slogan z první republiky Československé)

Na svoji šestou cestu od začátku plné ruské invaze jsem využil čtyři dny volna na přelomu dubna a května a přes Maďarsko a s krátkou zastávkou u památníku na Krasnom poli u Chustu se vydal až na samou severovýchodní hranici Zakarpatí – do Jasini. Jasiňa byla posledním vlakovým nádražím v první republice Československé a vlaky z Prahy sem vedla v letech 1932-1939 pravidelná linka dvakrát denně. Ještě než jsem se zde ubytoval, navštívil jsem dva funkční hřbitovy s dřevěnými kostelíky. Na tom novějším - u silnice směrem na Jabluneckyj průsmyk - se nacházejí hroby padlých vojáků proti ruským okupantům, na tom starším – v dolní části vesnice za řekou Černou Tisou – právě tři muži betonovali nový náhrobek. Chvíli jsem s nimi hovořil, ale protože se už začalo stmívat, rozhodl jsem se najít ubytování, které jsem si zarezervoval již z Rakouska.

Na druhý den jsem si krátce prohlédl místní trh s drůbeží, oděvy, čistícími prostředky, záclonami a vším, co místní lidé mohou potřebovat a vydal se k vlakovému nádraží hledat a najít nějaké české stopy. Když jsem se na ně ptal tamních mužů včetně výpravčího, bez váhání zavolali mladšího muže, který se jmenoval Jura a očividně se v historii nádraží vyznal. A protože měl Jura chvíli čas, pozval mě k sobě do nedalekého domu. Ten byl původně postaven jeho dědečkem za první republiky, Jura ho láskyplně zrestauroval a přestavěl na malý hotýlek nazvaný Spadok českoho majstra, kde také hodlá vytvořit muzeum věnované československému období Jasini a památce svého dědečka. S hrdostí mi ukázal jeho knížky, dokumenty, plány, fotografie a také prastaré jízdní kolo Eska. Než jsme se vroucně rozloučili (Jura vyjádřil, že mě k němu poslal Bůh!), zmínil jsem moji touhu sem přijet koncem srpna i s kamarádem Milošem a Jura se okamžitě nabídl jako náš průvodce na nedaleký vrchol nejvyšší hory Ukrajiny – Hoverly! Rozloučili jsme se nadšeni touto perspektivou a já jsem již tušil, že Jurovi přispěji něčím zajímavým do jeho minimuzea…

Pokračoval jsem údolím Černé Tisy, zastavil se na oběd v kolibě při Geografickém centru Evropy 

v Kruhľom a prohlédl si tamní výstavku. Pak jsem cestou do Rachiva, huculského centra oblasti, zastavil babusje Ljudmile, jejíž dcera si vzala Brňáka a pracuje na hlavní brněnské poště. V Rachivě žije její sestra, poslední příbuzná v Ukrajině. Za Rachivem jsem zase vzal další babičku i s malým vnučkem Teodorem do Velykoho Byčkiva. Teo za ní přijel z Kyjiva poté, co jejich sousední dům zničila ruská raketa nebo dron (to už si přesně nepamatuji) a Teo dokonce hovořil pro televizi. Po tomto víkendu se měl ale zase vrátit. Uvědomil jsem si, že tento čtyřletý chlapeček a jeho vrstevníci znají jenom válku a nemají žádné mírové vzpomínky. I když na Zakarpatí žádné rakety vyslány nebyly, snad v každé i té nejmenší vesničce vlají žlutomodré prapory nad hroby padlých rodáků.

Pokračoval jsem podél turistického centra tamní oblasti Solotvyna, proslulého solnými jezery i doly a nestačil se divit pohledem na vily-zámky v Bílé Cerkvě. Nechtěl jsem se ale zastavovat a řešit původ tajemství bohatství tamních domorodců, neboť jsem měl namířeno do dvou vesniček v údolí řeky Teresvy – Usť Čorny čili Königsfeldu a Nimecké Mokré dříve známé jako Komsomolsk a ještě dříve Deutsch Mogger. Věděl jsem, že silnice k těmto vesničkám, založenými v 18. století za panování Marie Terezie hornorakouskými dřevorubci a jejich rodinami, jsou ve velmi špatném stavu, ale netušil jsem, zdali si budu moci troufnout se po ní vydat naší oktávkou. Pro jistotu jsem se zeptal vedle stojícího pána s renaultem, který mě ujistil, že tudy často jezdí. Ale asi po dvou kilometrech, ještě v Teresvě, jsem se kvůli obrovským dírám na silnici vrátil. Myslel jsem totiž na cestu nazpět, kdy jsem nechtěl riskovat jakékoliv poškození. Auto jsem zaparkoval na kraji silnice a jal se stopovat. Asi po čtvrthodině mi zastavil mladík s dodávkou rumunského nábytku, který mě vzal do příští vesnice. To už jsem si byl jist, že mé rozhodnutí stopovat bylo správné. Jenže jsem měl před sebou asi čtyřicet kilometrů a auta, která mi zastavila, jela jenom kousek, nebo se chystala odbočit z hlavní cesty. Naštěstí, po další čtvrthodině mi zastavila maršrutka a řidič, třebaže měl také namířeno jinam, se nechal na návrh jedné z žen, které převážel, přesvědčit za padesát eur, aby mě vzal až na konečnou – do Nimecke Mokry.

                                        

Tam jsme dorazily po téměř dvou hodinách houpavě-klouzavým pohybem vpřed „jako na lodi“ tím nejkrásnějším údolím, jaké jsem doposud na Zakarpatí viděl. Přední sklo bylo sice značně popraskané, ale zaznamenal jsem, že přes značně problematickou silnici a nelehkou ekonomickou situaci, v údolí žije mnoho lidí a ještě více dětí, a život zde plyne, skoro jako by se nic nedělo. Netušil jsem sice, kde nějací německy hovořící starousedlíci bydlí, ale bylo mi jasné, že se doptám. Nejprve jsme projeli Usť-Čornou čili Königsfeldem a zahlédl jsem kavárnu Edelvajz jakož i koloniál Bad Išl, ale chtěl jsem nejprve dojet na konečnou a pak se vrátit. V Nimecké Mokré jsem se zeptal na místní „Šváby“ a mladý muž zaběhl do hospody pro Toniho – Antona Zepenzauera, 66 letého vdovce a posledního ze čtyř bratří. Bez rozmýšlení mě pozval k sobě domů na kávu a vyprávěl o historii obce i své rodiny. V 18. století vyslala Marie Terezie několik rodin dřevorubců z Horního Rakouska do prakticky neobydlené oblasti na samém východě jejího impéria. Pracovití Rakušané káceli lesy (opracované klády splavovali voraři), postavili vesnice, kostely a zachovávali svoji víru, tradice i jazykové nářečí, třebaže se ženili a vdávali i s Rusíny nebo Maďary. Po druhé světové válce a začlenění do Sovětského svazu byli jako Němci odvlečeni do gulagů na Sibiři, ale někteří se po letech vrátili nazpět. Geografická odlehlost spolu s rozpadem komunistického systému však přinesly vysokou nezaměstnanost a mnoho mladých lidí odtud odešlo. Se vznikem samostatné Ukrajiny se mnozí místní německy hovořící občané vydali do Německa nebo Rakouska ale také za prací do České republiky nebo Maďarska, takže Toni je jedním z posledních německy hovořících mohykánů. Po smrti své ženy (byla Ukrajinka) před dvaceti lety se už neoženil, žije sám, ale jeho dům i malé hospodářství jsou nesmírně upravené a čisté. Byl moc rád, že si mohl se mnou německy popovídat. Řekl jsem mu o svých plánech navštívit v létě Koločavu a přejít poloninu Krásnou do Nimecké Mokré, a on mě pozval, neboť má volný pokoj. Jelikož jsem slíbil mému řidiči, že se tam zdržím nejdéle půl hodiny, ještě jsem se stačil rychle seznámit s jeho vnučkou Annou, která už německy nemluví, a s těmito milými lidmi se rozloučil. V Usť-Čorne jsem ještě stihl pozdravit Šaniho – Alexandra, vedoucího malého koloniálu Bad Išl a se svým řidičem Vasylem se vydal k oktávce, která se mě už nemohla dočkat stejně jako já jí.

Další ubytování jsem zajištěné neměl, ale věděl jsem, že to bude v Chustu. Cestou jsem znovu absolvoval několik checkpointů, vojáci mně buď přáli ščastlyvoj dorohy anebo hezkou češtinou šťastnou cestu. V Chustu jsem se ubytoval v hotelu nedaleko zříceniny hradu a ještě než jsem se vydal na vrchol kopce, kde kdysi hrdý hrad stál, než vyhořel, jsem projel nejmilejším checkpointem, jaký si dovedete představit. Podél silnice před jedním z domů stálo pět děvčat mezi deseti a třinácti lety a sbíralo peníze pro ZSU. Velmi rád jsem jim odevzdal několik bankovek a vyfotografoval je. Nevím, jestli někteří jejich otcové slouží v ukrajinské armádě, ale jejich snaha mě také dojala. K zřícenině hradu jsem dorazil těsně před západem slunce a dlouho zde přemýšlel nad budoucností Ukrajiny.

Další den jsem se naopak rozhodl vydat do minulosti. Ze tří možností jsem si vybral návštěvu Velykoho Rakovce – místa, které jsem navšívil v roce 2002 cestou do Kyjiva. Tehdy jsme vezli nějaké oblečení, hračky a boty rodině, která na okraji městečka bydlela. Dobře si pamatuji jejich dědečka, který slavil 70. narozeniny a hodiny čekal na hosty u prostřeného stolu, prababičku, která byla upoutaná na lůžko, ale pořád se zajímala o okolní svět. A na dva malé kloučky, kteří spali v jedné posteli hlavami proti sobě a na školáky – chlapce a dívku, které jsem přes stráně doprovodil druhého dne ke škole. Třebaže jsem Velykyj Rakovec projel i prošel křížemkrážem, a hovořil s několka místními, dům nad městečkem jsem nenašel, neboť se toho mezitím tolik změnilo. Školu uprostřed lesíka jsem objevil, rozrostla se téměř o polovinu. Na mezičasem uzamčený židovský hřbitov jsem se také zásluhou místních chlapů a s pomocí žebříku dostal, ale osud rodiny, kde jsme tehdy přespali, se mi nepodařilo vypátrat. Jejich otec tehdy pracoval v České republice a byl známý mojí známé. Žije, bojuje, byl zraněn anebo padl na frontě? Děti již budou ženaté či vdané, možná také pracují v Česku. Anebo chlapci narukovali? Nevím, jestli se to někdy dozvím, ale určitě na ně nezapomenu.

Projížděl jsem venkovskými silnicemi nikoliv nepodobnými těm včerejším směrem na Iršavu, abych se dostal brzy odpoledne k Dianině rodině, avšak cestou jsem musel zastavit u porážky před jedním z domků na okraji vesnice Bilky. Tady jsem se seznámil s 67 letým učitelem fyziky ve výslužbě Ivanem Ivanovičem. I když právě tvrdě pracoval, udělal si přestávku a rád si se mnou povykládal o mých cestách a o současné situaci v Ukrajině a v Evropě.

S Dianou jsem byl domluvený na setkání s panem Latkem, předsedou užhorodského spolku TGM – u sochy prvního československého presidenta, kam jsme se po vynikajícím obědě a srdečném pozdravení s jejími třemi Mychajly (tchánem, manželem a synem) s Dianou vydali. Po krátkém a milém rozhovoru s panem Latkem jsme s Dianou zajeli na Kalvárii, kde jsme se poklonili padlým hrdinům, a také jsme se setkali s rodinou Dianiny dcery Elvírky.

Jedním z míst, jež jsem doposud v Užhorodu neznal, byl park Bozdoš, rozprostírající se podél jižního břehu řeky Už. V uplynulých desetiletích se stal oblíbeným místem odpočinku Užhoroďanů bez rozdílu věku, jakož i uprchlíků a lidí vysídlených z Donbasu. Přes množství atrakcí to není obdoba Disneylandu, místy divoká příroda však trošku připomíná Prátr, kde si každý může najít svoje. Cestou domů mě Diana ještě představila svému tatínkovi, který žije také v Korytňanech a vydali se domů, kde se chystala velká Akce. Didus Mychajlo ji nazval pálením Čorta, a koho tím myslel, nemusím jistě zdůrazňovat. Byl to třetí a poslední večer této cesty, a znovu jsem si uvědomil, jak je každá chvilka zde vzácná a jedinečná. A tato rodina mě přijala jako svého cimbora (z maďarštiny: kamaráda) do svého srdce. Po výborné snídani a tradiční celostátní televizní minutě ticha v devět hodin jsem se rozjel k hranici v Čopu, kde jsem jsem strávil čtyři hodiny, ale to je zase jiná historie.

Silnice a cesty, které procházejí Zakarpatím jsou jako šrámy, jizvy a otevřené rány. Kdy a jestli se vůbec zacelí, v tuto chvíli nikdo neví. Stejně jako to, jak se bude vyvíjet ta strašná Válka.

                                                        (Pracovní verze, červenec 2025)