(Výpravy
jinam – závěrečná kapitola)
Voda již miliardy roků neúprosně podléhá fyzikálním zákonům a protéká shora dolů, od pramenů k moři, aby se v podobě páry
vracela nebo měnila své skupenství i zeměpisnou polohu. Koryta řek se měnila
v různých geologických epochách a často i během životů lidí žijících na
jejich březích, které jsou v celém životopise planety pouhým nepatrným
zlomečkem, mžikem osudů. Život řeky Moravy začíná na polsko-moravské hranici –
pod vrcholem Králického Sněžníku. Na své cestě Moravou zachytává řeky a říčky
z takřka celého území historické země Moravy, která je podle ní
pojmenována. Indoevropské mor nebo mar znamená velkou vodu nebo
močál a podobné názvy řek najdeme i na Balkáně. Ale ta naše má délku pouhé 354
kilometry – od pramene po soutok s Dunajem. Od tříhraničního splynutí Moravy
s Dyjí nedaleko Hohenau an der
March tvoří hranici mezi Rakouskem a Slovenskem. Rakouskou stranu reprezentuje
povětšině Moravské pole (Marchfeld)
nebo trochu severněji východní Weinviertel, na té slovenské je to
rázovitý region Záhorie. V této oblasti, která se stala po rozpadu
Rakousko-Uherska a vzniku Československa v roce 1918 místem dotyku dvou
suveréních zemí, vzniklo několik mostů i přívozů, ale snad nejčilejším místem
setkávání obou stran bývaly obce Angern-Uhorská Ves (do roku 1948), později
Záhorská Ves – nejzápadnější obec Slovenska. Obě obce tehdy spojoval most
s elektrickou dráhou, neboť na uherské/slovenské straně byl v roce 1870
postavený široko-daleko největší cukrovar sloužící hospodářství obou zemí. Bylo
tedy běžné, že lidé jezdili za prací a ženili a vdávali se „přes řeku“.
Dnes existuje
již jen jediný most přes Moravu pro automobilovou dopravu mezi Hohenau a Kútami
a dva mosty pro pěší a cyklisty – u zámku Hof a Devínskou Novou Vsí a nejnovější mezi Marcheggem a Vysokou pri Morave. Nejvíce mě na této hranici však přitahoval přívoz / kompa / Fähre u Angernu. Jelikož je toto místo pouhou půlhodinu autem
od mého bydliště, často jsem sem v uplynulých dvou desetiletích jezdíval a
procházel se po pravém břehu Moravy – v Rakousku, někdy sám s foťákem
jindy s rodinou. Moje žena mi vyprávěla, jak sem jezdívala se svým tatínkem
a mladším bratrem ještě v době studené války a s pocitem napětí
bedlivě pozorovali pohraničníky československé lidové armády se psy a
s kalašnikovy na slovenské straně. Tchán zase rád vzpomíná na pontonový
most postavený dobrovolnými hasiči po pádu železné opony v roce 1990, na
němž se sám podílel. Jak jsem zmínil, toto místo mě fascinovalo již dříve, hledal jsem proto a
sbíral další informace o něm na internetu, v knihách i výpovědích
pamětníků. Jednou jsem při jedné takové výpravě „k Moravě“ potkal staršího pána Rudolfa, rodáka
z Angernu, jehož jsem se dotazoval na jeho vzpomínky. Když jsem se ho
zeptal na „starou
paní, která ten přívoz zorganizovala“,
jak jsem jednou v jakémsi pořadu zahlédl v televizi, pan Rudolf se rozzářil: „Das ist
doch unsere Frau Irene!“.
Byl jsem překvapený, že ještě žije a pan Rudolf pokračoval: „Wenn Sie wollen,
können wir sie besuchen. Ich war schon oft bei ihr!“.
To se
odehrálo v předjaří roku 2019 a s Irenkou jsme se hned při první návštěvě rychle
spřátelili. Nenamítala, když jsem ji fotografoval, bylo to
v rámci projektu SLOVENSKO 2019 při Slovak Press Photo. K návštěvám u ní se brzy přidaly cesty
s foťákem na různé akce, které se v Záhorské Vsi pořádaly – poutě, zábavy a
soutěže, mikulášské, svatojanské… nebo i jednu z největších – Uhranského
somíce. Třebaže byla Irenka z důvodu dlouhodobé nemoci a snížené mobility
připoutána ke svému domečku – vejměnku, vyprávěla mi o svém životě i životě
obce a seznámila mě se svojí dcerou, panem starostou, panem farářem a jinými místními osobnostmi. Na svých cestách na druhý břeh Moravy jsem tak mohl
poznat mnoho lidí včetně kolotočáků, hasičů, rybářů, převozníků, Slováků, Čechů
i Romů, místních i přicestovalých a Záhorskou včetně Irenky si zamiloval. Když
jsem tam několik týdnů nemohl zajet, telefonovali jsme si. Při návštěvách,
které vždy trvaly alespoň dvě hodiny, mi pokaždé připravila pohoštění – svačinu
nebo oběd a požádala mě, abych si uvařil v kuchyňce kávu. Nakupovala jí dcera
nebo vnučky, které také pomáhaly s úklidem. Jedna bydlela v domě, který si
postavili Irenka s manželem a sdílely společnou zahrádku. Třebaže jsme si ve slovenštině i v němčině vždy vykali (paní Irenka mě oslovovala pán Frühauf), rychle se
z nás staly spřízněné duše a mohli jsme si o čemkoliv s důvěrou
vyprávět. Dokonce mi svěřila své osobní tajemství, o kterém věděl jenom jeden
pan farář. Občas jsem jí předčítal reportáže z mého blogu, to ji velmi
zajímalo. Sama pečlivě sledovala dění v obci, poslouchala každodenně v rádiu
noční relaci Pyramída a slovenské i rakouské zprávy. Ale také o ní bylo již dříve uskutečněno několik relací pro televizi i rozhlas. Ze slovenské redakce
rakouské ORF za Irenkou spolu se mnou pak přijela redaktorka Yvonne, která s ní natočila dva
epochální rozhovory. V čase
kovidu nebo vysoké vody, kdy byla kompa zavřená, jsem jí čítával přes telefon,
čemuž říkala „vysílání“.
A jednou, když už jsme se dlouho neviděli, a já měl přijet i s mojí ženou,
kterou si také oblíbila, nám zatajila, že kompa nejezdí. Když jsme pak
s hodinovou objížďkou přes Kúty a Malacky dorazili, potutelně se usmívala, prý na to „zapomněla“. Nemohla se nás dočkat, takže jsme
jí to nemohli mít za zlé! S přibývajícím věkem pochopitelně Irence ubývaly
síly, po devadesátce si přestala barvit vlasy, ale vždy jí záleželo na tom, aby
měla u sebe čisto a sama byla pěkně oblečená. Jelikož časem na zahrádce nebo i
v bytě několikrát upadla, byla krátce hospitalizována a ještě více omezena v
pohybu. Opatřil jsem jí v Rakousku chodítko pro těch pár kroků v bytě a požádal
jejího vnuka, se kterým v té době kontakt pohasínal, aby jí ho dovezl. Byl jsem
šťastný, když se pak znovu začali vídat, to byl zase můj trik. Začátkem roku
2025 mi telefonovala spolu se svojí vnučkou, od podzimu se její zdravotní stav
výrazně zhoršil a přála si mě vidět. Protože měla slavit 19. ledna 94.
narozeniny, dohodli jsme se s Yvonne, že určitě přijedeme blahopřát, ale zřejmě
se také rozloučit. Bylo to krátké a silné setkání – s Irenkou, s oběma
vnučkami, které se u ní několik měsíců nonstop střídaly v péči a s její dcerou.
Irenka už téměř nemohla hovořit, ale její nejbližší nás seznámily s událostmi
posledních měsíců, týdnů a dnů, Yvonne Irence masírovala nohy a hladili jsme jí
ruce. Očima nás Irenka vyprovázela, tušili jsme, že se takto vidíme naposledy,
ale zároveň, že se neloučíme. Její poslední slova určená mně však byla poměrně
zřetelná: „Pán Frühauf, keď budete o mne písať, napíšte VŠETKO. O tom
tajomstve, aj o tom, ako je staroba ťažká.“
Irenka odešla
na „druhý břeh“ 28. ledna
2025, jejího pohřbu se zúčastnilo mnoho lidí, rakouský velvyslanec poslal
krásné květy. Já ani Yvonne jsme bohužel přijet nemohli, ale dostalo se mi cti
a důvěry od její vnučky Zuzky. Byli jsme spolu Irenku identifikovat a rozloučit
se s ní v dome smútku. Ale to už nebyla Irenka, jenom její křehounká skořápka.
19. ledna v roce 1931 se v Angernu an der March narodila
Irene Effel, rakouskému otci a jeho ženě – původem z Uhorské Vsi.
Vyrůstala dvojjazyčně, jak bylo tehdy poměrně časté, a pravidelně navštěvovala
maminčiny rodiče na slovenském břehu. V době druhé světové války se rodina
přestěhovala do nedalekého Marcheggu, obranného městyse založeného králem
Přemyslem Otokarem II – také na řece Moravě. Po téměř sedmi stech letech na
jaře roku 1945 se jeho obyvatelé neúspěšně bránili postupujícím jednotkám Rudé
armády, jejíž vojáci směřovali na Vídeň. Vojáci tehdy hledali ženy a dívky, aby
se Stalinovými slovy „trochu
povyrazili“ a hromadné znásilňování v Rakousku a Německu se stalo nejen
nástrojem pomsty, ale i jakousi válečnou kořistí a způsobem podmanění. Ani čtrnáctiletá Irenka tomu nebyla ušetřena. A protože situace v Rakousku jako
válečného spojence Německa byla očividně horší, rozhodla se ještě se
čtyřmi dalšími děvčaty v podobné situaci odejít na slovenský břeh Moravy k příbuzným.
Irenka bydlela u svých prarodičů z matčiny strany a našla si nové přátele.
Ke konci války zničili němečtí vojáci most spojující obě obce a krátce poté, Rusové
postavili nový dřevěný most, který byl zničen ledovým přívalem. V roce 1948
s nástupem komunismu v Československu se stala řeka součástí tzv. železné
opony – dělící Evropu od Baltu po Jadran. Z cestování mezi Východem a
Západem byl konec! Asi od šestnácti let se o Irenku začal zajímat o něco
starší Záhorák Rudolf Lím. Kvůli svému strašnému zážitku s ruským vojákem
mu Irenka dala najevo, že potřebuje víc času a jejich vztah byl několik let
platonický, Irenka si vždy vážila trpělivosti svého nastávajícího, třebaže o tom nikdy spolu nehovořili. Smutné však muselo být, když na ni
její angerský dědeček přes řeku volal, aby se vrátila do Rakouska, jenže ona už
byla rozhodnutá v Záhorské Vsi zůstat. Její rodiče v Rakousku se
mezitím rozvedli, s otcem ztratila kontakt na dlouhá desetiletí, matku
viděla poprvé po několika letech, když přijela se zájezdem rakouských turistů
do Bratislavy. Tehdy jí mohla Irenka poprvé ukázat a představit svoji pětiletou dceru.
Irenka dojížděla za prací do Bratislavy, ale měla
podlomené zdraví a práce v továrně s chemikáliemi ji ničila. Navíc se
u ní již v mladém věku projevila skleroza multiplex, takže si udělala řidičský průkaz na traktor a začala pracovat
v místním JZD na okolních polích. Byť i tam byla v kontaktu s jedovatými hnojivy, nezabránilo
jí to, aby získala několikrát ocenění jako vzorná pracovnice. Manželům Límovým
se mezitím narodil syn a Irenka se také starala o svoji rodinu a příbuzné. Pro
svoji veselou a zodpovědnou povahu byla vždy středobodem dění i v obci.
Komunistické úřady se snažily využít její znalosti němčiny, například v případě
zachycení pokusů o emigraci. Několikrát se tudy snažili utéct východní Němci do
Rakouska, ale téměř vždy neúspěšně. Přesto jim Irenka nikdy nepřitížila, spíše se snažila je varovat. Když jí jednou konečně povolili krátkou
návštěvu Angernu, snažili se ji zkompromitovat, aby tam vypovídala proti československému
režimu, ale Irenka prokoukla, že je to past a nenechala se do ní chytit. Rodina
pro ni byla vším, musela se však vyrovnat se smrtí syna i manžela a sama doopatrovala pět lidí ze svého okolí. Dokonce i svoji maminku, jež u ní prožila
poslední roky svého života.
Nový čas pro Irenku i pro Záhorskou Ves nastal po pádu železné
opony. Její touha, aby řeka nerozdělovala ale spojovala její dvě země ji vedla
k tomu, aby začala spolupracovat se starosty obou obcí na společném díle –
znovu postavit most přes řeku a vytvářet vzájemně prospěšné projekty. Jako prostá žena s pěti
třídami měšťanské školy napsala po vstupu Rakouska do Evropské unie dopis
tehdejšímu hejtmanu dolnorakouského kraje Pröllovi, rakouskému prezidentu Fischerovi a dokonce
i předsedovi Evropské komise Romanu Prodimu. Všichni pánové
zareagovali pozitivně, ale prvním krokem měl být převoz – uvedený do provozu v
roce 2001. Stavba mostu totiž ztroskotala na nedůvěře občanů Angernu, obávajících se
kriminality ze slovenské strany a později i na nárocích ochranářů.
Mosty přesto Irenka postavila tím nejdůležitějším
způsobem: spoluprací mezi starosty i dětmi mateřských škol na obou březích. Slovenské
děti se učily němčinu, rakouské slovenštinu, společně zpívaly a vyprovázely na jaře Morenu. Hasiči se podíleli na společných projektech a rodiny se poznávaly navzájem
i například prostřednictvím zájezdů na poutní místa, které Irenka pořádala.
Její víra byla živá a autentická, oproštěná od církevních dogmat. Ničeho se
nebála, neměla v sobě křivdu, i když zažila mnoho závisti, ba i zradu a
zklamání. Jen ji trápilo, když viděla kolem sebe lidskou lhostejnost, přetvářku, korupci
nebo lež. Začátkem roku 2019 získala Irenka Zlaté vyznamenání Rakouské
republiky za množství impulsů pro oživení vztahů mezi oběma zeměmi, přesto pro ni byly přeshraniční vazby mezi srdci lidí důležitější.
Ve chvíli zádušní mše za Irenku se kompa zastavila a zvony
se rozezněly na obou stranách Irenčiny Řeky.
Mezitím se kapky vody spojené ve
vlnky a vlny již dávno dobraly Černého moře, ale neztratily se. Možná, že se
vrátily jako déšť na Králický Sněžník v Orlických horách, možná zavlažily Záhorie či spadly na
Moravské pole. Jisté je to, že vše je tady a teď. A Irenka je ve svých vnučkách
nebo pravnucích a všech, kteří měli to veliké štěstí ji poznat.
(Pracovní verze – 6.1. 2026)
Haló! Paní Irenka, počujete mňa? Tu je Roman Frühauf z Moravského pole.
Dnes to nebude ďalšie vysílanie, len Vám chcem povedať,
ako som vďačný, že som Vás mohol pred šiestimi rokmi spoznať. A vďaka Vám aj
Vašu Záhorskú Ves a Vašu rodinu a priateľov...
Žila ste v centre mimoriadne ťažkého obdobia dejín,
preto ste nemala ľahký život, ale bol naplnený a zmysluplný. A to, že ste si
nesťažovala a nemala krivdu, je úžasným príkladom pre druhých. Vytvorila ste
dielo, ktoré spája Vašu domovinu Rakúsko s Vaším domovom
Slovenskom. Vďaka Vám rieka Morava nerozdeluje, ale znova zbližuje obidve
krajiny! A Vaša statočnosť a láskavosť sú majákom pre ľudí na oboch brehoch a
Vaším nesmrteľným odkazom!
Paní Irenka, viem že ste bola vždy skromná, tak už budem
končiť, ale sľubujem, že moje cesty cez rieku Moravu a moja úcta a láska k Vám
neskončí!
Tak dovidenia!
(Mluvené
slovo přehrané při pohřbu Irenky Límové – 3.2. 2025)
