Motto: Bez naděje doufám. Lesja Ukrajinka
Na tuto letní cestu (a svoji čtvrtou za posledních deset měsíců) se ke mně přidal
dávný kamarád, s nímž jsme v mládí zdolávali vrcholy a hřebeny
rumunských Karpat a v posledních letech objevovali slovenská, moravská a
polská karpatská pohoří. On vzal s sebou svého nejmladšího syna a společně
jsme se autem vydali na sklonku letošních prázdnin na týden do Užhorodu a dál
do lůna Horhan uprostřed Siněvírského národního parku až do Koločavy. Sdílená
radost se přece násobí!
Věděl jsem, že mými prioritami budou především setkání s několika
novými přáteli, jež jsem na předchozích třech cestách poznal, a společně s Milošem
a Janem i výstup na nějaký pěkný vrcholek jako dřív. Ale ze všeho nejvíc mě
v poslední době sužovaly otázky ohledně situace na Ukrajině: Co je naděje?
Kde ji vzít? A odkud berou naději sami Ukrajinci? Je už tolik zabitých, zraněných,
zmrzačených, znásilněných, zlomených, ztracených, zmizelých... Jak neztratit
naději ve vítězství, ve spravedlnost, v návrat nejbližších??? Naději na
přežití a na život po válce...
Východním směrem jsme vyrazili v příhodný den, 21.
srpna, a poměrně rychle jsme pak po několika hodinách zaparkovali a ubytovali se
v Užhorodu nedaleko vojenského hřbitova Kalvárie. Tam jsme začali. Zatímco
mě zasáhlo asi 30 nových hrobů od mé poslední návštěvy o Velikonocích, Miloše
ohromila síla života města, když krátce poté na břehu Uže viděl rodiny, skupinky
přátel či milence vychutnávající si letní pohodu plnými doušky. Na druhý den jsem
se vydal nejprve do Zakarpatského oblastního muzea J. Bokšaje a následně do Školy
č. 3 dolaďovat návštěvu deseti dětí z této školy u nás ve Vídni. Příprava se i tentokrát vyvíjela slibně. Nakonec jsem následoval češtinářku Dianu k dobrovolníkům
z místní uspěšné a odhodlané organizace Volunteers of Zakarpattya.
Tam jsem byl vlídně a srdečně přijat vedoucí Vlastou, Ludmilou - účastnicí Maidanu, která
od roku 2014 i se synem Ruslanem pracuje jako dobrovolnice a Andriannou, jež
spolu s ostatními rovněž pomáhá potřebným – od uprchlíků z válečných oblastí přes částečně osiřelé děti až po vojáky na frontě a jejich rodiny. Sama pohřešuje svého
milovaného bratra Sašu, který je od 29. března letošního roku nezvěstný z bojů u
Bachmutu. Je křesťanka a naději na shledání a na brzký konec války neztrácí. Nemůže, nesmí ztratit. A takto to vnímá většina lidí, s nimiž jsem na toto
téma hovořil. Naděje přece neumírá.
Odpoledne jsme přijali pozvání do Andrianniny rodné
vesnice – k jejímu sousedovi Jónimu a ještě předtím k Dianě a její
rodině. Opět jsme se v obou případech setkali s nesmírnou
pohostinností a otevřeností, byli jsme jimi nadšeni i dojati a ani se nechtěli rozloučit. Mistr
truhlář Jóni mi, byť mě předtím nikdy neviděl, otevřel svoje srdce jakož i dveře své
dílny a dokonce i svůj celý dům, kde jsem mohl obdivovat jeho výrobky. Obdrželi
jsme i dárky na rozloučenou spolu s přáním na brzkou shledanou
v lepších časech.
Další den hned ráno v dešti jsme vyrazili přes
Volovec na východ do Koločavy, kde právě probíhaly poslední přípravy na
vojenský pohřeb 26letého rodáka Nikoly Popoviče. Od jeho domu až po vzdálený
hřbitůvek na kopci zdobily kraje silnice a polní cesty svíčky a květy.
Všude bylo vidět mladé i staré lidi v černých šatech, chlapce
v oblecích a dívky i stařeny s šátky na hlavách. Když jsme tyto zástupy míjeli, jen jsme pietně zpomalili a mířili jsme na dolní konec
k Četnické stanici, kde na nás čekala paní Natalia Tumarec,
nositelka vyznamenání Gratias agit Ministerstva zahraničních věcí České
republiky za svoji jedinečnou činnost a přínos pro česko-ukrajinské přátelství, se
synem Olesjem čili Alešem.
Poté, co jsme se ubytovali a porozprávěli s Natálkou
a Alešem, se Miloš s Janem vydali do skanzenu Stare selo a já na hřbitůvek za padlým vojákem. Navečer jsme ještě s průvodcem panem Vasylem
zašli do české a sovětské školy, ale hlavně jsme se chtěli připravit na výstup
druhého dne na vrchol sedmnáctistovky Strymby.
Ten výstup začal zvolna – nejprve rozbitou cestou do
Nimecke Mokre - poté po značce přes pole, úbočí, les až na poloniny a nahoru na
vrchol Strymby. Tam jsme potkali Eduarda, který byl už na hřebenovce cestou od
severozápadu třetí den. Po chvíli sem vystoupala i skupina od sedla Prislop a
s ukrajinskou vlajkou se fotografovala, vždyť byl 24. srpen – Den nezávislosti. Prudký sestup nám zabral hodně času a úsilí, ale měli jsme
radost, že jsme nad hranicí lesa měli fantastické výhledy i na zakarpatské
dvoutisícovky směrem k rumunské hranici.
Druhý den jsme se rozdělili – Miloš se synem si naplánovali další výstup v okolí, ale já jsem chtěl především
fotografovat v Koločavě, a tak jsem se vydal po pasteveckých stezkách na
kopeček nad vesnici. Po jeho zdolání jsem překvapeně užasl nádherou výhledu na
stádo volně se pasoucích koní s masívem Strymby, Piškoňje a okolních hor v pozadí.
V údolí klokotal koločavský všední den, ale zde nahoře jsem vnímal ten
nejmírumilovnější možný okamžik vůbec. Koně s hříbaty, okolní pohoří a hory, božské
ticho a nebeský klid mě úplně dostaly! Kdyby po chvíli nedorazil na motorce asi
šestnáctiletý Oleksander, kouzlo této chvíle by mě asi úplně přemohlo. Takto jsem se
pozdravili, chvíli si povídali, rozloučili se a Saša odfrčel na motorce staršího bratra tak, jak se objevil. V Četnické stanici jsme se cítili jako doma a ani
jsme si neuměli představit, že po třech zde strávených dnech se budeme muset
rozloučit, byť se silnou touhou zase se sem brzy vrátit.
V sobotu jsme se vydali nazpět do Užhorodu přes Chust, kterým
jsme však jen krátce projeli, podívali se z auta na tzv. Českou čtvrť
kolem ulice Masaryka Tomaša a zamířili do Mukačeva. Měl jsem s sebou fotky
pro rybáře, jež jsem potkal v únoru, a pro Pirošku, místní babusju-trhovkyni.
Rybáře jsem však u Latorice nenašel a paní Piroška měla volný den, tak jsem jí
fotky nechal u kolegyň. Nejvíc jsem se však těšil na odpolední setkání v Užhorodu
u Danylova hrobu na Kalvárii s Romanem B. a jeho rodinou.
Roman mi však mezitím napsal, že dostal nečekanou výzvu z vyšších
míst, aby se bez prodlení vrátil z dovolené do Kyjeva – o tři dny
dříve, než bylo naplánováno – takže se i čas a prostor na naše setkání smrskly. Než
dorazil na Kalvárii, seznámil jsem se tam s novinářem renomovaného
německého časopisu Der Spiegel Christophem R. a jeho ukrajinským fixerem
Žeňou, kteří zde po týdnech či měsících v oblastech a místech podél fronty
rešeršovali situaci v ukrajinském týlu. Když zanedlouho dorazil Roman s rodinou,
společně nás pozval na kávu do Medelinu, kde jsme si ještě chvíli srdečně
povídali, dokud nemusel rovnou odtud vyrazit na 600kilometrovou cestu do
hlavního města a poté hned do jedné z pobaltských zemí. Objetí na rozloučenou, ščaslivo do dalšího období a pak ještě krátká procházka po nábřeží Uže,
večeře Pid zamkom, poslední noc v Užhorodu.
A jak to tedy bylo či je s tou nadějí? Z odpovědí
mých ukrajinských přátel jsem se ujistil, že žít v naději neznamená být naivní
a věřit na zázraky nebo mít zbožná přání. Není to jenom otázka vítězství v této
válce, ale i překonávání nejrůznějších životních problémů, krizí a katastrof.
Uvědomil jsem si, že ve všech situacích není naděje sama! Pro ty, kteří mají lásku a víru,
je naděje něco jako odměna a jistota navíc. Spolu s láskou a
vírou tvoří nerozlučnou trojici, silnější než ukrajinský tryzub neboli
trojzubec, neboť jsou JEDNÍM.
A pro sebe jsem si znovu uvědomil, že dnes už nestačí naději pouze hledat, ale je třeba stát se jí.
(Pracovní verze - 17.9. 2023)
Žádné komentáře:
Okomentovat