Jedno století - tisíc a jeden příběh aneb Gemini journey

 „Takový je příští věk, jak jsou vychováváni příští jeho občané.“ J.A. Komenský

Ocitli jsme se asi hodinu cesty od státní hranice, když se ozval Magdin manžel Pawel se zprávou, že jsou aktuálně všechny přejezdy mezi Slovenskem a Ukrajinou uzavřené z důvodu doposud největšího ruského vzdušného útoku na Zakarpatí.  Krátce nato jsem dostal stejnou zprávu od své ženy Christine a několika přátel, kteří si o nás také dělali starosti. Zavolal jsem proto Dianě, která mi potvrdila, že u nich doma jsou všichni v pořádku, třebaže „něco“ bouchlo asi dva kilometry od jejich vesnice a hrozná rána byla slyšet až k nim. Také nám poradila, abychom se vydali přes Maďarsko a přes hranici na řece Tise u Čopu. S Magdou jsme tušili, že kdyby se to odehrálo (a my se to dozvěděli) o den dříve, pravděpodobně bychom naši cestu odložili. Takto jsme se poradili s naší intuicí a rozhodli se pokračovat přes maďarsko-ukrajinský přechod Záhony-Čop, kde jsem už leccos zažil v květnu minulého roku.

Magdu znám někdy od roku 2023 přes instagram a velmi si vážím jejího dokumentárně-fotografického umění. Oba jsme se narodili ve znamení blíženců, ve kterém naše komunikace také vždy probíhala. Zatímco Magda chtěla navázat na svůj dlouhodobý projekt LENS FOR UKRAINE, v němž se od roku 2022 věnuje ukrajinským a v poslední době především romským rodinám a dětem v útulcích v jihovýchodním Polsku, mým hlavním cílem bylo navštívit onu legendární stoletou „1. cikánskou školu“ a podpořit Magdu, která v Užhorodu ještě nikdy nebyla. Do našeho hotelu jsme dorazili asi hodinu před půlnocí s přesvědčením, že tato cesta bude naprosto jedinečná.

Ranní setkání ve škole bylo dohodnuté na čtvrteční 10. hodinu, od pana učitele maďarštiny Miklóše Antoněnka jsem věděl, že ve 12 hodin mají přijet američtí sponzoři. Paní ředitelka Oksana Leheza a její kolegyně a kolegové měli radost z fotografií z říjnové návštěvy s Terezou, historičkou Muzea romské kultury z Brna, a drobných dárků z Polska, České republiky a Rakouska. Děti do školy ten den nepřišly téměř žádné, neboť jedna část sestřeleného dronu předtím spadla na kraj romské osady a rodiče děti nepustili, protože měli strach. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Sám jsem tu noc spal jen asi tři hodiny, nebál jsem se sice dronů, ale nemohl jsem přestat myslet na lidi v ostřelovaných a bombardovaných městech v oblastech východní a střední Ukrajiny, kteří se pro stáří nebo nemoc nemohou dostat včas do krytů. Kvůli únavě a soustředění se na setkání ve škole jsem si také zapomněl vzít svůj foťák z hotelu, ale věděl jsem, že se do školy vrátíme i v pátek, a hlavně – Magda má přece profesionální fotoaparát i dostatek baterií. Radost se shledání a vysoce zajímavé informace ohledně připravovaných oslav stoletého výročí školy, které s námi vyučující sdíleli, mě vrchovatě naplnily nadšením.  Kromě chystaných podzimních akcí to bude i dvoutýdenní tábor na motivy příběhů chlapce Tomáše, který se ponoří do minulosti a postupně objevuje starou knihu, cihlu – valku, lampu a pod. K tomu mají připravené poutavé obrázky, vytvořené za pomoci umělé inteligence. Zde malá ukázka ze scénáře: 

Název tábora: Škola stovky příběhů

Podtéma: Jsme součástí něčeho většího

Naše škola stojí již 100 let díky nám, učitelům, studentům, rodinám, laskavosti, odvaze, víře, vzájemnému respektu a vzájemné pomoci. 

Odpoledne jsme se vydali na prohlídku Užhorodu a k setkáním s přáteli (Ljubou ve skanzenu, Jurajem - Jurim Rusnákem v restauraci Pid zamkom…), starými i novými místy (zámeckými schody, plovárnou postavenou na první republiky nebo dvěma parky), takže jsem únavu z cesty i nedostatek spánku vůbec neřešil. 

Na druhý den jsme měli znovu dohodnuté setkání v deset hodin ve škole, kde jsme se dozvěděli, že v důsledku středečních útoků „velcí“ sponzoři nedorazili. Jelikož jsem při své poslední návštěvě na podzim při rozhovoru s panem Eduardem Papem pochopil, že škole chybí syntezátor pro výuku hudební výchovy, poradil jsem se s kolegou hudebníkem z našeho gymnázia, jak bychom mohli jako škola postupovat a užhorodské Škole-gymnáziu č. 14 tento hudební nástroj darovat. (Pan Eduard se začátkem roku s rodinou po první a úspěšné Melissčině operaci přestěhoval k příbuzným do Německa, takže jsem s ním toto téma řešit nemohl). Rozhodnutí padlo na zakoupení nástroje na místě – z důvodu záruky a podpory místního prodejce. Zatímco jsem s učitelem dějepisu a zeměpisu Romanem a učitelkou hudební výchovy a hráčkou na housle v užhorodské filharmonii Nadijou vydal do města najít a zakoupit vhodný nástroj, Magda se mezitím věnovala školákům, pro které byl připraven workshop v rámci Mezinárodního dne rodiny. Ukázala zvídavým dětem svoji fotokameru a nechala je také udělat několik vlastních snímků. Když jsme se se syntezátorem vrátili, paní ředitelka byla nesmírně šťastná. Jako bonus jsem přidal originální zpěvník s notami Hymny spřátelených národů z roku 1934 a sám se divil tomu, jak se nyní hodil. Když jsem ho asi před deseti měsíci objevil v jednom brněnském antikvariátě, vůbec jsem netušil, komu udělá radost. Teď bylo jasné, že i „malí“ sponzoři jsou v Užhorodu vroucně vítaní. 

Po dojemném rozloučení se všemi oddanými lidmi ve škole jsme vyrazili do osady Šachta, při které tehdy před sto lety škola vznikla. Důvodů, proč ji tehdy československá vláda nechala postavit právě zde, bylo několik. V Užhorodu existovaly již za Rakouska-Uherska různé školy – maďarské, rusínské, židovské… Ale když vzniklo Československo a v roce 1920 se k němu připojila Podkarpatská Rus, ocitli se zde úředníci, četníci, vojáci i s rodinami. Jelikož mnozí rodiče nechtěli, aby jejich děti chodily do školy spolu „s cikáňaty“, rozhodly se československé úřady pro výstavbu segregované školy pro romské děti – s vyučovacím jazykem československým, tedy slovenštinou. Místo bylo určeno na severozápadním okraji města, asi dva kilometry od centra, kde fungovala tehdy největší romská osada, a proto záměr postavit školu zde byl nabíledni. Nedaleko odtud existovalo již židovské ghetto a po druhé světové válce se tu těžilo hnědé uhlí. Ale to je jiná kapitola. V dochovaných záznamech k 10. výročí školy její zakladatel Josef Šimek napsal: 

Po vánocích 1926 začala škola. Po první 4 měsíce byla docházka téměř 100%. Po čtyřech měsících znaly už děti velkou abecedu, ale při vyučování byly těkavé, čtení dělalo jim velké potíže, nejraději by byly odpovídaly hromadně. Osnova cikánské školy připouštěla, aby se na škole učilo hře na housle. Tomuto předmětu vyučoval starý cikánský primáš Lacko Martón. Ačkoli počáteční dovednosti ve hře na housle u dětí byly velmi nepatrné, byl učiněn do konce školního roku značný pokrok. Ale přes prázdniny děti skoro všechno zapomněly, hlavně z mluvnice i čtení. Druhého roku děti vše zas dohonily a už si navykly i čistotě a byla povzbuzena chuť k návštěvě školy. …

Dnešní osada Šachta skrývá, oddělena od zbytku města zdí, několik původních, opravených i polorozbořených domků s asi jen 70 obyvateli. Jelikož jsem měl pro několik z nich z posledních návštěv pár fotografií, vydal jsem se je s Magdou hledat. Nejprve jsme našli tátu se synem, které jsem potkal před tehdy zavřenou školou o prázdninách 2024, poté pana Oleksandra, který se vracel z uklízecí směny v říjnu loňského roku a vyfotografoval jsem ho i s Terezou, paní Navrockou a panem Eduardem. Poslední byla nejstarší obyvatelka tábora, které bydlela úplně na konci – v nejstarší části - a dva chlapci nás zavedli k jejímu domku. Nebyla sice ještě doma, ale její dva synové Andrij a Mykola s rodinami bydleli hned vedle. Velmi přátelsky a ochotně nám ukázali jejich svět – podobný slamům, jak si je představuji, někde v Indii nebo v Keni. Ale tohle je střední Evropa! Některé domky byly vyrobeny z nepálených cihel čili vepřovic, zde zvaných valky, za více než sto let patřičně promáčených dešti a nepříznivými zimami. Asi před pěti lety (v čase korony) celému táboru město vypnulo elektřinu, neboť jeho obyvatelé neměli peníze na zaplacení účtů. Většina  z domů-chatrčí, do kterých nám dovolili nakouknout, měla jen jednu místnost – kuchyň, obývák, ložnici, dětský pokoj, vše v jednom, jen některé měly ještě miniaturní předsíň, kde byly uloženy věci jako v kůlně. Mezitím se odněkud vrátila maminka Andrije a Mykoly a rozzářila se, když nás – hosty z jiného světa – uviděla. Věnoval jsem jí fotografii z podzimu a ona mě pozvala do svého domečku, kde na stěně visely fotografie zemřelého manžela a bratra. Uvědomil jsem si, že v jejich situaci nemají lidé vůbec žádnou možnost nechat si jakoukoliv fotku svých blízkých zhotovit. Proto začínala naše cesta-mise pomalu nabírat nový rozměr. Magda navíc hledala pomocí fotografií z Polska nějaké rodiny a ženy, o nichž věděla, že pocházely z Užhorodu, ale kontakt s nimi ztratila dříve, než jim mohla věnovat jejich výtisky. Naplněni směsicí těch nejsilnějších emocí a dojmů jsme se rozloučili a slíbili, že se sem při nejbližší příležitosti vrátíme. 

Navečer jsme byli pozváni k Dianině rodině, kde na nás již čekali. Diana se ledva vrátila po náročném týdnu ze školy, od rána měla předpřipravenou polévku a předkrm, a než usmažila řízky, oloupala brambory a připravila salát, prohlédli jsme si s Mychajlem zahradu a zvířata ve stájích i na dvoře, obdivovali rostliny i želvy a pozdravili dědečka u včel. Letos se jim poprvé urodil bílý med!

U večeře jsem dědečkovi, který v únoru oslavil své 90. narozeniny, přečetl blahopřání a předal dárek. Nakonec zase Diana předala dárky nám i pro moji rodinu. Zakarpatí bylo vždy proslulé pohostinností svých obyvatel, a i když se časy nezadržitelně mění, ty opravdové hodnoty díky těmto lidem zůstávají!

Kolem půlnoci jsme znovu trochu váhali při novém poplachu, naštěstí žádné drony ani rakety nedorazily, přesto jsme chvíli uvažovali, kam se v našem hotelu schovat, kdyby bylo nejhůř. Po necelé půlhodině se však ozvala vysvobozující věta: THE AIR ALERT IS OVER. MAY THE FORCE BE WITH YOU!

Na sobotní dopoledne jsme se už také těšili, neboť jsme měli v plánu hned po snídani vyrazit do osady v Radvance a dokonce jako bonus navštívit útulek či centrum pomoci paní Eleanory Kulčar BLAHO, o němž jsme se dozvěděli teprve nedávno. Ve škole jsme na ni dostali telefonní číslo, dovolali se a s paní Kulčar si dohodli návštěvu na 14. hodinu. 

Nejprve jsme však vstoupili do osady po Granitské ulici, navštívili dům a rodinu barona Robiho, který však opět nebyl doma. Jeho ženu s dcerami ale očividně potěšila fotka, kterou jsem jim donesl.  Poté se kolem nás seběhly děti z osady, včetně několika dospělých, a občas nás pozvaly k nim domů. Krátce jsme si povykládali, fotografovali, cukierky rozdali. V jedné zahradě jsme potkali rodinu s dívkou, která se poznala na fotce z roku 2024, i když byla vyfotografovaná na jiném místě. Zvolna jsme pokračovali do malinko modernější části osady a opět se opakovala setkání s dětmi a jejich rodiči nebo prarodiči. Na jednom místě Magda objevila na dvorku za plotem děti, které tancovaly a natáčely se na mobil – tak, jako to dělají děti po celé Evropě. Zde tedy fungovala elektřina! Zatímco si s nimi Magda povídala, věnoval jsem se dospělým v ulici o kousek dál. Nakonec jsme se sešli a pokračovali do části osady, kde jsme vloni barona Robiho potkali. Tentokrát se nám to nepodařilo. Poté jsme prošli další ulicí, setkali se se dvěma ostrými psy na kolejích vlečky a dvěma milými babusjami, a než jsme osadu opustili, šli jsme se podívat za dvěma děvčátky, s nimiž jsme se před chvílí rozloučili. Spatřili jsme je na místním smetišti, kde hledaly zbytky potravin, které by mohly být ještě zužitkovány. Srdce se nám svírala, když nám usměvavá děvčátka hrdě ukázala igelitovou tašku s mokrými slupkami od brambor a nějakými dalšími zbytky jídla, jež pak mohly doma uvařit. Tento neuvěřitelný obraz s námi zůstane asi do konce našich životů, ale předtím se budeme ze všech sil snažit přispívat k zlepšení života těchto dětí, zápasu s předsudky a rasismem na všech úrovních. 

Paní Kulčar na nás už čekala a ukázala nám několikaposchoďový rozestavěný dům, sponzorovaný několika organizacemi z Evropy i USA. Na počátku ruské invaze si všimla, že na nádraží v Užhorodu pomáhalo mnoho lidí ukrajinským uprchlíkům z Donbasu s ubytováním i předměty denní potřeby, ale o romské uprchlíky „zájem nebyl“. Proto se rozhodla pořádat sbírky a romským rodinám, které o všechno přišly, pomáhat. Postupem času začala pronajímat jednu z uzavřených restaurací v Radvance, ale nájem se později vyšplhal na 5.000 dolarů za měsíc.  Její cílevědomá a zodpovědná práce a víra jí však přinesla nové sponzory a možnost postavit nové centrum a útulek pro převážně romské přesídlence a uprchlíky před válkou. S paní Kulčar jsme se také pomodlili – vlastně se modlila ona – a než jsme se rozloučili, obdarovala nás olejovými obrázky mukačevského umělce Jonase Tibiu. A jelikož se zmínila ještě o jedné blízké romské osadě Telman, vydali jsme se ještě i tam. 

Osada Telman není tak rozlehlá jako Radvanka a zjevně nikoli tak chudá jako Šachta, ale ani zde není život jednoduchý. Měli jsme štěstí a hned narazili na barona Edika, který nás částí osady provedl a ukázal nám novou modlitebnu, kterou právě staví, ale i tu původní, postavenou z pražců. Vyjádřil nám zklamání z různých návštěv nevládních organizací, které přijdou, vyfotografují se, mnohé naslibují, ale později už o sobě nedají vědět. My jsme samozřejmě mohli slíbit jenom to, že přineseme fotografie z dnešního srdečného setkání! Ten slib dodržíme! 

A také se pokusím zajistit paní ředitelce Oksaně pozvání k návštěvě Muzea romské kultury v Brně, napíšu článek, dokreslený Magdinými fotkami, o této jedinečné 100leté instituci do Vídeňských svobodných listů, aby se o historii i současnosti školy dozvěděla česká a slovenská veřejnost, a budu hledat možnosti, jak lidem v užhorodských osadách pomoci. Tak jako kdysi jejich předkové vyrobili cihly pro stavbu školy, tak dnes bude důležité najít řešení pro jejich současné problémy. Jednou z nejdůležitějších podmínek je jistě konec války. Romové v Užhorodu a na Zakarpatí platí stejnou, ba i tu nejvyšší cenu jako ostatní Ukrajinci. Mnohokrát jsem během této cesty mohl vnímat, že tak jako jsou dějiny v nás, tak i my jsme součástí dějin.

Krátce po návratu domů jsme se dozvěděli, že na frontě padl další z absolventů školy - Jevhen "Žeňja" Buko, otec šesti dětí. Čest jeho památce! – Sláva Ukrajini! – Hrdinům sláva! 

                                                                                 Pracovní verze, 1.6. 2026