Freeheart: Jako ve snu aneb Dvě vzpomínky na Karla Schwarzenberga

Vlastně to jedním snem začalo. Chtěli jsme tehdy založit na našem gymnáziu fotografický kroužek čili fotoklub, a proto jsem od počátku roku 2017 procházel, objevoval a fotografoval ve 3. vídeňském okrese – tedy v bližším i vzdálenějším okolí naší školy. Z těchto fotografií se pak měla uskutečnit výstava na konci školního roku. Velmi mi na tom záleželo, a zřejmě i proto se mi koncem března zdál sen o Karlu Schwarzenbergovi. Karel S. se přece kdysi externě v Komenského škole učil a skládal zkoušky! A Schwarzenberský palác je na samotné výspě 3. okresu! Ten sen, jehož obsah si už nepamatuji, byl však vnuknutím! Rozhodl jsem se proto panu knížeti napsat dopis a požádat ho o fotografické setkání ve Schwarzenberských zahradách, kam se jinak nedalo dostat! U vchodu do jeho kanceláře na rohu Schwarzenbergplatzu a Rennwegu jsem si přečetl, že poštu přijímá jistá notářská kancelář na Stubenringu, kam jsem krátce poté pečlivě napsaný dopis přinesl a předal.

Po několika měsících čekání jsem obdržel odpověď od jeho vídeňské sekretářky, paní Kathariny Coudenhove-Kalergi. Kníže se prý v té době hodně pohyboval mezi Prahou, Vídní a Murau, takže nebylo snadné najít nějaký volný termín. Přesto mi jakous takous šanci na krátkou schůzku „někdy v červnu“ ponechala. Doufal jsem, že se to podaří uskutečnit ještě před vernisáží výstavy Blízká setkání ve škole a také, že pana knížete budu moci vyfotografovat v nějakém jeho oblíbeném zákoutí - v té tajuplné zahradě. Vytoužený den pak nadešel 19. června, kdy teploměr ukazoval více než 32 stupňů Celsia. Když mě paní Katharina uvedla do místnosti kanceláře v 1. poschodí, pan Karel seděl za knížecím stolem a jak jinak – bafal z jedné ze svých pověstných dýmek. Rázně mě přivítal: „Ven nikam nepůjdu, je strašné horko. Můžete začít fotografovat!“. Duchapřítomně a ve vší slušnosti jsem mu odvětil, že to nejde, takto já nefotím, musíme se nejprve trochu seznámit. Do ruky jsem mu vtiskl aktuální číslo školního časopisu Česká & Slovenská Vídeň DNES a kopii jeho přihlášky do Měšťanské školy Komenského ve Vídni, které ho hluboce zaujaly. Okamžitě se začetl do článků a mě chvíli vůbec nevnímal. Velmi pozitivně pak kvitoval článek o návštěvě Výboru pro záležitosti EU Senátu ČR: „To tady taky píšete? Výborně, mladí lidé by se měli zajímat o politiku.“

Jelikož se považuji spíše za reportážního a dokumentárního fotografa než za portrétistu, očima jsem si prohlížel kancelář, všudypřítomné knihy, sošky, obrazy a všelijaké vzpomínkové předměty a udělal několik nenucených záběrů pana Schwarzenberga. Zeptal jsem se ho, jak vnímá výhled na ten stalinistický památník (Heldendenkmal der Rote Armee) takřka před okny a byl jsem překvapen jeho smířlivou odpovědí: „Když se dívám z okna, myslím spíš na to, že tu stavbu koordinoval ruský major Schönfeld či Šejnfeld, jehož předkové pocházeli stejně jako moji z franckého města Scheinfeld.“

Naše setkání trvalo asi půl hodiny, nechal jsem si podepsat jeho biografii od spisovatelky Barbary Tóth, která právě vyšla u příležitosti nastávajících osmdesátin K.S. - českou verzi s věnováním pro tátu, který byl jen o pár měsíců starší, a německou verzi pro maminku mojí ženy. Než jsme se rozloučili, tlumočil jsem mu pozvání k návštěvě školy nejlépe do konce kalendářního roku.

Tato příležitost se díky pochopení a úsilí paní Kathariny Coudenhove-Kalergi naskytla toho roku těsně před Vánocemi – po několika oslavách jubilea to byla zřejmě ta poslední v roce 2017. Starosta Školského spolku Komenský Karel Hanzl přivítal Karla Schwarzenberga s doprovodem ve vestibulu gymnázia v Schützengasse („Tehdy to byla dívčí škola“, jak se K.S. zmínil), školní orchestr zahrál Dvořákovu Humoresku, sbor a všichni zazpívali školní hymnu. Některé děti si připravily výkresy, které dojatému starému pánovi předaly. A když mu pak paní ředitelka nabídla prohlídku školy, šarmantní kníže a moudrý politik nediplomaticky, jak bylo jeho zvykem, odvětil: „Ááááá, školy jsou všechny stejné. Kde máte maturanty? S těmi bych se chtěl sejít!“ A tak mohla tehdejší maturitní třída spolu s panem Hanzlem, paní ředitelkou a několika pedagogy zažít nezapomenutelnou, chtělo by se říci hvězdnou, hodinu života. Spontánní, laskavé a vlídné vzpomínky, reflexe, rady a moudrosti - vnímali jsme, že pan Karel Schwarzenberg s námi upřímně sdílel své srdce.

Přišel, chvíli zde pobyl - a už byl zase pryč. Bylo to skoro jako pohádka, jako sen.

Pracovní verze, 3.12. 2023