Několik malých jubileí navíc čili Cesta č. 10

 „Vlka živí nohy, orla křídla a člověka srdce.“ Jaromír Tomeček

Tato cesta navazovala po třech měsících na tu předchozí, takže naším prvním cílem bylo přinést fotografie zejména lidem do romských osad v Užhorodu, které jsme spolu s Magdou v květnu navštívili. A také najít pro Magdu fixera – osobu, která by ji mohla v budoucnosti provázet v osadách, pomáhat s překladem a řešit případné problémové situace. Dalším cílem bylo navštívit romskou školu, k jejímuž stoletému výročí jsem mezitím napsal článek pro Vídeňské svobodné listy a Magda k němu poskytla fotografie. Na náš pobyt v Užhorodu jsme měli vyhrazené dva plné dny, další část jsem měl absolvovat sám – v Koločavě a jejím přilehlém okolí. Vyrazili jsme v sobotu 8.8. a jelikož osmička symbolizuje nový začátek, oba jsme cestovali plni očekávání.

Tentokrát jsme projeli hranicemi bez nejmenších komplikací a ubytovali se ve stejném hotelu jako minule. Večer jsme si prohlédli fotografie, které jsme pro „naše“ rodiny a děti připravili. Zatímco já jsem nechal vytisknout jen asi 30 fotek formátu A4, Magda přijela s obrovským kufrem se sadou fotek pro každého z lidí, které jsme minule potkali. A navíc, všechny sady byly v obálkách individuálně označených srdcem, maličkou fotografií dítěte nebo rodiny a každou fotku formátu A5 Magda podepsala a uvedla její datum a místo. Nemohli jsme se dočkat rána, až budeme moci vyrazit do terénu.

Nový den pro nás tradičně začal na Kalvárii, kam se chodívám poklonit padlým hrdinům a zjistit, jak se válka pro Užhorod vyvíjí. Za ty tři měsíce přibylo mnoho nových hrobů, minimálně jeden za týden, a také pokročila jednotná úprava náhrobků, pro které se město rozhodlo asi před rokem.

Když jsme přijeli do Radvanky, hledali jsme barona Myroslava Horváta, s nímž jsme se doposud nesetkali, ale věděli jsme, že je tam klíčovou osobností. Jeden z mužů mu zatelefonoval a on za chvíli dorazil i se svým zástupcem. Pana barona jsme informovali o Magdině záměru dlouhodobě fotografovat rodiny v osadě, které o to mají zájem, Magda mu předala osobní dopis a vyměnili jsme si odznaky z Muzea romské kultury v Brně za jejich Sdružení Romů Zakarpatí. Baronu Myroslavovi jsme nabídli 40 bublifuků pro děti a spoustu bonbonů z Rakouska, ale on řekl, že z nich děti budou mít větší radost, když jim je spolu s fotkami odevzdáme přímo my! A tak jsme procházeli uličkami mezi domy, rozdávali ty malé radosti, fotografovali nově ty, kteří si to přáli, setkávali se se starými známými a potkávali nové. Na konci osady jsme narazili na ukrajinské ženy tří generací – máma s dcerou žijí v České republice – povykládali si, babička nám natrhala tašku jablek, ty jsme ale rozdali v další části chudší osady spolu s fotkami. Jelikož jsme tam v květnu fotografovali hlavně děti, mnohé se kolem nás znovu vyrojily a pamatovaly si nás. Kdo mě tehdy zaujal a mezi dětmi jsem ho teď nikde neviděl, byl asi desetiletý chlapec v kostýmu krokodýla. Dvanáctiletý Maxim věděl, kde se „Krokodýl“ vlastně Ritchie nachází – kde jinde než u řeky! Prý chytá ryby v Uži! Samozřejmě jsme se tam v doprovodu dalších chlapců hned vydali a Ritchieho našli s dvěma přáteli koupající se v řece. Horka minulých týdnů způsobila, že se hladina řeky snížila téměř na minimum, a asi pět set metrů po proudu – ve městě – to vypadalo,  že mělká řeka stojí a neplyne. Zde však bylo několik tůněk, do nichž kluci skákali salta. Krokodýl Ritchie, třebaže byl nejmenší z nich, uměl nejen salto dopředu, ale i dozadu, jak nám hned předvedl. Z fotky měl upřímnou radost, ale snad ještě větší z toho, že se mu dostalo takové mezinárodní pozornosti!

Cestou zpátky jsme si od Maxima ještě vyslechli historku o vraždě ze žárlivosti, která se tu před nějakou dobou odehrála. Žena nožem zabila jinou ženu, která prý tancovala s jejím manželem, a nyní je ve vězení někde u Kyjiva. A třebaže tu v době naší nepřítomnosti vyhořel dům (v němž žil i náš průvodce Maxim), děti byly veselé a šťastné, užívajíce si prázdnin a léta, do kterého jsme jim vnesli maličko zpestření.

Po krátkém občerstvení byla naším cílem nedaleká osada Telman a baron Edik. Ten se velmi potěšil, že nás vidí, však si tehdy postěžoval, že lidé k nim přicházejí na „foto safari“, fotky někde publikují a sbírají peněžní dary, ale na osadu si už nevzpomenou. Také jemu Magda odevzdala osobní dopis a spoustu fotografií a on sám rozesmátým dětem rozdával bulbašky a cukierky od nás. Jelikož byla neděle a v 17 hodin měla začít bohoslužba, na kterou nás baron Edik i pastor Ivan srdečně pozvali, rozhodli jsme se ty dvě hodiny před ní strávit rozhovory s místními, prohlídkou osady i fotografováním. Magdě se zde konečně podařilo najít dceru jedné ženy, kterou fotografovala v útulcích v jihovýchodním Polsku, a odevzdat jí fotografie.

Asi od půl páté přicházeli lidé, pastor se připravoval, do toho zpíval překrásným hlasem ve třech jazycích – ukrajinštině, romštině a maďarštině, kterými se tu hovoří –  muž, jehož jméno jsem zapomněl. K němu se pak přidala baronova žena, jejich dcera a ještě jedna žena, a společně vytvořili sehraný kvartet. Lidé zpívali, modlili se, pastor měl krásnou řeč, jejímž tématem bylo Srdce a jeho motivace ke skutkům dobra. Když mě pak vyzvali jako hosta ke kongregaci pohovořit, neměl jsem v této vskutku srdečné atmosféře problém vyjádřit vděčnost za vlídné přijetí a důvěru a naději v rozvoj této komunity. Chvíli nám pak ještě překládal syn barona Horváta – Aladár, než musel odjet do nemocnice. Nabídl se, že by při dalších cestách mohl Magdu podporovat, což bylo jedním z důležitých cílů této cesty. A když se pak diakon modlil v ukrajinštině za Ukrajinu, tekly nám slzy dojetím i silou a autentičností prožitku.

Na večeři jsme se vydali k Juriji Rusnákovi do restaurace Pid zamkom, neboť jsme pro něho měli fotografie a jako vždy i nějaké otázky. Když jsem se pana Jurije otázal na sníženou popularitu presidenta Zelenského, vstoupil do naší diskuze muž od vedlejšího stolu. Byť byl momentálně v civilu, je vojákem od roku 2022, a velmi vážně prohlásil, že dokud se bojuje, stojí armáda za svým prezidentem. Na rozloučení ho Magda objala a já mu poděkoval. Z radosti nad krásnými a bohatými zážitky tohoto horoucího dne jsem nadšeně vypil dvě piva, a pak jsem si uvědomil, že nemůžeme riskovat ani krátkou cestu autem k našemu hotelu. Rozhodli jsme se tedy pro krátkou procházku večerním Užhorodem a tam – u lávky – bývalého Masarykova můstku – se to stalo. Na jednom konci prodávala sympatická babusja suché květy a my jsme se rozhodli ji podpořit. A pak po bezpečném a spokojeném návratu se deset minut po půlnoci kyjevského času ozval můj mobil. Spatřil jsem neznámé ukrajinské číslo, dvě sekundy zapřemýšlel, jestli hovor vzít... což jsem naštěstí učinil. Na druhém konci jsem zaslechl příjemný ženský hlas omlouvající se perfektní němčinou za pozdní vyrušení. Když mi paní Lene, vedoucí německé redakce TV Suspilne, sdělila, že u lávky přes řeku Už našla moji peněženku se všímvšudy, věděl jsem, že to nemůže být náhoda, byť jsem moji ztrátu vůbec nezaznamenal. Slíbil jsem, že se jí v pondělí kolem poledne ozvu – hned po návštěvě naší romské školy – Gimnazija No.14!

Ráno jsme nejprve přijali pozvání na kávu doma u učitele maďarštiny Miklóše Antoněnka, který bydlí ve stejné ulici jako jeho škola. V Užhorodu už jsem vypil mnoho vynikajících káv, ale tato byla jedna z nejlepších. Anebo to bylo srdečnou pohostinností pana Miklóše? Společně jsme se vydali do školy, kde jsme se přivítali s paní ředitelkou, opět rozdali především Magdiny fotografie, povykládali si a vtom jsem zjistil, že syntetizér darovaný naším gymnáziem je zde velmi vysoce ceněný, ale budou-li při oslavě 100letého výročí chtít hrát pro větší publikum, jejich staré reproduktory nebudou funkční. Protože kolegové v naší škole přispěli vyšší částkou a něco zbylo, slíbil jsem do druhého dne donést 5.000 hryveň což je asi 100 eur, čili přesný zbytek vybrané částky – na nové reproduktory. Nakonec jsme ještě zanesli fotografie do přilehlé osady Šachta, setkali se s paní Verou i jejím synem Andryjem, ale nálada zde byla podstatně smutnější v porovnání s Radvankou či Telmanem. Po krátkém setkání s učitelkou z Masarykovy jubilejní školy Dianou u Masarykova pomníku (kdy mě pozvala na pátek k nim domů) jsem zatelefonoval paní Lene a dohodl si s ní schůzku v kavárně za řekou, kam mě před třemi lety pozvala právě Diana. Třebaže paní Lene neměla mnoho času, stihli jsme si krátce o mnohém povykládat, a také jsme zjistili, že máme několik společných známých na Zakarpatí a také společnou touhu v budoucnosti spolupracovat. Moc se na to těším!

V úterý ráno jsem Magdu přivezl na nádraží k jejímu autobusu do Prešova, kde jsme se rozloučili s vědomím, že to určitě nebyla naše poslední společná Gemini Journey. Po snídani jsem přenesl moje věci do auta a cestou do Koločavy se zastavil ve škole, kde jsem měl schůzku s učitelkou hudební výchovy Nadijí, abych ji předal obálku se slíbenými hryvňami. Cosi se přes noc v mém pokoji událo a obsah obálky se zdvojnásobil. 10.000 hryveň sice není tolik jako bylo 10.000 korun od pana presidenta Masaryka v roce 1926, ale na reproduktory to bude stačit! Když jsem vycházel z budovy školy na její dvůr – viděl jsem předškolní děti, které se připravovaly na jejich první školní rok a mezi nimi i modrooké děvčátko, které jsme potkali na smetišti v Radvance v květnu, když hledala s kamarádkou zbytky jídla. Tentokrát byla čisťounce oblečená a evidentně natěšená do školy. V tomto okamžiku by mohlo moje vyprávění jako ten nejhlavnější HAPPY END skončit.

Jenže Koločava je Koločava. Podle Google maps je to z Užhorodu asi 180 kilometrů a cesta autem by měla trvat něco přes tři hodiny. Podle hesla cesta je cíl jsem se rozhodl zároveň navštívit nějaká místa, která jsem doposud neviděl – městečka Svaljavu a Volovec a také v Pylyptsi odbočit z hlavní silnice a zajet asi deset kilometrů k sedačkové lanovce na Hymbu. V zimě patří k oblíbeným lyžařským střediskům Boržava, samotná polonina Boržava je dlouhá asi 50 kilometrů. Lanovka končí asi v 1.000 metrech nad mořem, vrchol hory Hymba dosahuje 1.491 výškový metr. Tam je třeba vyjít anebo se nechat vyvézt. Ta druhá možnost pro mě nepřipadala v úvahu, ale zároveň jsem chtěl dokumentovat místní tradice, zvyky i zlozvyky. Sběrači borůvek a ostružin chodili pěšky nebo jeli na motorkách, turisté z východu se často nechali vyvézt jeepy nebo landrovery.  Dalšími mastňáky byli motorkáři nebo quadeři, kteří takto jezdili skoro po celém hřebeni. Letní turismus se na Zakarpatí pohybuje mezi ekologickými aktivitami a brutální exploatací přírody. K tomu je ještě třeba přidat cyklisty downhillu a vyznavače paraglidingu. Výhled z vrcholu Hymby mě přesto nadchl.

Do koločavské Četnické stanice jsem dorazil navečer a srdečně se přivítal s jeho majiteli – bratry Alešem a Ihorem, jejich maminkou Natálkou a byl překvapen tím, jak byla restaurace zaplněná Čechy a Moraváky, Ukrajinci a Poláky. Z Česka tam jako za starých časů pobývala skupina okolo Iva Zatloukala, jež na druhý den vyrazila do Jasini, a kterou vystřídali motorkáři ze Zlínska na cestě do Banátu a Litevci na cestě po Ukrajině. Pro Četnickou stanici je charakteristické, že minimálně 90 % lidí, kteří sem zavítají, se sem vrací – buď samostatně nebo v partách. Díky srdcím majitelů i jejímu geniu loci. A to z ní vytváří legendární instituci, jakou by měl každý cestovatel po Zakarpatí poznat.

Věděl jsem, že se tentokrát nebudu vydávat sám do hor už z bezpečnostních důvodů, ale spíše budu fotografovat po okolí. Proto jsem se na druhý den ráno vydal na Kosiv verch, přes zaniklou vesničku na okraji Nehrovce a postupoval přes les k polonině vedoucí na Ťapeš. Tam jsem však nedošel, neboť jsem nechtěl. Namísto toho jsem pak odpoledne zajel do Synevyrske poljany a vystoupal k Siněvírskému jezeru, kam jsem již zavítal v dubnu 2023. Tehdy bylo jezero zamrzlé a zasněžené, nyní v letních časech sucha spadla hladina jezera asi o dva metry. Ostrov v něm vystupoval z hlubin podstatně větší, než jak jsem ho znal z fotografií. Tak jako tehdy jsem si jezero obešel, ale protože nyní fungoval převoz, rozhodl jsem se situace využít a také si na ostrov zajet. Spolu se mnou kromě převozníka Ivana se plavila jedna větší maďarsky hovořící rodina z jižního Zakarpatí a jeden voják s kamarádem. Ten voják se právě účastnil rehabilitačního pobytu v nedalekém Izyku a jmenoval se Serhyj. Mina mu zranila spodní část nohy, ale lékařům se podařilo ji zachránit. Byla středa 12. srpna - den narozenin mého táty. Měl by 89 let, ale před pěti lety zemřel. Na jeho počest jsem pozval Serhyje i jeho kamaráda na večeři a během chvíle jsme se skamarádili. Oni mě pak svezli dolů na parkoviště k mému autu. Rozloučili jsme se s myšlenkou, že se jistě ještě někdy a někde setkáme!

Aleš mi poradil navštívit Eržičinu chatu v kopcích nad Koločavou. Také zkusil přemluvit jednoho místního znalce – vojáka veterána, aby mně zavedl k Suchému vrchu – na místo smrti Nikoly Šuhaje. Tomu se to však tentokrát nehodilo, takže alespoň za Eržikou! Eržika byla Nikolova manželka, která s ním měla jednu dceru Annu (která se dožila 99 let)! Chatu jsem díky koordinátům od Aleše našel, ale Eržika doma nebyla (zemřela totiž v roce 1987)! Cestou nazpět do vesnice jsem potkal skupinku dvou chlapců a dvou děvčat z různých částí Ukrajiny na několikadenním vandru po poloninách. Svými obrovskými batohy mi připomněli cesty mého mládí po rumunských Karpatech. Když se mě jeden z nich – Roman - zeptal, které země jsem navštívil, vyčíslil jsem poctivě snad všechny, ale extra zmínil i pár zážitků z Rumunska, jež mě tehdy formovaly a popřál jim šťastné cesty životem. Dole v Koločavě jsem potkal několik ostrých hochů - parubků na motorkách, které jsem viděl a hlavně slyšel ten den ještě mnohokrát. Procházel jsem kolem řeky Terebly, která Koločavou protéká a doufal, že zachytím něco z její atmosféry. A skutečně, moje intuice mě nezklamala: babusja, která máchala „po staru“ prádlo, rodinka první den na dovolené, dva chlapci, kteří mi ukázali své tajné místo u řeky. Nádhera! Večer v Četnické stanici jsem si povykládal s těmi motorkáři od Zlína – hlavně o českém Banátu v Rumunsku kam měli již po několikáté namířeno, a kam jsem se tehdy v 80. letech ani později již nedostal. Sympatickému Milanovi z Ostravy jsme popřáli k jeho 50. narozeninám a rozloučili se, neboť na druhý den jsme všichni odjížděli.

První zastávku na cestě k Dianině rodině jsem učinil v Mižhyrji, bývalém Volové. Z doby první republiky se tradují okřídlené hlášky autobusáků, kteří sem vozili české turisty: „Volové, vystupovat!“ Pochopitelně mě zajímaly české stopy v tomto městečku a dva starší pánové, když jsem se jich na ně ptal, mě zavedli k domu spisovatele Jaromíra Tomečka, jenž zde působil jako státní úředník a vrchní notář v letech 1934-1939. Protože jsem měl dost času, vydal jsem se odtud přes Chust do rovinatého regionu u maďarské hranice – do Vynohradiva a Berehova, které jsem dosud nenavštívil. Tato maďarsky hovořící oblast je tradičně bohatější než hornaté rusínské oblasti severněji. Ale i zde je mnoho pamětních míst a hrobů místních obyvatel, kteří padli za svobodu Ukrajiny.

K Dianině rodině jsem dorazil odpoledne, a malinko jsme zde oslavili i narozeniny Dianina manžela Mychajla – také on měl narozeniny 13.8. jako Milan ale 55. Dědeček Mychajlo oslavil devadesátku v únoru, ale síly mu již evidentně ubývají. Ještě stále se stará o svoji kravičku, ale dělá si starosti, kdo se postará o jeho včely, až tu nebude. Nejmladší 25 letý Mychajlo se po čtyřech letech bezútěšné vojny našel ve studiu fyzioterapie a moc ho to baví. A Diana? Stále má hodně energie ve škole i v rámci Sokola, který se po mnoha desítkách let i díky ní do Užhorodu vrací.

Na této jubilejní desáté cestě jsem potkal mnoho pozoruhodných lidí několika národností (ne o všech se v těchto řádcích zmínil). S některými z nich jsem se spřátelil, starší přátelství se potvrdila a prohloubila. Znovu jsme se přesvědčili, že láska je to hlavní, na čem v životě záleží, a že naše srdce jsou jejím pramenem. A tak bych chtěl tuto etapu ukončit opět slovy Jaromíra Tomečka, který tak skvěle zaznamenával univerzální zákony Života:

„Žij, člověče, srdcem, a nic ti nepřipadne zatěžko, ani konec lidské pouti.“